(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2003)

Hotel Central čp. 1001-II v Hybernské ulici na Novém Městě je bezesporu jednou z nejvýznamnějších staveb přelomu 19. a 20. století v Praze. Stavba, kterou podle projektu vídeňského architekta Friedricha Ohmanna prováděli jeho žáci Alois Dryák a Bedřich Bendelmayer, je jedním z prvních příkladů secese v Praze a její průčelí nebo dobová fotografie slavného sálu Varieté nechybí v žádné významnější publikaci o počátcích moderní architektury. Až poslední rok přinesl zdánlivý obrat k lepšímu: nový majitel se rozhodl dům zrekonstruovat a obnovit i jeho hotelovou funkci. Všechno však má své ale. Cenou za obnovu v hodině dvanácté je kromě novostavby v zadní části parcely i razantní zvýšení kapacity historického křídla hotelu, které má za důsledek likvidaci původních pokojů. Radost z fyzické záchrany hotelu se tak mísí s pochybností a v hlavě hlodají oprávněné otázky: není takováto cena za záchranu stavby až příliš vysoká? Nejedná se namísto rekonstrukce spíše o demolici?

Fasáda slavného hotelu je nyní jen kulisou. Za ní se odehrává tragikomické představení nazvané Rekonstrukce hotelu Central.
Foto R. Biegel, srpna 2003.

Historie a stav budovy

Hotel Central byl postaven v letech 1899-1901 na místě zbořeného staršího domu, jehož poměrně úzká parcela předurčila prostorovou skladbu novostavby. V první, secesní fázi výstavby domu vzniklo křídlo při ulici s hotelovými pokoji a kavárnou v přízemí, na kterou v zadní části parcely navazoval sál Varieté s mimořádně bohatou štukovou a malířskou výzdobou. Již na počátku dvacátých let byl tento sál postupně adaptován. Definitivní likvidaci jeho secesní podoby přinesla přestavba na biograf a divadlo podle projektu architekta Petra Kropáčka v letech 1929-1930. Zbývající partie secesního hotelu však přetrvaly v téměř nezměněné podobě až do počátku devadesátých let 20. století. Mezi důležité dochované prvky tak vedle kovaného secesního trojramenného schodiště patřila i podstatná část interiéru kavárny (pochopitelně kromě mobiliáře) a většina detailů zdobených dveří, táflování a zrcadel v patrech. Ve dvacátých letech byla v zadní části parcely postavena kancelářská budova Nemocenské pokladny veřejných zaměstnanců, která získala objekt hotelu v roce 1927. Tento dům byl v roce 2003 zbořen na havarijní výměr (mimochodem bez sejmutí památkové ochrany, neboť Ministerstvo kultury tuto ochranu sejmout odmítlo). Na jeho místě má nyní vyrůst novostavba, která ve hmotě i členění na kancelářskou budovu naváže. V polovině 90. let 20. století byl celý dům zrekonstruován; posléze byl však opuštěn a dále chátral.

Zdá se, že pouhých pár let chátrání přineslo pro vybavení a původní konstrukce hotelu větší zkázu než necitlivé přestavby let předchozích. Zatékání a zanedbaná údržba vedly k napadení dřevěných stropů dřevomorkou a nevratně poškozeny byly i dřevěné doplňky kavárny, které byly ještě na počátku 90. let v prokazatelně dobrém stavu.

Pro vnitřní konstrukce stavby tak přišlo rozhodnutí o rekonstrukci příliš pozdě. Investor, zaštítěn mykologickým průzkumem, nechal odstranit většinu dřevěných konstrukcí v objektu s tím, že jsou v obrovském rozsahu napadeny dřevomorkou. Dosud intaktně dochovaný dům tak byl zbaven poloviny stropů a na nich spočívajících dělících příček a z původních hotelových pokojů rázem zůstaly jen obvodové stěny a příčná nosná zeď. Podle názoru některých odborníků však byl rozsah demolic zbytečný a odstraňované trámy zdaleka nebyly v takovém stavu, aby bylo jedinou variantou jejich odstranění. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jednalo by se o účelové zneužití situace, které umožnilo likvidaci památkově chráněné dispozice. Buď jak buď, dnes zbývají z většiny přední a zadní části historického hotelu jen obvodové stěny.

Na základě požadavku památkových orgánů byl vypracován podrobný soupis dochovaných prvků s jejich fotodokumentací a přesnou lokalizací. Detaily z demolovaných stěn byly sejmuty a investor počítá s jejich návratem na původní místo. Zde se však dostáváme k onomu velkému ale. Až do demolice byla podlaží hotelu při fasádě členěna do podélného dvoutraktu, sestávajícího ze tří navzájem spojených velkých pokojů při uliční fasádě a dvou menších pokojů proti toaletě s koupelnou v protějších koutech při světlíku. Obdobně dvoutrakotvá byla část dvorní, kde byly při fasádě pokoje čtyři a u světlíku opět dva. Tyto dvě části od sebe oddělovalo zmíněné honosné schodiště a chodba s dochovaným štukem.

Dochované dveře, ostění a další prvky se logicky váží na tuto historickou dispozici, která určuje jak jejich šířku, rozvrh (některé dveře byly např. spojeny dohromady zrcadlem a deštěním) i sílu zdi. Problém je, že po vynucené demolici vnitřního členění, z něhož zůstalo nedotčeno jen schodiště s přilehlou chodbou a celé přízemí, se otevřela možnost dispozice změnit a kapacitu hotelu výrazně zvýšit. Projekt proto již od počátku nepočítal s návratem původního rozvrhu pokojů a mezi historické obvodové stěny vložil nový konstrukční systém, který umožní umístit na jedno patro až dvanáct pokojů se samostatným sociálním zařízením. Vzhledem k radikální proměně dispozice je tak návrat dochovaných prvků na původní místo předem vyloučen. Místo zděných příček budou pokoje děleny sádrokartonem (!) o mnohem menším průměru, což osazení dveří dále komplikuje.

Vybouraný zadní trakt uličního křídla hotelu.
Foto R. Biegel, červenec 2003

Záchrana jako bolestný kompromis

Pražský památkový ústav se postavil proti změně dispozice pater hotelu a ve svém stanovisku požadoval návrat historického stavu. Odbor památkové péče Magistrátu se s tímto názorem neztotožnil a změnu dispozice umožnil. Jeho rozhodnutí pak obsahovalo podmínku, že všechny prvky budou vráceny na původní místo a pokud to nebude možné, že je třeba projednat jejich osazení na jiném vhodném místě.

Účastníkem řízení o vydání stavebního povolení bylo i naše dceřinné sdružení Za krásnou Prahu. Jako jeho zástupci jsme byli s prof. Rostislavem Šváchou postaveni před těžkou volbu, zda ctít logickou celistvost památky, jejíž nedílnou součástí je i historická dispozice, a v souhlasu s pražským památkovým ústavem trvat na obnově původního rozvrhu historické budovy, nebo se smířit s tím, že z hotelu zůstane průčelí, vestibul (částečně upravený), schodiště (restaurované a doplněné dle historických fotografií) a sál, u nějž se sice počítá s návratem secesních proporcí a částečně i prvků výzdoby, do něhož však bude vložena samonosná patrová konstrukce jídelny a kvůli osvětlení budou proraženy arkády do zahrady sousedního domu. Naší původní tezí byla nedotknutelnost historického půdorysu, na který se navíc váží zmíněné dochované historické prvky. Důsledky tohoto našeho požadavku byly bohužel předem zřejmé. Plánovaná kapacita hotelu by byla při zachování historické dispozice nedosažitelná. Investor, který jinak souhlasil s restaurováním či repasováním všech prvků interiéru, tentokrát jasně deklaroval, že při takovémto omezení od celé akce ustoupí. Tato jednání navíc probíhala v době, kdy celý dům neměl střechu a kdy byla polovina každého traktu shora probourána až do úrovně prvního patra.

Žalostný stav objektu, který by v této podobě nepřežil ani jedinou zimu, nás nakonec vedl k tomu, že jsme na obnově historické dispozice netrvali. Jako podmínku, která se stala i součástí stavebního povolení, jsme určili, že je třeba všechny sejmuté prvky opětně umístit v areálu hotelu a to bez jejich jakékoli adaptace pro nové umístění, aby bylo možné v budoucnu původní dispozici s historickými prvky obnovit. Za tímto účelem jsme si vyžádali vznik elaborátu, který ukáže historické a nové umístění každého jediného prvku tak, že bude jeho lokalizace možná i z odstupu několika let či desetiletí.

Toto vysoce kompromisní rozhodnutí jsme nicméně učinili s velmi těžkým srdcem a pouze v zájmu těch autentických částí a prvků, které v hotelu ještě zbývají. Tento postup však není obvyklý a v žádném případě se nesmí stát obecným pravidlem. Nové využití památky se musí přizpůsobit její struktuře a kapacitě - nikoli naopak. Podmínky o nedotknutelnosti půdorysu musejí být stanoveny před investorským záměrem. Pokud se projekt, který zcela mění vnitřní dispozice památky, dostane až do fáze stavebního řízení, je většinou na jeho razantní změnu pozdě.

Půdorys historického stavu typického podlaží hotelu Central, který zanikl až na počátku roku 2003. V současné době zbývá z historických konstrukcí pater pouze střední část se schodištěm a obvodové stěny předního a zadního traktu. Torza podlaží, která na stavbě dosud zůstávají, budou po statickém zajistění obvodových zdí demolována.

Takzvaná rekonstrukce hotelu Central je z větší části skutečně spíše jeho demolicí. Pachuť ze zániku většiny hmotné podstaty památky pak nespraví ani restaurované schodiště, ani vzorně obnovená fasáda. Některé okolnosti prosazení projektu - demolice chráněné zadní budovy kvůli novostavbě, využití demolice dispozic podlaží k jejich radikální změně a tím ke zvýšení kapacity - až příliš připomínají demoliční rekonstrukce, jakých z Prahy posledních let známe nespočet. Měl-li investor skutečně dobrou vůli secesní hotel obnovit (což při všech jednáních jeho zástupci neustále deklarovali), proč mu někdo včas nevysvětlil, že hodnota památky není jen ve fasádě či zdobných prvcích interiéru hlavních prostor? Nebo se snad pro většinu zúčastněných stává podobný scénář natolik obvyklý, že jej začínají brát jako vcelku normální?

Richard Biegel

Takto vidí dnes fasádu secesního hotelu chodec.
Foto R. Biegel, srpen 2003

Rubová strana "kulisy" fasády průčelí hotelu. Na stěně jsou patrné zbytky táflování pod okny a další původní doplňky.
Foto R. Biegel, červenec 2003

Původní sál Varieté, později kina, nakonec Komorního divadla. Dnešní podoba pochází z roku 1927, kdy byla zničena bohaté secesní štuková a malířská výzdoba.
Foto R. Biegel, červenec 2003