Novostavba Charles Square Center na Karlově náměstí

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2002)

Ze skořápky staveništního zařízení na Karlově náměstí při Resslově ulici se ohlašuje nový život, který nám hlásá na dokončované fasádě reklamní annonce nabídkou pronájmu tisíců metrů čtverečních obchodních a kancelářských ploch. Strohé sdělení, které má snad předem potlačit jakékoliv toužené či vědomé očekávání, že zde v prostředí Karlova náměstí vznikne něco víc, než jen realizace lukrativní podnikatelsko-ekonomické spekulace.

A skutečně, čím více se stavební skelet odívá svým fasádním pláštěm, tím také stoupá naše zklamání architektonickou kvalitou, právem očekávanou v této citlivé urbanistické poloze. Kubus tří visutých podlaží s čelem v Resslově ulici pocitově vyjadřuje koncepční suverenitu monofunkční architektury, která je schopna zaujmout své místo kdekoliv, bez ohledu na dané prostředí a okolní stavby, jimiž nechce být objemově omezována. Nechce hledat vyšší výrazovou integritu a tím i vyšší hodnotu městských urbanistických celků, i když ve světě existuje již celá řada úspěšných příkladů toho, že se to nemusí dít za cenu konsensuálních ústupků soudobé moderní architektury.

Tato stavba s dalším ustupujícím patrem a s dominující neorganicky nasazenou, proporčně nepříznivou hranolovou nadstavbou jakési quasivěže v nároží, se prosadila v prostoru Karlova náměstí po novoměstské radní věži jako druhá nejvyšší. Této samonárokované dominanci schází jak vyšší společensko-kulturní obsah budovy, tak adekvátní výtvarná prezentace. Nečleněná a nerytmizovaná plocha patrového bloku, charakterizovaná jen do omrzení mechanicky opakovaným obdélným panelem čelní stěny místnosti, jak v horizontální tak i vertikální poloze, s dovršením nudy i v části Resslovy ulice, volbou materiálu - pocitově studeného skla a plechu - působí v prostředí Karlova náměstí cize a odpudivě.

Snad jediný projev snahy vyrovnat se s nižší zástavbou v Resslově ulici byl učiněn v sousedství secesní budovy gymnázia krátkým článkem, projektovaným se zřejmou nechutí vytvořit dílo slaďující obě architektury. Nová stavba komerčního centra potlačuje měřítko monumentality protilehlé novorenesanční budovy České techniky, které respektovalo výškovou kompozici sousedního komplexu kláštera a budovy kostela sv. Karla Boromejského i protilehlé monumentální průčelí kostela sv. Ignáce. I tomuto protilehlému, v baroku citlivě a složitě koncipovanému průčelí kostela, dnes nejvyšší historicko-umělecké hodnotě Karlova náměstí, bylo vzhledově ublíženo. Umělecký účin průčelí není koncipován na boční pohledy z Karlova náměstí, ale pro gradující se pohledy z hrdla Resslovy ulice. Nový stav, kdy se toto nádherné průčelí ztrácí pod převýšenou, fádní, materiálem cizí stěnou, je žalostný. Tato výškově dominující zástavba zde neměla být za žádných okolností povolena. Novostavba zde v úseku Resslovy ulice měla být provedena v nižší, přiměřené hladině, čímž mohlo dojít k příznivějšímu členění hmoty pater na vyšší a nižší část.

Novostavba v kontaktu s kostelem sv. Ignáce, pohled od Resslovy ulice. Foto Jan Veselý, leden 2002.

Novostavba v kontaktu s budovou České techniky. Foto Jan Veselý, leden 2002

Všichni máme společný svět hodnot, k nimž se vztahujeme, které nás identifikují a se kterými máme hledat harmonické spolubytí, což platí i pro nová díla vznikající v daném společenském prostředí, a mělo by tedy platit i zde. Namísto využití velké výtvarné příležitosti byla sem vržena nadměrná hmota, nezvládnutá výrazně chudým pletivem fasády. Tvůrci snad vložili formální obsah interiéru do služeb moderního božstva - trhu, který člověka oslňuje a slouží mu, ale v humánních konsekvencích je bezcitný, člověku a jeho duchovnímu světu nepřátelský.

Žel, sledovaný případ Karlova náměstí není ojedinělý. Již dříve jsme poukázali na to, s jakou cynickou arogancí bylo i přes mnohá upozornění znehodnoceno zachovalé historické prostředí kolem rotundy sv. Longina a kostela sv. Štěpána nevhodnou novostavbou. Přímo hrůzný je případ Velkého Špalíčku v Brně.

Hodnotíme-li zahraniční podnikatelské aktivity v historickém prostředí našich měst, je nesporné, že vidí hodnotu pouze v ploše stavební parcely, kterou snáze znásobí tolika patrovými podlažími, kolik se dá prosadit. Sebevzácnější historická nízkopodlažní zástavba, byť by se jednalo i o drobné barokní palazzeto, bude jen nehodnotným balastem, který je nutno jakýmikoliv cestami odstranit. Zde se žel v období ekonomické euforie 21. století setkáváme se stejným smýšlením, jako v období asanace konce století devatenáctého, kdy vznikal Klub Za starou Prahu. Historické kvality, které Praha dosud má, musí být proti tomuto názoru nadále chráněny občanskými a kulturními iniciativami v úzké spolupráci s příslušnými úřady a projektovými pracovišti. Zvláště je nutná naše podpora profesi projektantů a architektů, které manipulující podnikatelská vůle degraduje svými ekonomickými programy na pouhé subjekty kalkulujícího lidského rozumu a eliminuje již v samém zárodku kulturně uměleckou intuici, považovanou za protikladnou ke kalkulovanému efektu zisku.

Psychologické analýzy tvůrčí činnosti potvrzují, že umělecko výtvarný záměr jako duch realizovaného stavebního díla musí být imanentně přítomen již od počátku jako součást účelového architektonického záměru. Žel, soudobá praxe, kdy racionálně služebný, sterilně technický produkt je dodatečně odíván výtvarným dezénem, byť s drahými a efektními materiály, může budit jen zdání, ale nemůže vytvořit architekturu jako skutečné umělecké dílo. Každá snaha o vážný tvůrčí počin by se sama ve svém zájmu měla inspirovat magickou silou místního genia loci, z něhož však hodnocená novostavba postrádá byť i nejmenší závan. Naopak se projevuje, že geniální urbanistickou koncepci Karla IV., v níž přisuzoval tomuto náměstí přímo sakrální význam, ať vědomě či nevědomky zcela opomíjí.

Josef Hyzler

Dříve a nyní

Na nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice stávala velká budova pivovaru U Šálků čp. 310-II. Rozsáhlý dům nesoucí stopy několika stavebních slohů (za pozornost stojí mohutné renesanční štíty do Resslovy ulice) byl zbořen v roce 1938. K nové výstavbě však zřejmě vinou válečných událostí nedošlo.

Přestože ani Klub Za starou Prahu, ačkoliv jej z takových myšlenek občas někdo podezřívá, nechce, aby vznikaly bezduché repliky či napodobeniny historických staveb, ocenil by alespoň, kdyby se projektanti novostaveb z úcty k stavební historii Prahy (a ta si ji tedy zaslouží, to si pište!!!) dokázali seznámit nejen se současným urbanistickým kontextem, ale i s konkrétní stavební a kulturně-historickou tradicí místa, na němž mají stavět. Tato inspirace by pak projektu nepochybně přinesla alespoň trochu oduševnělosti a nápadu, což obojí právě dokončované novostavbě krutě chybí. Foto kolem roku 1910, Archiv hlavního města Prahy (Poznámka K.Bečková)