Klub Za starou Prahu podruhé udělil cenu za novostavbu v historickém prostředí. K pátrání po vhodných nositelích této ceny se Klub asi před půldruhým rokem odhodlal zhruba ze tří důvodů. Zdálo se mu zaprvé, že snaha pozvednout úroveň nezbytných zásahů soudobé architektury do organismů památkově cenných sídel se nemůže omezovat jen na pranýřování negativních případů. Za stejně užitečné, v nejlepším slova smyslu příkladné, považuje Klub vyzvedávání případů kladných. Druhý důvod spočívá v tom, že za neméně užitečnou jako vlastní udělení ceny pokládá Klub debatu o zásadách a architektonických prostředcích, které autora zdařilé novostavby přivedly k úspěšnému řešení. Zatřetí se Klub domnívá, že taková debata může přispět ke zkultivování dialogu mezi tvořivými architekty a milovníky památek.

Přípravný výbor pro udělení ceny pozn.1 pro ni v novostavbách na území České republiky za léta 2002-2003 nalezl šest kandidátů. Mezi členy výboru i mezi členy Domácí rady Klubu, které výbor předložil svou kolekci k tajnému hlasování o laureátovi, se rozvinula debata o dvou dalších budovách, které se nakonec z různých důvodů mezi šestici kandidátů nedostaly.

Součást rozsáhlé přestavby komplexu Langhansova domu v pražské Vodičkově ulici od týmu Ladislava Lábuse (1996-2002) tvoří novostavba, velký několikapatrový dům za nižším výstavním pavilonem při Františkánské zahradě, budova, která splňuje kritéria zařazení do klubové soutěže. Členové Klubu se nicméně domnívají, že v celkovém pojetí tohoto Lábusova díla převládá myšlenka přestavby nad novostavbou. Ba i uvedený nový dům koncipoval architekt tak, aby vypadal spíše jako přestavěný než nově postavený. Toto mínění členů Klubu však nikterak nezpochybňuje přednosti Lábusova počinu, který by jistě patřil k vážným kandidátům na cenu za rekonstrukci, kdyby ji Klub uděloval.

Druhou budovou, kterou se Domácí rada Klubu rozhodla do kolekce kandidátů nezařadit a utvrdila svůj odmítavý postoj hlasováním, se stala novostavba polyfunkčního domu opět v pražské Vodičkově ulici čp. 1277/19, výtvor ateliéru Martina Kotíka dostavěný v roce 2003. U tohoto domu, možná nejlepšího autorova počinu v centru Prahy, nelze přezírat jeho vysokou architektonickou hodnotu, zejména fakt, že při formování jeho fasády Kotík podstoupil riziko skutečné tvorby a nepomohl si neutrální skleněnou stěnou či monotónně pravidelným rozmístěním okenních otvorů, jak se to v takových případech často děje pozn.2. Klub se však nemůže smířit s faktem, že této Kotíkově novostavbě padla za oběť ojedinělá a vzácná architektura, neorenesanční dům s bývalou Čínskou restaurací od Alexia Linsbauera a Alfreda Kirpala z roku 1876. Dům těchto předních pražských architektů éry historismu, autorů vynikajícího Haasova obchodního domu Na příkopě čp. 847/4 (1869-1871), se vymykal z běžné dobové produkce svým palácovým, nečinžákovým charakterem a zvláštní neomanýristickou ornamentikou svých nadokenních říms. Kvůli těmto zjevným kvalitám Klub bojoval za jeho zachování. Členové Klubu věří tomu, že sebehodnotnější novostavba se nesmí stát důvodem pro zánik ojedinělé památky, a budou se této zásady nadále držet. Proto byl Kotíkův nový dům ve Vodičkově ulici z hlasování o kandidátech klubovní ceny vyloučen.

Prvním z šestice kandidátů na cenu za novostavbu v historickém prostředí se stal hotel Josef v Rybné ulici na pražském Starém Městě od týmu Evy Jiřičné. Budova hotelu, zaplňující starou proluku, se nenuceně začlenila do svého okolí. Přispěl k tomu pravidelný řád jejích oken, ošperkovaných jemnými kovovými detaily typickými pro tvorbu její autorky.

Eva Jiřičná, Petr Vágner, Jan Hladík, Jan Adámek, Jiří Hušek, hotel Josef v Rybné ulici v Praze. 2001-2002

Polyfunkční dům v křížení Josefské a Novobranské ulice na území brněnské památkové rezervace se musel vyrovnat s nesnadnou situací, kterou na jedné straně utváří drobné měřítko středověké parcelace v jeho bezprostředním sousedství, na druhé pak mohutné proporce domů z 19. a 20. století naproti jeho zúženému čelu. Architekti Petr Hrůša a Petr Pelčák se s tímto dvojím rázem kontextu vyrovnali jednoduchým, avšak účinným navýšením přední části domu, bez kompromisního odstupňování, a zvolili pro své řešení neokázalé, funkcionalismu podobné formy, které nejsou pro historické centrum Brna netypické.

Petr Hrůša, Petr Pelčák, polyfunkční dům v Josefské ulici v Brně. 2000-2002

Obchodní a kancelářský dům Euro na spodním konci pražského Václavského náměstí od týmu Burian-Doležel-Malinský-Pokorný-Kotík vyprovokoval ostrou debatu v Domácí radě už v době svého projektování. Návrh domu prošel pozitivním vývojem, během kterého se autorům podařilo najít soulad se starobylou parcelací Václavského náměstí a do značné míry i s typologií budov kolem tohoto prostoru, která se v případě věžovitých motivů zakládá na posazování menších věžových nástavců na větší objem vlastního domu. Třebaže Klub míní, že výsledné podobě Eura by prospělo zúžení a snad také snížení jeho věže, přesto oceňuje, s jakou elegancí dům vytváří spolu s protějším palácem Koruna pomyslnou bránu mezi Starým a Novým Městem a jak bohatou škálu pohledů nabízí na svůj zvlněný skleněný objem.

Richard Doležel, Petr Malinský, Petr Burian, Michal Pokorný, Martin Kotík, palác Euro na Václavském náměstí v Praze. 2000-2002

K vážným kandidátům na udělení ceny Klubu nepochybně patřil i tunel ve valu Prašného mostu pod Pražským hradem od týmu Josefa Pleskota. Co snad umenšilo jeho šance, spočívá v autonomnosti tohoto díla. Od relevantního kontextu budov na Pražském hradě i na Prašném mostě je odděluje příliš velká vzdálenost, jakkoli si můžeme být vědomi, že vztahy tunelu s jeho historickým prostředím architekti hledali a usilovali je definovat.

Josef Pleskot/AP Atelier; Křístek, Trčka a spol., tunel ve valu Prašného mostu pod Pražským hradem, 1996-2002

U dostavby rodného domu Gustava Mahlera v Kališti u Humpolce Klub vysoce hodnotí, do jaké míry tento počin podnítil rehabilitaci celého historického jádra této vesnice na Vysočině. Architektu Vladimírovi Krátkému se zde podařilo najít soulad nového křídla Mahlerova domu se starými budovami na obou jeho stranách. Nositelem ceny Klubu se toto dílo nestalo možná proto, že se svým typem a snad i stylem příliš podobá architektuře, která získala naše nejvyšší ohodnocení při prvním vyhlášení laureáta v roce 2002, dostavbě zámku v Praze-Komořanech od Michala Sborwitze.

Vladimír Krátký, Šárka Kvízová-Hájková, Monika Čížková, dostavba Mahlerova rodného domu v Kališti u Humpolce, 1997-2003

Šance všech šesti kandidátů prošly v Domácí radě Klubu otevřenou debatou, během níž se jejich klady i zápory posuzovaly zevrubněji a přísněji, než to může udělat tento článek. Kritických připomínek se dočkala i poslední budova z naší šestky, která však nakonec v tajném hlasování rady získala nejvíce bodů a stala se tak laureátkou ceny Klubu za léta 2002-2003. Tuto cenu získal polyfunkční dům Portheimka Center na náměstí 14. října v Praze-Smíchově od týmu Jakuba Ciglera a Vincenta Maraniho. Budova stojí za presbytářem neorenesančního kostela sv. Václava a reaguje na formu tohoto vynikajícího Barvitiova díla svým symetrickým kastelovitým útvarem. Začlenila do svého těla Barvitiovu dobře opravenou faru, které ještě na počátku devadesátých let hrozil zánik. Přednost Ciglerova a Maraniova domu však tkví hlavně v tom, že výrazně zpevnil dříve chaotickou západní frontu historického smíchovského náměstí a přispěl ke zkulturnění širšího prostředí kolem dokola, včetně prostoru před Dientzenhoferovým letohrádkem Portheimka.

Jakub Cigler, Vincent Marani, Jan Hofman, Hana Loudová, Ondřej Hrozinka, Petr Ovčačík, Miroslav Frecer, Jana Lehotská, polyfunkční dům Portheimka Center na náměstí 14. října v Praze. 2001-2003

Tak jako při prvním udílení ceny, i v dubnu 2004 ji předsedkyně Klubu Za starou Prahu dr. Kateřina Bečková předala laureátům v působivém prostředí kavárny v Huťském mlýně na Kampě, a to díky pohostinnosti jejího nájemce, architekta Josefa Smutného. Během této neformální slavnosti Klub slovy autora této stati objasnil důvody, které vedly přípravnou komisi k výběru šestice kandidátů. Hlavní vodítka tohoto výběru tkvěla ve schopnosti šesti autorských týmů porozumět historickému prostředí, do nějž novostavba vstupuje, a vnést do něj zároveň vysokou architektonickou kvalitu, která toto prostředí obohacuje. Didaktickou roli klubové ceny umocnil značný zájem denního a týdenního tisku (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Právo, Večerní Praha, Týden), rozhlasu i televizního zpravodajství (ČT-Bibiana Beňová). Cenu už tradičně tvoří historický výtisk věstníku Za starou Prahu z nejslavnějšího údobí Klubu před první světovou válkou.

Rostislav Švácha

Poznámky:

1. Pracovali v něm především Radmila Kreuzziegerová, Richard Biegel a autor této stati.
2. Pozoruhodně o tom promluvila architektka Alena Šrámková v Architektu XLVII, 2000, č. 9, s. 40, a zvláště v Architektu IL, 2003, č. 2, s. 44-47.

  Snímky Rostislav Švácha (1-3,5-7), Jan Bečka (4) a Richard Biegel (8)