MOTTO: „Vážím si architekta Kaplického jako vynikajícího architekta. I když… Vzpomínám si na jednoho staršího kolegu, který říkával: Když ti návrh objektu připomíná nějakého živočicha, začni znovu.“
Ing. arch. Zdeněk Kupka, Ostrava (Lidové noviny, 19. 5. 2007, rubrika Dopisy redakci)

Od počátku března t. r. jsme konfrontováni s neobvyklou situací. Mediální scénu ovládl fenomén „chobotnice“. Čtenářsky, divácky, občansky, lidsky, ale především architektonicky a památkářsky vzrušující téma tvarově šokujícího návrhu na novou budovu Národní knihovny České republiky na Letné mohlo nechat chladným snad jen naprosté ignoranty. Tábory příznivců i odpůrců návrhu Jana Kaplického se začaly formovat a profilovat ihned po zveřejnění výsledků soutěže v pátek 2. března 2007.

Přibližně po tři další týdny trvala mediální přestřelka, v níž neuplynul den, kdy by v hlavních tištěných denících nebyla o „blobu“ na Letné zveřejněna alespoň zmínka.1) Střídaly se ohlasy nadšené i pohrdavé, skeptické úvahy s naivním obdivem a věcné rozhovory přibližující poctivě osobnost autora návrhu s bulvárními průpovídkami slídícími po zajímavostech z jeho soukromí. V každém případě byla skoro jak Sirael z měsíčního svitu stvořena pro nejširší českou veřejnost nová celebrita – Jan Kaplický, která dosáhla v mžiku proslulosti tak všeobecné, že se snad nyní může směle měřit i s Karlem Gottem, což Klubu Za starou Prahu ale může být celkem jedno. Spíše kladným efektem celého tohoto překotného dění je ovšem fakt, že se denně v médiích propírají a na stůl kladou otázky konfrontace historického jádra Prahy a nových architektonických dominant, absence regulačních pravidel zaručujících přirozený rozvoj města oproti excesům dravých investorů a developerů, ale též zajímavé výhledy a analýzy tvaroslovného vývoje soudobé architektury, jejichž autoři se nemohou dohodnout, jestli organická architektura jako módní vlna Kaplického chobotnicí již vrcholí a dále bude ustupovat, či jde naopak teprve o vrchol úvodního dějství nové velké slohové éry. pozn.2

Nebylo divu, že Klub Za starou Prahu byl od zveřejnění výsledků soutěže atakován novináři, kteří z nás s nadějí na silná slova a kontroverznost vyjádření doslova loudili. Téma bylo projednáno na Domácí radě Klubu dne 7. března a v průběhu dalšího dne bylo zveřejněno klubovní stanovisko. Je nutno konstatovat, že text je kompromisním názorem, na němž se přítomní byli ochotni víceméně shodnout. Jednotlivé dílčí názory se však rozbíhaly do obou stran hodnotového spektra. Nezaujmout žádný postoj s poukazem na nejednotnost mínění, jak to už leckdy ve své historii Domácí rada Klubu učinila, by však v této sledované kauze nebylo pro Klub a jeho společenský kredit obhajitelné.

Stanovisko k stavbě knihovny na Letné

Ráda bych zde vyslovila smělou hypotézu, že návrh nové Národní knihovny od Jana Kaplického (a to se týká nejen Domácí rady Klubu Za starou Prahu, nýbrž společnosti obecně) je přijímán a odmítán nikoliv jen v závislosti na tradičních postojích hodnotitele k historické architektuře a urbanismu města, ale kupodivu i v závislosti na osobnostních rysech člověka. Bezbřehé okouzlení návrhem na straně jedné a nepřekonatelný odpor k němu na straně druhé včetně všech mírnějších forem přijetí i odmítnutí mají, domnívám se, silné kořeny v povaze daného člověka a kvalifikovaně objasnit tento jev by mohl snad jen psycholog či psychoanalytik. (Kontrast neobvykle konfrontačně vyjádřeného názoru prezidenta Klause, že je ochoten stavbě knihovny bránit třeba i vlastním tělem, a výroku exprezidenta Havla, že návrh shledává zajímavým a originálním, jsou výše řečeného dokladem.) Paradoxně se však na shodné straně barikády mohou překvapivě ocitnout osoby v jiných odborných či věcných postojích nesmiřitelné a naopak. Při rozhovoru s mnohými členy našeho Klubu, a to jak v kuloárech při Valném shromáždění, tak při jejich návštěvách v klubovních úředních hodinách, jsem si ověřila, že hodnocení řadových členů Klubu rovněž obsahuje celé spektrum názorů a neprofiluje se jen záporným či kladných směrem. O to více mne zamrzel telefonát občana, který zcela automaticky předpokládal, že to bude právě staromilský Klub Za starou Prahu, kdo zorganizuje petici proti návrhu knihovny, a dožadoval se možnosti ji podepsat, a o to menší cítím na druhé straně provinění vůči nesouhlasně naladěné části našeho členstva, když jsem se veřejně k návrhu vyjádřila kladně, i když nikoliv bezvýhradně a vždy ve smyslu klubovního stanoviska. pozn.3

Stejně jako většina občanů jsme byli zvědavi na vyjádření Národního památkového ústavu. Ten se však k návrhu Jana Kaplického odmítl konkrétně vyjádřit jednak proto, že o to do té chvíle nebyl požádán oficiálně, ale především proto, že ani v době formulace soutěžních podmínek nebyl vyzván ke konzultaci a vyjádření. Tuto skutečnost, tedy přezírání možnosti spolupráce státní památkové péče při formulaci zadání soutěže na významnou stavbu na prestižním místě Prahy v bezprostřední blízkosti památkové rezervace, považuje Klub Za starou Prahu za nesmírně povážlivou a znepokojující. Jak je možné, že Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hlav. města Prahy si přisvojil mu nepříslušející kompetence a vystupoval nejen při přípravě soutěžních podmínek, ale i při průběhu hodnocení soutěžních návrhů jako garant zásad státní památkové péče a arbitr památkové přípustnosti? (Odpověď na tuto řečnickou otázku nechť hledá čtenář v článku zde) pozn.4

Jde minimálně o druhý případ v posledních několika měsících (viz též případ novostavby hotelu na nároží Národní tř./Mikulandská, o kterém jsme psali v minulém čísle Věstníku), kdy se ukázalo, že v zadání významné architektonické soutěže je záměrně vynechána jedna z nejdůležitějších podmínek pro posouzení návrhu z hlediska památkové péče, a to limitní výška novostavby. Od důvěryhodné osoby, pohybující se v zákulisí obou soutěží, jsem slyšela jednoduché zdůvodnění tohoto faktu: Aby vznikla co nejzajímavější stavba, architekt musí být co nejméně omezován. A v tom je jádro problému! Žádný architekt se nestane lepším architektem, když mu dovolíme rozmáchnout se jak na zeleném drnu. Dobrý architekt se přece dokáže s předem danými, byť omezujícími podmínkami vyrovnat daleko snáze než s následnou blamáží, která vznikne, když kvůli opomenutému či ignorovanému názoru památkové péče nastanou zbytečné mediální tahanice kolem nepřijatelně naddimenzovaného návrhu. Ten je pak nakonec třeba i změnit a tím tvarovou a objemovou kompozici, která však předtím vyhrála soutěž, deformovat. Kéž by se z těchto pravidelně se opakujících pochybení konečně již někdo poučil!

Kauzu přípravy stavby Národní knihovny ČR bude Klub Za starou Prahu bedlivě sledovat i nadále.

Kateřina Bečková