REKONSTRUKCE PAMÁTKOVÝCH OBJEKTŮ
Následující stať je věnována problematice oprav, rekonstrukcí a přestaveb architektonických památek. Cílem textu je rekapitulace vývoje v Praze po roce 1989 a osvětlení hlavních problémů demonstrováním na konkrétních příkladech.
Památková péče je jedním z oborů, kde byla naděje vkládaná v konec totalitního režimu nejživější. O to palčivějšího zklamání se tento obor dočkal. Je totiž úzce provázán se stavebnictvím a těžko bychom mezi konstruktivními disciplínami hledali jinou, tak silně poznamenanou totalitním obdobím. Lhostejnost a nedbalost v řemesle a brutalita v zacházení s existujícími prvky jsou dodnes pro českou stavební výrobu typické. Jsou přímým důsledkem dlouhodobé absence náročné klientely a obecného úpadku stavebních řemesel po likvidaci soukromého sektoru. I po patnácti letech dnes stále platí, že ve stavebnictví a projektové praxi diktují podobu mnoha konstrukcí dodavatelé a druhově omezený sortiment typizovaných výrobků. Jakékoli odchylky od normových vzorů jsou považovány za nadstandardní a jsou neúměrně drahé. Velký pohyb ekonomiky a celková zchátralost domovního fondu jsou důvodem trvajícího převisu poptávky po stavebních firmách nad nabídkou. Firmy si proto mohou dovolit odmítat zakázky o menším objemu prací, a tlačí odmítáním garance za opravy starších konstrukcí vlastníky nemovitostí ke zbytečně radikálním zásahům. V důsledku masivní reklamní kampaně výrobců je obecnou praxí vyměňovat plošně veškeré stavební vybavení objektů, ačkoli je často zcela funkční, nebo je poškozena jen nepatrná a snadno opravitelná část. Na rozdíl od movitých památek není nijak vymezen okruh firem oprávněných provádět opravy nemovitých kulturních památek a ty jsou často firmami bez potřebné kvalifikace znehodnocovány. To vše je přirozeně pro obnovu architektonických památek, kde je důležitá zejména preciznost, vysoká odbornost a úcta k dochované materii, krajně nepříznivé.
1. Malá Strana. Dům U Ježíška na Tržišti v zimě roku 1992. Příprava objektu pro plánovanou rekonstrukci znamenala likvidaci většiny autentické výbavy domu – oken, dveří, podlah, stropů atp. Od té doby udělala péče o památky velký krok kupředu, přesto o podobné obrázky není ani dnes v centru Prahy nouze.
Dědictví minulé doby
Pražská památková péče raného porevolučního období dostala do vínku několik nedokončených stavebních akcí, započatých již v hloubi osmdesátých let 20. století. Jsou to zejména „plošná rekonstrukce Jánského vršku“ na Malé Straně, celková rekonstrukce staroměstského Ungeltu, rekonstrukce domů České techniky v Husově ulici a rekonstrukce Vrtbovské zahrady na Malé Straně. Z dalších obdobných příkladů, lišících se zejména menším rozsahem je nutno jmenovat především započatou rekonstrukci domů čp. 150, 151 a 153 v Karlově ulici. Všechny uvedené případy spojuje několik společných rysů. Jedná se zpravidla o památkové objekty mimořádně vysoké kulturní hodnoty, které byly před započetím rekonstrukcí ve zchátralém stavu. Ve všech případech rekonstrukce začala dlouho před revolucí, ale stavební práce uvízly na mrtvém bodě. Rekonstrukce byla vždy zahájena drastickými vyklízecími pracemi, během kterých zmizely zejména všechny původní dveře a okna, podlahy, často střešní krytina a mnohdy i většina historických omítek. Ve velkém rozsahu došlo i k odstraňování dřevěných stropních konstrukcí.
Když se na počátku devadesátých let v některých z těchto objektů znovu rozeběhly stavební práce, bylo autentické vybavení domů vesměs nenávratně pryč, a postupy stavebních firem ještě příliš ovlivněny zvyklostmi zprůmyslněného stavebnictví. Instituce památkové péče byly v těchto případech často velmi shovívavé, především kvůli stále živé představě možného úplného zániku dlouho ladem ležících staveb. Rekonstruované prostory byly záhy pronajaty bohatým firmám, luxusním obchodům a restauracím. Dokončení dlouho stagnující rekonstrukce jmenovaných objektů vnímala většina Pražanů i přes negativní dopad na jejich památkovou podstatu jako velmi pozitivní signál. Poprvé se zde však setkáváme s jevem, který bude posléze provázet negativně většinu stavebních akcí v historickém jádru Prahy, totiž s vymizením běžného života. Do opravených obytných domů se již nevrátili původní obyvatelé a obytná funkce zde byla většinou omezena na minimum.
2. Preparátorský přístup ke kulturním památkám. Pohled na rubovou stranu fasády památky po zboření všech ostatních konstrukcí má velkou didaktickou hodnotu. Není divu, že se dostal i na stránky skript Fakulty architektury ČVUT. V tomto případě byl podkladem pohled na zbytky domu čp. 83 na Alšově nábřeží na Starém Městě, chráněného jako kulturní památka, do něhož byla vestavěna část hotelu Four Seasons.
Část postižených objektů musela na své vzkříšení ještě počkat. Slavná Vrtbovská zahrada byla otevřena až na samém konci devadesátých let. Ve stejné době byl rekonstruován a dostavěn také dlouho pustý dům čp. 425 v Karmelitské ulici s rozsáhlou, mnoho let rozestavěnou přístavbou ve dvoře. Rekonstrukce domů v Karlově ulici je dokončována v současné době. Poznámka 1 V těchto případech můžeme již sledovat jakýsi posun v přístupu. Dochované historické prvky a konstrukce jsou většinou zachovávány, někdy i náročně restaurovány. Původní dřevěné nosné stropní konstrukce jsou však nezřídka ponechány jen jako kulisa a jsou vyvěšovány na nové ocelobetonové stropy. V době, kdy tyto rekonstrukce probíhají, je také vyvíjen již výrazně vyšší ekonomický tlak na maximální komerční využití všech ploch a prostorů nemovitosti. To s sebou přináší další negativní jevy, jako je budování půdních vestaveb do cenných historických krovů a zastavování volných ploch dvorů budovami s několika podzemními podlažími. Absence precizní stavební regulace v jádru Prahy má pak za důsledek předimenzovanost přístaveb a často i užití naprosto nevhodných konstrukčních technologií. Domy po rekonstrukci většinou slouží jako hotely nebo kancelářské budovy.
3. Staré Město. Trautmannsdorfský palác čp. 159 na Mariánském náměstí v současné době. Nepřirozeně a tvrdě působící betonová římsa a převýšená střecha jsou dílem nedokončené přestavby.
...příklady strhnou
Na samém počátku nových „demokratických“ dějin našeho státu provedla sněmovna České republiky, tehdy ještě součásti společného státu Čechů a Slováků, velmi problematickou majetkovou operaci. Vyňala z účinnosti restitučního zákona domy obklopující její sídlo v srdci Malé Strany, a vybudovala v nich své zázemí. Jednalo se v první fázi o domy západní fronty Tomášské ulice a posléze i o tři paláce na severní straně dolního Malostranského náměstí. Při adaptaci domů v Tomášské ulici postupovala sněmovna velmi radikálně a bezohledně. Z jejich autentického vybavení zůstalo zachováno minimum. Poněkud mladší adaptace větších palácových staveb byla již, snad díky většímu odstupu od totalitní éry a vlivem většího důrazu na reprezentaci sněmovny, k hodnotám architektonických památek šetrnější. Pomineme-li absurdní fakt, že demokratický zákonodárný sbor získal objekty pro své sídlo de facto zcizením, dala sněmovna svým postupem impuls k dalšímu vylidňování a umrtvování historického jádra. Způsob, jímž s nově nabytými památkovými objekty zacházela, byl jasným signálem, že na platný památkový zákon není třeba brát příliš velký ohled. Velmi arogantní postup sněmovna znovu zopakovala v letech 1999–2002, kdy získala někdejší palác Kinských v Nerudově ulici a přestavěla jej na ubytovnu pro poslance o čtyřiceti obytných jednotkách. Poznámka 2 Přes velké protesty odborné veřejnosti zde vybudovala podzemní garáže pro osmdesát automobilů, za cenu zničení části archeologického terénu v síle 6–9 metrů s pozůstatky nejstaršího opevnění Malé Strany ze 13. století. Nadzemní část paláce byla opět zrekonstruována velmi razantním způsobem. Zmizely tak mimo jiné renesanční krovy dvorních křídel a část malovaných renesančních stropů.
Čeští zákonodárci získali v průběhu posledních patnácti let různým způsobem na Malé Straně ještě několik objektů. Sněmovně připadlo např. bývalé jezuitské gymnázium. Zde probíhala adaptace méně bouřlivě, opět však došlo k vybudování garáží s poměrně velkou kapacitou. Další palácové objekty v blízkém sousedství pak obsadil nově zřízený senát. Ten nejprve zabral známý Valdštejnský palác, který byl předmětem nevyřízeného restitučního nároku, posléze expandoval i do sousedních paláců Kolowratského a Malého Fürstenberského. Zatímco ve Valdštejnském paláci byl postup adaptace přísně hlídán a podřizován památkovým hodnotám jednotlivých částí, expanze přes ulici do dalších paláců byla znovu provázena bezohlednou arogancí mocenského aparátu. Zcela bez ohledu na hodnoty archeologického terénu v nejstarší sídelní zóně Malé Strany a navzdory negativnímu stanovisku státní památkové péče prosadili senátoři vybudování podzemních garáží v nádvoří Kolowratského paláce a tunelu pod Valdštejnskou ulicí, spojujícího jednotlivé objekty.
Všechny vyjmenované akce zákonodárců byly přirozeně mnohokrát komentovány v médiích. Postupy posvěcené „korunovanými hlavami“ se tak staly jakýmsi obecným „know how“.
4. Nové Město. Palác U Hybernů na náměstí Republiky skrývá ve své hmotě raně barokní kostel, který byl téměř ze čtvrtiny kostelní lodi ubourán ve prospěch stavby muzikálového divadla. Foto M. Patrný, 1999
Pohrobci knížete Potěmkina
Již od počátku devadesátých let 20. století se v Pražské památkové rezervaci objevuje také jev zvaný „fasádismus“. Jedná se o způsob rekonstrukce historické stavby, kdy se z původního objektu ponechá jen uliční fasáda a všechny ostatní konstrukce jsou nahrazeny novými, nejčastěji bez vztahu k původním.
Prvním příkladem tohoto jevu byla již v roce 1990 rekonstrukce několika přízemních domků na Novém Světě na Hradčanech. Asi nejznámější je ale případ domu na Václavském náměstí, známého jako Darex, z roku 1995. Poznámka 3 Zničení novobarokního domu rozpoutalo ohnivé diskuse především díky nálezu zbytků středověké lékárny při výkopu nových suterénů. S nalezenými fragmenty přirozeně projekt nepočítal a musely zcela ustoupit novostavbě.
Ještě bouřlivější debatu pak rozpoutal o dva roky později velký stavební podnik České pojišťovny ve Vladislavské ulici, kdy byl stejným způsobem zprovozen z povrchu zemského novorenesanční objekt. Poznámka 4 Kameny úrazu však v tomto případě byly dva. Zničený objekt byl chráněnou kulturní památkou. V průběhu hloubení stavební jámy pak došlo k odkrytí židovského pohřebiště z přelomu 13. a 14. století. Po táhlém jednání mezi pojišťovnou a Židovskou obcí došlo k nepříliš přesvědčivému řešení, totiž k zalití ostatků i s hliněným balem do betonového sarkofágu, který byl spuštěn pod úroveň základů novostavby. Z likvidace hmotné podstaty zákonem chráněné kulturní památky nebyly pro investora vyvozeny žádné důsledky.
Ve stejné době probíhala v Praze dlouhá diskuse doprovázená mnoha protestními akcemi týkající se plánovaného hotelu na Alšově nábřeží. Veřejnost zná tuto kauzu pod názvem investora, mezinárodní hotelové společnosti Four Seasons. Poznámka 5 Na rozdíl od předešlých dvou případů byl negativní postoj Pražanů i odborné veřejnosti v této kauze ovlivněn i jejím obchodně politickým pozadím. Pozemek určený po léta jako územní rezerva k vybudování menzy pro tři bezprostředně sousedící vysoké školy (UMPRUM, FF UK a PF UK) byl prvním porevolučním pražským primátorem postoupen hotelové společnosti za podmínek pro město velmi nevýhodných. Zároveň s volným pozemkem, na němž stála provizorní přízemní budova mateřské školy, byly hotelové společnosti prodány i tři sousedící památkové objekty. Dva z nich byly během výstavby kromě fasád zbořeny, třetí byl alespoň částečně restaurován. Zásadní význam tohoto stavebního podniku pro další vývoj v Pražské památkové rezervaci spočívá však především v tom, že se odehrál na jednom z pohledově nejfrekventovanějších míst historického jádra, viditelném ze všech nejdůležitějších vyhlídkových bodů – především z Karlova mostu a z rampy Pražského hradu. Prošel-li takto razantní zásah zde, neexistuje napříště v Praze místo, kde by bylo možno pohledovou exponovaností argumentovat proti rozměrné novostavbě. Druhou důležitou rovinou je politické pozadí případu.
Po vzoru neohrožených velkých investorů provedly na přelomu 20. a 21. století přestavby historických domů ponechávajíce pouze uliční fasádu desítky středních i menších stavebních podnikatelů. „Fasádistický“ trend postihl během uplynulých let zejména zástavbu starších pražských mimorezervačních čtvrtí, tedy Karlína, Libně, Smíchova, Vinohrad a Žižkova převážně z 19. století.
Posledními opravdu křiklavými případy tohoto druhu byly přestavby dvou památkově chráněných novoměstských hotelů. Novobarokní hotel Kriváň na náměstí I. P. Pavlova byl z větší části zbořen. Zůstaly z něj pouze fasády nárožní partie s arkýřem a věžicí. O poznání „lépe“ dopadl proslavený secesní hotel Central v Hybernské ulici, navržený významným vídeňským architektem Friedrichem Ohmannem. Z historické budovy zbyla kromě uliční fasády ještě část obvodových zdí a honosné mramorové schodiště. Poznámka 6
Uvedené příklady jasně ilustrují absolutní nepochopení podstaty památkové péče, v níž nejde jen o zachování kulisy průčelí. Předmětem památkové ochrany je celá hmota domu včetně vnitřních konstrukcí s autentickým vybavením a detaily, které jako celek svědčí o kultuře dob, kdy byl objekt stavěn, užíván a upravován. Cílem památkové péče není zastavit vývoj domu jako živého organismu, ale zabránit jednorázové likvidaci dlouhodobě vznikajícího rozmanitého celku a jeho uměleckořemeslných hodnot. „Fasádistické“ přestavby jsou projevem pokryteckého a nekulturního přístupu k odkazu a dílu předešlých generací.
Invaze barbarů
S pokračující komercionalizací historického centra Prahy vzrůstal postupně od poloviny 90. let i ekonomický tlak na změnu využití většiny historických objektů, kde dosud přežívali nájemníci nebo podniky z předlistopadové doby. Přicházeli velcí investoři a developerské společnosti s velkorysými podnikatelskými záměry, někdy pro Prahu vhodnými, jindy méně. Některé z těchto záměrů byly realizovány, některé odezněly a některé se rozeběhly, ale byly zastaveny v průběhu realizace a zůstaly nedokončeny. Zejména posledně jmenované projekty byly prakticky vždy vůči historické a památkové materii adaptovaných objektů absolutně bezohledné. Obecně lze říci, že čím velkorysejší je investiční záměr, tím zásadnější změny stávajících objektů vyžaduje. Ve středověké struktuře městského jádra jsou radikální změny prakticky vždy v rozporu s památkovými hodnotami jednotlivých objektů i celku. Velcí investoři se tak většinou dostanou do konfliktu s památkovým zákonem.
V následujícím výčtu uvádím charakteristiky nejkřiklavějších případů devastace památkových objektů ve středu Prahy. Jedná se až na výjimky o objekty v jádru středověké a na počátku přestavby prakticky intaktní. V některých případech došlo k devastaci pod záštitou rozhodnutí odboru památkové péče pražského magistrátu, jindy dokonce naprosto nezákonně.
5. Nové Město. Palác U Hybernů na náměstí Republiky, zákres ubourané části kostela do historické fotografie.
Na samém počátku devadesátých let 20. století počala dlouholetá agonie významné staroměstské památky, zrušeného kostela sv. Michaela Archanděla. Dlouho opuštěný kostel přestavěný na skladiště se stal obětí požáru, který zničil barokní střechy lodě a věže. Stavba byla provizorně zastřešena a správce objektu, Národní knihovna, začal hledat prostředky pro její rekonstrukci. Hledání vyústilo v roce 1995 v dlouhodobý pronájem objektu společnosti Kontakt Moravia, a. s. V letech 1997–1998 proběhla za hlasitých protestů celého spektra pražské kulturní veřejnosti devastační přestavba kostela, během které byla vyrabována krypta s ostatky servitských mnichů a zlikvidovány byly i starší hroby pod podlahou kostela. Samotná stavba pak byla znehodnocena náhradou provizorních dřevěných konstrukcí skladiště novým ocelovým skeletem, který z větší části vyplnil prostor kostela. Konstrukce skeletu byla zasekána do gotického zdiva obvodových stěn a středních pilířů. Vše vyvrcholilo umístěním restaurace s mohutnými neforemnými vikýři do obnovené střechy objektu. Znesvěcení sakrální stavby dovršila údajně historická show St. Michael‘s Mystery, kterou nájemce v kostele po určitou dobu provozoval. Přes trvající protesty veřejnosti skončilo celé drama v létě roku 2005 prodejem objektu nájemci. Poznámka 7
Na Starém Městě byla v polovině devadesátých let zahájena přestavba Trautmannsdorfského paláce na Mariánském náměstí. Poznámka 8 Záměr byl od počátku hodnocen jako velmi kontroverzní. O projekt se rozhořel prudký spor mezi pražským památkovým ústavem a odborem památkové péče magistrátu. Přestavba Trautmannsdorfského paláce však byla nakonec povolena, zahájena a byly provedeny hrubé stavební práce, jejichž následkem došlo k likvidaci klasicistního krovu, stropů nad prvním patrem paláce a vybudování tvrdé a nevzhledné nové střešní konstrukce. Poté se stavební práce zastavily a stojí dodnes.
6. Nové Město. Palác U Hybernů na náměstí Republiky, přestavba někdejšího kostela na muzikálové divadlo. Na zbrusu nové střeše se objevují i nové vikýře. Foto J. Veselý, 2005
Ve stejné době byl také schválen záměr mezinárodní hotelové společnosti Ritz-Carlton vybudovat v těsném sousedství Staroměstského náměstí rozsáhlý hotelový komplex spojením pěti v jádře středověkých domů v bloku mezi Celetnou, Železnou a Kamzíkovou ulicí. Poznámka 9 Rovněž v tomto případě byly stavební práce zahájeny a po čase zastaveny a rovněž zde zůstal záměr dodnes nedokončený. Již první fáze prací však způsobila nedozírné škody na památkové podstatě objektů. V areálu domu U Sixtů byl jeden objekt zcela zbořen a dva vyrabovány. V prostoru dvora a v přízemí bočních křídel byl terén snížen až o 5 m kvůli plánovaným rozsáhlým suterénním prostorám. Záměr je i přes dlouhou odmlku dodnes živý a rozrostl se o další objekty. Z památkového a urbanistického hlediska se zde schyluje ke katastrofě. Vznikl by totiž gigantický, ve středověké struktuře okolí zcela cizorodý monolit. Jednotlivé do něj začleněné středověké domy budou přestavbou a provozním propojením těžce a nenávratně poškozeny.
Dalším případem památky, v němž hrála velmi důležitou roli dlouhá prodleva následující po první fázi stavebních prací, je dům U Hybernů. Poznámka 10 Jedná se o někdejší celnici vzniklou klasicistní přestavbou raně barokního klášterního kostela. Rekonstrukce domu U Hybernů na muzikálové divadlo byla zahájena v letech 1997–1999 na základě naprosto nevhodného projektu, proti jehož schválení protestovala široká odborná veřejnost. Projekt byl však i přes protesty úřady schválen. Jeho nejspornějšími body byly navrhovaná demolice jednoho travé raně barokní kostelní lodě včetně klenby a odstranění nepoškozeného a zcela funkčního barokně-klasicistního krovu nad hlavní lodí. Oba zásahy do objektu byly provedeny na samém počátku stavebních prací. Nedlouho po tom se stavba na čtyři roky zastavila. Došlo ke změně investora i plánovaného využití. Vysoce hodnotná raně barokní architektura lodi někdejšího kostela, kterou architekti klasicistní přestavby ctili a ponechali neporušenou, byla zcela zbytečně poničena.
Z řady předchozích i následujících příkladů vybočuje případ Sovových mlýnů. V letech 1999–2001 je rekonstruovalo město Praha s přispěním paní Medy Mládkové pro galerii prezentující sbírku moderního umění, kterou tato dáma a její zesnulý manžel hlavnímu městu věnovali. Na obnovu zpustlého areálu mlýnů byla vypsána architektonická soutěž, jejíž výsledky však byly ignorovány. Objekt byl nakonec rekonstruován a opravován podle projektu vídeňské architektky Heleny Bukovanské, s tím, že v průběhu realizace přicházela M. Mládková s dalšími a dalšími pozměňujícími návrhy, vesměs velmi kontroverzního charakteru. Výsledek rekonstrukce lze hodnotit jako velmi průměrný. Vinu na tom nese zejména velmi nízká úroveň stavebního řemesla. Největší škoda na památkové podstatě objektu byla způsobena vypreparováním nejstarší části objektu - renesanční schodišťové věže, kde byla zchátralá vnitřní konstrukce nahrazena ocelovým schodištěm. Schodišťová věž pak byla korunována mediálně proslavenou skleněnou „krychlí“. Zásahy do podoby objektu bývalých mlýnů však dosud pokračují. V současné době se M. Mládková snaží přes vytrvale negativní stanovisko všech úrovní státní památkové péče prosadit přestavbu doposud poměrně nedotčeného objektu bývalých stájí zahrnující jeho navýšení a prosklení sedlové střechy. Příklad Sovových mlýnů je v porovnání s výše uvedenými devastacemi památkového fondu spíše úsměvný. Uvádím jej však především kvůli jeho společenskému dopadu. Paní Meda Mládková jednak ignorovala výsledky regulérní architektonické soutěže, jednak prosadila kontroverzní zásahy do objektu navzdory zamítavým stanoviskům všech památkových institucí díky svým politickým kontaktům. Vyslala tím, spolu se zvěčnělým ministrem kultury Pavlem Dostálem, velmi negativní signál do celé společnosti. Společně znevážili odborný aparát, který je v naší zemi ustanoven zákonem k ochraně kulturního dědictví a který je díky klientelistickým vazbám mezi investory a výkonnými úřady již tak velmi oslabený. Následky tohoto neuvážlivého jednání budeme nepochybně pociťovat ještě velmi dlouho. Poznámka 11
V posledních letech se objevují čím dál tím častěji případy bezostyšného porušování stavebního a památkového zákona. Výstižnější však bude označit tyto případy za čím dál okatější. Míra porušování zákonů patrně nenarůstá tak dramaticky, jak dramaticky mizí i sama snaha tyto přestupky maskovat. Je to patrně důsledek naprosté rezignace státních i samosprávných orgánů na kontrolu a vymáhání dodržování práva. Na třech následujících příkladech se pokusím demonstrovat postupnou gradaci nestydatosti investorů.
7. Staré Město. Průčelí domu U Sixtů čp. 553 v Celetné ulici nenasvědčuje tomu, že se za ním skrývá vykuchaný a těžce poškozený objekt. Foto R. Biegel, 2003
Na přelomu let 2003 a 2004 bylo v domě čp. 478 na Staroměstském náměstí v Praze naráz prováděno několik různých stavebních akcí. Poznámka 12 Na základě souhlasného rozhodnutí magistrátního odboru památkové péče bylo vlastníkům povoleno vybudovat v prvním patře objektu nad gotickými žebrovými klenbami přízemí bazén. Majitel, patrně povzbuzen prvním úspěchem, počal obnovovat v prostoru vrcholně gotického podloubí zaniklou raně gotickou vstupní šíji. Pro tuto akci získal povolení až v průběhu stavby. Šíje byla navíc vybudována jako úplný novotvar, neboť v původní trase šíje stojí pilíř podloubí. Zbytky originální šíje byly zčásti zničeny, zčásti zabetonovány. Nesmyslně byla znemožněna plynulá komunikace v podloubí. Hladký průběh akce majitele ještě více povzbudil, takže již zcela bez povolení odstranil klasicistní pavlače a renesanční záchodový rizalit v nádvoří a dvůr s cihelnou gotickou fasádou přestropil konstrukcí z ocelových traverz.
Nový majitel nedalekého domu čp. 234 v Jilské ulici započal formálně povolenou přestavbu domu na hotel nepovoleným otlučením všech (gotických) omítek, odstraněním veškerých vnitřních dveří (barokních a klasicistních) a odstraněním části vnitřních stěn. Poznámka 13 Stavba byla zastavena státním stavebním dohledem. Majitel svatosvatě slíbil, že bude dále postupovat v souladu se stavebním povolením, načež odstranil z objektu všechna okna a historie se opakovala. Ne jednou, ale ještě několikrát. Majitel si ze státních orgánů zcela upřímně dělal legraci. Bohužel na úkor kulturního bohatství nedozírné ceny, neboť poškozený objekt patřil, jak se ukázalo, k nejlépe zachovalým honosným gotickým domům na Starém Městě.
8. Staré Město. Těžce zkoušený dům U Sixtů bude ještě o mnohé ochuzen, než přivítá první hotelové hosty.
Foto J. Veselý, 2005
V září roku 2004 zahájilo konsorcium společností T.V.B. s. r.o. a C.V.T.B. s. r.o. „přípravu“ rekonstrukce dvou paláců v Rytířské ulici na Havelském Městě. Poznámka 14 Pod rouškou vyklízecích prací zvládli stavební dělníci do ledna 2005 bez jakéhokoli povolení udělat z poměrně zachovalých paláců ruiny, na které musel být vydán havarijní výměr. V průběhu jara 2005 byla nezákonná stavba třikrát úředně zastavena, stavební práce však pokračovaly dál. Konec přineslo až několikanásobné trestní oznámení a medializace případu. Mezinárodní hotelová společnost Margheri Group, která, jak se ukázalo, stojí za zmíněnými společnostmi, se proti mediální prezentaci jejího nezákonného postupu s velkou suverenitou ohradila. Jaké závěry z celé kauzy vyvodí vyšetřovatel a posléze snad i soud, se dosud neví. Opět však došlo k nenávratnému poškození objektů vysoké kulturní hodnoty, neboť zničené paláce obsahovaly kromě prvotřídních barokních a klasicistních prvků i mnohé konstrukce renesanční a především části výstavných raně gotických kupeckých domů.
Není všechno černé...
9. Staré Město. Nádvoří domu čp. 478 na Staroměstském náměstí skrývá kromě skvostné gotické cihelné fasády a zbytků sgrafitových omítek i doklad nevšedního barbarství majitele. V popředí ocelové traverzy nového přestropení dvora.
Tento text nemá přirozeně vzbudit v čtenáři dojem, že se v posledních letech v Praze památky jenom ničí. Za všechny pozitivní příklady z porevolučního období uvedu několik vzorových oprav, které zaslouží povýtce jen chválu. Náročnými opravami s velkým podílem restaurování prošly Toskánský palác na Hradčanech, Obecní dům a Dětský dům na Starém Městě, Nostický palác, Hartigovský palác a kostel sv. Mikuláše na Malé Straně. Restaurovány byly také dvě významné pražské vily z 20. století, Trmalova vila od architekta Jana Kotěry ve Strašnicích a Müllerova vila od Adolfa Loose ve Střešovicích. Všechny vyjmenované akce byly prováděny na prvotřídní úrovni, počínaje projektem a konče posledním šroubkem na klice u dveří. Investorem většiny z těchto podniků však byl stát nebo jeho příspěvkové organizace. Tyto opravy měly širokou publicitu, nebudu je proto popisovat detailněji.
10. Staré Město, dům čp. 234 mezi Jilskou a Jalovcovou ulicí. Kdo by za půvabnou sgrafitovou fasádou čekal jednu z největších tragédií porevoluční památkové péče v Praze?
Foto J. Veselý, 2005
Závěrem
Kdybychom se před patnácti lety zeptali kolegů ze západní Evropy, jistě by nám budoucí problémy české památkové péče bez problémů vyjmenovali. Neochota velkých investorů k ohleduplnému zacházení s kapacitně omezenými historickými stavbami, snaha o zastavování všech volných prostor v lukrativních jádrech měst, ohrožení archeologických terénů budováním podzemních garáží, klientelistické tlaky na úředníky státní správy a samosprávy ... – to vše jsme se mohli dozvědět bezbolestně, a včasným nastavením jasných pravidel předejít mnoha nenahraditelným ztrátám na kulturním dědictví. Díky naší politické nedospělosti se nepodařilo stanovit pravidla hry (nejen v památkové péči) na počátku bouřlivé doby. Dnes naši zastupitelé, úzce provázaní s ekonomickou sférou, jakékoli přísnější předpisy těžko prosadí. Tím spíše, že kompetentní orgány nedokážou a mnohdy ani nechtějí vymoci dodržování zákonů a předpisů stávajících.
11. Staré Město, dům čp. 234 mezi Jilskou a Jalovcovou ulicí. Interiér domu po otlučení historických omítek a dalších nepovolených zásazích. Foto M. Patrný, 2004
Velkým problémem české památkové péče je nedostatečná informovanost veřejnosti a mizivé množství kvalifikované osvěty. Ve výuce základních a středních škol je vztah k historické architektuře pěstován minimálně. Státní památková péče dosud důležitost „public relations“ nedocenila, nehledě k tomu, že na jejich náležité rozvinutí nemá prostředky.
12. Staré Město, paláce Hrobčických a Wimmerův v Rytířské ulici čp. 403 a 402.
Laici tak většinou nemají představu o tom, jaká jsou východiska ochrany památek a co památkové hodnoty vlastně znamenají. V praxi pak mají vlastníci nemovitých památek dojem, že jejich správná obnova znamená neúnosně nákladnou akci spočívající bud’ v restaurování, nebo výrobě repliky. Většině památek přitom nejvíce prospívá nepříliš nákladná pravidelná údržba.
13. Staré Město. Díky neúnavné půlroční práci
stavebních dělníků se paláce Hrobčických a Wimmerův v Rytířské ulici proměnily v dokonalé ruiny.
A investor ani nepotřeboval stavební povolení…
Foto J. Veselý, 2005
Dokud si všichni zainteresovaní neuvědomí, že hodnota památek, která krom jiného přitahuje turisty, nespočívá v množství proinvestovaných peněz, ale v nenapodobitelném pelu autentického stáří, bude v Čechách péče o památky jen „pláčem a skřípěním zubů“ a černou dírou na peníze.
Jan Veselý
14. Staré Město, paláce Hrobčických a Wimmerův v Rytířské ulici. Piano nobile obou paláců připravené na zahájení novodobé vestavby. Foto J. Veselý, 2005
Poznámky: