SYSTÉM STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE A JEHO PRAŽSKÉ PROBLÉMY

Počátek devadesátých let byl pro památkovou péči obdobím nadšení a euforie. Převládal logický názor, že po společenských změnách roku 1989 je potřeba výrazně upravit nebo raději úplně znovu vytvořit systém ochrany památek, a to tak, aby byl napříště prost politických zásahů a ideologických předpojatostí. Vše se zdálo jednoduché: bezchybné fungování památkových institucí měl stanovit nový památkový zákon, závazná pravidla pro přestavby a novostavby v Pražské památkové rezervaci měl určit regulační plán a úzká spolupráce mezi památkovými institucemi, Útvarem hlavního architekta a nezávislými odborníky měla zajistit, že se Praha vyhne bolestné zkušenosti mnoha západních velkoměst, ve kterých došlo pod tlakem investic k vysídlení obyvatel městského centra a k jeho přeměně v úřednicko-administrativní ghetto.

1. Stavební činnost v historickém jádru města musí být podřízena nejpřísnějším regulativům.
Panorama Malé Strany a Hradčan. Foto J. Středa, březen 2003

Patnáct let poté lze říci, že vývoj se vydal směrem opačným. Systém památkové péče se nezměnil, nadále platí památkový zákon z roku 1987 a faktická ochrana památek v Praze je stále více komplikována provázaností velkých investorů s politickou reprezentací města i jednotlivých městských částí. Nadále trvá schizofrenie dvojkolejného systému památkové péče, kdy vedle sebe paralelně působí odborná instituce státní památkové péče – Národní památkový ústav (NPÚ) – , který vysloví svůj názor, a instituce výkonná – odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl.m. Prahy (OKP) – , který bez ohledu na znění odborného vyjádření NPÚ rozhodne, jak uzná sám za vhodné.

Vraťme se však k euforii, jaká provázela první porevoluční krůčky náhle politicky nespoutaného oboru. Díky ní vznikla již v roce 1991 první koncepce ochrany historického jádra Prahy a zdálo se, že jejímu uplatnění v praxi nestojí nic v cestě. Realita však byla trochu jiná. Již záhy bylo velkým investorům zřejmé, že jakékoliv přísnější památkové regulativy omezují jejich stavební aktivity. Díky jejich úzkému propojení s pražským magistrátem byla v roce 1997 bez náhrady zrušena vyhláška hlav. města Prahy O zásadách usměrňování rozvoje Pražské památkové rezervace (č. 9 z 31.12.1985), která jediná blíže upravovala pravidla přestaveb a novostaveb v historickém centru Prahy. Legitimizoval se tak již déle trvající stav, ve kterém velikost novostaveb nebo razance přestaveb do značné míry záleží jen na ostrých loktech investora. Zároveň nebyla městem nikdy schválena přesná regulační pravidla pro Pražskou památkovou rezervaci, která měla podle původního záměru navazovat na nový územní plán a Útvar rozvoje města je předložil ke schválení již v roce 1994. Vypracování těchto podrobných regulativů přitom bylo jednou z podmínek při zapsání historického jádra Prahy na Seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO v roce 1992.

Paralelně s tímto vývojem pak postupně klesal význam Útvaru hlavního architekta. Tato původně nezávislá instituce „s kulatým razítkem“, která byla odpovědná za urbanistický rozvoj města, byla nejprve v roce 1994 rozdělena na dvě části, a to na část koncepční, která měla vytvořit nový územní plán, a část rozhodovací, která byla jako Odbor územního rozhodování včleněna do struktury pražského magistrátu. Torzo bývalého útvaru, nazvané nově Útvar rozvoje města, se stalo po zpracování územního plánu rovněž magistrátním odborem, aby se nakonec transformovalo do magistrátní příspěvkové organizace, jejíž názor se musí vždy podřídit rozhodnutí Rady zastupitelstva magistrátu. Bývalá rozhodovací složka, tedy Odbor územního rozhodování magistrátu, byla v roce 2003 bez náhrady zrušena s tím, že její pravomoci přešly na jednotlivé městské části. Zanikla tím jediná instituce, která měla rozhodovací pravomoc a zároveň byla s to vnímat konkrétní velké projekty v širším celoměstském rámci.

Případ Útvaru hlavního architekta je smutnou ukázkou toho, jak byla původní nezávislá instituce postupně oslabována až do stavu, kdy jakékoli její námitky musí nejprve schválit sám magistrát, tedy ten, kdo by se jimi měl v mnoha případech řídit. Díky oslabení Útvaru dnes Praha nemá žádnou instituci, která by mohla účinně a dlouhodobě garantovat smysluplný rozvoj města jako celku bez účelových politických zásahů. Velkým investorům tak chybí oponent, který by jim bez ohledu na dílčí politické zájmy dopředu určil jasná pravidla, vyplývající z širších urbanistických souvislostí historického města, a to i tak základní, jako je například to, že nový dům v historické zástavbě by neměl být o tři patra vyšší než domy sousední.

2. Ochrana památek nesmí být redukována na udržování fasád, musí chránit fyzickou podstatu objektu.
Pohled na dům čp. 514 na Kampě v bezprostřední blízkosti Karlova mostu v minulosti ohrožený půdní vestavbou.
Foto M. Micka, 2002

Systém památkové péče v Praze je velice složitý a pro laika dokonale nepřehledný. Jak bylo řečeno v úvodu, existují dvě paralelní památkové instituce – památkový ústav řízený ministerstvem kultury a památkový odbor magistrátu – , které mají na jednu věc nezřídka rozdílný názor. Poslední slovo má přitom ze zákona vždycky magistrát, přičemž památkový ústav proti jeho rozhodnutí nedisponuje žádným opravným prostředkem. Tento podivný systém byl původně zamýšlen tak, že památkový ústav jako odborná instituce vysloví svůj názor, který úředník na magistrátu nebo na okresním úřadě zpracuje do podoby rozhodnutí a dohlédne na jeho dodržování. Problém je ale v tom, že v zákoně z roku 1987 chybí věta, že by se městský úředník měl názorem památkového ústavu řídit. Důvod tohoto zdánlivě drobného nedostatku je zjevný – v čase komunistické vlády měl zajistit, aby politická moc měla vždy poslední slovo a nemusela se ohlížet na názory ochránců památek. Po listopadu 1989 se logicky předpokládalo, že toto nedopatření bude jednou z prvních věcí, kterou je třeba v systému památkové péče změnit. Je velice smutné konstatovat nejen, že k odstranění tohoto nedostatku nedošlo, ale že je naopak opět velmi pružně využíván, a to tak účinně, že v některých případech je odborná složka státní památkové péče – Národní památkový ústav – postavena zcela mimo hru.

Jak jsme viděli výše, není magistrátní odbor při svém rozhodování vázán žádnými závaznými regulativy. Jeho rozhodování je tak v mnoha případech velice udivující – často se stane, že i přes nesouhlasné stanovisko památkového ústavu povolí stavbu, která vede k závažnému poškození historické památky nebo historického prostředí (konkrétní příklady uvádějí další statě tohoto Věstníku). Aby dodal magistrátní odbor svému rozhodování potřebné zdání odbornosti, opírá se zpravidla o stanoviska tzv. nezávislých expertů. Ty si ovšem jako své obhájce již často najímá sám investor a tak tyto posudky v naprosté většině případů souzní s názorem investora proti stanovisku památkového ústavu. Tato rozpolcenost pražské památkové péče trvá již příliš dlouho na to, aby se dalo uvěřit, že je to stav provizorní. Je zjevné, že neurčitost pravidel stejně jako nevyzpytatelné chování magistrátu vyhovuje jak těm, kteří chtějí velké stavby v centru města realizovat, tak těm, kteří ono kouzelné povolovací razítko střeží. Během let zde vznikla pozoruhodná symbióza mezi investory a politickými představiteli města, kterou jen občas naruší příliš ostentativní nesouhlas památkového ústavu nebo nějaký podnět či mediální akce občanského sdružení jako je Klub Za starou Prahu. Výjimečně se podaří, že tento písek nasypaný do soukolí nepříznivý vývoj věci zpomalí, nebo dokonce zastaví. Snad lze říci, že díky iniciativě mnoha pracovníků památkového ústavu, houževnatosti Klubu a dalších nezávislých institucí se zatím podařilo nejhorším zásahům zabránit. Přesto však v Praze přibývá historických domů, ze kterých zůstala jen opravená fasáda a chystají se obří novostavby, jako je např. Palladium na Náměstí Republiky, které zásadně poškodí charakter historického prostředí, přičemž magistrát se namísto skutečných problémů historického centra zabývá spíše estetikou výkladců na Královské cestě.

3. Pražská střešní krajina je jednou z priorit památkové péče v Praze.
Pohled z věže chrámu sv. Mikuláše.
Foto K. Bečková, 2004

Je velice nepravděpodobné, že by v nejbližší době byl schválen nový památkový zákon, který by nějak výrazně situaci zlepšil. Přesto je pro řešení současné tristní situace nezbytné učinit co nejdříve systémové změny, bez kterých se z bludného kruhu, jaký současná pražská realita představuje, dostaneme je stěží:

1. Je třeba urychleně schválit již dávno zpracovanou a v roce 2000 naposledy aktualizovanou studii regulace Pražské památkové rezervace, která stanoví jasná pravidla pro přestavby a novostavby v Praze.

2. V rámci novely památkového zákona je nutné bud’ sloučit obě památkové instituce v jednu, která by spadala pod ministerstvo kultury a byla při rozhodování nezávislá na politické vůli magistrátu, nebo alespoň doplnit do zákona větu, že magistrátní odbor je povinen se názorem Národního památkového ústavu řídit. Je jasné, že v případě rozhodovací pravomoci by byl i Národní památkový ústav pod silným finančním i politickým tlakem, avšak celý systém by byl přehlednější a rozhodování by nemohlo být přímo ovlivňováno komunálními politickými zájmy.

3. Nyní zcela oslabený Útvar rozvoje hl. m. Prahy musí opět nabýt nezávislost a získat takové pravomoci, aby byl schopen garantovat promyšlený urbanistický a architektonický rozvoj města. Současná situace, kdy se podmínky pro každou novostavbu určují až poté, co investor nechá zpracovat projekt, vede k situaci, že namísto koncepčního rozvoje je soubor pražských novostaveb z posledních let v naprosté většině přehledem kompromisů nebo promarněných šancí.

Všechny tři body pak lze shrnout do jedné věty: je třeba vytvořit taková pravidla, aby ochrana památek a architektonický rozvoj Prahy byly důsledkem promyšlených dlouhodobých úvah, a nikoli momentálních finančních, politických a jiných tlaků. Všechny razantní a necitlivé zásahy jsou totiž nevratné a poškozují tvář města jednou provždy. Ochrana památek v Praze se nesmí omezit na turisticky vděčnou opravu fasád, ale musí chránit skutečnou fyzickou podstatu jednotlivých historických staveb. V případě, že se některá památka pro navržený účel nehodí, je třeba pro ni hledat jiné využití, a nikoli zničit historickou stavbu, což je případ mnoha dnešních takzvaných rekonstrukcí pražských historických domů.

4. Nepřeberné množství vyhlídkových bodů v Praze nabízí nejen neobvyklé pohledové scenérie,
ale i neustálou kontrolu nad vhodností stavebních zásahů.
Výhled od chrámu sv. Mikuláše k Pražskému hradu.
Foto K. Bečková, 2004

Je zde ovšem ještě jeden a neméně závažný problém. Památková péče v Praze je pod obrovským tlakem, který někdy neblaze ovlivňuje její rozhodování. Kvůli zániku jiných „regulujících“ institucí najednou supluje role, které jí vlastně nepřísluší a které ji nutně vysilují. Ve finále je totiž jediná, která se snaží bránit zachování obytné funkce historických domů a čtvrtí, bojovat za omezování dopravy v centru města nebo účinně chránit městský veřejný prostor na úkor prvoplánových komerčních aktivit. Stavební úřad, který by měl tohle všechno garantovat, se totiž změnil v pouhého kontrolora razítek, a byť mu stavební zákon umožňuje posuzovat soulad stavby s okolím a další aspekty problému, nevyjadřuje nikdy svůj názor a odvolává se jen na rozhodnutí jiných orgánů. Památkový ústav tak musí mít mnohem širší záběr, než by bylo za normálních okolností zapotřebí, což způsobuje neustálý tlak na jeho práci a rozhodování. K tomu se navíc přidávají tlaky finanční a politické, které se nejlépe projevují v rozhodování magistrátu a se kterými nemohou pracovníci památkového ústavu nic dělat. Často tak marní svou energii zbytečnými boji s investory nebo magistrátem a nezbývá jim už síla na vysvětlování svých názorů a postojů v jednotlivých případech.

Důsledkem toho je, že kulturní veřejnost, tedy přirozený a dlouholetý spojenec všech snah o zachování historické architektury nebo charakteru města, přestává rozumět konání památkové péče a její nezastupitelné roli v rozvoji každého historického města. Ukazuje se, že památková péče musí více než kdy jindy vysvětlovat své názory, spolupracovat s veřejností a často i obhájit svou pozici, kterou si během posledních sto padesáti let vybudovala. Každý názor památkového ústavu musí být dobře odůvodněn, památkoví pracovníci musejí umět oddělit podstatné od nepodstatného a jejich stanoviska musí mít logickou kontinuitu. Je pravděpodobné, že rozhodnutí magistrátu bude v mnoha případech jiné a snaha památkového ústavu bude často marná. Z rozporu mezi oběma institucemi bude však zřejmé, kdo má své názory jasně podloženy, a kdo rozhodl pod momentálním účelovým tlakem. Jediné, co památkovému ústavu poté zbude, je morální převaha. Té však může využívat plně a neustálým upozorňováním na sporná, chatrně odborně podložená rozhodnutí magistrátu může způsobit, že rozpor bude zřejmý i pro nezasvěcené laiky.

Ochrana historických památek je vlastně ochranou naší paměti. Pokud se památkové péči podaří vysvětlit tuto svou nezastupitelnou úlohu, má z větší části vyhráno. Neboť jedinou skutečnou zárukou zachování historické stavby je přesvědčit vlastníka, že jeho dům má neopakovatelnou a jedinečnou hodnotu, stejně jako jedinou opravdovou zárukou zachování historické Prahy je získat na svou stranu veřejné mínění, které další necitlivé zásahy do svého města nepřipustí. Z památkové péče se musí stát veřejné téma, které bude bráno stejně vážně odborníky, občany i politiky. Památkový ústav se musí proměnit v otevřenou instituci, která bude znovu a znovu vysvětlovat, jaká je role památek a jejich ochrany v životě společnosti.

Richard Biegel