"Přístavba nízkého domku, dílen těsně přiléhající k objektu čp.804, je z památkového hlediska nepříliš cenná, není zobrazena na Langweilově modelu," píše se v rozhodnutí Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy. Světlo světa tak zřejmě spatřil nový investorsko-památkářský kodex: Langweilův model Prahy.

Situace budovy stájí, přiléhající zleva k štítové stěně převýšeného činžovního domu, na konci 19. století.

V rámci rekonstrukce staroměstského Obecního dvora byla zbořena poměrně nevýrazná část severního historického křídla - jednopatrová budova původních stájí s historizující fasádou. Ponechme prozatím stranou diskusi o tom, zda to byla opravdu základní podmínka pro úspěšnou rehabilitaci areálu, jak tvrdí investor, a zda se novostavbou skutečně podaří scelit dnešní hmotově nevyrovnanou uliční frontu ulice U Milosrdných (tyto otázky již dříve řešil článek Richarda Biegla ve Věstníku č. 3/2002). Na tomto místě nás bude zajímat hladký postup demolice objektu, součásti památkově chráněného areálu, tedy postup, který byl sice v souladu s literou zákona, ale kupodivu o to méně se zdravým rozumem.

Na samém počátku byla smlouva o novém obchodním využití Obecního dvora a jeho správě mezi vlastníkem objektu, jímž je hlavní město Praha, a společností Trade Center Praha, a.s. uzavřená dne 26. 7. 2001. Předchozí využití dvora - pro komunální služby - nebylo pro historický areál se středověkým jádrem optimální, zato zde mělo neobyčejně dlouhou tradici. Ve vlastnictví obce byl totiž dvůr v tomto rozsahu již od konce 15. století a nejméně posledních tři sta let sloužil, a to je bezesporu raritou. stejnému účelu, údržbě a čištění městských ulic a jako hasičská zbrojnice. Výše zmíněné rozhodnutí o změně využití bude v každém případě pro historickou stavbu znamenat klíčový zlom. Bytové využití je na tomto místě vhodné. I to však, jako zdánlivě bezkonfliktní, přineslo pro historickou stavbu úskalí. Investor se nechtěl smířit s přestavbou pouze původních objektů, ale z důvodu návratnosti investic požadoval do areálu dvora vtěstnat ještě novostavbu, a co navíc také naprosto nepřijatelnou vestavbu do podkroví. Jelikož je historický areál dvora zastavěn takřka po celém obvodu, bylo nutné určit, která část areálu jako nejméně cenná by mohla být uvolněna pro novostavbu.

S navrhovaným bytovým využitím Obecního dvora souhlasila Komise územního rozvoje MČ Praha 1 dne 20. 2. 2002 s dodatkem, že "je akceptovatelné i revokování vikýřů na stávajících objektech dle Langweilova modelu Prahy". K navržené demolici stájí se jednoznačně negativně vyjádřila vědecká rada Státního památkového ústavu v hl. m. Praze, a žádala proto přepracování projektu v tom smyslu, aby k demolici dojít nemuselo. Její stanovisko je zaznamenáno zápisem ze zasedání dne 9. 4. 2002. Záměr obchodního využití obecního dvora byl schválen a posvěcen usnesením Rady hl. m. Prahy dne 15. 10. 2002, přičemž obchodním využitím se v textu usnesení rozumí jeho přestavba a dostavba na 21 (respektive 17) bytových jednotek s potřebným zázemím nebytových a obchodních prostor v přízemí. Vzápětí nato, dne 24. 10. 2002 požádala společnost Trade Center Praha, a.s. úřad městské části Praha 1 o povolení k odstranění stavby stájí a jako důvod uvedla: "uvolnění vjezdu pro odstranění navážek ve dvorním prostoru k umožnění archeologického výzkumu a následně pro veškeré rekonstrukční a stavební práce, neboť nynější vjezd je pro tyto účely nevyhovující". Hlavní důvod byl ovšem od počátku vzniku projektu jiný - uvolnění plochy pro novostavbu bytového domu, která by výrazně zvýšila rentabilitu celého projektu. Novostavbu totiž nelze v areálu umístit na jinam, než právě na místo stájí s možností napojení dalšího křídla vybíhajícího do dvora. Zmiňované požadavky archeologického výzkumu jsou v tomto kontextu jen ušlechtilou záminkou, neboť tyto se musí realizovat a realizují často i v mnohem náročnějších podmínkách historické zástavby. Přes proklamace o požadavcích archeologického výzkumu byly v prosinci loňského roku provedeny statické sondy do historických terénů bez dohledu pražských archeologů, z nichž zvláště sonda o velikosti několika čtverečních metrů v přízemí nejstarší části východního křídla měla značnou vypovídací hodnotu (autorka tohoto článku vlastnoručně posbírala kusy reliéfních gotických a renesančních kachlů!).

Úřad MČ Praha 1 vydal povolení k odstranění stavby dne 1. 12. 2002. Předtím si vyžádal souhlas u Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy, který se vyjádřil k demolici v rozsahu dokumentace ze dne 19. 6. 2002 souhlasně. Ve sdělení se uvádí, že odstranění stavby je přípustné bez dalších podmínek a dále, že se opírá o expertní posudky ing. arch. Zdeňka Lukeše a PhDr. Josefa Holečka (z 18. 5. 2002 a 1. 7. 2002), kteří se k demolici vyjádřili kladně. Odbor památkové péče si před svým rozhodnutím nevyžádal odborné stanovisko památkového úřadu a rozhodl zjevně jen na základě uvedených expertních posudků (objednaných investorem ?). Oba posudky jsou přitom velmi stručné a neopírají se o stavebně historický průzkum, jehož zpracování bylo zadáno již jako pouhá formalita v době, kdy o zboření části areálu bylo již definitivně rozhodnuto.

Stavebně historický průzkum se tedy namísto základního podkladu pro rekonstrukci stává čím dál tím častěji záležitostí nadstandardního vědeckého zkoumání několika nadšenců. V praxi jsou pak závěry komplexního průzkumu nahrazeny posudkem jednotlivce sepsaného, jak je více než zřejmé, na základě jedné krátké prohlídky. V případě Obecního dvora pak došlo k tak nešťastné konstelaci, že stáje byly fyzicky zbořeny v průběhu ledna 2003, tedy ve chvíli, kdy se konečně zadaný stavebně historický průzkum areálu teprve rozbíhal. Demolovaná část proto nemohla být ani prozkoumána, dokonce neproběhla ani základní měřičská či fotografická dokumentace. Jedinou stopou po zaniklém objektu tedy zůstalo pár nekvalitních archivních fotografií.

Křídlo historizujících stájí, bez ohledu na jeho faktické stáří a velikost, bylo součástí objektu, zapsaného jako kulturní památka. Před jeho zbořením mělo být proto požádáno Ministerstvo kultury ČR o sejmutí památkové ochrany. To se však nestalo a to bez ohledu na interpelaci PhDr. Sovinové z Národního památkového ústavu, která při místní šetření konaném v listopadu 2002 tento požadavek oficiálně na zástupce investora vznesla. Ministerstvo nepodpořilo ani snahu pražského památkového ústavu se k celé věci odborně vyjádřit, protože litera stavebního zákona, podle kterého bylo vedeno řízení o odstranění stavby, Odboru památkové péče MHMP povinnost opatřit si jako podklad odborné vyjádření památkového ústavu (což je povinné jen v řízeních vedených podle zákona památkového) výslovně neukládá. Právní rozklad této situace, který zpracoval JUDr. Václav Karmazín z ekonomicko-právního oddělení Ministerstva kultury ČR jako odpověď na stížnost Národního památkového ústavu v hl. m. Praze ze dne 20. 11. 2002, pak tento paradoxní závěr potvrdil.

Právnické rozklady mohou být věcí pro laickou veřejnost těžko srozumitelné, co je však ještě nesrozumitelnější, je fakt, který z toho vyplývá: ke zboření památkově chráněného objektu na území pražské památkové rezervace prostě není třeba odborného vyjádření památkářů, rozhodnutí je pouze v kompetenci úředníků.

Kateřina Hanzlíková