Haškův dům po třech letech a jeho nové ohrožení

Článek pro věstník Klubu Za starou Prahu 2/2004

Klasicistní domy první poloviny 19. století, bez nichž by architektonická hodnota Prahy byla citelně ochuzena i na tak reprezentativních městských třídách, jako je Národní a Na Příkopě, jsou ohroženy systematickým devastováním. Důvody, průběh a následky devastace tohoto typu historické architektury ilustruje i případ domu čp. 1325-II, ve Školské ulici na Novém Městě, jenž se stal ukázkou četných pokusů o zpochybnění smyslu památkové ochrany klasicistní architektury na území Pražské památkové rezervace. Označení Haškův dům připomíná fakt, že se zde v roce 1883 světově proslulý prozaik Jaroslav Hašek narodil, jak ozřejmuje i pamětní deska na fasádě. Dům je zapsán na seznamu kulturních památek a v rámci Pražské památkové rezervace chráněn jako součást světového kulturního dědictví UNESCO. Poznámka 1

Haškův dům tvoří výraznou plochu uliční fronty Školské ulice

Třípatrový nájemní dům vznikl podle plánů Johanna Nowotného z roku 1842 jako úspěšné racionalistické řešení obytné zástavby ve středověké uliční síti Nového Města pražského. Jejím cílem bylo vytváření velkých parcel, umožňujících výstavbu uzavřených domovních bloků s velkým nezastavěným dvorem, který zaručoval dostatečné osvětlení a větrání bytů. Uliční fasády dodržovaly tyto zásady řadami rovnoměrně rozvržených oken, které vytvářely dlouhé uliční fronty, členěné často jen římsami a hlavním vstupem. Jejich výrazným kladem je při minimu použitých prostředků maximální účinek dobře zvolených proporcí. Strohost a zdůrazněná funkčnost uličních fasád byly ostatně záměrným kontrastem k obchodním a kavárenským pasážím s domáckými "kořenáčovými" zahrádkami, které v průchozích domech vznikaly. Četná vyobrazení v publikacích o kultuře biedermeieru jsou příznačným dokladem. Dům ve Školské byl příkladem pozdně klasicistní zástavby s nájemními byty, kterou Pavel Janák ve své studii popsal takto: "Všechny byty bez předsíně, vchod z pavlače vždy do kuchyně a odtud do pokoje. Všechny místnosti mají slušné rozměry, v principu šířkové, velmi dobré světlo skoro všecky pokoje o 2 osách… Rozumná dispozice. Slušné bydlení podle úrovně doby." Poznámka 2 Rozsáhlý obytný blok s typickým průchodem, spojujícím Štěpánskou a Školskou, vznikl v zadní části středověké parcely domu čp. 645/II, stojícího ve Štěpánské. Klasicistní novostavba rozsáhlého čtyřkřídlého bloku zasahovala jedním křídlem do Štěpánské, kde byly později umístněny kanceláře okresního policejního ředitelství. V letech 1927 - 1928 se část stojící ve Štěpánské znovu osamostatnila v souvislosti s výstavbou funkcionalistického Habichova obchodního kancelářského a obytného domu od Josefa Havlíčka a Jaroslava Polívky. Poznámka 3 Funkcionalistická architektura má v souvislosti s hodnocením klasicistních nájemních domů důležité místo jednak upřednostňováním funkčních stránek staveb, jednak proto, že v době stavebního boomu 20. let 20. století často bez rozpaků převyšovala v uliční frontě klasicistní činžáky. Dokázala při tom respektovat nízkou zástavbu dvorních křídel, jak je patrné z napojení dvorních křídel funkcionalistického domu na pultové střechy klasicistního pavlačového domu ve Školské.

Přes nepochybné stavební a urbanistické kvality hrozí klasicistnímu domu ve Školské - a spolu s ním i jejímu funkcionalistickému sourozenci ve Štěpánské - likvidace: cestou demolice nebo drastické renovace. Demolice domů z 19. století, odůvodňovaná jejich špatným stavem, se stala běžnou cestou k uvolnění parcely na památkově chráněném území Prahy. V posledních letech byl takto odstraněn dům významné autorské dvojice Aloise Linsbauera a Alfréda Kirpala čp. 1277/II ve Vodičkově ulici z roku 1876, dům čp. 1054/II Na Poříčí, kde přestavba Kirpala a Linsbauera výrazně pozměnila fasádu klasicistního domu z letech 1844 - 1845 od Josefa Ondřeje Krannera, nebo dům čp. 973/I na Národní třídě od Josefa Tredrovského z roku 1837. Bije přitom do očí, že se obvykle jednalo o menší domy, tedy komerčně hůře využitelné objekty, jejichž likvidací získali investoři výhodný stavební prostor, byť za cenu závažného poškození kulturně historické integrity Prahy.

Původně navrhovanou demolici Haškova domu, kterou inicioval tehdejší investor a podpořil ji poukazem na zdánlivě havarijní stav budovy, se podařilo s podporou kulturní veřejnosti v roce 2001 odvrátit. Návrh na stržení Haškova domu a na vybudování architektonicky nezajímavé hotelové novostavby se sice nerealizoval, ale nebezpečí, že dům bude závažně poškozen, hrozí stále. Nedávno předložili Ing. Jan Javůrek, autorizovaný inženýr pro pozemní stavby, se svým kolegou Ing. Radkem Lavičkou Národnímu památkovému ústavu nový projekt. Jeho cílem je spojení domu čp. 1325-II ve Školské ulici s domem čp. 645-II ve Štěpánské v rozsáhlý hotelový komplex. Přes běžnou rétoriku, použitou v úvodní souhrnné zprávě, která hovoří o kvalitách stávající architektury a jejich rehabilitaci či dokonce restaurování, se jedná o drastickou přestavbu, po níž by z klasicistního domu zbyla vlastně jen původní výška uličního křídla ve Školské (pokud i ta by nakonec nebyla změněna tvarem krovu s půdní vestavbou) a uliční fasáda. Původní interiéry tu mají být nahrazeny novými stavebními dispozicemi, doplněnými novostavbami a nástavbami v místech stávajících dvorních křídel, při níž by zmizel původní charakter dvorního traktu uličního křídla s jeho pavlačemi a původním schodištěm. Výrazně by byla změněna a o více pater nastavěna křídla dvorní. Nástavbami a vnitřními modifikacemi by přitom měl být postižen i Habichův dům ve Štěpánské, který je rovněž památkově chráněn. Do nově navržených suterénních prostor pod stávající stavbou a dvorem jsou v novém projektu situovány garáže. Na dvoře samém má vzniknout několikapodlažní věžovitá sedmipatrová novostavba na oválném půdorysu, která postrádá jakýkoli respekt k hmotové konfiguraci vnitrobloku.

Určitou představu o tom, jakým způsobem by rehabilitace obou domů probíhala, pokud by byl předložený projekt schválen, si lze učinit na základě odstrašujícího příkladu jiného novoměstského objektu, který uvedená dvojice stavitelů přebudovala na hotel před čtyřmi lety. Jedná se o raně barokní dům čp. 125-II v Ostrovní ulici, kde při necitlivé rekonstrukci došlo k řadě naprosto nevhodných zásahů, jakými byly například vestavby pokojů do místností s původními malovanými stropy. Výmluvným detailem a charakteristickým rysem této přestavby je vjezd do vykachlíkovaných podzemních garáží, který v ulici zeje za původním raně barokním portálem. (Viz foto zde.)

Národní památkový ústav - územní odborné pracoviště v hl. m. Praze nový projekt jednoznačně odmítl. Doufejme, že jeho argumenty budou brát vážně i další instituce, které k projektu vydají svá závazná stanoviska. Špatné investorské záměry přitahují špatné projekty, ale městské stavební úřady by měly v těchto případech fungovat jako pojistka. Zejména pro ty, které devastují základní architektonické hodnoty upravovaných domů: v případě klasicistního činžáku prostorný nezastavěný dvůr jako zdroj zeleně a klidu a pro funkcionalistický dům charakteristické spojení obchodní, kancelářské a obytné funkce v centu města. Tento polyfunkční charakter projekt hotelu nejen nesmyslně ruší, ale parazituje nastavovanými patry na dosavadní staré zástavbě, aniž by pro ni znamenal nějaký přínos. Argument projektové zprávy, že převýšení nevstupuje do pražských panoramat, splňuje požadavek nepřekračování hladiny střech jen formálně. Z blízka nástavby nepříjemně připomínají hotelový styl 70. a 80. let. Skutečné ambice ostatně prozrazují autoři projektu konstatováním, že z věže Novoměstské radnice, budou nástavby "působit jako završení metropolitních budov městského centra, která má své předchůdce a analogie například v sousedním bloku s palácem a pasáží Lucerna".

Uvedený případ nabývá obecnějšího smyslu ve vyhrocující se debatě, v níž se proti sobě staví kompetence státní památkové péče a schopnost soudobých architektů řešit po svém témata historické architektury. V roce 2002 na diskusním setkání "Historický vnitřní prostor - střet zájmů" dva z předních českých architektů ve svých příspěvcích a ještě razantněji jejich kolegové v následné diskusi vyjádřili názor, že péče o památky v rukou památkářů může být pro stavby zhoubná. Roman Koucký v souvislosti s novodobou zástavbou historických center rozhodně prohlásil, že špatnou architekturu podporují požadavky památkové péče: " …špatné stavby… budou vypadat jako "staré", "nebudou rušit okolí". A budou tak konec konců zapadat do "ukončeného vývoje našich měst". Památkáři budou spokojeni. Budou tak dál latentně projektovat; rozuměj diktovat investorovi a jeho projektantovi, jak to má udělat, aby to nerušilo…" Poznámka 4 Ani názor Josefa Pleskota nebyl pro metody památkové péče v souvislosti s rekonstrukcí paláce Lucerna lichotivý: "Přehlédnu-li skutečnost, že zenit tohoto domu (nedomu) byl již dávno překročen a jeho proslulost dále válcují parky kultury s obřími kinosály… nemohu nevidět, že přímo do bahna jej zatlačí tzv. památková ochrana." Poznámka 5 Návrh brutální přestavby Haškova domu je jedním z mnohých příkladů, který dokládá, že ani v památkové péči ani v kvalitní soudobé architektuře zdaleka nejde jen o to, jestli novostavby zapadají do svého okolí. V konkrétní situaci zde bije do očí, jak navržená novostavba vykořisťuje původní architekturu za fasádami, které by jako jediné z klasicistního domu zůstaly. Přitom právě téma pavlačových domů se v soudobé architektuře vrací. Poznámka 6 Zatím jako koncept sociální výstavby. Ale označení horažďovického domu s byty od ateliéru AP nebo bytových domů v Litomyšli od téhož ateliéru za sociální bydlení by většině obyvatelů běžného panelového sídliště musel připadat jako nejapný omyl. O tom koneckonců vypovídá nejen půdorysná dispozice, ale i fakt, že šířka místností daná nosným systémem je 3,35 m (Litomyšl), velikost místností 29,26 až 47,97 m2 (Horažďovice). Poznámka 7 V obou případech respektoval Ateliér AP zadání klienta a zvolil řešení, které velmi zlevňuje výstavbu. Pavlače však zůstaly zachovány a byly nově dotvořeny i při elegantní rekonstrukci novoměstského domu Langhans, čp. 707-II, kde patří ke zdařilým prvkům domýšlejícím původní čistě pragmatické řešení k funkční a estetické dokonalosti (úprava starého fotografického ateliéru s pavlačí na dnešní výstavní galerii).

Případ Haškova domu ukazuje, že k udržení rovnováhy mezi minulostí a budoucností naší kulturní tradice nestačí doufat, že památkářská praxe změní svoji podstatu (Roman Koucký). Problém revitalizace Haškova domu nespočívá v přístupu památkové péče. Celou záležitosti tu problematizuje projekt, který ze solidního činžovního pavlačového domu a polyfunkčního funkcionalistického domu dělá směšnou kulisu staré Prahy, chráněné institucí UNESCO. Existuje přitom ještě nejméně jedno dobré, proč by měl být projekt Haškova domu výjimečně zdařilý. Klasicistních nájemních domů, které potřebují obnovit, je v Praze celá řada. Nejčerstvější znepokojivé zprávy se dostaly do denního tisku v souvislosti s pádem dvorního křídla klasicistního nájemního paláce na Smíchově. Je velká škoda, že zdařilá obnova klasicistního paláce na Smetanově nábřeží s pavlačemi do dvora nezískala větší popularitu. Chátrající fond klasicistních městských paláců a činžovních domů by potřeboval zdařilý příklad rekonstrukce dříve, než se ujme scestná představa, že klasicistní architektura se nejlépe revitalizuje bourací technikou, či snad že veškerou její kvalitu tvoří z kontextu vyrvané torzo uliční fasády.

Taťána Petrasová - Martin Mádl