V prvním čísle letošního Věstníku se pan místopředseda Martin Krise přimlouvá za změnu koncepce parku Kampa ve prospěch rehabilitace historického členění na jednotlivé zahrady. Vyjadřuje tím názor více členů Domácí rady a určitě i nezanedbatelné části členstva Klubu.

O hodnotě a půvabu zaniklého uspořádání Kampy nemám pochyby. Sdílím i názor, že rekonstrukce oddělených zahrad je jednou z možností, jak k obnově přistoupit. Zejména v situaci, kdy Městská část Praha 1 hledala možnost, jak park v noci uzavírat, bylo znovuvytvoření uličky U Sovových mlýnů obehnané zdmi podle mého soudu jedním z nejpřijatelnějších řešení. V uvedeném příspěvku je však věc formulována tak, jako by park byl závadou, o jejíž odstranění by památková péče měla návratem ke staršímu stavu usilovat. A s tím nemohu souhlasit.

Zatímco jednotlivé svébytné zahrady chráněné zdmi by měly nejen historické opodstatnění, ale i výraznou architektonickou kvalitu, a mohly by nabídnout dnešní společnosti v některých ohledech více než otevřený park - otázka, zda dát přednost parku nebo zahradám, je tedy do značné míry věcí zvážení priorit - přehrazení parku by vedlo pouze k znehodnocení stávající kvality. Musím se přiznat, že pro mne je představa zdi rozdělující park na dvě části nepřijatelná. Není zeď jako zeď. Zeď vymezující přirozený celek zahrady je něco jiného než zeď nesmyslně dělící stejně přirozený celek otevřeného parku. Domnívám se tedy, že pokud vyloučíme zcela nové řešení, které si nikdo nepřeje, připadají teoreticky v úvahu pouze dvě možnosti: rehabilitace současného parku nebo důsledná rekonstrukce jednotlivých historických zahrad.

Rekonstrukce zaniklého historického stavu je legitimním prostředkem památkové péče, nicméně prostředkem ve své podstatě výjimečným, jehož užití je podmíněno splněním řady podmínek. Návrat ke staršímu stavu není vhodný v případě existence mladší hodnotné úpravy, která by musela být zničena. Rekonstrukce zaniklého stavu by dále měla být podložena výraznou společenskou poptávkou. Skutečnost, že to tak v minulosti bylo není sama o sobě dostatečným důvodem. Podstatné jsou i předpoklady věrohodné obnovy, tedy bezpečná znalost historického stavu a reálnost jeho zopakování. Příkladem zdařilé rekonstrukce je například znovupostavení arkýře kaple Staroměstské radnice zničené v květnu 1945, nedávná obnova kupole chrámu v Mariánské Týnici nebo známý případ rekonstrukce Mariánského kostela v Drážďanech.

Žádná z výše uvedených podmínek není v případě parku na Kampě splněna. Jakkoliv ke stržení zdí a scelení plochy došlo za války z utilitárních důvodů, dochovaná poválečná úprava má dnes již sama o sobě nezanedbatelnou kulturní hodnotu. Myšlena je samozřejmě idea otevřeného městského parku, nikoliv zubožený technický stav, v kterém se nalézá. K názoru, že stávající park má nezanedbatelnou kulturní hodnotu, se po zvážení přiklonila památková sekce Umělecko historické společnosti a je to i oficiální stanovisko státní památkové péče. Z ankety mezi občany, kterou v souvislosti se zvažovanými úpravami uspořádala Městská část, vyplývá, že většina lidí si přeje zachování a opravu stávajícího stavu. Skutečnost, že to tak bylo je tak jediným důvodem případného návratu, a to podle mého názoru není dostatečné. Konečně je třeba konstatovat, že pro věrohodnou rekonstrukci nejsou předpoklady. Středověkou podobu Kampy neznáme. Po velkém požáru Malé Strany v roce 1541 se sem vyvážely sutiny a na takto upravené ploše začaly vznikat měšťanské zahrádky, aby je posléze nahradily honosné zahrady malostranských barokních paláců. O podobě těchto zahrad máme jen velmi mlhavou představu. V průběhu 19. století se začaly zahrady užívat hospodářsky. V roce 1942, kdy došlo ke scelení plochy, bylo zachováno prostorové členění a zdi, za nimi však již dávno nebyly honosné palácové zahrady. K takovému těžko uchopitelnému stavu je obtížné se vracet.

Plán ostrova Kampy z knihy Cyril Merhout: Ostrov Kampa, Praha 1946

Dějiny předmětného území jsou mnohem starší než stávající úprava a to vyžaduje citlivé vnímání historických a prostorových vazeb, z nichž mnohé v dochovaném stavu přežívají. Požadavek, aby nový návrh tyto vazby rozpoznal a zohlednil, je proto zcela na místě, a protože při předchozím řešení tomu tak nebylo, je vhodné jej stále znova připomínat a zdůrazňovat. Z výše uvedených důvodů se však jednoznačně přikláním k tomu, aby zadáním nového řešení byla rehabilitace současného parku.

Miloš Solař

NA ROZCESTNÍK KAUZY