Ve středu 26. června 2002 v 18,00 hodin bylo slavnostně otevřeno "Muzeum Kampa" U Sovových mlýnů 2, Praha 1. Srpnová povodeň (kulminace 14. 8. 2002) přerušila postupné uvádění objektu do provozu. Během krátké doby provozu galerie paní Medy Mládkové však bylo možno si vytvořit úsudek o tak diskutované rekonstrukci, jejíž publicita daleko přesáhla její vlastní význam. Rekonstrukce otevřela však důležitou otázku do jaké míry může v podstatě reklamní objekt zasahovat do slavného pražského panorama a jakou váhu přisuzuje naše dnešní společnost mínění odborníků, proti němuž se postaví vysoký státní úředník.

Až do povodně bylo do celkem nevelkého objektu investováno cca 120 miliónů, z čehož cca 100 miliónů z rozpočtu Magistrátu HMP, ostatní zdroje byly různého původu, především ze soukromých iniciativ. Velkou zásluhu zde si vydobyla paní Meda Mládková.

Mnohamilionová investice byla před povodní na celkové úrovni rekonstrukce a jejím technickém vybavení znát. Vnitřní dvůr působil se svým zadlážděním žulovými kostkami a plochami pečlivě střiženého trávníku a s nerez korytem zurčící vody jistě vznešeněji nežli dvůr bývalého mlýna, ale se změnou účelu budovy lze tento posun přijmout. Stejně tak i upravenost fasád objektů kol bývalého dvora působila vlídně. (Členění oken severního křídla zůstalo naštěstí zachováno).

Samozřejmě hlavní pozornost na sebe strhává i po novém částečném zpřístupnění (II/2003) na nádvoří věž s proskleným obalem masivních železných konstrukcí vnitřního schodiště. Schodišťová věž sousedí s celkem maloměstsky biedermaierovským severním křídlem zdobeným zdrženlivými štukovými ornamenty. Směrem západním uzavírá přívětivý dvorek nízká hmota bývalých stájí, nyní používaná pro pomocné provozy. Paní Mládkovou prosazované nastavení této přízemní budovy o hustou řadu prosklených vikýřů se naštěstí neuskutečnilo. Ministerstvo kultury v tomto případě od ochrany střechy neustoupilo. Bývalé severní obytné křídlo s omítkovým jemným dekorem by se stalo nakonec ve vlastním prostředí jakýmsi cizím rušícím prvkem.

Schodišťová původně renesanční a později upravovaná věž byla přestavěna nejradikálněji z celého objektu. Bylo by sice při rekonstrukci patrně nejsprávnější (a nejjednodušší) ji neznásilňovat a jednoduše ji upravit s využitím hloubkových sond a ikonografie. Památkoví pracovníci i architekti nebyli však při trvalém tlaku paní Mládkové ani proti uplatnění kultivovaného soudobého výrazu ukončení věže s podmínkou, aby nezasahovalo do pražského panoramatu, tzn. aby nepřečnívalo hřeben přilehlé střechy. Již předložené návrhy však odbornou veřejnost varovaly. Autoři rekonstrukce vyprojektovali mohutně dimenzovanou ocelovou konstrukci schodiště továrního typu na odbourané podnoži věže, která vynáší nepříliš zřetelně zobrazený útvar, považovaný obecně za prosklenou krychli stojící na špičce a přesahující hřeben střechy přes 250 cm. Nejasnost dokumentace vedla k požadavku ověřit horní partii modelem. Jeřáb v určené době skutečně vytáhl na kývajícím se laně různě se kymácející konstrukci z latí, která z protějšího břehu byla velmi špatně zřetelná. Možnost ověřit si skutečné výškové parametry z tohoto náznaku byla nepatrná. Věž byla v horní třetině vodorovně uříznuta. Protože její zdi se ukázaly jako poměrně silné, bylo nutno ubourané vodorovné plochy zbylých zdí oplechovat. Toto oplechování hrubě zinkovaným materiálem tvoří primitivní uzavření pahýlu renesanční zdi s ošklivými detaily ohybů a ukončení. Za ním vyrůstá za tónovanými silnými tabulemi obvodového skla průhledný hranol nové věže s viditelnou konstrukcí nového ocelového schodiště. Autorům se velmi zalíbil kontrast skla a surového železného materiálu nosníků s hrubým povrchem. Železné schodiště připomíná tovární konstrukce s masivními předimenzovanými profily. Je surově vražené do torsa renesanční zdi. Tvoří zřejmě zamýšlený, výrazný kontrast vůči historické stavbě. Škoda, že je zde opožděně opakován efekt z doby kdysi šokujícího, ale během 25 let již zchátralého, roku 2001 opět mnohamilionovým nákladem rekonstruovaného pařížského Centre Pompidou (1977). Dnešní české výtvarné kultuře nepřináší nové neotřelé výtvarné zážitky. (Např. oltář katedrály sv. Víta s nohama z pozlacených travers je již půl století stará obdivuhodná kompozice, autor prof. Sokol). Vzpomeneme - li také na nádherné Rothmayerovo schodiště na Hradě u Tereziánského křídla, je nám smutno z úpadku architektonického citu pro souhru starého a nového, pro práci s materiálem a tvarem v památkovém prostředí. Obdobných výtvarných bezradností je do objektu nově vsunuto více. Stoupáme - li např. tímto "továrním" schodištěm do patra, již v přízemí architekta zarazí disonantní kontrast mezi použitím vysoce leštěné velké plochy nerezového plechu umístěné v přímé návaznosti s hrubě pozinkovaným železem konstrukce schodiště.

Schodiště končí sedlovou prosklenou stříškou, do které se transformoval tvar hranolu stavěný na koso. Srovnáním uveřejněných návrhů i našich pracovních snímků osazené makety s výsledným stavem musíme konstatovat, že výsledný realizovaný stav se od původních návrhů poněkud liší. Reklamní poutač méně vyčnívá nad hřeben střechy a také ukončující forma jakési nakloněné sedlové skleněné stříšky je příznivější. Na druhé straně se plně potvrdily obavy architektů, že dílo, prezentované jako dílo sklářských umělců (M. Karel), nebude vzdušným proskleným krystalem, ale daleko více se zde pohledově prosadí pomocné železné konstrukce. Tím více vadí naddimenzovanost konstrukce a její primitivní hrubost v prostředí biedermaieru.

Návštěvník projde po opětném částečném otevření objektu ve čtvrtině roku 2003 přízemím, kde jsou opět použity oblíbené stropy z košických plechů, nebo žebrové betonové stropy s náběhy. V bývalých strojovnách mlýna tyto konstrukce překvapí méně. Zajímavý detail najdeme na terase nižšího jižního křídla. Je to jakási konzolová plošina mohutně (cca 5 m) vyložená s velmi čistě vydetailovaným skleněným karosováním (J. Cígler). Její podlaha prochází ve skleněném pruhu přes celou terasu až ke vstupu na terasu. Škoda jen, že půvabná lávka působí jako zbytečná, drahá manýristická vymyšlenost.

Tato prosklená cesta na terase končí jiným dalším detailem, kde zvláště starší návštěvníci prožívají trauma. Soutka mezi objekty v trase prohlídky je překlenuta silnou skleněnou, dosud průhlednou, nepoškrábanou deskou. Pozoroval jsem chování zvláště starších návštěvnic při přechodu skleněné desky. Bály se. Tento detail památce neubližuje, budí hrůzu pouze u starších návštěvníků.

Povodeň objekt značně poničila. Obecenstvo se může těšit až na vernisáž stěžejní části sbírky paní Mládkové - na sbírku obrazů Františka Kupky v dosud neznámém časovém horizontu.

Milan Pavlík

Foto I. Papoušková.

NA ROZCESTNÍK KAUZY