|
Stanovisko Klubu Za starou Prahu k odvolání všech ředitelů NPÚ a ředitele Odboru památkové péče MK ČR Klub Za starou Prahu s úžasem sleduje počínání ministra kultury Vítězslava Jandáka, který v pátek 2. 12. 2005 náhle a bez udání smysluplného a hodnověrného důvodu odvolal ředitele odboru památkové péče ministerstva a všech památkových ústavů v zemi. Vzhledem k závažnosti tohoto kroku a jeho dalekosáhlým důsledkům vydává Klub Za starou Prahu toto stanovisko: 1. Zásadně nesouhlasíme s odvoláním ředitele Odboru památkové péče Ministerstva kultury ČR Ing. arch. Jana Kaigla a chceme znát přesné důvody, které ministra k tomuto rozhodnutí vedly. Profesionalita, cenné zkušenosti, dokonalý přehled v oboru a mimořádná rozvaha, s jakou Ing. arch. Kaigl svěřený úřad vedl, byla dlouhodobě jedním ze zásadních stabilizačních prvků pro celou oblast státní památkové péče. 2. Odvolání všech ředitelů výrazně destabilizuje celý obor památkové péče jako takový, neboť způsobuje naprostou diskontinuitu koncepce a rozhodování všech památkových ústavů v zemi. Princip „kolektivní viny“, který byl na ředitele uplatněn, zcela znemožnil objektivně zhodnotit práci jednoho každého z nich. Klub v této souvislosti nechápe, jakou má souvislost jedna pražská, byť politováníhodná, kauza, která ministra rozlítila, s činností ředitelů památkových ústavů například v Ostravě nebo v Ústí nad Labem. 3. Deklarovaná snaha ministra jmenovat do 15. pro- since nové ředitele památkových ústavů znamená, že bude třeba během necelých dvou týdnů vybrat desítku odborníků. Nesmyslně krátký termín pro takto citlivou a odpovědnou záležitost je patrně důsledkem zcela zkreslené představy o tom, co taková funkce obnáší a jakými osobními, profesními i morálními předpoklady musí vhodný uchazeč disponovat. Během dvou týdnů lze případné odborníky pro takto náročnou činnost sotva vytipovat, těžko však odpovědně posoudit, natož skutečně vybrat. Pokud se ministerstvo, poté co názorně předvedlo, jak neuctivě lze zacházet s řediteli, mezi kterými byly osobnosti vysoce kvalifikované, lid- sky i profesně ceněné, spolehne jen na zájemce, kteří se sami do výběrového řízení přihlásí, nebude mít pravděpodobně ten nejkvalitnější výběr. Na tuto skutečnost doplatí památková péče jako obor. 4. Je zřejmé, že obor památkové péče potřebuje v mnoha směrech reformu, aby se stal pro veřejnost důvěryhodným a srozumitelným. Zásadním změnám však musí předcházet otevřená a kvalifikovaná diskuse, která pojmenuje hlavní problémy oboru a navrhne jejich možná řešení. Plošné stínání hlav, které je ministrem za tyto reformní kroky vydáváno, celý problém jen zamlžuje a diskusi končí dříve, než vůbec mohla započít. 5. Tím, že ministr dle vlastních slov vyslyšel „neustálé stížnosti na památkáře“ a rozhodl se proto k takto radikálnímu kroku, uštědřil bezohledně políček oboru, jehož je sám nejvyšším představitelem. Jeho rázné opatření bohužel naznačuje, že si nezjistil skutečný stav věci a neseznámil se dostatečně se systémem, jakým památková péče funguje, a že se toto opatření stalo spíše teatrálním gestem pro média než rozhodnutím moudrého politika. 6. Hlavní problém památkové péče totiž nyní rozhodně nespočívá v tom, že by ředitelé chybovali ve formulaci a závěrech svých odborných vyjádření, ačkoliv různá pochybení samozřejmě obecně vyloučit nelze. Problém je spíše v tom, že památkové ústavy přes svou zákonnou roli garantů zájmů státní památkové péče ve skutečnosti o ničem nerozhodují, neboť skutečná rozhodovací pravomoc je v rukou samosprávy vykovávající státní památkovou péči v přenesené působnosti. V ministrem zmiňované Praze došla situace tak daleko, že příslušný odbor pražského magistrátu rozhoduje v mnoha důležitých případech zcela proti stanovisku památkového ústavu a nejednou ve prospěch investora. Pokud by chtěl ministr skutečně řešit „problémy s památkáři“, musel by napadnout současný zákon, který nerespektování názoru památkových ústavů magistrátními či obecními úředníky umožňuje, a nikoliv dále podkopávat autoritu památkových ústavů. Vzhledem k závažnosti situace Klub Za starou Prahu ministra kultury Vítězslava Jandáka vyzývá, aby: – jasně pojmenoval skutečné důvody, které ho vedly k takto radikálnímu a v polistopadové památkové péči bezprecedentnímu politickému zásahu do fungování odborné instituce; – objektivně zhodnotil činnost každého z odvolaných ředitelů a udal důvody k jeho odvolání, pokud by tyto nenalezl, aby odvolaného ředitele jmenoval zpět; – alespoň o dva měsíce prodloužil lhůtu na výběr nových ředitelů, přesně stanovil podmínky, za kterých se jejich výběr uskuteční a předem vyjmenoval členy komisí, které budou uchazeče posuzovat; – zahájil neprodleně otevřenou diskusi o případné reformě systému památkové péče, která přesně určí hlavní problémy oboru a navrhne jejich řešení; žádné unáhlené a radikální kroky nesmí být provedeny dříve, než budou tato východiska přesně stanovena, neboť mohou možnost smysluplné reformy výrazně zkomplikovat.
|