Uražení a ponížení

Jako blesk z čistého nebe zapůsobila v pátek dne 2. prosince 2005 zpráva, že ministr kultury Vítězslav Jandák odvolal z funkce všech deset ředitelů územních odborných pracovišť Národního památkového ústavu, Poznámka 1 současně i generálního ředitele NPÚ Ing. Zdeňka Nováka, Poznámka 2 který byl ve funkci pouhý jeden den, dále ředitele ministerského odboru památkové péče Ing. arch. Jana Kaigla a další pracovníky ministerstva.

Ředitelé památkových ústavů byli ve čtvrtek 1. prosince narychlo vyzváni, aby se dostavili následující den v dopoledních hodinách na Ministerstvo kultury ČR do Nostického paláce. O příčinách této náhlé hromadné audience u ministra se mohli domýšlet leccos, například to, že ministr, který veřejně označil památky a památkovou péči za svoji prioritu, se s představiteli resortu chce osobně seznámit, probrat s nimi své návrhy, jak oboru pomoci, a vyslechnout jejich názory. Pravý důvod schůzky, jak se později svěřil jeden z účastníků, by nikoho z nich nenapadl ani v nejhorším snu. O to větší šok pro poslušně shromážděné a přátelsky naladěné ředitele setkání s lidovým ministrem znamenalo. S káravou tváří, z níž bylo možné vyčíst jen ortel: „vinni!“, je bez jakýchkoli cavyků a slůvka vysvětlení zbavil ředitelských funkcí. Marně se ptali proč. Odpověď měla dát až tisková konference MK ČR uspořádaná týž den, 2. prosince 2005, odpoledne. Teprve z médií se tedy veřejnost a především odvolaní, uražení a ponížení ředitelé dozvěděli, že bezprostředním podnětem k bezprecedentně emotivnímu rozhodnutí ministra, bylo jeho rozhořčení nad zprávou, že se bourá Hladová zeď v Praze na Strahově. Poznámka 3 S prací památkového ústavu však již předtím, jak ministr uvedl, spokojen stejně nebyl, a proto snaha přivést čerstvý vítr do řídících pozic v památkové péči měla být prvním krokem k její připravované reorganizaci. Poznámka 4 Podle Petra Millera, personálního ředitele MK ČR, bude okamžitě na uvolněná místa vypsáno výběrové řízení, jehož uzavření se předpokládá již během deseti dnů (!). Odvolaným ředitelům nebude bráněno, aby se o svá místa ucházeli znovu.

V den této dramatické události, tedy v pátek 2. prosince 2005, byli shodou okolností členové Domácí rady Klubu na exkurzi v objektu augustiniánského kláštera na Malé Straně a měli možnost alespoň v užším kroužku aktuální informace projednat a okamžitě k nim zaujmout stanovisko, s nímž ještě týž večer krátce vystoupil jednatel Klubu Richard Biegel ve zpravodajské relaci České televize. Hned další den dostalo klubovní stanovisko písemnou podobu a jeho základní myšlenky prezentoval i článek Richarda Biegla již v pondělních Lidových novinách v rubrice Úhel pohledu na titulní straně. Poznámka 5 Stanovisko k odvolání všech ředitelů NPÚ a ředitele Odboru památkové péče MK ČR z 3. prosince 2005 publikujeme v plném znění v závěru tohoto článku.

Klubovní stanovisko se stalo též základem petice z 5. prosince 2005, kterou zorganizovali členové Domácí rady K. Kolajová a R. Biegel a kterou během následujících deseti dnů podepsalo cca 700 osob, většinou pracovníků památkových ústavů. Petiční archy byly na MK ČR odevzdány 15. 12. 2005.

Další kritiku z pozic Klubu vyvolalo ministerstvem zveřejněné složení komise sestavené k výběru nového generálního ředitele. Poznámka 6 Mezi členy komise nebyl, a to nepochybně úmyslně, jmenován nikdo se zkušenostmi z praxe památkové péče a se znalostmi chodu tak specifické instituce, jakou je Národní památkový ústav!

Krátce po Jandákově zbrklém odvolání ředitelů památkových ústavů se také ukázalo, že tento pracovněprávní akt ani v kompetenci ministra nebyl. Regionální ředitele měl odvolávat a jmenovat podle tehdy platného statutu výhradně generální ředitel NPÚ. (I proto pak museli být Jandákem de jure neplatně odvolaní územní ředitelé odvoláni v lednu novým generálním ředitelem ještě jednou.)

Brzy po vypsání výběrového řízení na nové ředitele vyšlo také najevo, že v šibeničním termínu pouhých několika dnů a s nejasně formulovanými podmínkami se do konkursu nejsou ochotni přihlásit ani dobrodruzi, natož pak seriózní osobnosti, proto byl termín podání přihlášek prodloužen až do 10. ledna 2006 a podmínky pro uchazeče lépe specifikovány.

Bibliografické údaje k výstřižkům v kolážích obsahují poznámky zde.

Zločin a trest

Po setkání jednatele Klubu Mgr. Richarda Biegla s prvním náměstkem ministra kultury akad. arch. Františkem Formánkem v diskusním pořadu Českého rozhlasu byla domluvena schůzka představitelů Klubu s ministrem Vítězslavem Jandákem. Tato schůzka se uskutečnila v pátek 16. prosince 2005 v Nostickém paláci. Za Klub se zúčastnila autorka tohoto textu a jednatel R. Biegel, za MK ČR kromě ministra též náměstek F. Formánek. Setkání bylo neformální a přátelské. Ministr nás vítal téměř s otevřenou náručí a s ujištěním, že si našeho spolku velmi váží. Divil se však, že jsme se u něj neohlásili již mnohem dříve, neboť památky jsou přece naším společným zájmem a v tomto ohledu jsme tedy jasní spojenci. Jako druhům ve zbrani, kteří ho jistě pochopí, se nám také pokusil upřímně vysvětlit svá personální rozhodnutí směřující k nápravě nenormálních poměrů, které v památkových ústavech panovaly. V plamenném nepřerušitelném monologu nám líčil mnoho nepravostí, od pouhých přestupků po hospodářské podvody až k trestnému konání, kterých se údajně památkáři dopouštěli. Celý Národní památkový ústav vyzněl v tomto barvitém popisu jako zločinecká organizace mafiánského typu. A ryba smrdí od hlavy, jak je známo. Druh obvinění směřoval k zmanipulovaným výběrovým řízením, rozkrádání mobiliáře či vzácných knihovních fondů hradů a zámků či k prostému zneužívání pracovní doby a záměrné nehospodárnosti. Bohužel nepadla žádná jména ani názvy lokalit, takže jsme mohli jen užasle koukat, napjatě poslouchat a rozpačitě krčit rameny. Pokud bychom byli prosťáčky, za které nás možná pan ministr považoval, mohli bychom být uspokojeni, že se nám konečně dostalo zevrubného vysvětlení, jaký to byl zločin, který vyvolal onen spravedlivý trest, stojící na začátku celého příběhu. Protože však zas tak velkými prosťáčky nejsme, říkali jsme si v duchu s trpkým povzdechem: To, že chce být Vítězslav Jandák Mirkem Dušínem české památkové péče, je hezké a nepochybně originální, rozezná ale skutečné obvinění od pomluvy a upřímnou snahu po nápravě od sprostého vyřizování účtů? Vyzná se ve Stínadlech tak, aby věděl, zda volit Losnu, nebo Mažňáka? V každém případě projevil v závěru osmdesátiminutové schůzky, z níž přibližně šedesát minut mluvil jen on sám, zájem scházet se s představiteli Klubu pravidelně, nejlépe jednou měsíčně. Poznámka 7

Těsně před vánočními svátky 22. prosince 2005 se konala na MK ČR tisková konference k návrhu koncepce reformy památkové péče. Text tiskové zprávy nazvaný Památková péče pro 21. století obsahoval řadu systematicky neutříděných poznámek, které měly zřejmě určovat směr zpracování budoucí koncepce památkové péče. Z našeho pohledu zde byly podstatné dva momenty, a to snaha o řešení principu dvojkolejného systému státní památkové péče a návrh převést správu většiny státních hradů a zámků do držení krajů, zatímco stát by si ponechal ve správě jen ty nejvýznamnější z nich.

Obava ze zbrklého, neuváženého či jinak nepřijatelného řešení jednoho či druhého problému přiměla Klub, aby zpracoval Stanovisko k některým otázkám připravované reformy památkové péče ze dne 11. ledna 2006, které publikujeme jako doplněk tohoto textu v plném znění. Přestože na zmíněné tiskové konferenci ministerstva kultury byla slibována rozsáhlá diskuse nad navrženými či v budoucnu zpracovanými koncepčními materiály (včetně kulatých stolů, televizních besed apod.), žádný kompaktní text k odborné či veřejné diskusi nejméně do konce dubna 2006 z ministerstva nevyšel. Na veřejnost občas pronikly jen kusé a často rozporuplné informace o záměru MK ČR zřídit samostatnou příspěvkovou organizaci, kam by měla být postupně převedena správa přibližně stovky státních hradů a zámků a dalších památkových objektů, dosud spravovaných NPÚ. Ani tento záměr však nebyl seriózně a jednoznačně veřejně prezentován, takže lze usuzovat, že buď není ještě dopracován a se zveřejněním se proto otálí, nebo, a to je horší varianta, že bude realizován bez oponentury ze dne na den, jak je špatným zvykem současného ministra kultury.

Zápisky z mrtvého domu

V polovině ledna 2006 proběhlo výběrové řízení na generálního ředitele Národního památkového ústavu. Do finále, které se uskutečnilo 17. ledna 2006, se probojovalo sedm uchazečů. Výběrová komise se nakonec rozhodovala mezi dvěma z nich, filozofem, lékařem a ekologem Tomášem Hájkem, který nikdy v památkové péči nepracoval, zato jí však věnoval klubko svých teoretických úvah, Poznámka 8 a naopak dlouholetým památkářským praktikem se vzděláním architekta a historika umění Karlem Ksandrem. Kupodivu se ukázalo, že památkářská i řídící praxe je podle ministerské výběrové komise pro práci v památkové péči zřejmou překážkou(!), protože jinak si téměř jednomyslný výběr Tomáše Hájka vysvětlit nelze. Generálním ředitelem byl Mgr. Tomáš Hájek, Dr., jmenován neprodleně 19. ledna 2006, tentýž den odpoledne byl představen na tiskové konferenci a ještě týž den v podvečer uveden na své nové pracoviště na Valdštejnském náměstí, kam hned druhý den ráno, v pátek 20. ledna 2006, nastoupil. Poznámka 9 Zázračné uvolnění T. Hájka z jeho předchozího působiště, Ministerstva životního prostředí ČR, kde pracoval jako poradce ministra, a to ani ne ze dne na den, ale doslova z hodiny na hodinu, budí zvláštní dohady.

Další události pokračovaly v rychlém tempu. V průběhu týdne 23.–27. ledna 2006 se v budově ústředního pracoviště NPÚ uskutečnila výběrová řízení na územní ředitele regionálních pracovišť. Výběrovou komisi již jmenoval nový generální ředitel Tomáš Hájek. Poznámka 10 Skutečnost, že jejím pilířem učinil dvojici dr. Jiří Plos a dr. Josef Holeček, která se pak podle účastníků konkurzu také nejaktivněji projevovala, a to na rozdíl od zbrusu nového ředitele Hájka, který při pohovorech s některými uchazeči vůbec nebyl přítomen, začala kompletovat dosud neúplnou mozaiku dohadů. Počátkem dalšího týdne, 30. ledna 2006, již bylo o nových ředitelích rozhodnuto. Poznámka 11 Opět bylo potvrzeno, že uchazeči přicházející do památkové péče jako nepopsaný list, nezatíženi znalostí vnitřních vztahů, osob a rozehraných partií, a tudíž i snadněji manipulovatelní, byli komisí výrazně preferováni. Vtíravý pocit, že v pozadí této tendence stojí nějaký zájem, v jehož prospěch se tyto ne zcela logické kroky dějí, byl den ze dne neodbytnější. Také zveřejnění zcela nového Statutu NPÚ z 23. ledna 2006 a dále Hlavního organizačního řádu NPÚ a zcela proměněné Organizační struktury ústředního pracoviště NPÚ již dne 27. ledna 2006 jasně naznačilo, že nový generální ředitel musí mít kdesi po svém boku neviditelné a pracovité externí spolupracovníky, kterým fungování NPÚ leží překvapivě silně na srdci. (Možná dokonce tak silně, že si přáli mít v jeho čele snadno ovladatelnou figurku, jejímž prostřednictvím by mohli svou niternou náklonnost k oboru realizovat!) V každém případě však byly tyto dokumenty stejně jako další Hájkovy intervence do organizace a chodu NPÚ připravovány mimo ústav, bez zásadní konzultace s jeho dosavadními vedoucími a zkušenými pracovníky. Není se však čemu divit, když víme, že ministr kultury měl o Národním památkovém ústavu to nejhorší mínění a považoval ho málem za doupě zločinu.

Generální ředitel Tomáš Hájek již od svého nástupu na výsostný manažerský post, jakým jeho funkce bezesporu je, projevoval až ukázkovou neschopnost chovat se jako manažer. Neseznámil se s podřízenými ani s jejich prací, nedokázal před ně předstoupit, aby jim vysvětlil a obhájil před nimi své (nebo čí?) vize, koncepce, organizační a personální změny, které přesto realizoval a které nejméně na několik týdnů uvedly ústřední pracoviště NPÚ v organizační chaos, kde málokdo věděl, kdo je jeho nadřízený, podřízený, do jakého oddělení patří, zda má pokračovat v původní práci, či zda ji má někomu předat a od jiného vyfasovat novou, zda ještě zítra najde svůj pracovní stůl na původním místě a v počítači své soubory. Hájek nic nevysvětloval, neodpovídal na e-maily a choval se dílem jako absolutistický vládce a dílem jako ustrašené zvíře zahnané do kouta. U většiny pracovníků paralyzovaného ústavu se jeho počínání nesetkalo s pochopením a jeho nezáviděníhodnou pozici mu málokdo měl chuť ulehčit.

Běsi

Dne 3. února 2006 byl jmenován Tomášem Hájkem poradní sbor generálního ředitele NPÚ. Poznámka 12 Po zveřejnění sedmi jmenovaných osob již nebylo sporu o tom, čí zájmy stojí v pozadí problematického angažování filozofa a literáta Hájka v praxi památkové péče. Ze sedmi jmenovaných osob, mezi nimiž se opět (!) objevila nerozlučná dvojice Plos – Holeček, jich pět mělo v minulosti výrazný spor s památkovou péčí, a to buď z pozice architekta-projektanta, nebo obhájce zájmů investora v památkově problematické stavební akci.

V tomto okamžiku Klub Za starou Prahu označil dění v památkové péči za puč provedený v zájmu České komory architektů a jejích již dříve veřejně prezentovaných představ o fungování památkové péče a vydal Prohlášení k současné situaci ve státní památkové péči, které dne 8. února 2006 zveřejnil na tiskové konferenci. Úplné znění textu prohlášení je opět zařazeno na závěr této kroniky. Prohlášení Klubu podpořil otevřeným dopisem ministru V. Jandákovi dne 9. února 2006 ad hoc sestavený Koordinační výbor představitelů profesních sdružení historiků umění, kritiků, památkářů a muzejníků. Poznámka 13 Jeho význam bohužel několik dní poté poškodilo odvolání podpisu ze strany Asociace muzeí a galerií.

Mezitím dění v památkové péči a působení běsů nabralo další tragikomickou rovinu, když se ministr kultury Vítězslav Jandák ve sledovaném nedělním pořadu České televize Otázky Václava Moravce dne 5. února 2006 názorově ostře střetl s prorektorem Univerzity Karlovy a ředitelem Ústavu dějin umění FF UK profesorem Mojmírem Horynou a v přímém televizním přenosu jej sesadil z čela Vědecké rady ministra kultury pro památkovou péči a tuto radu vzápětí celou rozpustil s bodrým prohlášením: „povoláme jiné vědce“. Poznámka 14

Další těžko pochopitelnou mezihrou bylo odvolání jednoho z nově jmenovaných regionálních ředitelů, Ing. Tomáše Peka, z postu na územním pracovišti v Českých Budějovicích již po patnácti dnech od nástupu. Tomáš Pek veřejně popsal své působení ve funkci ředitele jako frašku a počínání generálního ředitele Hájka jako chování zmateného diletanta. Poznámka 15 Abychom si o fungování či spíše nefungování komunikace Pek – Hájek udělali názorný obrázek, citujme z rozhovoru v časopise Reflex, kde ředitel Hájek na výtku, že neodpověděl ani na jeden Pekův mail bezelstně prohlásil: „Ale já neodpovídám na maily. On musí volit řádnou formu komunikace se svým generálním ředitelem. Ta komunikace nebyla formalizovaná. A překročilo to únosnou míru.“ Poznámka 16

Poté, co se od PhDr. Josefa Štulce, dosavadního hlavního konzervátora NPÚ a uznávané osobnosti oboru s mezinárodní prestiží, ředitel Hájek nedočkal za své kroky v ústavu pochvaly, o níž však nepochybně velmi stál, odvolal 14. února 2006 z funkce i jeho. V rozhovoru publikovaném na webu České komory architektů a později v Bulletinu ČKA tento krok komentoval: „Nechci nijak zpochybňovat vysokou odbornou erudici J. Štulce, ale nedokázali jsme spolu komunikovat. Od svého náměstka očekávám, že se bude snažit naplňovat moje vize, což se však nedělo.“ Poznámka 17 Svévolné personální kroky T. Hájka i další pozoruhodné události této kauzy byly bohatě mediálně reflektovány. Poznámka 18

Nespokojenost s neutěšenou situací v Národním památkovém ústavu po nástupu generálního ředitele Hájka způsobila bouřlivý rozmach do té doby stagnujícího diskusního fóra na ústavních stránkách www.npu.cz. Avšak poté, co zde bylo publikováno mnoho nelichotivých slov na Hájkův účet, rozhodl se generální ředitel příslušnou rubriku fóra zrušit a případné další příspěvky, které by měly urážlivý charakter vůči jeho osobě, nařídil webmasterovi Ing. Janu Sommerovi neprodleně mazat. Tato situace si žádala okamžitou protiakci, a proto bylo 12. února 2006 spuštěno diskusní fórum na webových stránkách Klubu Za starou Prahu, které zaznamenalo zejména v prvních týdnech rekordní zájem přispěvatelů a enormní návštěvnost.

Reakcí na klubovní prohlášení o puči v památkové péči režírovaném představiteli České komory architektů, byla tisková konference ČKA uspořádaná dne 14. února 2006 v jejím sídle v Josefské ulici. Dr. Jiří Plos, sekretář ČKA a ředitel její kanceláře, se snažil přítomné přesvědčit, že jeho časté angažmá v památkové péči, ať při výběrových řízeních nebo v poradních orgánech, není ničím jiným, než plodem jeho připravenosti v koncepčních otázkách, neboť disponuje materiálem nazvaným Koncepce památkové péče v České republice pro 21. století, připraveným pracovní skupinou ČKA již v roce 1999, a jeho schopnosti být v pravý okamžik na pravém místě. Tuto tezi nepřímo potvrzuje i shoda názvu koncepčního materiálu ČKA a výše uvedené tiskové zprávy MK ČR z 22. 12. 2005. Zkrátka a dobře, vysvětlení může být velmi prosté a znít takto: dr. J. Plos, jehož osobnosti nelze upřít cílevědomost, pracovitost i obdivuhodný smysl pro sebeprosazení, a další osoby ze zájmové skupiny ČKA usilující dlouhodobě o vliv v památkové péči, se vyskytli, možná i kouzlem nechtěného, na ministerstvu kultury v ten klíčový okamžik, kdy ministr Jandák hledal morální, věcnou i organizační oporu ve svém útoku na NPÚ; stačilo jen chytit se té příležitosti. Možná byla lobbystická skupinka Plos a spol. zaskočena tím, jak jim události šly samy na ruku, dokonce zaskočena tak, že svůj úspěch musela začít sama maskovat a zpochybňovat. Poznámka 19

Z hlediska obecných zásad, které koncepce památkové péče připravená pracovní skupinou ČKA pod vedením dr. J. Plose prezentuje, představují zásadní nesoulad s názorem mnoha osobností památkové péče i Klubu Za starou Prahu zejména dva obsahové momenty: jednak úvaha o nutné redukci počtu prohlášených kulturních památek vzhledem k neudržitelné nákladnosti jejich uchování, případně redukce území památkových rezervací, jejich ochranných pásem či památkových zón, a jednak zavedení nového systémového prvku, a to licencovaného památkáře, kterého by si najímal a platil investor „s cílem nalézt takové řešení jeho požadavků, které bude v souladu s veškerou platnou legislativou, a bude tedy projednatelné příslušnými státními či samosprávnými orgány památkové péče.“ Poznámka 20 Do světla mediální pozornosti se tak opět dostal výbušný problém vztahu architekt versus památková péče. Poznámka 21

Kníže Myškin

Ministr kultury z vlastní iniciativy pozval zástupce Klubu Za starou Prahu k další schůzce, která se uskutečnila 20. února 2006. Zúčastnili se jí za ministerstvo kultury též PhDr. Vladimíra Koubová, ředitelka odboru památkové péče, první náměstek ministra architekt František Formánek a za Klub opět autorka tohoto textu a místopředseda Ing. arch. Martin Krise. Ministr Jandák přišel na schůzku očividně rozladěn, neboť nedávné mediální vystoupení Klubu, které označilo změny v památkové péči za puč provedený v režii stoupenců architektonicko-investorské lobby a generálního ředitele NPÚ Hájka za její loutku, jej, jak nám neváhal sdělit, nepotěšilo.

Můj osobní dojem z tohoto setkání byl velmi tristní, měla jsem pocit, že ministr není ochoten o našich názorech na věc vůbec diskutovat, nebo je o své pravdě, a to nejen v této kauze, přesvědčen natolik, že její zpochybnění nepřipouští a námitky jednoduše neslyší. Na obhajobu dr. Hájka v ředitelské pozici řekl jen: „vždyť je to slušný člověk“ a naznačil, že za ním stojí. Teprve když ministrovi tlumočila vlastními slovy ředitelka dr. V. Koubová naši výtku, že se ředitel NPÚ Hájek obklopil osobnostmi příliš úzce spjatými s architekty a jejich specifickými zájmy, což může negativně ovlivňovat situaci ve sféře státní památkové péče, ministr zpozorněl a řekl: „no tak ho sem pozvěte, to nám bude muset vysvětlit“. Poznámka 22 To byl jediný z našeho pohledu pozitivní výsledek celé schůzky, který se kupodivu i naplnil, neboť krátce poté rozšířil dr. Hájek poradní orgán generálního ředitele o další osobnosti a vyváženějším způsobem koncipoval též složení ústřední památkové rady. Poznámka 23

Netuším, zda byla myšlenka, aby ředitel Hájek provedl seznamovací, ne-li dokonce mírovou misi v Klubu Za starou Prahu také ministerským doporučením, ostatně dokázala bych si živě představit, jak mu ministr Jandák chlácholivě říká: „zkuste se s nima domluvit, dyť jsou to taky lidi“, či zda to byla Hájkova vlastní iniciativa, ale nezvratnou skutečností zůstává, že 3. března 2006, kdy jsem se s ředitelem Hájkem sešla v České televizi před vysíláním pořadu Týden v kultuře, projevil k mému velkému překvapení sám od sebe zájem navštívit Klub Za starou Prahu a osobně nám své postoje vysvětlit. Poznámka 24

I proto budiž závěrečná pasáž naší kroniky zaměřena výhradně k problematické, avšak nikoliv nezajímavé osobnosti generálního ředitele NPÚ Tomáše Hájka. Mimochodem, autorka tohoto textu dobře ví, jak se jmenuje Dostojevského román, v němž je ústřední postavou kníže Myškin, nechtěla však tohoto slova v mezititulku užít, aby nebylo vulgárně vztaženo k posměšnému označení protagonisty našeho příběhu, byť v románu není slovo idiot přiřčeno člověku hloupému či blbému, ale člověku jen s příliš dobrým srdcem.

Je-li takovým Tomáš Hájek, nevím, určitě ale vím, že není prvoplánově zlý či mstivý, spíše plachý až bázlivý, občas ovšem nemile zaskočený vlastní prchlivostí, jejíž roznětkou bývá kritika, kterou špatně snáší. Vrcholná manažerská pozice, do níž jej osudové rozhodnutí ministra kultury vyneslo, míří však zcela proti jeho osobním vlastnostem, schopnostem, dovednostem i temperamentu, on sám si však bláhově namlouvá opak a dobrého přítele, který by mu řekl pravdu, zřejmě nemá. Podobně jako každý z nás i Tomáš Hájek touží po všeobecném uznání, pochvalném poklepání na rameni, lichotí mu zájem médií, k nimž je mimořádně vstřícný, rozdává s chutí rozhovory a prezentuje se rád v rozhlase i televizi. Pocit příslušnosti mezi společenské celebrity, které mu jeho postavení přináší, příjemná ředitelská kancelář i osobní řidič se silným vozem mu dodávají vytoužený pocit důležitosti a osobního uspokojení a jsou mu i výraznou oporou při občasném zavrávorání jeho ne vždy pevné sebejistoty. Hájkovo vystoupení na veřejnosti, mluvené i písemné, bohužel působí zmateně, smysl prezentovaných myšlenek, které nedokáže vyjádřit pregnantně a stručně, pak díky rozvleklosti a neúměrnému zatížení citacemi divákovi, posluchači a čtenáři nadobro uniká. Poznámka 25 Nedokáže rozlišit situace, kdy má vystoupit jako generální ředitel s jasně formulovaným a vůči oboru, v jehož čele se ocitl, loajálním názorem, a kdy si může dovolit přepych hloubavého teoretizování a výkladu vzájemně se zpochybňujících úvah bez závěru. Pokud druhým popsaným způsobem vystoupí ve zpravodajském nebo diskusním televizním pořadu, což se již nejednou stalo, mění se v očích laické veřejnosti v komickou figurku, něco mezi dospělým dítětem Mr. Beanem a vědcem-experimentátorem za řečnickým pultíkem v Divadle Járy Cimrmana.

Nepříjemné sdělení, že jej nepovažujeme za člověka na svém místě, jsem se dr. Hájkovi chystala s příslušným komentářem naznačit při jeho oficiální návštěvě v Klubu Za starou Prahu 29. března 2006. Bohužel si hned v úvodu vymínil doslova, že nechce slyšet nic ad hominem, nic, co by mělo vyloženě osobní povahu. Z reálné obavy, že by se v takovém případě mohl hned zvednout a utéct jak malý kluk, jsem se tedy omezila jen na jedinou větu. Jeho až patologickým strachem z kritiky jsme byli myslím zaskočeni všichni a z čistě humánních důvodů jsme jeho přání respektovali. Následovala tedy přibližně dvouhodinová diskuse o památkové péči, v níž jak tázaný, tak tazatelé přelétali z tématu na téma jak včeličky z květu na květ, myšlenky se točily v kruhu i ve spirále jak list padající ze stromu a náznaky názorových východisek unikaly jak kouř z komína. Přítomný host profesor Mojmír Horyna navíc dr. Hájka prozkoušel ze znalosti díla Aloise Riegla, z jehož studia Hájek své filozofické teorie o památkové péči vyvozuje. Hájkův projev pak sice neohodnotil, doporučil mu však, aby si Rieglovo dílo přečetl ještě jednou a pozorněji. Poznámka 26

V době, kdy je připravován tento materiál k tisku, zbývá jen několik týdnů do červnových parlamentních voleb. Protože na počátku celé výše popsané kauzy nebylo nic jiného než bezprecedentní politický zásah do tak nepolitického oboru, jakým památková péče je, může povolební politické uspořádání sil znamenat i v tomto oboru a jeho personálním obsazení další změnu, ne-li převrat. Poznámka 27 I když si politické zásahy do památkové péče nepřejeme, je nutné, aby pokleslý béčkový thriller, stručně popsaný v předchozím textu, někdo urychleně stáhl z programu a nahradil seriózním bijákem, který památkovou péči od politiky opět vzdálí a odvede do bezpečných sfér. Těžko říci, lze-li v to skutečně doufat, ale kéž by se tak stalo!

Kateřina Bečková

Poznámky k článku:

1. Ředitelé územních odborných pracovišť NPÚ, odvolaní z funkcí dne 2.12.2005:
   Brno – PhDr. Jaromír Míčka, České Budějovice – Ing. Aleš Krejčů, Olomouc – Mgr. Pavel Konečný, Ostrava – Ing. arch. Naďa Goryczková, Pardubice – Mgr. Jiří Švec, Plzeň – Mgr. Tomáš Wizovský, Praha – PhDr. Michael Zachař, střední Če chy – Ing. arch. Václav Láska, Sychrov – PhDr. Miloš Kadlec, Ústí n. Labem – PhDr. Zdeněk Henig
2. Ing. Zdeněk Novák byl náměstkem ministra kultury přes ně deset let za ministrů P. Tigrida, J. Talíře, M. Stropnického a P. Dostála, který jej jmenoval generálním ředitelem NPÚ již v první polovině roku 2005 s nástupem k 1. 1. 2006. Po dohodě s ministrem Vítězslavem Jandákem však Novák nastoupil do funkce již k 1. 12. a 2. 12. byl spolu s ostatními řediteli odvolán.
3. Soukromý investor hotelu na pozemku za Strahovským klášterem svévolně proboural v historické ohradní zdi o několik metrů širší otvor, než měl povoleno, aby umožnil snadnější průjezd nákladním vozům na staveniště. Nešlo však o známou Hladovou zeď, ale o její mladší pokračování s novodobými vyzdívkami i z 20. století. Přestože jde v každém případě o politováníhodné pochybení a drzost ze strany investora, použití tohoto případu jako záminky k odvolání generálního ředitele NPÚ a všech jeho územních ředitelů je stejným způsobem sporné a svévolné.
4. Reakce vyšly např. v těchto denících:
   Jandák odvolal ředitele památkových ústavů, Právo 3. 12. 2005; Jandák „účtuje“ s památkáři, Lidové noviny, 3. 12. 2005; Úředník byl ve funkci jeden den, Jandák ho vyhodil, MF DNES, 3. 12 2005; velice mnoho ohlasů vyšlo též v elektronických médiích, což se týká ostatně i všech dalších klíčových okamžiků kauzy. S představou, že litera scripta manet a tento text může být čten i s odstupem let, uvádím odkazy pouze na média tištěná, jejichž možné fyzické dohledání v knihovnách i po delší době předpokládám. Pro zdatnější internetové surfaře současné i budoucí však poznamenávám, že většina tištěných médií uvedené články zařadila i do svých elektronických verzí, v jejichž virtuálních archivech by mohly být snad též k nalezení.
5. Richard Biegel: Jandákova památková čistka, Lidové noviny, 5. 12. 2005; další den v rubrice dopisů pak vyšel sloupek Václava Jandáčka: Stínání hlav vezírů, Lidové noviny, 6. 12. 2005; na odvolání památkářů podrobněji reagují také články Jan Kovalík: Jandák chrání památky, Respekt 50, 12.–18.12.2005; Petra Konrádová: Památkářský padák a tisíc zajíců, Reflex č. 1/2006.
6. Složení komise pro výběr generálního ředitele NPÚ, jmenované 12. prosince 2005 (citace z tiskové zprávy MK ČR): PhDr. Josef Holeček, expert v oboru teorie a metodiky památkové péče; senátor Václav Jehlička, předseda Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice; prof. dr. Ivo Kořán, DrSc., Ústav dějin umění Akademie věd ČR; doc. dr. Rudolf Kučera, historik, filosof a politolog, Univerzita Karlova; PhDr. Vladimíra Koubová, ředitelka Odboru památkové péče Ministerstva kultury ČR; Ing. arch. Zdeněk Lukeš, specialista na architekturu 19. a 20. století; Petr Miller, ředitel Odboru lidských zdrojů Ministerstva kultury ČR; poslanec Petr Pleva, místopředseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR; JUDr. PhDr. Jiří Plos, sekretář České komory architektů; prof. ak. mal. Karel Stretti, vedoucí pedagog Školy restaurování, Akademie výtvarných umění.
7. Po odchodu z Nostického paláce jsme se kolegou Bieglem přibližně hodinu marně snažili srovnat myšlenky a nalézt výstižná slova pro to, co jsme právě zažili. Členka Domácí rady Kristýna Kolajová byla svědkem našeho úsilí, které bylo korunováno úspěchem až po panáčkovi slivovice.
8. Tomáš Hájek: Zánik a vznik památkových péčí, Epocha, Praha 2005. Jako spoluautor se podílel na publikacích: Památky Plzeňského kraje (s I. Bukačovou, M. Horynou, V. Nejedlým), vydal Plzeňský kraj – Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu, Plzeň 2004; Příběh drobných památek. Od nezájmu k fascinaci (s I. Bukačovou), Studio JB, 2001. Je autorem také několika beletristických knih, z nichž naposledy vyšly román Spánek a naděje Epocha, Praha 2005 a divadelní hra Velký smutek žen, Foibos, Praha 2004.
9. Nástup Tomáše Hájka reflektovaly články v denním tisku, např.: Lukáš Dolanský: Hájek: Z Novy k památkářům, Lidové noviny, 20. 1. 2006; Eva Zajíčková: Nový ředitel Národního památkového ústavu Tomáš Hájek: Kasteláni do výběrového řízení, Právo, 20. 1. 2006.
10. Členové výběrové komise na územní ředitele, kterou jmenoval generální ředitel NPÚ Tomáš Hájek: JUDr. PhDr. Jiří Plos (Česká komora architektů), PhDr. Josef Holeček (soukromá osoba), P. Miler (MK ČR), Mgr. T. Drobný (KÚ Jihomoravského kraje).
11. Vybraní ředitelé územních pracoviš : Brno – PhDr. Petr Kroupa, České Budějovice – Ing. Tomáš Pek (po čtrnácti dnech odvolán a ředitelem jmenován Mgr. Patrik Červák), Olomouc – Mgr. Pavel Konečný, Ostrava – Ing. Igor Krčmář, Pardubice – Ing. arch. Iva Lánská, Plzeň – Bc. Alena Svobodová, Praha – PhDr. Michael Zachař, střední Čechy – Mgr. Jiří Skalický (během kratičké doby sám odstoupil a do funkce byl zpět jmenován odvolaný Ing. arch. Václav Láska), Sychrov – PhDr. Miloš Kadlec, Ústí nad Labem – Ing. Jiří Polanský. (Na původní místa se vrátili tedy ředitelé pražský, olomoucký, sychrovský a dodatečně středočeský).
12. Členové poradního sboru generálního ředitele Národního památkového ústavu jmenovaní 3. 2. 2006: Ing. arch. Petr Malinský, doc. Ing. arch. Jakub Cigler, doc. PhDr. Jiří T. Kotalík, PhDr. Josef Holeček, JUDr. PhDr. Jiří Plos, doc. Ing. arch. Roman Koucký, PhDr. Irena Bukačová.
13. Plný text Otevřeného dopisu ministru kultury ČR byl publikován v č. 8/2006 kulturního týdeníku A 2 z 22. 2. 2006 a též v č. 8/2006 Literárních novin z 22. 2. 2006. Dopis podepsali zástupci Koordinačního výboru představitelů profesních sdružení historiků umění, kritiků, památkářů a muzejníků: Marie Klimešová, předsedkyně Uměleckohistorické společnosti v českých zemích; Josef Štulc, prezident české sekce Mezinárodní rady památek a sídel – ICOMOS; Ivan Neumann, předseda Rady galerií ČR; Pavel Ciprián, předseda Asociace státních muzeí a galerií ČR; Kateřina Tlachová, předsedkyně českého výboru ICOM; Vlasta Čiháková – Noshiro, předsedkyně Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků; Jan Kříž, prezident české sekce Mezinárodní asociace výtvarných kritiků – AICA. Podpis pod textem a účast v Koordinačním výboru po několika dnech odvolala dopisem svého místopředsedy Michala Lukeše, generálního ředitele Národního muzea, Asociace muzeí a galerií, jejíž předseda P. Ciprián zároveň rezignoval na svou funkci.
14. Vše mělo bohatou mediální dohru na stránkách Lidových novin: Čistka v přímém přenosu, Lidové noviny 6. 2. 2006; Mojmír Horyna: Co už v debatě s Jandákem nebylo, Lidové noviny 11. 2. 2006, Mojmír Horyna: Jak mne Jandák odvolával, Lidové noviny 7. 3. 2006; Vítězslav Jandák: Horyna odvrací pozornost od podstatnějších věcí, Lidové noviny 16. 3. 2006; v Lidových novinách byl také publikován dopis studentů FF UK na podporu M. Horyny (11. 2. 2006).
15. Petra Konrádová: Byl jsem při tom – 15 dní (rozhovor s Tomášem Pekem), Reflex č. 8/2006.
16. Petra Konrádová: Prošel jsem významnými síty (rozhovor s Tomášem Hájkem), Reflex č. 13/2006.
17. Markéta Kohoutová: Nechci vyhánět architekty do suburbánních prostor. Rozhovor s Tomášem Hájkem, novým generálním ředitelem NPÚ, Bulletin ČKA, č. 1/2006.
18. Martin Zvěřina: Čerstvý vichr talentů, Lidové noviny, 4. 2. 2006; týž autor: Povolnost kvalifikuje, Lidové noviny, 16. 2. 2006; Petra Konrádová: Marťani v pampéči, Reflex č. 8/2006; ohlasy na tento článek v rubrice Bumerang, Reflex č. 12/2006; Jaroslav Pašmik: Kdo zachrání naše skvosty. Jandákův vrchní památkář chystá velké změny, Respekt č. 12/2006.
19. Markéta Kohoutová: ČKA k současné reformě památkové péče, Bulletin ČKA č. 1/2006, s. 19.
20. tamtéž, s. 19.
21. Martin Krise: Řada architektů demontuje památkový ústav, Lidové noviny 2. 3. 2006; Markéta Kohoutová: Památková péče potřebuje reformu, Lidové noviny 14. 3. 2006; Zdeněk Lukeš: Památkáři skrytí za razítkem, Lidové noviny, 15. 4. 2006.
22. Svůj amatérský psychologický názor na osobnost Vítězslava Jandáka jsem zaslala jako reakci na článek Petra Honzejka: Vítězslav Jandák, neřízená střela sociální demokracie, Lidové noviny 8. 3. 2006, kde tamtéž v rubrice Dopisy redakci vyšel hned následující den s názvem Ministr Jandák má na lidi škatulky. Dvě.
23. Odborná rada generálního ředitele NPÚ (složení viz poznámku 12) byla doplněna o PhDr. Zdeňka Dragouna, doc. Ing. akad. arch. Václava Girsu, Ing. Václava Jandáčka, Pavla Jerieho, Bc. Karla Ksandra, Ing. arch. Vojtěcha Lásku, akad. mal. Martina Pavalu.
    Seznam členů Ústřední památkové rady NPÚ: předseda Mgr. Tomáš Hájek, Dr. (generální ředitel NPÚ); Ing. Ivan Dejmal; doc. Ing. Jiří Dohnálek, CSc.; doc. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc.; prof. Ing. arch. Bohumil Fanta, CSc.; Ing. Radmila Fingerová; PhDr. Benjamin Fragner; prof. PhDr. Ivo Hlobil, CSc.; doc. Ing. akad. arch. Václav Girsa; Pavel Jerie; prof. Ing. arch. Karel Kibic, DrSc.; doc. PhDr. Jiří T. Kotalík, CSc.; doc. Ing. Petr Kotlík, CSc.; Ing. arch. Zdeněk Lukeš; prof. Ing. arch. Milan Pavlík, CSc.; JUDr. PhDr. Jiří Plos; prof. akad. mal. Karel Stretti; prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc.; doc. Ing. arch. Jan Štípek; PhDr. Josef Štulc; prof. PhDr. Milan Togner; doc. PhDr. Pavel Vlček; prof. PhDr. Pavel Zatloukal.
24. Vzhledem k velmi subjektivním názorům na osobnost Tomáše Hájka, které si dovoluji otevřeně vyslovit v tomto článku, bych ráda objasnila, kdy a za jakých okolností jsem se s ním osobně setkala. Dne 2. listopadu 2005 jsem absolvovala jeho přednášku k tématu knihy Zánik a vznik památkových péčí, uspořádanou Českou komorou architektů (!). V blahé neznalosti budoucího vývoje jsem dr. Hájka poté všude velmi chválila jako teoretika předkládajícího mnoho inspirativních otázek k přemýšlení. Po jeho nástupu na NPÚ, kde sama pracuji na šedesátiprocentní úvazek, došlo k našemu osobnímu kontaktu až 10. února 2006 (tři týdny po jeho nástupu do funkce a dva dny po zveřejnění klubovního Prohlášení k současné situaci), kdy mne povolal do ředitelny a v přítomnosti svědka, tiskové mluvčí NPÚ Simony Hradilové, mi dal jednoduché ultimátum: buď mohu dál pracovat v NPÚ a vzdám se veškerých funkcí v Klubu Za starou Prahu, nebo přesně naopak. Odpověď žádal ještě týž den. Na moji otázku, zda mi svůj požadavek může dát písemně, přikývl. Dodnes se tak nestalo, tedy jsem mu také žádnou odpověď nedala.
25. Charakteristickou ukázkou Hájkova stylu je jeho Editorial Památková péče jako otevřený problém, publikovaný v Zprávách památkové péče č. 1/2006.
26. Knihu Tomáše Hájka Zánik a vznik památkových péčí, vydalo nakladatelství Epocha v roce 2005; recenze na ni i další Hájkovy názory jsou obsaženy např. v těchto textech: Josef Mlejnek: Památkový vizionář Hájek a Jandákova televizní „točna“, 51 PRO; Mojmír Horyna: Tomáš Hájek. Zánik a vznik památkových péčí, Dějiny a současnost č. 4/2006, Martin Strakoš: Dialektika Tomáše Hájka, A 2 kulturní týdeník, č. 17/2006.
27. Celkovou analýzu situace a shrnutí událostí v památkové péči obsahují tyto materiály: Péče o památkovou péči/pokus o diagnózu ve dvanácti kapitolách, Ad architektura, č. 3/2006 (v anketě s úvodním textem Martina Strakoše odpovídají Ing. arch. Miroslav Baše, Mgr. Tomáš Drobný, doc. Ing. akad. arch. Václav Girsa, Mgr. Tomáš Hájek, Dr., Mgr. Vítězslav Jandák, Mgr. Jan Kněžínek, PhDr. Petr Kroupa, JUDr. Otakar Motejl, doc. PhDr. Roman Prahl, doc. Ing. arch. Tomáš Rusín, PhDr. Josef Štulc, prof. PhDr. Rostislav Švácha; a článek Richarda Biegla: Památková péče v nucené správě, A 2 kulturní týdeník, č. 17/2006.

Dokumenty