Odborná veřejnost je stále více znepokojena stavebním děním v nejcennějším jádru Prahy, na území Starého a Havelského města. Ukazuje se, že příliv velkého množství peněz, respektive vstup velkých developerů do této oblasti přináší vážné ohrožení nejstarší zástavby. Ceny nemovitostí šplhají v této atraktivní a turisticky exponované lokalitě k závratným výškám a noví majitelé pochopitelně touží investované prostředky maximálně zhodnotit. Ohledy na velkou kulturní a uměleckou cenu domů zpravidla neberou.

Pohled do interiéru raně renesančního dvorního křídla domu u Sixtů. Enfiláda v patře připravená pro budoucí hotelové hosty.
Foto K.Hanzlíková

Jak zabít dům – staroměstské mrtvoly

V prvním loňském čísle klubovního Věstníku vyšel článek Richarda Biegla popisující asi nejrozsáhlejší současnou investiční akci, ohrožující zamýšleným sloučením v jeden hotelový komplex deset středověkých domů v bloku mezi Staroměstským náměstím a ulicemi Celetnou, Železnou a Kamzíkovou. Přestože záměr si investoři prozatím přehazují jako horký brambor, některé z domů (např. Sixtův dům čp. 553) již byly pro jeho realizaci „připraveny“ na úkor své historické stavební materie.

Interiér domu čp. 234 po náročném přípravném stavebním zásahu. Budoucím hotelovým hostům se zde jistě bude velice líbit.
Foto J. Beránek

V následujícím čísle Věstníku pak upozorňovala krátká noticka na bezohledné plenění interiéru donedávna obytného domu čp. 234 v Jilské ulici, který nový majitel, pan Alexander Panic, přestavuje na pětihvězdičkový hotel. Již na začátku úředně schválené přestavby domu bylo v rozporu se stavebním povolením zlikvidováno jeho autentické vybavení a byly otlučeny všechny interiérové omítky. Co se v domě děje, zjistili pracovnice pražského pracoviště NPÚ při náhodné prohlídce. Okamžitě iniciovaly zastavení stavby Státním stavebním dohledem. Teprve zoufalý stav, do kterého byl dům stavebními dělníky uveden ukázal ve vší nahotě, jaké hodnoty jsou touto stavební aktivitou ničeny. Dům má gotické zdivo až po dnešní korunu zdiva domu. Nad strhanými klasicistními podhledy stropů se ve všech patrech objevily gotické a barokní trámové stropy, některé bohatě malované. Ze zbytků omítek, které ještě dělníci neotloukli, vyplynulo, že pod vrstvami mladších omítek a nátěrů byla na stěnách domu plošně dochována omítka gotická, místy s několika vrstvami gotických nástěnných maleb. Majiteli nebyla bohužel ani uložena pokuta. Stavba byla obnovena pod podmínkou, že dále již bude postupovat v souladu se schváleným projektem. Nedlouho poté se ale historie opakovala, nejprve s historickými okny domu a následně i se střechou. Stavebník si, jak vidno, se stavebním ani památkovým zákonem hlavu neláme a spoléhá na bezzubost správního aparátu a nedostatek možností účinné restrikce. Jen díky obětavosti Ing. M. Rykla, který v objektu provádí stavebně-historický průzkum, nedošlo k dalším výrazným devastacím. Ing. Rykl totiž poskytoval nezištně konzultace klimatizačním technikům a instalatérům, díky čemuž jsou desítky metrů klimatizačního potrubí a instalačních rozvodů umístěny do komínových šachet a dalších vhodných míst, aniž by památku dále poškozovaly. Příznačné je rovněž, že ani nestydaté jednání majitele nepřimělo odbor památkové péče magistrátu, aby v následných fázích přesvědčivěji hájil zájmy památkové péče. V rozporu s odborným vyjádřením NPÚ majiteli nakonec povolil i naprosto nežádoucí vestavbu podkroví do raně barokních krovů bočních křídel domu.

Nádvoří domu čp. 478 po odstranění nežádoucích historických prvků.
Foto L. Holá

Ve stejné době, na jaře roku 2004, došlo k nepovoleným demoličním pracím na Staroměstském náměstí v domě čp. 478. Bez stavebního povolení zde byly demolovány klasicistní pavlače a renesanční záchodový rizalit. Souběžně probíhal rovněž archeologický výzkum v podloubí domu, který odhalil zbytky raně gotické šíje. Z nálezů jasně vyplynulo, že šíje zanikla již v době výstavby podloubí, s jehož pilířem je v polohové kolizi. Majitel přes negativní stanovisko NPÚ obdržel souhlasné stanovisko památkového odboru magistrátu a šíji „obnovil“ v absurdní, nepůvodní podobě. Nejenom, že tak omezil průchod podloubím, ale při výstavbě nových stěn a schodů šíje navíc odstranil velkou část původních substrukcí a ohrozil statiku pilíře podloubí. Nové konstrukce provedl z litého betonu. Do budoucna tak ohrozil statiku navazujících opukových základů, které se po neprodyšném uzavření do betonu začnou rozpadat a ztratí své původní mechanické vlastnosti. K případu ještě dlužno dodat, že v prvním patře domu vzniká nad gotickými křížovými klenbami přízemí bazén, že jeden ze vstupů k němu na dvorní straně je částečně prorážen do gotické cihelné fasády, a že dvůr má být zastřešen a přepatrován.

Půdorys Havelského města se zvýrazněním věžových domů. Paláce Hrobčických a Wimmerův jsou vyznačeny šedě.
Obrázek převzat z publikace Staré Město, D.Líbal, J.Muk, Praha 1996

Havelské město

Vše, co jsem však až dosud napsal, je jen úvodem k labutí písni dvou paláců nacházejících se v Rytířské ulici na Havelském městě, nedaleko od domů zmiňovaných výše. Jedná se o raně barokní palác Hrobčických čp. 401 a Wimmerův palác čp. 402.

Milovníkům staré Prahy jistě netřeba zvláště připomínat, že Havelské město je jedinou částí Starého Města, která byla plánovitě založena, a že jeho zástavba byla od samého počátku velmi vznosná. Právě v jižní frontě Rytířské ulice, kde se nacházejí dva paláce, o kterých je řeč, stála ve 13. století řada věžových domů. Muselo jít o zjev nevšední působivosti, když vynesl Havelskému městu v listině samotného krále Přemysla Otakara II. označení „velkolepé“. Původně měly v této frontě věže patrně všechny domy, dnes jsou jejich zbytky dochovány jen v některých objektech. Jediná věž, dochovaná dodnes v plné výšce, je součástí domu čp. 403 při nároží s ulicí Na Můstku. Kromě věží však byly od počátku nepochybně velmi výstavné i vlastní kupecké domy. Nejméně uliční trakty domů byly již od 13. století zděné. Tato základní znalost pražské historie stačí tedy k tomu, aby si i laik uvědomil, jaké poklady stavební historie se mohou v dnešních domech v Rytířské ulici skrývat. Tak jako všude jinde na Starém Městě byly nepochybně i zde gotické domy v jádru zachovány. Renesance, barok, klasicismus, ale i 19. a 20. století starší objekty více či méně razantně upravovaly, avšak nebouraly. Pod slupkou dobových omítek a nových omítaných podhledů stále zůstávaly původní nosné zdi a nezřídka i dřevěné stropy, jako tomu bylo v domě čp. 234. Každé období pak přidávalo další hodnotné prvky, byť někdy na úkor hodnot starších etap. Prakticky všechny domy jsou tak kulturními konzervami. Utváří podstatu Pražské památkové rezervace a jsou většinou i zvlášť chráněny jako nemovité kulturní památky.

Jižní fronta Rytířské ulice s raně barokním průčelím Paláce Hrobčických vlevo a barokně-klasicistním průčelím Wimmerova paláce vpravo.
Foto NPÚ, územní odborné pracoviště v Praze

Palác Hrobčických, neboli dům U Tobolky, čp. 401 vznikl krátce po založení Havelského města a měl na počátku patrně podobu jednotraktové dvoupatrové věže. V 15. století byl přestavěn a jeho parcela byla rozšířena až k hradební – dnes Provaznické – uličce. Od roku 1526 patřil šlechtickému rodu Hrobčických. Dnes náleží k významným staroměstským stavbám z období raného baroku. V osmdesátých a devadesátých letech 17. století vznikla nejen hlavní budova do Rytířské ulice s výrazným průčelím, ale i menší zadní budova obrácená jednoduchou fasádou do Provaznické ulice. Spojovací dvorní křídlo s pavlačemi vzniklo nejspíše na konci 18. století. Dům byl přestavován ve třicátých letech 20. století. V přízemí uličního křídla byly tehdy vnitřní nosné konstrukce nahrazeny železobetonovým skeletem vynášejícím nosné zdi vyšších podlaží. Vznikla tak velkoplošná prodejna s velkým výkladcem obráceným do Rytířské ulice. Ve dvoře bylo ve stejné době postaveno druhé, přízemní dvorní křídlo. Pravděpodobně v rámci těchto úprav byla zasypána část raně středověkých sklepů nacházejících se pod prodejnou. Ve třicátých letech 20. století bylo také v dolní části krovu mansardové střechy vybudováno podkroví, kvůli němuž byly raně barokní stropy druhého patra posíleny ocelovými nosníky.

V prodejním prostoru domu čp. 401 byly vykopány raně gotické sklepy s lomenými arkádami, zbytky točitého schodiště a původního dřevěného stropu. Bez ohledu na platné zákony byly výkopy provedeny bez odborného archeologického průzkumu, a nalezené středověké konstrukce mají být kvůli podzemním garážím zcela odstraněny.
Foto J. Veselý

Wimmerův palác, neboli dům U Zlatého kola, čp. 402 vznikl rovněž bezprostředně po založení Havelského města a měl věžovou podobu. Již v polovině 14. století byl přestavěn a znovu byl upravován na počátku století následujícícho. Z této doby pochází dodnes dochované štítové cihelné zdi s lomenými slepými arkádami. V 16. století byl uliční dům rozšířen a bylo postaveno západní dvorní křídlo. V raném baroku bylo vybudováno východní dvorní křídlo. V té době patřil dům obci a byl zde provozován pivní a vinný šenk. V osmdesátých letech 18. století jej koupil Josef Wimmer, který podnikl náročnou raně klasicistní přestavbu a vtiskl domu jeho současnou podobu. V této době vznikla v prvním patře uličního křídla řada náročných interiérů s bohatou uměleckou a řemeslnou výzdobou. Na dvorních průčelích byly vybudovány výtvarně pojednané pavlače. Na počátku 19. století bylo vystavěno zadní křídlo paláce s průčelím obráceným do Provaznické ulice. I tento dům byl upravován ve třicátých letech 20. století. Přebudována však byla pouze část přízemí uličního křídla. Výrazněji se stavební úpravy projevily v zadním klasicistním křídle. Již od 30. let 20. století měly oba domy patrně stejného majitele a byly částečně propojeny.

Luxusní klasicistní interiér Wimmerova paláce před zahájením prací.
Foto NPÚ, územní odborné pracoviště v Praze

Současnost

Dnes jsou uvedené dva domy majetkem společností T.V.B. spol. s r. o. a C.V.T.B. spol. s r. o., které zde sídlí od roku 1992. V létě roku 2004 vstoupil do obou společností v osobě pana Cesare Bellitiho italský kapitál. Krátce nato byly v obou objektech započaty stavební práce. Podle informací pražského pracoviště NPÚ stavebník podal žádost o vydání stavebního povolení na odstranění půdní vestavby ze třicátých let 20. století a novodobých podlahových krytin, rozhodnutí však neobdržel. Přesto byly v objektu prováděny rozsáhlé stavební práce daleko nad rámec podané žádosti. Proto byla 27. 10. 2004 na podnět NPÚ a na základě místního šetření vydána státním stavebním dohledem výzva k okamžitému zastavení nepovolených stavebních prací. Práce však zastaveny nebyly. Majitel podal 4. 11. 2004 na odbor výstavby úřadu MČ Praha 1 ohlášení drobné stavby obsahově shodné s předchozí žádostí o vydání stavebního povolení. Odbor výstavby vydal 15. 12. 2004 souhlas s provedením drobné stavby. Absurdní je, že dotčené práce byly v době podání ohlášení již dávno provedeny. V lednu 2005 byla v objektech provedena dvě místní šetření za účasti pracovníků NPÚ, OPP MHMP a státního stavebního dohledu. Obě šetření konstatovala, že v objektu probíhají nepovolené stavební práce a státní stavební dohled opakovaně vyzval zástupce majitele objektů k neprodlenému zastavení nepovolených stavebních prací. Ani tentokrát však nebyly výzvy uposlechnuty. Stavební práce v objektu pokračovaly až do března, kdy podaly OPP MHMP, pražské územní pracoviště NPÚ a Klub Za starou Prahu prakticky současně trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestných činů zneužití vlastnictví a maření výkonu úředního rozhodnutí. Teprve na základě této akce byly stavební práce skutečně zastaveny.

Výsledek půl roku probíhajících nepovolených bouracích prací je více než tristní. Ve většině prostor obou paláců jsou zbourány vnitřní dělící zdi, plošně otlučeny historické omítky, zcela nebo částečně rozebrány stropy a v cihelné gotické dělící zdi mezi oběma paláci jsou provedeny hrubé montážní průrazy. Zbouráno bylo dvorní křídlo ze třicátých let 20. století v paláci Hrobčických a bez řádného archeologického průzkumu byly vykopány a odvezeny zásypy kleneb renesančních a gotických sklepů v obou domech. Ve velkém obchodním prostoru paláce Hrobčických byl proveden 5 m hluboký výkop, který odhalil zasypané sklepy ze 13. století. Do podobné hloubky byl vykopán i dvůr domu. V prvním patře Wimmerova paláce byly těžce poškozeny pozdně barokní interiéry. Dochované dobové okenice, vestavěné skříně a dveře s deštěním dveřních nik byly neodborně zbaveny původních nátěrů. Část poškozených prvků byla přitom zvlášť chráněna jako movité kulturní památky.

Současná podoba interiéru obou paláců. Osudy enfilády piana nobile připomínají nedaleký Sixtův dům.
Foto J. Veselý

Důležité je rovněž uvědomit si, že tyto stavební práce byly, alespoň z úředního hlediska, prováděny bez projektu. Teprve 24. března předložil majitel objektů k posouzení architektonickou studii Paola Antonia Martiniho pro rekonstrukci obou domů na hotelový provoz. Studie byla vypracována v italštině bez jediného slova českého komentáře. Její součástí nebyla v Čechách obvyklá technická, nebo autorská zpráva. I expresivní pastelkami mnohobarevně kolorované výkresy studie však okamžitě prozradily, proč musely být domy před podáním žádosti o stanovisko tak razantně „připraveny“. Jak je v podobných případech obvyklé, je studií předpokládaná kapacita plánovaného hotelu nejméně trojnásobkem rozumného objemu, který by paláce mohly pojmout. Důsledkem toho je naprostá ignorance původních dispozic, návrh změny úrovní podlaží a navýšení střechy (ve Wimmerově paláci), kompletní poddolování paláců a výstavba dvou suterénů obsahujících garáže a provozní zázemí hotelu (samozřejmě s minimálním ohledem na původní sklepy). Havarijní stav, do kterého majitel objekt záměrně uvedl, měl patrně posloužit jako nástroj k prosazení projektu a urychlení procedury povolení stavebních prací. Realizace záměru reprezentovaného studií byla však shledána z hlediska státní památkové péče jako vyloučená. Podmínky pro případnou adaptaci objektů byly Národním památkovým ústavem vydány majitelům již v dubnu roku 2004 (tedy ještě před vstupem italského kapitálu), předložená studie na ně však vůbec nebrala zřetel.

Klub Za starou Prahu se ve spolupráci s NPÚ pokusil celou kauzu medializovat. Plánovanou televizní reportáž sice majitel objektů znemožnil, neboť nepustil televizní štáb dovnitř. K tématu ale vyšel v dubnu 2005 komentář v týdeníku Respekt a v květnovém čísle časopisu Architekt vyšel rozsáhlý článek doplněný řadou fotografií.

Průraz v jinak intaktní gotické cihelné zdi mezi oběma paláci byl podle slov architekta P. A. Martiniho proveden v nesourodém zdivu z recyklovaného materiálu. Podobné významové přesmyčky jsou páně architektovou oblíbenou kratochvílí.
Foto J. Veselý

Majitel objektů reagoval na článek v Architektu prostřednictvím právní zástupkyně, která zaslala časopisu dopis obsahující kromě věcně nepodložených komentářů k obsahu článku, také žádost o uveřejnění odpovědi. Redakci časopisu byl následně předán čtyřstránkový text napsaný samotným autorem studie, panem architektem P. A. Martinim. Text obsahuje kromě emociálně mnohomluvného obdivu k „magické Praze“ inspirované stejnojmennou knihou A. Ripellina řadu zajímavých, i když většinou významově pokroucených faktů. Za nejdůležitější však považuji sdělení architekta Martiniho, že vše, co se až dosud v domě událo byly jen – cituji: „...přípravné práce, které byly nezbytné proto, aby se zbytečně neztrácel čas při čekání na vyřešení byrokratických průtahů,...“. Bezděky se zde dozvídáme, že to nejhorší paláce teprve čeká. Architekt však také odhaluje svůj vztah k zákonům naší země.

Případ bude mít pravděpodobně dohru u soudu. V současnosti je na základě podaných trestních oznámení vedeno policií ČR vyšetřování. Problém je v tom, že vysokou kulturní hodnotu zničených konstrukcí lze penězi jen těžko vyčíslit. Vyšetřovatel však potřebuje pregnantně vyjádřenou hodnotu poškození. Nezbývá než doufat, že soudní znalec, který bude požádán o zpracování posudku, dokáže historickou hodnotu stavebních konstrukcí v odhadu zohlednit. I kdyby však odhad a soudní řízení dopadly dobře, a majitel, který úmyslně zničil zákonem chráněné kulturní památky byl exemplárně potrestán, zničené cenné konstrukce a detaily jsou nevratně ztraceny.

Zamyšlení

Čtyři smutné případy, které jsem v předchozím textu popsal, mají mnoho společných znaků. Jedná se většinou o objekty vlastněné společnostmi s účastí silného zahraničního kapitálu. Prakticky ve všech případech plánuje majitel změnu funkce objektu z bytového domu na luxusní hotel. Projekty přestaveb jsou vždy naddimenzované, neberou ohled na památkovou hodnotu objektů, často propojují více samostatných historických objektů a obzvláště barbarsky se chovají k suterénům a krovům domů. Bez výjimky dochází v průběhu stavby k bezprecedentnímu překračování stavebního a památkového zákona, které je bohužel orgány státní správy a samosprávy tolerováno. Pro první tři případy je rovněž společným rysem nesoulad mezi stanovisky Národního památkového ústavu a Odboru památkové péče Magistrátu hl.m.Prahy. Odbor památkové péče v těchto případech mnohokrát povolil stavebníkům úpravy, které pracovníci pražského pracoviště NPÚ zamítli.

Návrat ke kořenům. Státem chráněná kulturní památka se pod rukama stavebních dělníků mění pozvolna v hromadu opukových kamenů.
Foto NPÚ, územní odborné pracoviště v Praze

Uvedená suma je vskutku alarmující. Ukazuje se, že developeři pohybující se v „pražských kalných vodách“ používají prakticky všichni stejné postupy, které v důsledku vedou k poškozování zákonem chráněných hodnot. Vzhledem k tomu, že někteří z nich používají identický postup postupně u několika různých objektů, lze vyslovit přesvědčení, že se nejedná o nevědomá a náhodná pochybení plynoucí například z neznalosti správních procedur, ale o programové obcházení zákona a vědomé ničení obecných kulturních hodnot za účelem sebeobohacení. Je na čase, aby se začaly odpovědné orgány chovat opravdu odpovědně a daly podobným zlatokopům důrazně najevo, že se pohybují v kulturní zemi s jasně stanovenými pravidly, která musejí respektovat. Vlaštovkou zvěstující v tomto ohledu lepší časy je snad právě případ paláců v Rytířské ulici, kdy jednají Národní památkový ústav, odbor památkové péče magistrátu a státní stavební dohled ve shodě a spolupráci.

Jan Veselý