Již podruhé v historii této kauzy je na tahu současný ministr kultury Pavel Dostál. Článek v předchozím čísle našeho Věstníku, které mělo uzávěrku na konci listopadu loňského roku, zachycoval situaci v momentě, kdy bylo jasné, že přes negativní ohlas ve všech památkových orgánech, bude, a to s celou parádou krkolomné úřední cesty, znovu projednáván kontroverzní záměr prosazovaný Čechoameričankou Medou Mládkovou “obohatit” siluetu objektu a tím i pražského panoramatu skleněným věžovitým prvkem. A tak se také stalo.

Současná situace

Přestože problematika probíhající obnovy objektu Sovových mlýnů má mnoho dalších překvapivých až zarážejících momentů, pozornost veřejnosti se prostřednictvím médií soustředila na problém návrhu skleněného zakončení schodišťové věže. V září loňského roku tento návrh zamítl magistrátní odbor památkové péče. Žadatel, akciová společnost Trade Centre Praha, zastupující vlastníka objektu, tj. hlav. město Prahu, ale jednající v zájmu ideově estetického záměru využití budovy pro sbírku moderního výtvarného umění Medy Mládkové, se odvolal k Ministerstvu kultury ČR. Problém byl projednán ve vědecké radě ministra kultury dne 24. 10. 2000. Na základě závěrů tohoto jednání bylo pak Ministerstvem kultury ČR vydáno 8. 11. 2000 rozhodnutí, ve kterém vrátilo věc k novému projednání a k rozhodnutí odboru památkové péče Magistrátu hlav. města Prahy za podmínky, že “výška artefaktu nebude přesahovat hřeben střech objektu D, jehož výška je dána otiskem historického krovu na štítové zdi.” Objektem D je myšlena ta část budovy, která směřuje svým hlavním průčelím k Vltavě, a jednoduše to znamená, že navrhovaný skleněný útvar nesmí vyčnívat nad hřeben její nové střechy. Tím bylo prozatím potvrzeno všechno dosavadní úsilí odpůrců skleněného prvku v pražském panoramatu.

Investor stavby, Trade Centre Praha, se tedy obrátil s žádostí o nové závazné stanovisko na magistrátní odbor památkové péče, který však ve svém rozhodnutí z 9. března 2001 shodně s podkladovým vyjádřením Státního ústavu památkové péče v hlav. městě Praze záměr označil za památkově nepřípustný. Důvodem je zejména ta skutečnost, že “žadatel nesplnil závěry vědecké rady Ministerstva kultury ČR pro státní památkovou péči ze dne 24. 10. 2000, která dospěla jako celek k doporučení, aby vrchol příslušného artefaktu - prosklené konstrukce provedené ve tvaru průniku čtyřbokého hranolu s nakoso osazenou krychlí - nepřevyšoval hřeben střechy křídla budovy podél Vltavy, a to v úrovni určené otiskem původní střechy dochovaným na štítech. Je třeba upozornit, že rovněž tak, jako již realizovaná lávka, nemůže ani vrcholový prvek ukončení věže působit zcela subtilně, protože detailní dokumentace předpokládá kovovou rámovou konstrukci svařenou z ocelových prvků (nosníku) o výšce 30 cm, což mění zanedbatelný subtilní profil a pohledově by se uplatňoval daleko výrazněji než prosklení samotné části krychle. Nelze předpokládat, že věž vymizí do prostoru, jak předpokládal záměr. ” Dále je v textu rozhodnutí konstatováno, že z výkresů detailních řezů věže vyplývá, že nově navržená horní výška uměleckého artefaktu je 2,73 m nad novým hřebenem střechy!

Proti uvedenému rozhodnutí se investor opět odvolal k Ministerstvu kultury ČR. V době uzávěrky našeho časopisu dosud nebylo zřejmé, zda bude dle předchozího scénáře ministerstvo svolávat svou vědeckou radu, či jak a kdy rozhodne. Z originálního písemného zdroje, jehož původ nemohu uvést, však vím, že paní Meda Mládková spoléhá na ústní příslib ministra Pavla Dostála, že “jí věž povolí.” Nechme se překvapit.

Problémové nápady neberou konce

Kolem obnovy Sovových mlýnů je však rušno i v mnoha dílčích otázkách. Myslím, že památkáři navštěvující pravidelně kontrolní dny stavby musí mít divoké noční můry. Představa, že byl např. vážně míněn nápad, že fasáda budovy k Vltavě bude vyvedena v antukové červeni, se blíží hororu. Naopak jiný nápad zas spadá do kategorie absurdity: nákladně a zdařile byly vyrobeny přesné kopie intarzovaných ornamentálních parket z reprezentativních místností budovy. Paní Meda Mládková však dospěla k názoru, že jejich instalace v expozici s moderním uměním je z estetických důvodů zcela nemožná, a proto spolu s projektanty obnovy vymyslela náhradní řešení. Ozdobné parkety budou umístěny tam, kde by nejméně rušily, např. v administrativních a provozních prostorách, zatímco pro místnosti výstavní budou vyrobeny parkety nové “nepamátkové”. Protože zachování a obnova historických vzorů parket je dána rozhodnutím Odboru památkové péče Magistrátu k projektu pro stavební povolení není naštěstí záměr výměny parket reálný. Jediným kompromisem, který památkáři v této věci nabídli, je souhlas se zakrytím osazených kopií parket nelepeným kobercem. To však pro změnu připadá absurdní paní Mládkové.

Nedořešena zůstává také úprava přízemního křídla konírny, tj. budova uzavírající areál na straně do Kampy. Skleněné vikýře do parku byly památkáři zamítnuty, nyní vymýšlejí projektanti řešení půdní vestavby prosvětlené naopak směrem od dvora.

Jaké další návrhy budou předloženy a jak se bude jejich projednávání vyvíjet, nevím. Vím ale zcela jistě, že čtenářům mohu opět slíbit: pokračování příště.

Kateřina Bečková

Výběr článků v tisku, mapujících vývoj kauzy od prosince 2000:

Doma stále nikdo není prorokem, Metro, 18. 12. 2000
Smutný příběh degradace Sovových mlýnů (Miloš Solař), MF DNES, 9. 1. 2001
Drama na levém břehu (Zdeněk Lukeš), Respekt, č. 4/2001
Tvrdohlavá stará paní (Kateřina Bečková), Respekt, č. 10/2001
Na Sovovy mlýny chybí padesát milionů, MF DNES, 12. 3. 2001