|
Poznámky k článku „Autentická“ Praha v podání Klubu Za starou Prahu od Zdeňka Lukeše. (článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 2/2002) Omlouváme se, z technických důvodů není zatím možně uveřejnit zde také komentovaný článek Zd. Lukeše. Architekt Zdeněk Lukeš si získal před cca 15 lety mezi architekty i památkáři dobrou pověst nebojácným vystoupením proti ničení architektonických děl 19. a 20. století v Čechách i na Moravě (měšťanské neostylové vily z 19. století, činžovní domy, funkcionalistická kvalitní architektura méně známých autorů). V nové funkci vysokého hodnostáře libereckého architektonického učení a žádaného mluvčího mladých tvůrců nových a nových stylových vln (často navzájem se ideově popírajících) se opřel do »konzervativců bez elementárního vkusu ... současného osazenstva Klubu Za starou Prahu«. To chce dle jeho mínění »živé a pestré město proměnit v jeden veliký kýč«. Měl totiž tu smůlu, že někdy v polovině září minulého roku náhodně v rádiu vyslechl část besedy s tajemníkem Klubu Richardem Biegelem, útržek rozhovoru, který ho velmi rozladil. Nebohý, velmi vzdělaný student dějin umění na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aktivní mladý muž R. B. tedy za nás za všechny, kteří pracují v Domácí radě Klubu schytal rány takového kalibru, že by měl (jak říkal pan prof. Štech blahé paměti) »vzít tužku a odevzdat ji na radnici«. To ovšem kolega Biegel neudělal a neudělá. Jednak již píše na počítači, jednak se nemá za co stydět. Ano, Klub veřejně protestoval proti „reklamní“ architektuře skleněného hranolu nasazeného na renesanční, nyní vykuchanou schodišťovou věž Sovových mlýnů, který zasahuje do pražského panoramatu. Klub varoval před tímto příkladem architektury - reklamního poutače, který patrně velmi brzy doplní na nejefektnějších místech slavného pražského panoramatu poutače další pod heslem, »když paní Mládková může, tak my taky«. Litujeme také pana ministra Dostála, který tančí riskantní památkové piruety mezi zákazem divadla v Krumlově a povolením rozmaru paní Mládkové. Klub věnoval diskusi s architektkou Evou Jiřičnou o problémech interiéru kostela sv. Anny nejen celý diskusní večer, ale i velkou část obsahu Věstníku č. 3/2001. Kdo byl přítomen, ví o slušné úrovni diskuse s noblesní paní architektkou, jíž si Klub váží pro skvělou kompozici skleníku v Hradní zahradě a d. O této věcné úrovni večera bohužel nic neví ani pí redaktorka Stavby pí Sršňová, která o ní napsala zlobný referát (aniž tam byla), ani zřejmě kolega Lukeš. Panorama výškových budov na Pankráci „zdobí“ titulní stránku věstníku č. 3/2001. Stanovisko Klubu vysvětluje R. Biegel. Studie z ateliéru arch. R. Meiera byla v Klubu detailně diskutována (velmi hluboký rozbor přednesl doc. R. Švácha) a byla posléze jednohlasně zamítnuta. Ano, je to pravda. Klub si dovolil protestovat proti pokračování v chybách urbanistů, kteří v minulých desetiletích naplánovali onen kolozubý úsměv paradentosou stiženého nešťastníka na okraji památkové rezervace. Dokonce autoři nového návrhu sami a jejich zastánci rovněž uznávají, že dnešní stav je tristní chyba v pražském panoramatu (chtějí tuto chybu opravit dalšími věžáky). Stejně jako v Paříži či v Římě by pražský Manhattan (musí - li ho Praha mít) mohl stát mimo přímý kontrast se slavným pražským panoramatem. Mnozí se nepoučili ani z obludného umístění žižkovské televizní věže, ani obludné budovy Dopravního podniku (jinak Plynárenský dispečink) na okraji Nového Města a ani ze samotných věžáků na Pankráci. Když kolega Lukeš nemá důvěru ani k doc. Šváchovi, ani ke mně, členům „současného osazenstva“ Domácí rady Klubu, což mu nemám za zlé, mohu posloužit názorem prof. dr. ing. arch. Jana Čejky z Münsteru, kterého jistě zná, nebo arch. Stránského z Paříže. Jsou odmítavé více než naše. Velmi mne kolega Lukeš pobavil, když v dalším odstavci hovoří o nedostatku tolerantnosti dnešních Klubistů vůči těm, kteří nectí historické město jako soubor určitých kvalit definovaných zákony, mezinárodními chartami a mezivládními dohodami. Mluví o minulosti Klubu a jejich „guru“ jako byli Pavel Janák, Bohumil Hübschmann, Bohumil Kozák nebo Emanuel Hruška. A to nemluvil o dalších guru Klubu (Antonín Engel, Jindřich Krise, Oldřich Stefan, V. V. Štech, Oldřich Blažíček) a mnohých dalších. Jsem s prominutím tak starý, že jsem je osobně znal, s mnohými pracoval, seděl v Domácí radě či dokonce u rodinného stolu. Tito jmenovaní pánové byli neústupní vzdělaní bojovníci za památky, netolerantní diskutéři, kteří do krve hájili svůj názor. Stejně jako my byli i oni možná směšní v zarputilosti, někdy se i mýlili, stejně jako generace dnešní. V jedné věci však měli pravdu, v netolerantním hájení kvalit historické Prahy. V tom se od nich ještě musíme učit. Nejen tedy evidovat prohry, ale umět uhájit nejen jednotlivosti, ale hlavně celé soubory, urbanistické celky a jejich panoramatické kvality. A hlavně vědět, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. V dalším odstavci nám členům Klubu a jeho Domácí rady podsouvá, že jsme nepřáteli moderní architektury. Zřejmá nepravda. Jednak mnozí z nás architektů jsme se v soutěžích pokoušeli o soudobý výraz u novostaveb nebo u rekonstrukcí památek tam, kde pro nedostatek průkazných dokladů nešlo pracovat metodou vědecké rekonstrukce. Šlo i o výběr spolupracovníků při řešení výtvarného dotváření díla (u mně S. Libenský, Demartini, Klimeš a d.), kteří nekompromisně vždy hájili právo soudobého výrazu. Klub v sestavě z poslední doby, za kterou mluvím, bojoval např. za maximální zachování autenticity díla Janákova (Juliš), za maximální ochranu původní koncepce Janákovy a dalších v kolonii Baba, této expozici moderního funkcionalistického urbanismu třicátých let, za zachování díla autorů bruselské restaurace Expo 58 na Letné a proti jeho neumělému parafrázování. Bojoval ovšem také proti svévoli cizích investorů, kteří za pomoci některých architektů a teoretiků prosazovali a nakonec prosadili přímo v kontaktu s historickým jádrem města běžný skleněný věžákový kontejner Astry II Na Můstku. Ujišťuji pana kolegu Lukeše, že právě zmiňovaný R. Biegel, jednatel Klubu, je nejohnivějším bojovníkem v Domácí radě proti »trapným napodobeninám, rádoby malebným vikýřům, kýčovitým hotelům«. On jako mluvčí mladé generace památkářů navrhl Klubu, že Klub bude výroční cenou označovat soudobé návrhy a realizace, které dovedly dle mínění Klubu dobře vyřešit problém soudobé (moderní) kompozice v historickém prostředí. Tedy vidím, pane kolego Lukeši, že Vaše místo je mezi námi, netolerantními zastánci kvalit staré i moderní Prahy. Zveme Vás mezi nás. Je nás stále více! Bude legrace.
|