Namísto úvodníku byl v minulém čísle našeho Věstníku jako nejžhavější aktualita publikován otevřený dopis poslancům Parlamentu ČR, jeho předsedovi prof. Václavu Klusovi a kancléři Petru Kynštetrovi, v němž jsme kritizovali záměr výstavby podzemních garáží v souvislosti s adaptací významného palácového objektu čp. 249-III v Nerudově ulici 15 na poslanecké byty. Dopis reagoval na tehdy již velmi zmedializovanou kauzu, ale i on vzbudil zajímavé reakce. Proto nyní předkládáme souhrnný materiál rekapitulující historii celého případu i historii objektu samého.

Historie záměru a jeho schvalování

Tolik sporný záměr vybudovat podzemní garáže v Nerudově ulici, pod původní zahradou renesančního Marštalkovského domu čp. 249-III, se objevuje na scéně poprvé v roce 1994. Tehdy se celý objekt nalézal v majetku Ministerstva zahraničních věcí, které jej pronajímalo. Nájemce, jímž byla společnost KRUMED s.r.o se rozhodla vyřešit radikálně a ze svého hlediska výhodně nedostatek parkovacích míst ke kancelářím v blízkém okolí - navrhla podzemní garáže o kapacitě 96 stání. Ačkoliv poté objekt změnil jak nájemce, tak i majitele, záměr výstavby garáží jeho další osudy neodbytně doprovází.

Tehdejší Pražský ústav památkové péče povolil v ovzduší památkářského liberalismu projekt podzemních garáží, tehdy ještě s vjezdem z Břetislavovy ulice, a to bez výhrad (podepsán ředitel akad.arch. P. Pirkl) . V těsné návaznosti následovalo kladné závazné stanovisko Odboru památkové péče MHMP. Tento moment byl do velké míry klíčovým, neboť v očích investorů neodmysliteně spojil projekt obnovy objektu s výstavbou garáží a učinil jej tak ještě lukrativnějším (paradoxně namísto stanovení přísných podmínek rekonstrukce). Jinými slovy, tehdy ještě bylo možné garážím zabránit. Stanoviska státní památkové péče si navíc vůbec nelámala hlavu vhodností záměru v daném prostředí, pouze řešila následnou obnovu zahrady na střeše garáží, tj. kolik kubíků zeminy bude potřeba navézt a kde a kolik vysázet stromů. Vydání územního rozhodnutí již v této fázi zabránil na poslední chvíli sám vlastník - Ministerstvo zahraničních věcí ČR, které zrušilo svůj písemný souhlas se stavbou, neboť zvažovalo využít objekt jako sídlo velvyslanectví Slovenské republiky v Praze. Z celé památkářské obce tehdy formulovali své námitky jedině archeologové z Pražského ústavu památkové péče, kteří upozornili na závažný fakt - plocha navrhovaných garáží se přesně protne s předpokládaným průběhem přemyslovského opevnění Malé Strany ze 13. století. Nehledě na obrovské náklady na takový výzkum je podle nich třeba trvat na zachování alespoň části opevnění, pokud jej zjišťovací výzkum prokáže. Navíc navrhli prohlásit celý pozemek za archeologicky chráněnou plochu.

Pak na několik let snahy o rekonstrukci ustaly a objekt zůstává nevyužitý, což pochopitelně k dobrému stavebnímu stavbu těžce zkoušené historické budovy nepřispívá. Ta před rokem 1989 sloužila jako kanceláře Federálního ministerstva národní obrany pro KVUSS.

V roce 1998 je objekt v majetku státu přidělen Parlamentu ČR a začíná nové kolo úvah o jeho využití. V srpnu roku 1999 je představen projekt na rekonstrukci bytového domu hotelového typu pro přechodné ubytování mimopražských poslanců, jehož autorem je ing. arch. Zdeněk Pšenička (Faber Project, s.r.o.), mimochodem žijící a pracující na Malé Straně, a investorem kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Projekt umísťuje 46 malometrážních bytů do dvorních křídel objektu (včetně podkroví), do parteru uliční budovy pak recepci se stálou službou, klub s barem a kulečníkovou hernou. Projektant se na jedné straně zavazuje restaurovat cenné uměleckořemeslné prvky v interierech, což se týká hlavně trámových záklopových stropů a dekoračních výmaleb stěn, a zhodnotit tak prostory poznamenané utilitárním využitím, na druhé straně však trvá na zřízení garáží, bez nichž podle něj dům hotelového typu nemá smysl. V lednu roku 2000 je vydáno odborné stanovisko Pražského ústavu památkové péče k celkové rekonstrukci objektu čp. 249-III v Nerudově ulici (podepsán ředitel ústavu PhDr.L.Špaček, vypracovala arch. Křížová), které je tentokrát skutečně “odborné“. Zatímco rekonstrukce objektu je odsouhlasena jako památkově přípustná, realizace podzemních garáží je označena za nepřípustnou, ale opět pouze jen “z hlediska archeologické památkové péče“. Projekt není napaden například z hlediska dopravy a celkového dopadu na tuto část pražské památkové rezervace. Zcela stranou zůstávají i obecnější otázky o další koncentraci dopravy v historickém centru. Odmítavé stanovisko pražského ústavu ke garážím vyvolalo řetězec ostrých reakcí jak investora, tak i Odboru památkové péče MHPM (žádá přehodnocení stanoviska). Jejich výsledkem bylo, jak už to tak bývá, naprosté “uondání“ pražského památkového ústavu a vynucení si posléze kladného stanoviska, v podstatě nátlakem. Velmi podobná byla v mnohém ohledu procedura “schvalování“ demolice budovy s bývalou čínskou restaurací ve Vodičkově ulici, kdy se pražský ústav v průběhu času od naprostého odmítnutí cestou postupných ústupků dostal až k částečnému schválení záměru, aby byl vzápětí chycen do pasti za nejednoznačnost svých názorů. Podobně i zde byl hlavním obsahem stížnosti projektanta argument, že ústav přece v roce 1994 záměr schválil a nemůže proto své stanovisko jen tak změnit. Arch. Pšenička ve své stížnosti, jíž úspěšně intervenoval i na Odboru památkové péče MHPM, otevřeně přiznal, že právě kladné stanovisko Pražského ústavu památkové péče z roku 1994 ke garážím v Nerudově ulici bylo hlavním faktorem, který ovlivnil zájem investora - Parlamentu ČR - právě o tuto stavbu. Ředitel pražského ústavu se však nevzdal a odkázal vyřešení celé záležitosti na výsledky zjišťovacího archeologického výzkumu, které byly s napětím očekávány na podzim roku 2000. A ty nebyly zdaleka tak skvělé ani průkazné, jak se čekalo. V jižní části zahrady se dokonce prokázala existence silných novověkých navážek zasahujících do značné hloubky a v severní části sice byly zjištěny zbytky fortifikačních úprav, jejich interpretace však nebyla jasná. Projektant na tato zjištění velmi pružně zareagoval - v severní části snížil hloubku výkopů o 2m, aby se nedotkl historických terénů a vyhověl tak všem požadavkům z hlediska archeologické památkové péče. A památkovému ústavu, který od počátku stavěl argumentaci svého stanoviska proti garážím pouze na archeologii, nezbylo než kapitulovat. Dne 8. 12. 2000 bylo vydáno kladné vyjádření, v nejbližší možné lhůtě následované závazným stanoviskem magistrátního památkového odboru. Zvláště zarážející je fakt, že ani tehdy nebyla zpracována jakákoli studie dopravy a provozu v souvislosti s projektem, i odbor dopravy Úřadu MČ Praha 1 se při místní komisi zajímá pouze a jen o obnovu zeleně v dvorním prostoru. Proklamovaná zahradní úprava však od té doby doznala značných trhlin, neboť byla předložena (a odsouhlasena) závažná změna projektu. Z bezpečnostních důvodů, po událostech v září 2001, byl vjezd do garáží přesunut z Břetislavovy do Nerudovy ulice (aby neprocházel přes pozemky jiných majitelů). V důsledku toho bude ve dvoře Marštalkovského domu zbudována nájezdní rampa v délce 5 metrů.

Kdo ponese finanční břemeno archeologického výzkumu ?

Tímto byl sice zlomen odpor památkové péče, ale zdaleka nebyla a vlastně dodnes není vyřešena otázka financování záchranného archeologického výzkumu, která je neméně sporným a diskutabilním bodem v celé kauze. Náklady na zdokumentování a záchranu odhalených fortifikací byly odhadnuty v rozpětí 10 - 30 miliónů Kč (podle četnosti nálezů). Podle zákona je povinen náklady na záchranný archeologický výzkum, až na vyjímky, hradit investor. Rozumně uvažující investor, konfrontován s tak velkými náklady na předstihový výzkum, obyčejně svůj projekt redukuje, anebo jej přemístí do lokality bez archeologických nálezů, to znamená s minimálními náklady na zjišťovací výzkum. Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR byla však i nadále přesvědčena, že garáže v Nerudově ulici za miminálně 10 miliónů vynaložených pouze na archeologii jsou nezbytné, ba co víc že jsou veřejným zájmem a jako takové musí být státem zaplaceny. Přitom se Kancelář Poslanecké sněmovny necítí být investorem podle litery zákona a hledá proto jiné zdroje ve státním rozpočtu. Ing.Petr Kynštetr, vedoucí kanceláře Poslanecké sněmovny se obrátil s žádostí o zajištění financí na ing. L. Nováka, prvního náměstka ministra kultury. Ten navrhl financovat výzkum z rozpočtu archeologických organizací (patrně Archeologického ústavu AV) v kombinaci s tzv. Programem podpory záchranných archeologických výzkumů v Čechách (PPZAV). Tento program však byl vytvořen pro drobné vlastníky převážně bytových domů, kteří skutečně náročné záchranné výzkumy platit nemohou, ani se nemohou jen tak jednoduše ze svého domu vystěhovat. A je tu ještě další problém, celková částka vymezená na PPZAV se ročně pohybuje okolo 10 miliónů Kč pro celé území Čech, takže jinými slovy by celý rok nemohl nikdo další o podporu požádat a drobné archeologické výzkumy na celém území republiky by se prostě zastavily. Přes všechny tyto komplikace je však tlak na dokončení projektu ze strany kanceláře Poslanecké sněmovny tak značný, že se se skrývkou dvora a s výzkumem přece jen začalo. Dne 10. 4. na schůzi rozpočtového výboru Parlamentu ČR byl přesunut první milion korun jako účelové prostředky na ministerstvo kultury. Lze si jen přát, aby i ostatní veřejné zájmy byly prosazovány se stejnou vytrvalostí a po etapách, když to nejde najednou. A nelze v této souvislosti nepřipomenout, že výkopové práce v suterénech na jaře tohoto roku byly zahájeny (a vzápětí archeology zastaveny) na vlastní pěst, ještě před uzavřením smlouvy o archeologickém výzkumu a vyřešením jeho financování, což je nezákonné. V tomto ohledu se tedy Parlament ČR zachoval jako ona dravější část pražských investorů.

Otevřený dopis Klubu Za starou Prahu, v němž proti podzemním garážím v Nerudově ulici protestoval (otištěn v minulém čísle Věstníku), vyvolal poměrně bouřlivou odezvu některých poslanců. Nejčastěji uváděným argumentem bylo, že dům hotelového typu bez parkovacích míst prostě nemůže fungovat a zmíněné garáže navíc prý vyřeší nedostatek parkovacích míst v okolí a tím povedou ke zklidnění ulic. Podle našeho názoru lze vyřešit “zklidnění“ Malé Strany ještě jiným způsobem - prostě do ní další auta nepřivádět. Některá evropská města (Londýn) v současnosti činí opatření, které vjezd a parkování aut v centrech záměrně ztěžují. Je to ovšem řešení politicky nepopulární a hlavně nepohodlné. Auto by se muselo zaparkovat na odstavném parkovišti někde za hranicí Malé Strany nebo dokonce ještě dále. Poslanci dali pražské veřejnosti jasný impuls, že touto pěší cestou jít nehodlají. Podařilo se prosadit v pořadí už druhé garáže přímo v srdci Malé Strany navíc v místě nesmírně exponovaném z hlediska archeologie. Propříště se tedy můžeme těšit na projekty podzemních parkovišť prakticky kdekoli na území pražské památkové rezervace. Těžko se totiž už asi najdou nějaké silnější argumenty proti, než tomu bylo právě v Nerudově ulici.

Kateřina Hanzlíková