Motto:

“Rozhodnutí, které bude činit ministr se netýká jenom odborné záležitosti, ale má i svůj významný právní aspekt. Je-li odborná veřejnost, jak vyjádřily závěry odborných komisí a rad na všech úrovních, proti záměru moderní dominanty nad objektem Sovových mlýnů, pak povolení stavby rozhodnutím ministra znamená, že nastává situace, kdy nejen ministr nerespektuje zákonný postup, ale kdy se na “politicky” preferovaného stavebníka zákon nevztahuje. Je to stav nerovnosti před zákonem z politických důvodů, který byl běžný v období pozdního papalášismu v 70. a 80. letech minulého století. Ergo, vítejte ve starých časech, pane ministře”.

Doc. PhDr. Mojmír Horyna, 20. 7. 2001

Potřetí se vracíme v našem časopise k společensky, právně i eticky nejproblematičtější památkové kauze současné doby. Konečné rozhodnutí o povolení či zamítnutí kontroverzní skleněné nástavby na schodišťové věži Sovových mlýnů, předtím již odmítnuté všemi památkovými orgány a jejich poradními komisemi, se ocitlo na počátku tohoto léta v rukách ministra kultury Pavla Dostála. A ten “nezklamal”! Potvrdil totiž náš šokující dojem, který jsme si vytvořili při osobním rozhovoru s ním v polovině června tohoto roku: čím méně věci rozumíš, tím snazší rozhodování.

Návštěva zástupců Klubu u ministra kultury Pavla Dostála

Článek v posledním čísle našeho časopisu končil informací, že akciová společnost Trade Centre Praha, zastupující vlastníka objektu a hlavního investora akce, tedy hlavní město Prahu, se proti zamítavému rozhodnutí magistrátního odboru památkové péče ve věci skleněného prvku na schodišťové věži mlýnů odvolala k odboru památkové péče ministerstva kultury jako k vyšší instanci. I tento úřad záměr investora 6. června 2001 zamítl a odvolání nevyhověl. Žadateli nyní zbývala jediná možnost jako mimořádný opravný prostředek, a to podat podnět k ministrovi kultury mimo odvolací řízení (podle § 65 zákona 71/1967 Sb. o správním řízení). To také dne 18. června 2001 učinil.

Mezitím dne 14. června 2001 navštívila tříčlenná delegace Klubu Za starou Prahu ministra kultury Pavla Dostála, aby mu vyložila klubovní stanovisko. Za Klub byli přítomni místopředseda prof. M. Pavlík, jednatel R. Biegel a pisatelka tohoto článku, za ministerstvo si pozval P. Dostál k jednání též svého náměstka ing. Z. Nováka. Schůzka začala hned v úvodu překvapivým společenským nedorozuměním, když nás doslova paralyzovala první ministrova slova pronesená podrážděně zvýšeným hlasem: “to já rozhoduji o tom, komu podám první ruku!” Jednatel R. Biegel, nejmladší z naší trojice, totiž směle ustoupil podané ministrově ruce, aby ten mohl podat ruku dříve staršímu prof. M. Pavlíkovi. To je jen malá epizoda na okraj, nikoliv však poslední nedorozumění. To následovalo velmi brzy, když nám ministr vmetl do tváře výtku, že Klub v první polovině devadesátých let zorganizoval hysterickou mediální kampaň, aby zabránil využití a úpravě bloku domů a paláců mezi Malostranským náměstím, Tomášskou a Sněmovní ulicí pro Poslaneckou sněmovnu. Opět jsme zůstali jako opaření, nikdo z nás tří zástupců Klubu tehdy v první polovině 90. let v jeho Domácí radě nebyl, a proto jsme nemohli Dostálovo tvrzení, kterým suverénně dokládal velkou omylnost klubovních názorů, vyvrátit či potvrdit. (Dodatečně jsme zjistili, že Klub naopak velkou a nákladnou obnovu uvedených malostranských domů spíše podporoval a P. Dostál jednoduše Klub Za starou Prahu zaměnil se Sdružením přátel Malé Strany, které tehdy protestovalo proti úbytku bytů na Malé Straně a vytváření úřednického ghetta.) Přes tuto nepříznivou atmosféru konverzace jsme se snažili co nejnázorněji, s použitím fotografií a zákresů do nich, vysvětlit záporné stanovisko Klubu ke skleněnému prvku na Sovových mlýnech. Dozvěděli jsme se však, že pro ministra není důležitý názor nějakého občanského sdružení, ale skutečných odborníků, a to dr. D. Líbala, dr. J. T. Kotalíka a arch. Z. Lukeše, jejichž kladné posudky k věci má k dispozici a bude se jimi řídit. Přestože náměstek ministra ing. Z. Novák se snažil ministrovi naznačit: “ale Klub Za starou Prahu je významné občanské sdružení...,” v očích P. Dostála zřejmě zůstaneme jen diletanty z nějakého občanského sdružení. Pro přítomného prof. M. Pavlíka byl přezíravý postoj ministra velmi hořkou pilulkou. Nezdálo se nám však vhodné začít hned vypočítávat všechny mimořádně fundované odborníky, které má Klub ve svých řadách a jejichž odborná i společenská váha není menší než u třech jmenovaných vyvolenců ministra, protože panu ministrovu by jejich jména nepochybně neřekla nic. Zato jsme se ještě od Pavla Dostála dozvěděli zásadní věc: “Já jsem připraven za své rozhodnutí ve věci Sovových mlýnů nést plnou zodpovědnost,” řekl nám pan ministr s hrdě vztyčenou hlavou a tónem, v němž bylo slyšet opojení z důležitosti toho sdělení. Jako slušně vychovaní lidé, jsme odpověď, která nám tanula na mysli, že si totiž se svou zodpovědností může jít klidně ... třeba vydláždit koupelnu, protože tady jde o hodně víc než o zodpovědnost jednoho ministra, spolkli. Z návštěvy jsme odcházeli s pocitem marnosti a hlubokého rozčarování.

Poslední intervence Klubu a rozhodnutí ministra

Přes výše naznačený zážitek, rozhodli jsme se ještě jednou ministra kultury před jeho rozhodnutím oslovit. Shromáždili jsme všechny argumenty, které používal on nebo zastánci problematického návrhu a ty jsme podrobně rozebrali v dopise, který byl na ministerstvo kultury podán 9. července 2001:

Vážený pane ministře,
Vážení členové rozkladové komise,

výtvarně-architektonický záměr završit schodišťovou věž budovy Sovových mlýnů skleněným prvkem přesahujícím hřeben její střechy, považujeme za nápad exemplárně ignorující platný zákon o státní památkové péči (č. 20/1987 Sb.), statut Pražské památkové rezervace (nařízení Vlády ČSR č. 66/1971 Sb.), Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, k níž přistoupila ČSFR 15. února 1991 a na jejímž základě bylo historické jádro Prahy zapsáno 4. prosince 1992 do Seznamu světového dědictví UNESCO, a dokonce i věcný záměr nového zákona o ochraně kulturních památek a památkové péči, jak je nyní zveřejněn na internetových stránkách MK ČR.

Podle těchto právních norem se totiž území, v němž leží i objekt Sovových mlýnů, jako součást širších urbanisticko-architektonických vztahů cenného pražského panoramatu těší památkové ochraně nejvyššího možného stupně, a to takového, že každá jeho okem zaznamenatelná změna (natož pak doplnění tvaroslovně nehistorickým, technologicky a materiálově cizorodým prvkem se zřejmými ambicemi upoutat pozornost), je sama o sobě již narušením jeho chráněné podoby (a to bez ohledu na uměleckou kvalitu prvku samotného a význam či proslulost jeho tvůrce). O tom, že hodnota malostranského panoramatu s Pražským hradem, vy-tvářeného po jedenáct století a zázrakem již sto let prakticky nezměněného, si ochranu nejvyšší úrovně zaslouží, nyní není sporu.

Přestože jmenované právní nástroje detailně nespecifikují formy přípustného a nepřípustného zacházení s kulturními památkami v rámci památkové rezervace, tedy nepřinášejí pregnantní výčet povolených a nepovolených stavebních úkonů či jejich technologie, bylo by mylnou interpretací domnívat se, že v tomto případě platí obecná teze, “co není v zákoně zakázáno, je povoleno”, protože již samotným předmětem zákona a dostatečně zřetelným normativem jsou pojmy ochrana kulturních památek, památková péče a památková rezervace. Pojmy ochrana, péče, rezervace, které mají svůj zřejmý obecný význam uplatňující se i v dalších oborech lidské činnosti, jsou srozumitelné každému kultivovanému členu společnosti (ochrana = cílevědomá snaha zabránit poškození, fyzickému zničení či ztrátě chráněné hodnoty, péče = soustavné úsilí o zachování optimálního stavu a odvrácení jeho nežádoucího vývoje, rezervace = území chráněné ve specifické podobě a stavu před jemu nepřirozeným, umělým nebo rušivým zásahem). Jestliže byl objekt prohlášen podle platného zákona kulturní památkou a území památkovou rezervací, pak je stát povinen podle stejných zákonů nedopustit jejich vnější stavební proměnu, a to již v případě pouhého podezření, že by navržený stavební zásah mohl chráněné památkové hodnoty narušit. K posouzení těchto možných důsledků ustanovil památkový zákon hierarchizovanou strukturu státních památkových orgánů, v níž pracují stovky školených odborníků.

V případě návrhu doplnění siluety Sovových mlýnů skleněným objektem se všechny odborné památkové instituce (Pražský ústav památkové péče odborným podkladovým vyjádřením, Odbor památkové péče Magistrátu hlav. města Prahy rozhodnutím v první instanci, Odbor památkové péče Ministerstva kultury ČR rozhodnutím v druhé instanci) a demokratickou většinou hlasů i dva významné poradní orgány (poradní sbor Primátora hlav. města Prahy a vědecká rada Ministra kultury ČR) shodly a vyjádřily jednoznačně, že záměr je z hlediska památkové péče nepřípustný. Tento úplný odborný konsensus ze zákona povolaných památkových orgánů je významným momentem v posouzení celého problému. Bez předložení pregnantních a prokazatelných důkazů o opaku, tedy o památkové přípustnosti záměru, nelze jednoznačný názor odborných památkových orgánů zamítnout. Naproti tomu názory podporující realizaci kontroverzního záměru, mají podobu pouze ojedinělých estetických soudů a smělých tvrzení, ovšem nikoliv průkazných dokladů o památkové přijatelnosti a oprávněnosti záměru, což se v následujících bodech pokusíme objasnit.

Shrnutí argumentů a různých aspektů v posuzování sporného záměru:

1. “Navržené ukončení věže mlýnů panoramatické hodnoty Pražské památkové rezervace neohrozí, protože sklo bude transparentní.”

Toto tvrzení je mylné, protože předpokládá, že skleněný kubus bude zcela průhledný jako tenká okenní tabulka. Ve skutečnosti musí být skleněný prvek zajištěn konstrukcí, která, ať by byla vyrobena z jakéhokoliv materiálu, bude tvořit jeho viditelnou výraznou kostru. Transparentnost však nelze předpokládat ani vzhledem k nutné síle skla a vlivům počasí. I v případě skla sebečirejšího a za předpokladu pravidelné a důkladné údržby je možné očekávat jako další negativní jev (negativní z hlediska památkové péče, pro provozovatele budovy nepochybně jev pozitivní a možná i skrytě očekávaný) odraz slunečních paprsků, které skleněný kubus zhmotní a způsobí jeho nežádoucí vyniknutí jako jediného lesklého prvku v celém panoramatu. Tentýž negativní efekt zvýraznění a tudíž i zamýšlené manipulace s pozorností diváků by mohlo mít reklamní nasvětlení skleněného prvku v podzimních a zimních večerech.

2. “Navržené ukončení věže mlýnů bude takřka nepostřehnutelné, navíc je v mnoha pohledech zakryje vegetace.”

Tuto tezi může s čistým svědomím vyslovit jen člověk s vadou zraku nebo špatně ordinovanými brýlemi. Prvek se totiž bude od nábřeží a mostu Legií promítat do všech pohledů na hradčanské a malostranské panorama. V něm se posune podle stanoviště pozorovatele postupně od podnoží Arcibiskupského paláce, přes průměty do průčelí kostelů P. Marie Vítězné a Sv. Maří Magdaleny až před petřínský svah. Ze Střeleckého ostrova pak budova mlýnů vstupuje do přímého kontaktu s chrámem sv. Víta. Výrazně pak bude prvek zřetelný od výše položených stanovišť, a to zejména v pohledu ze všech podlaží paláce Lažanských včetně zvýšeného přízemí s okny kavárny Slavia a restaurace Parnas, z terasy a oken Národního divadla a v pohledu ze všech dalších nábřežních budov. Přitom není podstatné, zda všechna tato místa jsou přístupná veřejnosti, stačí, že některá z nich jsou tradičními stanovišti autorů fotografických vedut města, vytvářených pro klasickou turistickou reprezentaci. Bylo by také velmi demagogické spoléhat se na milosrdné zakrytí skleněného prvku vegetací nábřeží či Střeleckého ostrova, vždyť ta může být v případě potřeby upravena prořezáním, stromy dožijí a v zimě, jak všichni víme, listnaté stromy opadávají.

3. “Do staletého historického panoramatu je třeba zasadit pečeť současné doby, tak jak to tak činily po celá staletí předchozí generace, kdyby byli v baroku památkáři, nedovolili by Dientzenhoferům postavit ani chrám sv. Mikuláše, který dal malostranskému panoramatu charakteristickou, dnes právem tolik ceněnou, tvář. ”

Tento názor je znamením nepochopení zákonitostí kulturního vývoje. V ba-roku, ani v jiných obdobích, a to až do počátku formování moderní památkové péče v polovině 19. století, neexistovalo vnímání památkové hodnoty v dnešním smyslu, staré budovy buď fyzicky dožily a byly nemilosrdně nahrazeny či radikálně přestavěny nebo díky fungující užitné hodnotě zůstaly zachovány, nikdy však nebyly z památkových pohnutek rekonstruovány, obnovovány či dokonce restaurovány. Teprve v určitém okamžiku duchovního vývoje společnosti si lidé začali uvědomovat estetickou hodnotu historické architektury i její hodnotu dokumentu stavebního vývoje. Důsledkem tohoto procesu postupného památkového uvědomování, který trval sto let, tedy přibližně od poloviny 19. do poloviny 20. století, je v naší zemi vznik speciálních zákonných norem památkové péče garantovaných státem a vytvoření struktury profesionálních památkových orgánů. Právě proto, že po celá staletí tvůrci - architekti vytvářeli a dotvářeli směle podobu Prahy jim soudobými prostředky, vznikl neopakovatelný obraz, který uznala kulturní společnost 20. století za tak dokonalý a unikátní, že se rozhodla uchovat jej v tomto historickém stavu jako památkovou rezervaci. A to právě s vědomím toho, že vývoj architektury se v materiálech, konstrukcích, technologiích i objemech vydal ve 20. století na diametrálně odlišnou cestu, než se ubíral po všechna předchozí slohová období. Proto také nápad vstoupit pod heslem “doplněk o soudobý detail” či “pečeť současné doby” do pražského panoramatu výrazným prvkem v moderním materiálu (sklo, kov), v moderním tvaru (kosá krychle) a s moderním účelem (poutač, symbol funkce stavby) je popřením smyslu a podstaty této památkové rezervace.

4. “Prof. Marián Karel jako významný umělec je jistou zárukou úspěšnosti záměru.”

Nelze pochybovat o kvalitě jmenovaného umělce, přesto v Čechách i po celém světě existuje řada jiných tvůrců, proslulých stejně nebo i více, které jen kvůli umělecky hodnotné práci a zvučnému jménu nikoho nenapadne pozvat k přestavování Malé Strany. A to i přesto, že by mohla vzniknout podobně umělecky zajímavá díla, jakým nesporně je i navržený artefakt pro Sovovy mlýny. Ovšem v tomto případě umělecká kvalita díla, ať by byla sebevyšší a sebeopěvovanější výtvarnými teoretiky, neopravňuje sama o sobě k jeho umístění na území památkové rezervace.

5. “Když se po realizaci skleněný artefakt nebude líbit, může se přece opět odstranit.”

Toto dobromyslné tvrzení je jedním z nejdemagogičtějších v celém sporu. Pokud by prvek byl přece jen na objektu vztyčen podle návrhu, pak bude záležet jen a jen na majiteli objektu či jeho dohodě s nájemcem, zda se rozhodne prvek později odstranit. Památková péče, a to i kdyby se opět všichni shodli na jeho památkové závadnosti, k tomu nemá žádné legislativní nástroje. Podobně bezmocné budou památkové orgány proti všem dalším záměrům moderních stavebních zásahů do pražského panoramatu, protože realizovaný artefakt bude mít z právního hlediska hodnotu precedentu. Vysvětlování o výjimečných okolnostech jeho mimořádného povolení, nemůže být dostatečně účinné, protože neodpovídá demokratickému práv-nímu kodexu (všem stejně podle práva).

6. “ Co když paní Meda Mládková dostojí svým hrozbám a sbírku Praze nevěnuje. Nebude to větší ztráta, než ten malý zásah do pražského panoramatu?”

Především je třeba ze zásady odmítnout jakékoliv vynucování si památkového rozhodnutí a každý památkář, který podlehne nátlaku ať ve formě korupce či vyhrožování není odborníkem na svém místě, protože etika profese mu velí ve svém rozhodnutí se řídit odborným úsudkem a profesionálním svědomím. Instalace sbírky v obnovených budovách Sovových mlýnů je zcela nezávislá na řešení sporného památkového problému. Tuto umělou závislost, která nemá věcný, ale pouze emocionální základ, vytvořila a prezentovala v médiích sama majitelka sbírky jako svoji podmínku. Tento postoj má podobu zcela bezprecedentního ultimativního požadavku, kterým jsou památkové i správní orgány doslova tlačeny ke zdi. Srovnání hodnoty sbírky, která má být instalována v Sovových mlýnech, a hodnoty celistvosti pražského panoramatu je prakticky nereálné. Zatímco sbírka vznikající soustavnou činností po několik předchozích desetiletí je movitou památkou, jejíž tržní hodnotu mohou odborníci specializovaní na trh s uměním odhadnout, pražské panorama formující se po jedenáct století je souborem nemovitých památek, jejichž celek má hodnotu, která se nedá nikterak vyčíslit. Vlastník sbírky má právo nakládat s ní víceméně podle vlastního uvážení, naproti tomu pražské panorama, jako předmět s výraznou estetickou a kulturně-historickou hodnotou nemá ve svém celku žádného konkrétního vlastníka, nýbrž je součástí národního kulturního bohatství, k němuž mohou uplatňovat svá ideální duchovní práva všichni občané státu (Čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), kulturní památky přitom nesmí při výkonu svých práv nikdo ohrozit nebo poškodit nad míru stanovenou zákonem (Čl. 35, odst. 3 téže Listiny). Právo občanů požadovat zachování určité kulturní hodnoty tudíž podle základní ústavní normy stojí nad jinými dílčími právy, např. nad vlastnickými právy majitele jednotlivých budov v památkové rezervaci i nad právem ministra kultury rozhodnout při správním řízení bez ohledu na cokoliv.

7. “ Sovovým mlýnům ještě nedávno hrozil smutný osud postupného rozpadu, kdyby nebylo záměru Medy Mládkové budova by spadla”.

Toto tvrzení nelze vyvrátit, ani potvrdit. Umístění muzea moderního umění do Sovových mlýnů a jejich velkorysá obnova k tomuto účelu je nepochybně, a o tom není sporu, pro celý objekt velikým přínosem a zhodnocením. Nelze však s jistotou tvrdit, že by se dříve či později, a to ještě před tím, než by budova spadla, neobjevil jiný zájemce o využití této lukrativní lokality. Argument, že ten by se mohl chovat k památce podstatně hůře a necitlivěji, je již natolik spekulativní, že další rozvíjení této myšlenky postrádá jakýkoliv reálný smysl.

8. “Když mohli památkáři povolit necitlivé zásahy při obnově Hergetovy cihelny, proč jsou nyní tak zásadoví?”

Tento argument je přímým dokladem toho, jak jeden stavební zásah může coby precedent ovlivňovat druhý. Ovšem je třeba zdůraznit, že v případě Hergetovy cihelny nešlo o žádnou nástavbu, moderní doplněk či změnu siluety objektu, ale otevření velkých (jakoby arkádových) otvorů ve vnějším plášti budovy k Vltavě. Proto je srovnání obou případů neadekvátní. Z jiného hlediska však lze konstatovat, že obhajoba skleněného doplňku na Sovových mlýnech památkově necitlivým stavebním zásahem v Hergetově cihelně má zajímavou logiku, protože zřejmě připouští, že i v případě Sovových mlýnů jde o řešení podobně necitlivé.

Ministr kultury Pavel Dostál svolal k posouzení podnětu mimo odvolací řízení rozkladovou komisi ministerstva kultury, která se sešla 17. 7. 2001. Jejím úkolem bylo posoudit, zda předchozí rozhodnutí v první i druhé instanci byla učiněna v souladu se zákonem či nikoliv. V této fázi řízení totiž již nejde o věcnou (památkářskou) stránku věci, ale právě jen o posouzení zákonnosti. Přítomní členové komise (pět právníků) došli na svém zasedání k závěru, který je obsažen v zápisu z jednání: “Rozkladová komise zkonstatovala, že nedošlo k takovým zásadním pochybením, která by měla za následek rozpor se zákonem, nebo některým obecně závazným právním předpisem. Protože komise neshledala důvody pro zrušení předmětného rozhodnutí MK ČR doporučila panu ministrovi nezahajovat v této věci přezkumné řízení, podnět bez dalšího odložit a o této skutečnosti informovat stěžovatele dopisem”.

Závěry této komise se však ministr rozhodl ignorovat a stěžovateli svým rozhodnutím, které bylo vydáno 27. 7. 2001, vyhovět. Ministr má ze zákona právo doporučením rozkladové komise se neřídit, ovšem jeho rozhodnutí pak muselo doložit, že to, co pět právníků před tím v rámci rozkladové komise shledalo v souladu se zákonem, je přece jen nezákonné. Krkolomnosti tokového právního obratu o 180 stupňů plně odpovídá vlastní obsah ministrova elaborátu, plný nepodložených a neprůkazných tvrzení, jimiž se velmi násilně a nepřesvědčivě snaží dokázat, že v předchozím řízení byly porušeny §§ 3, 32 a 46 zákona 71/1967 Sb. (správní řád) a § 1 zákona 20/1987 Sb. (památkový zákon). Doporučuji každému ze čtenářů, který má k dispozici sbírku zákonů, aby do ní nahlédl a podíval se, o jaké paragrafy jde.

Protestní tisková beseda

Dne 16. srpna 2001 uspořádat Klub Za starou Prahu protestní tiskovou besedu, v níž informoval zástupce médií, že Dostálovo rozhodnutí považuje za svévolné a nezákonné. Přitom svévoli ministrova jednání spatřujeme ve vědomém nerespektování odborných stanovisek všech k tomu ze zákona povolaných správních orgánů, které o problému rozhodly zamítavě. Ve svém rozhodnutí se však sám ministr dopustil nezákonnosti, neboť opomněl platnou právní normu - Vládní nařízení č. 66 z roku 1971 o vyhlášení Pražské památkové rezervace, které stručně, ale zcela jednoznačně upravuje podmínky stavebního řízení v rezervaci. Objekty chráněné jako památky musí být trvale zabezpečeny ve své hmotné podstatě, naproti tomu dotváření prostředky soudobé architektonické tvorby je připuštěno jen v případě objektů památkově nechráněných či nově vystavěných. Je politováníhodné, že tento základní právní dokument zůstal ministrovi a jeho právníkům zcela utajen.

Pro novináře byly připraveny kvalitní a obsáhlé podklady a nejen ty byly důvodem, že následující den, tj. 17. srpna 2001, přineslo o názoru Klubu informaci a to často i v obsáhlejších článcích ( zejména MfD, Právo) celkem 7 deníků! Informaci také vysílaly ještě 16. srpna 2001 ve svém zpravodajství televize Prima (redaktorka Štěpánka Duchková) a Česká televize (redaktor Petr Sojka). Obsáhlejší informaci pak připravily také rozhlasové stanice Svobodná Evropa (redaktorka Lucie Vopálenská) a BBC. Krátké rozhovory z tiskovky přineslo dalších pět rozhlasových stanic.

Současná situace

Přestože k “změně stavby před dokončením - ukončení věže objektu C uměleckým artefaktem”, jak se v úřední mluvě sporná akce nazývá, vydal Odbor výstavby Městské části Praha 1 neprodleně (29. srpna 2001) stavební povolení, neskládáme ještě ruce do klína a netroubíme na ústup. Prozatím jsme zadali jedné právní kanceláři analýzu současného stavu věci s cílem zjistit, zda existují ještě nějaké možnosti naznačený průběh zvrátit. Zdá se, že existují ... Takže, pokračování příště.

Kateřina Bečková

Výběr článků v tisku, mapujících vývoj kauzy v posledních měsících:

Sovovy mlýny. Poslední dějství dramatu? (Richard Biegel), Architekt, 7/2001
O osudu Sovových mlýnů rozhodne ministr kultury, MfD, 2. 7. 2001
O Sovovy mlýny se válčí, Večerník Praha, 9. 8. 2001
Zachrání nebo zničí cílevědomá sběratelka Sovovy mlýny? (Petr Volf), Reflex č. 33/2001
Malostranští chtějí kvůli krychli žalovat ministra, Večerník Praha, 17.8.2001
Kvůli krychli zvažují žalobu, Blesk, 17.8.2001
Klub nepřestává protestovat proti krychli, Česko slovo, 17.8.2001
Odpůrci krychle zvažují žalobu, MfD, 17. 8. 2001
Klub Za starou Prahu: Dostálův verdikt je nezákonný, Právo, 17. 8. 2001
Klub Za starou Prahu zpochybňuje Dostálův postoj k Sovovým mlýnům, Lidové noviny, 17. 8. 2001
Nikdy jsem nezažila tolik podrazů (rozhovor s M. Mládkovou), Lidové noviny, 30. 8. 2001
Sovovy mlýny jsou téměř hotové, MfD, 3. 9. 2001
Podraz ve mlýně, Večernik Praha, 4. 9. 2001