Jedním z nejsledovanějších případů posledních let je záměr výstavby mohutného administrativně-obchodního komplexu na pozemku dnešních kasáren Jiřího z Poděbrad na Náměstí Republiky. V současné době projekt dospěl do stadia územního rozhodnutí, v jehož rámci bude definitivně stanoven objem obrovské budovy, která razantně zasáhne do charakteru východní části Pražské památkové rezervace.

Rekapitulace případu

Historii případu se podrobně věnují články v klubovním "stoletém" sborníku (Kasárna Jiřího z Poděbrad na Náměstí Republiky, s.199-203) a ve Věstníku č.1-2/2000 (Josefská kasárna - ticho před bouří?, s. 6-8) a zde tedy zmiňme jen její hrubý nástin. Kasárna vznikla v letech 1799-1800 v budovách bývalého kapucínského konventu u sv. Josefa. Nejstarší dochovanou budovou areálu jsou stáje ve středu parcely z let 1843-1844; tento strohý jednopatrový dům bude v rámci nové výstavby zbořen. Další objekty areálu - hlavní budova do náměstí a jízdárna při ulici na Poříčí, jejíž nízká střecha ukrývá unikátní půlkruhový dřevěný krov o rozpětí 21 m - pocházejí z let 1857-1861. Jsou ojedinělým příkladem romantického historismu poloviny 19. století a jako takové byly v roce 1999 prohlášeny na návrh Klubu za kulturní památku. Celý areál byl v roce 1996 prodán firmě EPD, mezi jejíž hlavní pražské realizace patří demolice tzv. Špačkova domu a novostavba Prague City Center na jeho místě.

V momentu prodeje začala celá dnešní tragédie Josefských kasáren. Rozlehlý areál byl prodán bez jakýchkoli závazných regulačních podmínek. Stejně tak neexistoval (a dodnes neexistuje) celkový regulační plán náměstí. Součástí kupní smlouvy pak byl neuvěřitelný projekt mamutího kolosu, který by takřka dvojnásobně převýšil své okolí; ze stávající hlavní budovy by ponechal jen průčelní stěnu a jízdárna by patrně zanikla úplně. Z těchto důvodů se Klub rozhodl podat návrh na zapsání kasáren do seznamu kulturních památek, čemuž u nejcennějších budov areálu Ministerstvo kultury vyhovělo. Tím se památkové péči vytvořil alespoň nějaký prostor pro nutnou redukci objemu novostavby, vhodnější úpravu jejího vzhledu a pro co nejdůslednější zachování historických budov.

Současná situace

Zapsání kasáren do seznamu kulturních památek tak zahájilo maraton jednání investora s památkovými orgány na jehož konci nyní stojí projekt předložený k územnímu řízení. Tento projekt, který zpracoval liberecký architektonický atelier SIAL, byl na konci prosince 2000 s podmínkami schválen Pražským ústave památkové péče; na jeho stanovisko navázalo rozhodnutí odboru památkové péče Magistrátu ze dne 12.1.2001, které bylo díky odvolání investora ještě na konci ledna překvapivě změněno v duchu jeho představ. Pregnantní vyjádření památkových orgánů v územním řízení je nejdůležitějším odrazovým můstkem pro jednání o konečné podobě projektu v rámci stavebního povolení. Pokusme se proto zmíněné názory a stanoviska stručně charakterizovat a vzájemně porovnat.

Pražský ústav památkové péče ve svém vyjádření ze dne 27. 12. 2000 (zpracoval ředitel ústavu PhDr. Špaček) charakterizoval projekt takto: "Z budovy bývalých kasáren je zřizován polyfunkční objekt, vlastní budova do náměstí Republiky je z vetší části zachována, jízdárna (do ulice Na Poříčí) rovněž, volné plochy jsou kompletně zastavěny novostavbou o pěti suterénech (2.-5. suterén s hromadnými garážemi, přístupnými dvěma rampami z ulice Revoluční) a maximálně 7 nadzemních podlaží (v různých místech komplexu je různý počet podlaží, nad vlastní budovou vyčnívají 3 nástavby, celková maximální výška komplexu je 31,03m). Historická budova je v přízemí výrazně otevírána pro vstupy různého charakteru, stejně jako jízdárna, dalšími úpravami je prosklení části střechy historické budovy, rozšíření původního průjezdu o 2 další osy, vybourání větší části vnitřních konstrukcí pravého (jižního) křídla do náměstí Republiky a výrazné úpravy v křídle severním a zrušení schodiště u průjezdu (další 2 zůstávají zachována).

Následují podmínky památkové péče, za kterých je jedině novostavba přípustná. V nich se požaduje snížení východní ze tří nástřešních hmot o jedno podlaží, řešení nástavců v "jiném tradičním tvarosloví bez přílišných extravagancí (omezení šikmých ploch, ustupující patra), zásadní hmotové přeřešení části objektu do ulice Na Poříčí a možnost sloučení nájezdních ramp do objektu s rampou u OD Kotva." K řešení fasád novostavby ústav doporučuje uspořádat architektonickou soutěž. Důležitým ustanovením je bod, podle kterého "Detailní řešení historických budov, včetně otevření jejich parteru, obnovy fasád, střešního pláště, interiérů, reklamního zařízení apod. není předmětem tohoto vyjádření a bude řešeno v dalších stupních projektové dokumentace."

Ze zmíněné charakteristiky a z přiložených nákresů vyplývá, že podle návrhu bude plocha pozemku v celé ploše zastavěna takřka monolitickým objektem se třemi hřmotnými nástavci, jehož vnější vzhled se omezuje na obrovské prosklené či rastrované plochy, které se střídají s s hladkou (betonovou?) stěnou s monotónní řadou nečleněných okenních otvorů. Vnější vzhled navržené novostavby je nenápaditý a bohužel naprosto necitlivý k historickému kontextu. Tato skutečnost se snad nejhůře projevuje v partii vedle jízdárny při kostele sv. Josefa. kterou PÚPP označil v navržené podobě za nepřípustnou. Řešení fasád objektu však nebylo předmětem územního řízení a jejich podoba bude dále projednávána.

Památkově chráněné objekty budou ve hmotě zachovány. Hlavní budova však bude v interiéru zásadně přestavěna (vybourání vnitřních konstrukcí v jižním křídle, výrazné úpravy v severním, vybourání překrásného hlavního schodiště v rizalitu), bude mít prosklenou střechu a otevřený parter. Otevření parteru se pak týká i jízdárny, jejíž unikátní krov snad zůstane beze změny zachován.

Odbor památkové péče Magistrátu vydal na základě popsaného vyjádření své rozhodnutí ze dne 12.1.2001. Toto rozhodnutí zcela přejímá podmínky PÚPP, přičemž některé ještě konkretizuje. Připojuje se rovněž k doporučení uspořádat na fasády objektu architektonickou soutěž. Ve věci uprav historických budov areálu je pak rozhodnutí ještě důraznější než stanovisko PÚPP, neboť konstatuje, že "Stavební úpravy historických objektů (dispoziční změny, úpravy fasád, zřizování nových otvorů, úprava střešního pláště, rozsah bouracích prací, reklamní značení apod.) není předmětem tohoto vyjádření. Totéž platí i pro řešení fasád novostavby." Dalším doplňkem pak bylo poučení, že vlastník je "povinen projednat s orgánem státní památkové péče /OPP MHMP/ další stupeň projektové dokumentace."

Proti rozhodnutí odboru se investor odvolal, přičemž OPP tomuto odvolání v tzv. autoremeduře vyhověl. Citovaný odstavec o stavebních úpravách byl nahrazen v duchu mírnějšího vyjádření PÚPP a z rozhodnutí vypadl odstavec o nutnosti projednávat další stupně projektové dokumentace s orgánem státní památkové péče (!). Investor si pak prosadil "popis principů úprav historických budov tak, aby bylo patrné, že předložené stavební úpravy jsou přípustné a v dalších stupních bude posuzováno pouze detailní řešení."

V rámci územního řízení tedy bude schválen objem novostavby a celkové řešení komplexu; řešení fasád a detailů bude dále projednáváno v dokumentaci pro stavební povolení. Stanovisko PÚPP bylo patrně nejzazším dosaženým kompromisem, na němž se investor a památkový ústav shodli. OPP pak ve svém prvním stanovisku tento kompromis přestoupil tím, že se snažil rozšířit manévrovací prostor ve věci úprav v historických objektech, které jsou zapsány na seznam chráněných kulturních památek. Proti tomu se investor okamžitě odvolal a odbor mu následně vyhověl; ze stanoviska pak navíc dosti nepochopitelně vypustil dovětek o nutnosti projednávat další projektovou dokumentaci.

Poučení?

Dosavadní historie případu Josefských kasáren je smutným pokusem památkové péče vyhrát souboj, jehož výsledek byl v podstatě stanoven dopředu. Jinak totiž nelze chápat situaci, kdy je na komerční využití prodána jedna z největších parcel v centru Prahy bez regulačních podmínek a bez podmínek památkové péče. Bez předchozí dohody s jejími orgány byl do kupní smlouvy zahrnut projekt, jehož nesmyslnost je zřejmá na první pohled. Nicméně - a v tom je ta tragédie - určil výchozí bod investora, který v dobré víře koupil stavební parcelu a teď se diví, co že po něm ti památkáři chtějí. Na jedné straně tedy je neschopnost města stanovit podmínky jedné z největších investičních akcí v Praze 90. let, na druhé pak houževnatá snaha investora o co nejrychlejší návrat vložené investice. Výsledkem tedy nemůže být nic jiného, než více či méně obrovský administrativní kolos, který nemá v drobném měřítku středověkého urbanismu co pohledávat. Orgány památkové péče mohou v této situaci jen korigovat nejhorší důsledky a do poslední chvíle se snažit o snižování objemu budovy. Pokud se navíc podaří zapsat do seznamu kulturních památek části, kterým hrozí demolice, je prostor pro manévrování ještě o něco širší. Okolnosti kolem schválení projektu pro územní rozhodnutí pak ukázaly hranici této snahy. V rámci zmíněných podmínek by se tento výsledek mohl jevit dobrým. Ale právě jen v jejich rámci.

Úlohou památkové péče přeci není diskutovat o kosmetických změnách nepřípustných projektů. Do této situace ji natlačila nesmyslná politika státu a města, která upřednostnila okamžitý finanční zisk před hledisky urbanismu, památkové péče a zejména zdravého rozumu. Neboť úkolem města bylo již od počátku odmítnout takovýto kolos, zajistit podmínky památkové péče a postarat se o konání široké architektonické soutěže, která by napomohla vyřešit jeden z nejsložitějších urbanistických problémů historické Prahy. Nestalo se tak. I v této situaci je však třeba do poslední chvíle usilovat o co nejpřijatelnější vzhled novostavby, neboť budoucnost nebude posuzovat složitost projednávání případu ale jen jeho výsledek. A ten máme pořád ještě možnost ovlivnit.

Richard Biegel