|
Stanovisko Klubu Za starou Prahu k některým otázkám připravované reformy památkové péče Klub Za starou Prahu tímto předkládá své stanovisko k několika bodům návrhu koncepce reformy památkové péče, tak jak byla prezentována tiskovou zprávou MK ČR z 22. prosince 2005. Při jeho formulaci vyšel Klub z bohatých zkušeností z praxe památkové péče a konfrontace s činností památkových orgánů všech typů. Úvodní varování: Památková péče je křehkým a velice zranitelným oborem! Přestože současná podoba její organizace a institucionalizace není ideální, řešit systémové problémy památkové péče improvizací, politicky motivovanými kroky v rámci předvolebního boje či přirozenou smělostí silné osobnosti v čele resortu, a to ve spěchu, bez důkladné analýzy současných trendů vývoje a bez dostatečného rozboru možných rizik, by mohlo vést spíše k trvalému poškození památkové péče než k její nápravě. Před uvedenými postupy řešení varujeme! I. Princip tzv. dvojkolejného systému Popis problému ze zorného úhlu Klubu Za starou Prahu: Úskalím dvojkolejného systému státní památkové péče podle platného památkového zákona, který odděluje její složku odbornou a výkonnou, je okamžik, kdy dojde k nesouladu v názorech obou složek. Legislativa přitom umožňuje názorový konflikt řešit v neprospěch složky odborné a odbornému pracovišti (památkový ústav) nepřiznává žádnou možnost opravného prostředku proti správnímu rozhodnutí výkonného orgánu. (Protože památkový ústav nemá postavení účastníka řízení, nemůže se odvolat.) Hlavní příčiny možného názorového nesouladu mezi odbornou a výkonnou složkou systému lze nalézt: a) ve skrytém konfliktu zájmů výkonného orgánu (kraje a pověřené obce mají vlastní investiční, podnikatelské a komerční zájmy, které nemusejí být se zájmy státní památkové péče v souladu), b) v nedostatečném odborném zázemí pracoviště výkonného orgánu na rozdíl od památkového ústavu, který disponuje specializovanými pracovišti, dlouhodobě budovanými archivy dokumentace, odbornými knihovnami a podobně. c) vzhledem k tomu, že kritéria památkové přípustnosti stavebního záměru nelze vyjádřit exaktními údaji na rozdíl od technických požadavků a norem, klade rozhodování v tomto oboru velmi vysoké nároky nejen na úroveň vzdělání, profesní etiku a odpovědnost, ale též na nezávislost rozhodování, která je v prostředí úřadu obce s přenesenou působností nutně omezena ve smyslu uvedeném v bodu a).
Praktický důsledek současného stavu: Výkonným orgánem může být vydáno netransparetní a nepřezkoumatelné rozhodnutí zcela odporující zájmům státní památkové péče (příklady z pražského prostředí může Klub Za starou Prahu uvést). Zákonné právní kroky, jak sporné rozhodnutí z pozic památkové péče napadnout či dokonce zvrátit, neexistují!
Návrh řešení problému: a) okamžitě: zpracovat technickou novelu platného památkového zákona, která uloží výkonnému orgánu státní památkové péče v přenesené působnosti, aby v případech, kdy v rámci správního řízení dospěje k odlišnému či zcela protikladnému názoru, než odpovídá odbornému vyjádření památkového ústavu, postoupil záležitost k rozhodnutí vyšší správní instanci. b) výhledově (s okamžitým započetím přípravných prací): transformovat Národní památkový ústav ve Státní památkový úřad, a to na bázi nového památkového zákona.
Komentář: – Cílem navrženého řešení problému není jen předpokládané zefektivnění procedury, ale zejména zefektivnění péče. Z tohoto důvodu považujeme za nezbytné, aby garantem výkonných složek památkové péče byl stát a aby Státní památkový úřad nebyl pouze „úřadem“, ale i kulturní institucí se společenskými funkcemi, které popisujeme v bodu II. tohoto stanoviska. – Z morálního hlediska se stát nemůže své odpovědnosti za ochranu kulturního dědictví zříci. U památek chráněných v rámci Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO tu navíc existuje i právně podložený závazek České republiky. – Památkovou péči nelze na rozdíl od jiných oborů standardizovat. I když rozhodování není (nesmí být!) libovolné, absence norem, jimiž by bylo možno správnost rozhodnutí poměřit, vede k vysokým nárokům na etickou a odbornou způsobilost a také na nezávislost. Tuto nezávislost může zajistit pouze stát. – Památková péče by měla mít na území celé republiky srovnatelnou kvalitu a měla by srovnatelné situace posuzovat podle shodných kritérií. Speciální problematika péče např. o zahrady, zvony, varhany či restaurování významných uměleckých děl přesahuje horizont obcí a regionů. Z hlediska koordinace odborného názoru a zajištění potřebných specializací je celostátní systém nejvhodnější. II. Ústřední pracoviště státní památkové péče a jeho společenské poslání Jak bylo řečeno v předchozím bodě, obor památkové péče nutně potřebuje nejen administrativní, ale též odborné centrum. Vybudování potřebného ústředí budoucího Státního památkového úřadu je nejsnáze proveditelné transformací současného ústředního pracoviště Národního památkového ústavu. Z hlediska svého celospolečenského poslání musí ústředí naplňovat tyto úlohy: a) být ideovým centrem oboru památkové péče v ČR a garantem jeho odborné prestiže, a to i ve spolupráci s příslušnými ústavy AV ČR a vysokými školami, b) sledovat vývoj oborové teorie v celosvětovém záběru a zabezpečovat kontakt s významnými zahraničními a mezinárodními subjekty, c) koordinovat základní vědecký výzkum v oboru památkové péče a oborech s ní souvisejících, d) vést ústřední seznamy památek a s nimi související dokumentaci, e) koordinovat výchovu, vzdělávání a osvětu v oboru památkové péče jak v rámci vlastních programů, tak v kooperaci s ministerstvem školství, společenskými organizacemi i médii, f) sledovat vývoj metodických postupů a technologií využívaných památkovou péčí, g) poskytovat základní poradenské služby v oboru.
Komentář: – Představa, že pouze změnou organizačního systému lze vyřešit všechny problémy památkové péče, by byla naivní. Památková péče není pouze úřední činností ve smyslu zákona, je to kulturní záležitost, která má své vlastní zákonitosti a vývoj. –Jedním z problémů současného stavu je to, že památková péče nedokáže reflektovat svůj vlastní vývoj a pružně na něj reagovat. Mnoho renomovaných osobností, zabývajících se historií a teorií památkové péče, stojí mimo obor, a to i z důvodu, že práce v památkové péči je prozatím finančně i společensky podhodnocena. – Výrazným posílením snahy oboru vložit vhodné programy do vzdělávacího systému od základního po vysoké školství je třeba dlouhodobě působit na rozvoj památkového uvědomění společnosti a tím i nezbytného pozvednutí prestiže oboru. Názor oboru, který nemá u veřejnosti dostatečnou úctu a respekt, nemá ani nutnou morální váhu, která je při ochraně kulturního dědictví zapotřebí. III. Správa státních hradů a zámků S myšlenkou oddělení správy hradů a zámků od Národního památkového ústavu Klub za starou Prahu souhlasí za následujících podmínek: a) státní hrady a zámky by měly zůstat ve vlastnictví státu, a to včetně mobiliárních fondů, b) je třeba zachovat majetkovou i faktickou vazbu mobiliárních fondů k objektům, k nimž historicky patří, c) péči o státní hrady a zámky by měla zajiš ovat specializovaná státní instituce, která by kromě nezbytné administrativní a hospodářské činnosti byla zároveň kulturní institucí, nebo oddělení správy hradů a zámků od NPÚ by nemělo znamenat rezignaci na odborně kvalifikovaný přístup k jejich péči a prezentaci.
Komentář: Důvodů k požadavku zachování státního vlastnictví a souvislosti mobiliárních fondů s objekty je více. Stanovisko Klubu nemůže a nechce suplovat podrobný právní a kulturněhistorický rozbor, který by měl být zpracován a zvážen před jakýmkoliv rozhodnutím v této věci. Alespoň heslovitě zde uvádíme základní důvody: – Jedná se o reprezentativní vzorek nejvýznamnějších objektů svého druhu v České republice, který ovšem tvoří pouze zlomek celkového počtu hradů a zámků a církevních objektů. Jedná se o poklady národního kulturního dědictví, při jejichž správě nelze rezignovat na zajištění odpovídající odborné úrovně a stoprocentní preferenci kulturních hledisek. – Přinejmenším část předmětných objektů a jejich mobiliárních fondů souvisí přímo s českým státem (např. Karlštejn) nebo se do vlastnictví státu dostala záměrně. – Vlastnictví státu poskytuje nejvyšší jistotu, že dané kulturní statky budou zachovány ve své celistvosti a při jejich správě bude preferován obecný zájem na zachování a prezentaci kulturního dědictví veřejnosti. – Nakládání obcí a krajů s majetkem není omezeno žádnými zvláštními právními ustanoveními, což znamená, že převodem státních hradů, zámků a mobiliárních fondů do jejich vlastnictví se otvírá teoretická cesta k možnému prodeji, privatizaci, odprodeji „nadbytečných“ mobiliárních fondů či použití tohoto majetku jako zástavy. – Mobiliární fondy mají na rozdíl od sbírkových předmětů v muzeích a galeriích přímou vazbu k objektům. Zachování této vazby je v České republice ve světovém měřítku mimořádné a představuje samo o sobě jedinečnou kulturní kvalitu. Oddělení mobiliárních fondů od objektů by proto představovalo znehodnocení mimořádně hodnotné části našeho kulturního dědictví. – Péče o muzejní a galerijní sbírky má ze své podstaty jiný charakter než péče o mobiliární fondy hradů a zámků. Myšlenka převzetí péče o tyto fondy muzei a galeriemi je proto velmi problematická i z čistě odborného hlediska. – Vzhledem ke specifickým požadavkům péče o mobiliární fondy, historicky dané existencí tzv. svozů, a odborným předpokladům prezentace instalovaných objektů (objektů z prohlídkovými trasami, ve kterých je instalován původní mobiliář) je centrální správa nejvhodnější formou. V této optimální podobě ji může zajistit pouze stát. Zásady stanoviska Klubu Za starou Prahu byly formulovány na jednání Domácí rady dne 11. ledna 2006.
|