Scelováním Evropy se vzájemná spolupráce mezi státy stává stále aktuálnější na různých úrovních. I Klub Za starou Prahu navázal v posledních letech několik plodných kontaktů. Pro prezentaci naší činnosti bylo velmi důležité navázání přátelství s členy pařížského sdružení Paris historique. V roce 2002 Klub na popud tohoto sdružení a v jeho prostorách v rámci české kulturní sezóny v Paříži představil výstavu dokumentující století jeho činnosti (viz. Věstník 1/2003 a zde)

U příležitosti 40. výročí svého vzniku se Paris historique a federace historických čtvrtí francouzských měst s názvem Civitas Nostra, jejíž je Paris historique členem, rozhodly uspořádat symposium na téma "JAKÉ JE MÍSTO ČLOVĚKA V PAMÁTKOVĚ CHRÁNĚNÉM ÚZEMÍ?" Téma, které představuje reflexi vlastního konání a otazníky nad jeho dalším směřováním. Symposium bylo pořádáno ve spolupráci s radnicí Paříže 4.

Paris historique je občanské sdružení, které vzniklo za podobných okolností jako Klub Za starou Prahu v roce 1963, když měla v období velkých přestaveb zaniknout jedna z památkově nejbohatších pařížských čtvrtí - Marais. Jejím hlavním posláním bylo podniknout všechny potřebné kroky k ochraně historických čtvrtí Paříže, seznamovat veřejnost s jejich bohatou historií a potřebou je chránit tak, aby byl zachován jejich harmonický architektonický a sociologický celek. Rok nato členové Paris historique založili Festival du Marais, který naplnil jeden z prvních úkolů - vytvořit široké občanské hnutí, které usnadní záchranu Marais. Podstatně obtížnější bylo vysvětlit historické hodnoty čtvrti a prosadit uplatňování zásad její ochrany, neboť narážel na nutnost měnit způsob života značného množství rozdílného obyvatelstva, výsledky tohoto úsilí se dostavily mnohem později. Ukázkou památkového přístupu se stalo sídlo sdružení Maison d´Ourscamp ve čtvrti Marais, barokní dům s gotickým sklepením ze 13. století, jedním ze nemnoha v Paříži zachovaných, který byl rekonstruován prací dobrovolníků.

V dnešní době se staly požadavky památkové ochrany jednotlivých budov i historického urbanismu formulované Paris historique samozřejmostí a zdá se, že jsou Marais i další historické čtvrti Paříže a mnohá francouzská města mimo nebezpečí radikálních přestaveb. Ba naopak se někdy život zde památkám podřizuje. Ale město nemůže být jenom dekorací pro turisty, není možné jej zmrazit, musí žít. Kam až je tedy možné zajít v ochraně památek? Jakou zodpovědnost má ten, kdo rozhoduje o záchraně či zmizení několika stop minulosti ve prospěch současného výtvoru, který by se také mohl během několika desetiletí stát součástí památkového dědictví?

Protože filosofií Paris historique je "ochraňovat, tj. uzpůsobit, nechat žít, uskutečňovat ochranu památek ve všech dimensích lidského života", rozhodlo se toto sdružení položit tyto otázky jako základní témata symposia, na které byl o příspěvek jako zahraniční host požádán i zástupce Domácí rady Klubu Za starou Prahu.

V úvodní části symposia vystoupili architekti působící na různých úrovních oficiální památkové péče ve Francii, kteří představili historii francouzské památkové péče i problematiku ochrany architektonického dědictví.

V dalších dvou blocích vždy po sérii příspěvků zástupců památkových institucí, městských zastupitelstev i občanských sdružení proběhla diskuse. Debaty a příspěvky nejvíce reflektovaly problémy, které vyplývají z faktu, že historická města, v nichž je život do určité míry podřízen památkové legislativě, se stávají atraktivními turistickými lokalitami. Růst cen pozemků, nájemného, mizení klasických obchodů a služeb na úkor módních butiků, prodejen turistických suvenýrů a drahých restaurací, vznik velkých komerčních center, ve dne davy lidí v ulicích a v noci prázdné město, to jsou fenomény důvěrně známé jak Pražanům, tak Pařížanům či obyvatelům dalších historickým měst.

Že je možné vytvořit rovnováhu promyšlené ochrany historického centra a příjemného života v něm, ukázal příspěvek jedné ze zastupitelek města Dijonu. Právě odpovědný přístup ze strany městských zastupitelstev i státu, vážně se zamýšlející nad výhledem ne jednoho či dvou, ale dvaceti či padesáti let může být zárukou, že se z historických měst nestanou atraktivní kulisy pro davy turistů a holywoodské filmaře, ubytované v moderních hotelích s fasádami historických domů a pojídajících své burgry v barokních palácích. Takováto situace - jak dobře vědí čtenáři Věstníku a jak o tom informovala na pařížském symposiu za Domácí radu Klubu autorka tohoto článku, je v Praze bohužel reálná.

Takto široce založené diskuse by Klub přivítal i v Praze, v této době však vedle udržení humánního života v historickém centru musí řešit problémy, které mají v Paříži již vyřešeny, tj. samotného přežití řady historických budov i určitých částí městského urbanismu.

Radmila Kreuzziegerová