NOVOSTAVBY
Stejně jako v jiných oblastech života, byl v architektuře rok 1989 chápán jako zásadní předěl. Panoval nevyřčený, avšak všeobecný konsensus, že nová architektura bude úplně oproštěna od chyb a nesmyslných omezení, která přineslo druhé dvacetiletí komunistického režimu. Tato fáze totalitního režimu byla totiž provázena mimo jiné hlubokým úpadkem architektonické tvorby, způsobeným masovým průmyslovým stavebnictvím, které téměř nepřipouštělo originální a nestandardní řešení, čím dál tím méně kvalitní řemeslnou prací a nepatrným množstvím detailů, které bylo možno na novostavbách obměňovat, a zejména arogancí byrokratického aparátu a místní mocí, která většinou dokázala i sebelepší architektonický návrh nakonec přeměnit v hlubokou jizvu na tváři města nebo krajiny. Poznámka 1
1. Staré Město. Budova ČKD na Můstku z let 1976–1983 je jednou z mála zdařilých novostaveb v historickém prostředí vzniklých v minulém režimu. Foto J. Bečka, 2005
Je zřejmé, že obzvlášt’ citlivě byla tato „krize architektury“ pociťována při jejím vstupu do historických měst. Pokrytecký komunistický přístup k jejich ochraně totiž sice deklaroval památkovou ochranu městských celků (památkové rezervace, nebo alespoň památkové zóny), ty však plošně a nezadržitelně chátraly a v případě vstupu nějaké nové architektury se s nimi zacházelo jako s bezcenným balastem. Obecně se tak zakořenila nedůvěra v soudobou architekturu a v její schopnost citlivě vstoupit do historického prostředí, na které nic nezměnilo ani několik velice zdařilých domů zakomponovaných do svého okolí (v Praze zejména dům ČKD na Můstku architektů Aleny a Jana Šrámkových z let 1976–1983) Poznámka 2, ani snaha nešt’astných architektů své původní promyšlené návrhy alespoň publikovat. Mezi „novou architekturou“ a „kulturní veřejností“ tak postupně vznikl hluboký příkop, který na čas zastřela až obecná porevoluční euforie na počátku devadesátých let 20. století.
2. Nové Město. Hlavní průčelí neobarokního Špačkova domu čp. 1216, zbořeného roku 1993, v Klimentské ulici. Foto 1993
Po patnácti letech se bohužel nezdá být tato trhlina zcela zahlazena. Fenomén arogance moci totiž vystřídal obdobně nebezpečný diktát peněz, který provází téměř všechny velké realizace v Praze. Jeho průvodním jevem je záměrná neschopnost zástupců města vytvořit závazná pravidla, která by předem stanovila, jak velká stavba může na tom kterém místě v historickém centru města stát. Vysilující diskuse o zmenšení objemu kancelářských molochů vedou často k podobnému efektu jako bezohledné realizace komunistické éry – nezasvěcený divák ztrácí důvěru v architekturu jako takovou, nebo si ji ztotožňuje s necitlivostí a arogancí.
3. Nové Město. Boční průčelí neobarokního Špačkova domu čp. 1216, zbořeného roku 1993, do Lodecké ulice. Foto kolem 1940
Problém je také v tom, že i po patnácti letech svobodné tvorby v demokratickém státě se o architektuře teprve učíme diskutovat, a že tato diskuse je stále plná zbytečně radikálních stanovisek jak na straně architektů, tak na straně ochránců památek. Z neschopnosti sjednotit se a pojmenovat hlavní problémy současné pražské architektury pak profitují jen ti, jimž jde o její kvalitu nejméně – tedy velcí developeři, kteří staví budovy v centrech historických měst jen proto, aby je posléze výhodně prodali, a zástupci magistrátu nebo městských částí, kteří na těchto stavbách morálně nebo i jinak participují. Díky tomu lze bohužel říci, že stejně jako v období pozdní totality provází každou velkou pražskou stavbu oprávněný strach, že nevratným způsobem poškodí tvář jednoho z nejkrásnějších měst světa.
4. Nové Město. Hlavní průčelí novostavby na místě Špačkova domu v Klimentské ulici. Kýčovitá architektura se svůj naddimenzovaný objem snaží zastřít mohutnou římsou a „malebnými“ nárožními věžemi. Foto K. Bečková, 2006
Na počátku devadesátých let se však situace zdála mnohem jednodušší. Architekti i ochránci památek vášnivě diskutovali o budoucí podobě Prahy, přičemž bylo obecně přijímáno, že první věc, kterou je třeba udělat, je rozvojový a regulační plán města a zejména jeho historického centra. Prvním varovným signálem musela být skutečnost, že již v roce 1991 nebyla schválena urbanistická studie Pražské památkové rezervace, tedy závazná regulace, která městu chybí dodnes. Zároveň byl zrušen hlavní garant městského rozvoje, Útvar hlavního architekta, a nahrazen institucí bez skutečných rozhodovacích pravomocí. V roce 1997 pak zanikla jediná vyhláška, která nějak upravovala zásady pro vznik novostaveb v Pražské památkové rezervaci, a zmizel tak poslední regulativ, který by mohl velké investory nějak výrazněji omezit (viz tento článek).
5. Nové Město. Průčelí novostavby na místě Špačkova domu do Petrské ulice u zvonice a kostela sv. Petra. Foto M. Micka, 2005
Prvním případem, který zbytky porevolučních růžových snů rychle zaplašil, byla demolice neobarokního Špačkova domu v Petrské čtvrti v roce 1993 a výstavba administrativního centra na jeho místě. Poznámka 3 Kýčovitá architektura novostavby, která se svůj naddimenzovaný objem snaží zastřít mohutnou římsou a „malebnými“ nárožními věžemi, jakoby předznamenala celý další vývoj. Kauza Špačkova domu vzbudila velkou veřejnou reakci a vedla dokonce k odvolání tehdejších hlavních představitelů památkové péče – ředitelky památkového ústavu Věry Müllerové, která byla proti demolici domu, a ředitele odboru památkové péče magistrátu Pavla Pirkla, který ji schválil. Až symbolická je pak skutečnost, že zatímco bývalá ředitelka z oficiální památkové péče odešla, arch. Pirkl se stal jejím nástupcem v pražském ústavu památkové péče, čímž vznikl na několik let sehraný tandem ředitele pražského památkového ústavu a představitelů odboru památkové péče magistrátu, kteří bez větších obtíží další velké novostavby schvalovali.
6. Staré Město. Historický snímek jižní strany Ovocného trhu, jehož pět starobylých domů včetně zástavby celého bloku až do ulice Na Příkopě bylo zbořeno v roce 1929. Tato nejcennější pražská proluka pak zůstala nezastavěna šedesát pět let.
Obdobné znaky jako u novostavby na místě Špačkova domu – tedy necitlivost k historickému prostředí, naddimenzovanost a snahu vše napravit vyšperkovanou fasádou, lze spatřit u další důležité realizace poloviny devadesátých let – administrativního centra Myslbek, které bezezbytku vyplnilo velkou proluku mezi Ovocným trhem a ulicí Na Příkopě Poznámka 4. Proluka Myslbek patřila mezi nejcennější stavební parcely v centru města a obecně se předpokládalo, že její zástavba bude výsledkem promyšlené koncepce, která spíše než okamžitý zisk zohlední kvalitu historického prostředí, do něhož vstupuje. Nestalo se tak a zástavba proluky Myslbek ukázala cestu nejen novostavbám v dalších pražských prolukách, ale i realizacím, které vznikly přestavbou nebo demolicí historických domů.
7. Staré Město. Ovocný trh s novostavbou Paláce Myslbek z poloviny devadesátých let 20. století.
Foto M. Micka, 2002
Za takovýto případ lze – alespoň zpočátku – považovat i novostavbu hotelu Four Seasons na staroměstském nábřeží, v těsné blízkosti křižovnického kláštera a Karlova mostu. Celá kauza začala příznačně mimořádně nevýhodnou smlouvou, která znemožnila městu nějak omezovat kapacitu nebo podobu novostavby. Silný odpor veřejnosti proti navržené velké novostavbě vedl ke zrušení výsledků první architektonické soutěže a vypsání soutěže nové, přičemž kapacita hotelu byla o něco snížena Poznámka 5. Vítězný návrh ateliéru Dům a Město (Jiří Hůrka, Vítězslava Rothbauerová, 1998–2000) Poznámka 6 zdárně vyřešil zakomponování nového objemu do historického prostředí a památkovým problémem se v tomto případě stala spíše demolice vnitřních konstrukcí klasicistního domu a snížení nábřežní zdi. Poznámka 7
8. Staré Město. Nadhled nad plochou Ovocného trhu s palácem Myslbek názorně ukazuje neúměrnou gigantičnost budovy vůči svému okolí. Foto J. Středa, 2003
Tyto tři případy z poloviny devadesátých let naznačily, kam se bude další vývoj ubírat. Špačkův dům ukázal, že lze zbořit cenný historický objekt jen proto, že na jeho místě může vzniknout výnosnější novostavba. Myslbek byl přesvědčivou ukázkou toho, jak lze i nejcennější volnou parcelu v Praze zaplnit zcela fádním a zbytečně velikým administrativním kolosem. Hotel Four Seasons byl pak důkazem, že velké novostavby budou vznikat i v nejhodnotnějších partiích památkové rezervace a že kvůli naplnění požadované kapacity lze z historického domu ponechat jen obvodové stěny. Všechny tři případy vzbudily značný ohlas v odborné i kulturní veřejnosti, což se zdálo být zárukou, že se jejich špatné stránky již nebudou opakovat. Skutečnost však byla jiná – s každou další obdobnou realizací byly reakce veřejnosti slabší a tato se postupně dostávala do stavu letargie, který se začal až nebezpečně podobat rezignaci na sklonku totalitního režimu.
9. Staré Město. Průčelí budovy Myslbek od ulice Na Příkopě. Foto K. Bečková, 2006
Od poloviny devadesátých let vznikala ve středu města administrativně-obchodní centra – někdy na volných parcelách, jindy na místě demolovaných domů. Důvodem byla „dobrá adresa“ historické Prahy, kterou však tyto velké stavby většinou výrazně poškodily. Jejich kumulace v historickém jádru byla důsledkem absence promyšlené městské urbanistické politiky, která měla již od počátku obdobně megalomanské projekty vykazovat na periferii nebo okraj města.
10. Staré Město. Hotel Four Seasons při vltavském nábřeží využil k naplnění nezbytné kapacity i několik historických budov v bezprostředním okolí, z nichž však ponechal pouze fasády. Foto K. Bečková, 2004
Učebnicí nesystematického přístupu odpovědných městských představitelů k pražskému urbanismu je novodobá historie Náměstí Republiky. Toto klíčové místo na pomezí Starého a Nového Města bylo po celé dvacáté století chápáno jako místo budoucího rozvoje městského jádra a ještě v osmdesátých letech zde byla zamýšlena budova nové opery. Devadesátá léta učinila naštěstí konec projektům příliš velkolepým, které by rozrušily historický urbanismus této části středověké Prahy. Zástupci města však zaujali druhé extrémní stanovisko – ačkoli bylo jasné, že se zde bude hojně stavět, nestanovili žádné regulační podmínky a vše nechali na aktivitě investorů.
11. Nové Město. Dům U Šálků čp. 310 na nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice. V jádru renesanční dům byl zbořen roku 1939. Parcela zůstala šedesát let nezastavěna.
Nejprve zde vznikla v roce 1996 bezvýrazná budova Hypobanky (Bernhard Winging), která však byla alespoň výsledkem velké architektonické soutěže. Poznámka 8 Projekt na přestavbu kasáren Jiřího z Poděbrad (1996 první projekt, realizace 2004–2006) již byl plodem čiré developerské spekulace, neboť zde byl použit později velice osvědčený recept – předložit návrh tak nesmyslně naddimenzovaný (v tomto případě dvojnásobná výška proti budově kasáren a objem, který zastiňuje všechny stavby v okolí včetně rozlehlé Kotvy), že posléze se diskuse už nevede o tom „jak by měl dům ideálně vypadat“, ale „jak jej zmenšit na únosnou mez“. Úvahy o velkých novostavbách se tak definitivně posunuly do roviny handrkování a kupeckých počtů, přičemž na konci vysilující snahy památkových institucí mohla být v nejlepším případě stavba snesitelná, nikoli však kvalitní. Poznámka 9
12. Nové Město. Novostavba Charles Square Center v pohledu od Resslovy ulice. V pozadí kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí. Foto M. Micka, 2002
V letech 2001–2002 vyrostlo na velké rohové parcele na Karlově náměstí administrativní centrum, jehož velké dimenze a tuctový architektonický výraz neblaze proměnily architektonický koncept celého náměstí. Poznámka 10 Za zbytečně promarněnou šanci lze označit jinak poměrně kultivovanou stavbu Longin Business Center (Martin Kotík, dokončeno 2000), která zaplnila volnou plochu v těsném sousedství novoměstské rotundy sv. Longina. Plocha zde vznikla v osmdesátých letech demolicí řady klasicistních domů. V tomto případě nejde ani tak o celkový výraz budovy, jako spíše o to, že po zániku domů vedle rotundy se objevila možnost rehabilitovat zde prostor bývalého hřbitova a zdůraznit tak zvláštní charakter dosud zčásti dochované urbanistické struktury prastaré čtvrti Rybníček, která zde přečkala jak založení Nového Města Karlem IV., tak regulační zásahy 19. a 20. století. Poznámka 11
13. Nové Město. Novostavba Charles Square Center na nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice. Foto K. Bečková, 2006
Téma výškových staveb v centru Prahy otevřel projekt Martina Kotíka na zástavbu rohové parcely v dolní části Václavského náměstí. V jedné z jeho variant se objevila prosklená věž, která výrazně převyšovala své okolí a radikálně tak narušovala urbanistickou strukturu v samotném srdci historického města. Poznámka 12 Kvůli bouřlivé reakci odborné veřejnosti byla stavba snížena na úroveň protějšího paláce Koruna a následné přepracování projektu atelierem DaM vedlo k jeho výraznému zkvalitnění. V diskusi nad Kotíkovým projektem bylo opět mnohokrát řečeno, že Praha je město spjaté s terénem a že do něj výškové či věžové domy rozhodně nepatří, neboť by rozrušily jeho modelaci a tím jej nevratně zničily. Je jistě zásluhou této jednoznačné reakce uměleckohistorické, památkové i architektonické obce, že se tak zatím podařilo výraznějšímu narušení panoramatu pražského historického města zabránit. Poznámka 13
14. Nové Město. Novostavba Charles Square Center svým velikým objemem a tuctovým architektonickým výrazem neblaze proměnila architektonický koncept celého Karlova náměstí. Foto J. Středa, 2003
Ve stejné době však vznikaly i příklady pozitivní, které naopak pomáhají vrátit architektuře ztracený kredit a vytvořit platformu pro souznění zbytečně znepřátelených táborů architektů a památkářů. Stavbou, která jako první probudila živý zájem veřejnosti, byl jednoznačně Tančící dům Vlada Miluniče a Franka Gehryho (dokončen 1996). Poznámka 14 Jeho dynamické zvlněné průčelí invenčně doplnilo řadu nábřežních činžovních domů a ukázalo, že klíčem k soužití historické a současné architektury není historizující nápodoba, ale respekt k urbanistickým zásadám a regulativům svého prostředí. Obdobně odvážná a zároveň citlivá byla dostavba paláce Langhans ve Vodičkově ulici od architekta Ladislava Lábuse. Poznámka 15
Jeho hmotová kompozice směrem do Františkánské zahrady mimo jiné respektovala volný prostor kolem zahrady a vyšší obytnou budovu postavila až do druhého plánu za nízký fotografický ateliér, což jiné současné stavby na tomto místě ignorovaly. Jak bylo řečeno výše, díky zásahu architektů Petra Malínského a Richarda Doležela byl výrazně přepracován vnější vzhled paláce EURO na Můstku, přičemž výsledek lze označit za jednu z nejzdařilejších staveb porevoluční Prahy. Poznámka 16 Velmi citlivý a zároveň tvůrčí vstup do historického prostředí přinesl také tunel pod Prašným mostem architekta Josefa Pleskota. Poznámka 17 Poslední dvě zmiňované stavby byly mimo jiné nominovány na Cenu Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí, kterou Klub od roku 2002 pravidelně uděluje. Poznámka 18
15. Nové Město. Rotunda sv. Longina v ulici Na Rybníč- ku v těsném sousedství s novostavbou Longin Bussines Center. Foto M. Micka, 2002
Samostatnou kapitolu představuje Malá Strana. Tato jediná pražská nezregulovaná čtvrt’ je již více než sto let obecně vnímána jako hotový obraz, do kterého by se nemělo dále zasahovat. V roce 2004 zde byl proto památkovým ústavem zamítnut jinak velice kvalitní projekt novostavby domu s podzemními garážemi na náplavce vedle Hergetovy cihelny architekta Jakuba Ciglera, který měl vzniknout na místě, jež nebylo nikdy v minulosti zastavěno. Odbor památkové péče magistrátu stavbu naopak schválil s poukazem na názory nezávislých odborníků, které ke svému projektu přiložil investor. Bouřlivá diskuse a téměř obecný konsensus nakonec jen potvrdily názor, že Malá Strana jako nejcennější součást Pražské památkové rezervace má zůstat dalšího stavebního ruchu ušetřena, a rozhodnutí magistrátu bylo zrušeno. Pokud bude tento postulát někdy v budoucnu prolomen, stane se tak tedy pravděpodobně nikoli rozhodnutím odborných institucí, ale jen kvůli příliš silnému politickému nebo komerčnímu tlaku. Poznámka 19
16. Nové Město. Ulice Na Rybníčku s novostavbou Longin Bussines Center. Foto K. Bečková, 2006
V letech 1990–2005 zažila Praha stavební boom, který by se snad dal přirovnat k situaci mezi dvěma světovými válkami. Mezi vzniklými stavbami bychom nalezli mnohé, které svému okolí dost uškodily a jen málo těch, které by jej výrazně zlepšily. Většinu lze pak zahrnout do průměru, který městu nic zásadního nepřináší a z hlediska architektury na něm vlastně jen parazituje. To je dost hubený výsledek, který ještě vynikne při srovnání s některými menšími českými městy, která se během těchto let stala výraznými ohnisky kvalitní soudobé architektury (například Litomyšl). Poznámka 20 Jediným vysvětlením pro tento nepoměr je skutečně onen mimořádně silný investiční tlak velkých developerských společností, který bohužel již z principu neprodukuje kvalitní architekturu, ale jen stavby programově neosobité a variabilní, aby mohly uspokojit různé zájemce s naprosto rozdílnými požadavky. Je zásadní rozdíl, staví-li si instituce nebo společnost své trvalé sídlo, nebo vzniká-li jen konzumní recyklovatelný produkt, který developerská firma ihned po dokončení prodá. Tato skutečnost je zjevná a praxe nám ji v posledních letech ukázala mnohokrát – o to více je alarmující nejen to, že město Praha si proti takovýmto realizacím nevytvořilo vnitřní „imunitu“, ale také, že je naopak podporuje a ztotožňuje se s nimi. Nejlepším příkladem v tomto směru je nekonečná podpora Prahy 1 projektu obrovského administrativně-nákupního centra Palladium v areálu Josefských kasáren, který zaplní celou obrovskou parcelu kasáren, z historických objektů ponechá vpodstatě jen prázdnou slupku, ale navíc svými podzemními garážemi pro několik set vozidel výrazně zatíží životní prostředí v centru města. Městští politici v tomto případě do centra města vpustili zábavně-obchodní komplex, jehož pravé místo je někde u dálničního sjezdu na okraji metropole.
17. Nové Město. Mezi nejinvenčnější novostavby posledního desetiletí 20. století v České republice patří Tančící dům na Rašínově nábřeží. Foto M. Micka, 2002
Pakliže lze říci, že za posledních patnáct let nedošlo přes všechny ztráty k radikálnímu zásahu do urbanistické struktury historické Prahy, je jedním dechem třeba dodat, že tento výsledek není zapříčiněn starostlivostí města, ale spíše vyčerpávajícím úsilím památkových pracovníků, historiků umění, některých architektů a samozřejmě také našeho Klubu. Některým razantním zásahům se podařilo zabránit na poslední chvíli, jindy došly investorovi v rozhodujícím okamžiku finance. V každém případě jsou dějiny urbanistického a architektonického vývoje Prahy posledních patnácti let mnohem více dílem improvizace než promyšlené koncepce.
18. Nové Město. Novostavba paláce Euro v dolní části Václavského náměstí je jednou z mála chválených novostaveb v historickém jádru města pro své zdařilé navázání na objemovou koncepci podoby náměstí formované v 19. a 20. století. Foto M. Micka, 2002
Tato situace pokračuje dále a v mnoha ohledech se ještě stupňuje. Investoři jsou mnohem sebejistější než dříve, politická podpora velkých staveb je otevřenější, na důležité a sporné parcely se již nevypisují architektonické soutěže, ale zadávají se přímo architektům, u kterých je jistota, že velkou stavbu u příslušných úřadů prosadí. Závazné regulační podmínky stále neexistují a nikdo z představitelů města se netváří, že by mu chyběly. Odbor památkové péče magistrátu se při svém rozhodování v takovýchto sporných případech neohlíží na názor Národního památkového ústavu, ale často se přikloní k názoru „nezávislého experta,“ kterého však přivedl investor. Zároveň se vyplnily již téměř všechny historické proluky a nové velké stavby budou moci vznikat jen na úkor staveb stojících, což bude znamenat další demolice historických domů v Praze. Je sice pravda, že většina kancelářských novostaveb již vzniká mimo historické centrum města, ovšem novostavby velkých obchodních domů nebo hotelů nejsou ke svému okolí o mnoho vstřícnější. Vznikají samozřejmě i kvalitní stavby, jsou ale ve výrazné menšině a zpravidla představují ojedinělé počiny osvícených investorů a architektů, které nemají na masovou stavební produkci výraznější vliv.
19. Nové Město. Dostavba paláce Langhans mezi Vodičkovou ulicí a Františkánskou zahradou se stala příkladem soudobého řešení, které neztratilo tvůrčí odvahu a přesto zůstalo k okolí citlivé. Foto K. Bečková, 2006
Po patnácti letech jsme tedy konečně pochopili, co znamená pojem živelný rozvoj západního velkoměsta. Zkušeností máme tolik, že by nebylo těžké je zobecnit do nějakých jednoduchých závazných pravidel. Přesto se tak neděje a ze strany města není ani snaha to nějak výrazně zastírat. Dovolím si proto chmurnou předpověd’, že při příští bilanci – dejme tomu v roce 2020 – zde budeme nuceni posmutněle konstatovat, že architekti a ochránci města sice konečně nalezli společnou řeč a konečně byla stanovena pravidla pro nové stavby v Praze, avšak to vše bylo vykoupeno vysokou cenou několika bezohledných staveb, které historické jádro Prahy nevratně poškodily. Doufám, že nemusím zdůrazňovat, jak rád bych se v tomto proroctví mýlil.
Richard Biegel
Poznámky: