Císařský mlýn, stav v roce 1927. (Fotoarchiv Klubu Za starou Prahu)

V případě Císařského mlýna stavebník nerespektoval zákonnou povinnost, neohlásil a neumožnil provedení archeologického výzkumu.

V roce 2005 pokračovala v Bubenči v Mlýnské ulici rekonstrukce areálu Císařského mlýna a výstavba podzemních garáží. Pro investora, firmu Seisin, a. s. (Pod Havránkou 657/108, Praha 7), prováděla projekční činnost firma Faber Project, s. r. o., Hellichova 632/11b, Praha 1 (zástupci Ing. arch. Pšenička a I. Zemanová), dodavatelem stavby byla firma Feronastav, a. s., Kašparova 26, Liberec 6. Na doporučení pražské archeologické komise měla předstihový archeologický výzkum provádět společnost Archaia Praha, o. p. s. S investorem a projektantem proběhla v tomto smyslu vstupní korespondence o archeologickém výzkumu. Stavebník byl ještě před zahájením stavebních prací informován, že zamýšlená stavba se nachází na území s archeologickými nálezy podle § 22 odstavce 2 zákona 20/1987 Sb., a upozorněn na povinnost vyplývající z výše uvedeného zákona umožnit záchranný archeologický výzkum v dostatečném předstihu před zahájením stavby. V rozporu s uvedeným upozorněním i zákonem stavebník v období před 31. 3. 2005 vyhloubil stavebními stroji základové jámy pro nové budovy, čímž znemožnil provedení výzkumu a zničil archeologické objekty, které se na ploše mohly nacházet, a nálezy z těchto objektů pocházející odvezl spolu s vykopanou zeminou neznámo kam. O nanejvýš pravděpodobné existenci archeologických památek a situací přitom svědčilo přímo na pozemku se nalézající torzo Císařského mlýna, které bylo kompletně obkopáno, odtrženo od archeologických vrstev a zbaveno svých vypovídacích schopností.

Při nehlášených zemních pracích došlo s vysokou mírou pravděpodobnosti k poškození situací souvisejících nejen s rudolfinským areálem, ale také se starším, středověkým mlýnem, předcházejícím výstavbě císařského letohrádku. V neposlední řadě byly zlikvidovány zcela unikátní a neopakovatelné doklady výroby související se zdejší brusírnou drahých kamenů, ve které ve 30. letech 17. století působil slavný brusič Dionysio Miseroni s rodinou. Jen pár kroků odtud, u bubenečského nádraží, se navíc nalézá proslulá pravěká lokalita, jejíž výzkumy stály u zrodu moderní české archeologie.

Již kompletně zabetonovaná stavební jáma byla objevena při namátkové kontrole (na upozornění pracovníka Národního památkového ústavu) pracovníkem společnosti Archaia, o. p. s., Janem Jeřábem dne 31. 3. 2005. Stavebník bez pochyby porušil zákon a tím, že neohlásil výkopové práce a neumožnil oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum, a realizací stavební jámy provedení výzkumu natrvalo znemožnil. Z tohoto důvodu bylo společností Archaia odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy neprodleně doručeno oznámení o porušení zákona 20/1987 Sb., které bylo zasláno na vědomí Archeologickému ústavu AV čR a Památkové inspekci MK čR.

Společnost Archaia nakonec nepodala přímo trestní oznámení, protože veškeré důkazy o přítomnosti archeologických nálezů již byly zničeny a trestní činnost by byla v tomto případě velmi obtížně prokazatelná. Odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy zahájil proti stavebníkovi správní řízení s možností udělení pokuty až do výše 500 000,- Kč. O výši této sankce by rozhodovali právníci příslušného odboru magistrátu na doporučení archeologického oddělení Národního památkového ústavu. Po několika měsících však bylo řízení proti stavebníkovi ukončeno z důvodu časového promlčení a sankce umožněná zákonem nakonec udělena nebyla.

Zhruba po půl roce tentýž investor vstoupil do kontaktu se společností Archaia znovu, a to s žádostí o provedení archeologického dohledu při pokládání inženýrských sítí. Tento dohled řádně a podle všech pravidel proběhl, ovšem s negativním výsledkem. Výkopy byly totiž vedeny pouze v recentních navážkách a vrstvách vzniklých v 80. a 90. letech 20. století.

Z hlediska profesionální etiky stavebníka zůstává v případě Císařského mlýna mnoho nevyřčených otázek. Například proč nechal provést výzkum pouze v místě pokládání sítí, a ne na hlavní ploše stavby. Není možné se zbavit podezření, že si byl dobře vědom toho, že v prvním případě bude archeologický výzkum negativní, zatímco v druhém by byl nejen pozitivní, ale i časově a finančně náročný. Není vyloučeno, že i na hlavní ploše stavby byla archeologická situace zničena při úpravách mlýna na konci minulého století; pokud by tomu tak bylo, archeologický výzkum by proběhl formou dohledu a byl by pouhou formalitou s mizivými časovými a finančními nároky – stavebník by se ho nemusel „obávat“.

Faktem zůstává, že firma Seisin, a. s., vyvázla z porušení zákona bez jakýchkoli následků. Nejenže ušetřila peníze za výzkum, ale také čas, po který by byla nucena výzkum strpět a který je pro stavební projekty tak důležitý. Dopadla tak nepoměrně lépe, než kdyby poctivě dodržovala literu zákona. Není těžké si domyslet, že tato cesta se jeví pro stavebníky s nečestnými úmysly jako velice schůdné řešení. Pokud chtějí od počátku archeologický výzkum obejít, pak je lepší, když plochu, na níž by měl být prováděn, zničí co nejrychleji, ještě před návštěvou archeologa. A nebudou-li důsledně využívány alespoň ty možnosti sankcí, které správní řád a trestní zákon umožňuje, lze předpokládat, že počet firem vyhýbajících se provedení archeologického výzkumu bude přibývat. Problematická je i poměrně nízká částka nejvyšší možné udělené pokuty. I pokud by nakonec byla udělena, nedosáhla by výše nákladů na náročnější archeologický výzkum a to si investiční společnosti dovedou lehce spočítat. Skutečnost bohužel tuto nepříznivou prognózu potvrzuje – jen v praxi archeologické společnosti Archaia se za poslední léta objevilo několik stavebníků, kteří takto bez větších následků zákon obešli. Není bez zajímavosti, že naprostá většina z nich vyvíjela stavební aktivitu na území Prahy 6. Bylo by účelné, pokud by se oprávněné archeologické subjekty spolu s orgány státní správy a památkovými orgány dohodly na vytvoření registru těchto „neplatičů“. Pokud by firmy, které se ocitnou na seznamu, realizovaly další projekt, byly by od počátku pod zvýšeným dohledem všech zúčastněných subjektů s důsledným využitím všech možností trestů a sankcí při porušení zákona.

Vývoj památkové péče o Císařský mlýn v uplynulých dvou desetiletích

Z památkového hlediska je historie Císařského mlýna v uplynulých dvou desetiletích smutnou ukázkou devastace významné kulturní památky za víceméně rezignované účasti státních orgánů. Jinými slovy – je příkladem toho, jak je možné legálním způsobem přivést přední chráněnou kulturní památku během pouhým dvaceti let k téměř naprostému fyzickému zániku. Polehčující okolností může být zčásti fakt, že celá kauza začala velmi nešťastně ještě za minulého režimu. Nyní, kdy je architektonická a urbanistická proměna Císařského mlýna definitivně završena, je třeba přiznat toto opakované selhání nástrojů památkové ochrany a zhodnotit soudobou dostavbu.

Podle mého názoru se jedná o dvě témata, která musí být pojednána samostatně. Faktem je, že dnešní Císařský mlýn má již jen málo společného s původním historickým areálem. Je to prakticky novostavba postavená na pozemku bývalého historického objektu. A to bez ohledu na to, jak intenzivně její architekti odkazují na manýristické reminiscence projektu. Zatímco stát přišel o významnou kulturní hodnotu a doklad rudolfinské doby, známý i mezi odborníky ve světě, investor a předchozí i nynější majitelé stavby mohou být spokojeni. Kromě pravděpodobné, ovšem nedoložené, majetkové spekulace (prodej areálu, střídání majitelů), bude nynější vlastník provozovat komerčně dobře zajištěný areál: novostavby bytových domů, obklopené přírodou, postavené v centru Prahy na zcela výlučném místě ve Stromovce, které je jinak pro bytovou zástavbu zapovězené. Je možné uvést nějaký jiný příklad takové komerční exploatace historického areálu, který se původně nalézal ve vlastnictví státu? V následujícím chronologickém přehledu jsou uvedeny základní „chybné kroky“, kterých se především odborná složka státní památkové péče dopustila v ochraně historického Císařského mlýna.

1989–1990

Do roku 1990 byl Císařský mlýn solidně zachovanou památkou se dvěma hlavními, výrazně se uplatňujícími stavebními vrstvami – manýristickou a klasicistní. Na konci 80. let minulého století ovšem stát převedl Císařský mlýn na podnik Art Centrum, který byl založen se záměrem prodeje uměleckých děl z československých sbírek do ciziny a získávání tímto způsobem cenných valutových prostředků pro socialistický stát. Projekt se po listopadu 1989 sice zhroutil, ale v platnosti zůstal jak majetkový vztah k areálu, tak vydané stavební povolení na zemní práce spojené s vybudováním skladišť uměleckých předmětů. Art Centrum se stačilo proměnit na akciovou společnost a zahájilo v areálu urychlenou devastaci historických objektů s cílem jeho komerčního využití.

V průběhu roku 1990 proběhlo bourání klasicistních budov (mimo jiné i křídla před grottou, takže byla obnažena její manýristická fasáda), klasicistního domu před branou a více než poloviny galerie. Bagrování a zemní práce byly takového rozsahu, že dokonce došlo i k odstranění části svahu nad grottou, který byl dosud v majetku hlavního města Prahy. Zemní práce vymazaly definitivně z povrchu zemského i takzvanou Rudolfovu vodní nádrž za galerií, jejíž stopy byly v terénu do té doby patrné.

O několik let později založilo Art Centrum nástupnickou společnost EDERA, s. r. o., s cílem převedení majetku a prostředků na jiný subjekt, čímž bylo účinně znejasněno sledování kompetencí osob odpovědných za předchozí činnost a nové organizaci bylo umožněno nerušeně pokračovat v započatém díle.

První chyba: Po převedení významné kulturní památky do soukromého vlastnictví a její devastaci nebylo podáno trestní oznámení za zničení památky na akciovou společností Art Centrum. Nebylo také prověřeno majetkové vyrovnání mezi Art Centrem a nástupnickou akciovou společností EDERA, s. r. o.

1990–1994

V letech 1990–1994 byla vlastníkem areálu (EDERA, s. r. o.) systematicky zanedbávána základní péče o staticky nezajištěné a poničené objekty Císařského mlýna a ty dále chátraly. Magistrát sice zahájil správní řízení a uložil pokutu, ale bez valného výsledku. S vlastníkem proběhla řada jednání, opět bezvýsledně. Strategie vlastníka nápadně připomínala postup některých pražských investorů v historickém centru – nechat zchátrat chráněný objekt natolik, že jeho obnova již nebude v budoucnu reálně možná. Tehdejší ředitelka Pražského ústavu památkové péče majitele upozornila na možnost vyvlastnění památky podle § 15 odst. 3 zákona 20/1987 Sb. z důvodu soustavného zanedbávání povinnosti údržby, a tím ohrožení její fyzické existence. Podnět k vyvlastnění však podán nebyl.

Druhá chyba: Pražský ústav památkové péče nepodal podnět k zahájení vyvlastnění kulturní památky v majetku společnosti EDERA, s. r. o., z důvodu zanedbávání údržby, pro který byly splněny zákonné podmínky.

1994–2001

V roce 1994 nastal ve vývoji kauzy zásadní zlom. Společnost EDERA, s. r. o., předložila studii rekonstrukce objektu na hotel, kterou posoudily a odsouhlasily odbor územního rozvoje a odbor výstavby úřadu Městské části Praha 6. V letech 1994–2000 však i přes vydané územní rozhodnutí vlastník nepřikročil k vypracování projektu a zahájení stavby. V roce 2000 dokonce požádal prostřednictvím svých právních zástupců o sejmutí památkové ochrany, což naštěstí nebylo Ministerstvem kultury ČR schváleno. Odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy proti němu zahájil další správní řízení, které vyústilo opět v uložení pokuty.

Projekt zrealizoval do stávající podoby teprve nový vlastník, SEISIN, s. r. o., kterému byl areál prodán prostřednictvím realitní kanceláře. Dramatický posun případu nastal v prvních měsících roku 2001. Pražský ústav památkové péče najednou zásadně přehodnotil své, jen měsíc staré stanovisko z ledna roku 2001 (Phdr. J. Outrata), ve kterém požadoval důslednou obnovu klasicistní podoby Císařského mlýna a kultivaci přírodního terénu. Během pouhého měsíce vydal nově zpracované stanovisko, kde uvítal předloženou studii se zapojením fragmentů objektu jako jedinou šanci a východisko na záchranu toho, co z Císařského mlýna zbylo (vypracovala arch. Křížová, podepsán je tehdejší ředitel ústavu Phdr. Špaček). Zcela tak rezignoval na obnovu poslední dochované podoby památky, jak existovala ještě v 80. letech 20. století.

Ochrana fragmentů, vytržených z jejich původního kontextu, tak byla z hlediska odborné složky státní památkové péče víceméně povýšena na legitimní a pro tento případ nejvhodnější metodu památkové obnovy.

„Proinvestorské stanovisko“ Pražského ústavu památkové péče v případě Císařského mlýna bylo jedním z prvních, které ohlašovaly tendenci tohoto ústavu, jež sílí dodnes. Paradoxně mnohem zodpovědněji se v tomto případě postavil k případu odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy. V jednom z jeho předběžných stanovisek byly výslovně před konečným posouzením vyžádány dvě varianty návrhu galerie: variantu s rehabilitací klasicistní hmoty a rekonstrukcí klasicistní fasády podle výsledků stavebně-historického průzkumu (ke které se přikláněl například i Klub Za starou Prahu) a variantu volného řešení bez zachování historických prvků (kterou prosazovali projektanti). Nicméně bez nutné podpory odborné složky i odbor památkové péče magistrátu nakonec vydal závazné stanovisko ve smyslu návrhu projektantů.

Tím byl budoucí osud památky zpečetěn. Bylo rozhodnuto, že do novostavby hotelu budou zapojeny pouze stávající zbytky historického stavu. Investor ve své aktivitě na prosazení projektu přitom obratně využil i stanoviska některých odborníků-historiků umění, kteří uvítali projekt jako šanci na experimentální pokus o rekonstrukci manýristické podoby této ojedinělé památky na rudolfinskou dobu.

Třetí chyba: Teoreticky a metodologicky nedůsledný a neujasněný postup Pražského ústavu památkové péče, jenž nepostupoval důsledně v obhajování státních památkových zájmů.

Zhodnocení dostavby Císařského mlýna ve vztahu k jeho původnímu historickému stavu

Dnešní stav Císařského mlýna nelze chápat jako památkovou rekonstrukci historického stavu, ale nanejvýš jako dostavbu torzovitě zachovaného areálu. Mnohem přesnější by bylo uvést, že zde došlo k výstavbě nových objektů v půdorysné a hmotové stopě některých historických budov původního komplexu.

Záměrem nebylo rekonstruovat historickou podobu areálu – ani renesanční, ani jinou –, ale vystavět bytový komplex. Rekonstrukce, ať již manýristické, nebo klasicistní podoby, by totiž vypadala úplně jinak. Císařský mlýn přestal být jednou provždy historickým Císařským mlýnem a stal se novodobým architektonickým komplexem.

Architekti dostavby od počátku uváděli jako významnou součást svého projektu vědomé navázání na manýristickou podobu areálu. Není bez zajímavosti se zamyslet nad tím, jak byl ve skutečnosti realizován tento avizovaný příklon k rudolfinské stavební fázi Císařského mlýna. Po bližší analýze se totiž zdá, že projektanti mnohem více podvědomě navázali na klasicistní etapu.

Byla sice obnovena arkádová chodba – galerie, ale nad ní také další dvě podlaží obytného křídla, a to zcela ve shodě s objemem a členěním původního klasicistního objektu. Dojem dlouhého nečleněného převýšeného křídla, které vzniklo až v první polovině 19. století, tak zůstal zachován a byl ještě umocněn.

Druhý bytový objekt byl postaven ve hmotové a půdorysné stopě klasicistního domu před branou a jeho výška byla oproti stavu z 19. století ještě vystupňována (původně byl jednopatrový, nyní je třípatrový). Tento klasicistní dům by nutně musel být označen z hlediska obnovy manýristické podoby areálu jako „urbanistická chyba“.

Kompoziční osa kolmá na hlavní vstupní osu areálu vedoucí původně k rudolfinskému rybníčku byla zcela vypuštěna. Tím projektanti znovu navázali na stav z první poloviny 19. století, kdy význam tohoto prvku postupně slábl až na konci 20. století zcela zanikl.

Puristicky čistá obnova manýristického vzhledu areálu by podle všech dostupných informací a dochovaných detailů přitom měla vypadat asi následovně: Křídlo galerie by muselo být pouze jednopatrové, s otevřenou arkádovou chodbou v patře, kryté nízkou sedlovou či pultovou střechou. Arkády by musely skýtat výhled na vodní plochu Vltavy (dnes zasypané rameno s jezem), což bylo nepochybně jejich původním účelem. Tato galerie by spojovala nejen terasu u grotty s budovou na místě starého mlýna, ale zároveň by odtud byla přístupná i vyzděná okrasná nádrž, komponovaná na osu kolmou k hlavní ose areálu a vstupní brány.

Zásadní důraz by musel být položen na obnovu přírodního a zahradního rámce areálu – původního letohrádku, u kterého se jedinečným způsobem snoubila divoká příroda s kultivovanou zahradní úpravou. To by musel vyjadřovat i hravý a půvabný styl samotné architektury s řadou detailů. Celkový charakter zástavby by musel být komornější a spíše drobného měřítka.

Závěrem lze říci, že to, co dnes zbývá z historického Císařského mlýna, je pestrou směsicí renesančních i klasicistních reminiscencí, ovšem v podobě, v jaké ve skutečnosti nikdy nemohly vedle sebe existovat. Obytné novostavby přímo navázaly na hmoty klasicistních křídel, které byly ve vztahu k původnímu renesančnímu letohrádku naddimenzované a utilitární. To, co bychom ale byli ochotni „prominout“ autentickým stavbám z první poloviny 19. století, těžko promíjíme novotvarům. Zatímco výškově a hmotově architekti navázali na stav z 19. století, nebyla obnovena zajímavá kompozice dvou klasicistních fasád, vytvářející zarámování portálu grotty. Hravý a komorní charakter manýristické architektury pak nebyl revokován v žádném ohledu. Obnova manýristického členění detailů grotty je spíše rozpačitá a schematická, málo podkladů bylo i pro obnovu polosloupů galerie, ačkoli jejich rámcová podoba je jistě v pořádku. Dlouhá nečleněná hmota galerie s podloubím a okenními šambránami připomíná pokus o lidskou tvář socialistické obytné architektury v historizujícím stylu 50. a 60. let 20. století. Druhá základní kompoziční osa manýristického areálu, vyvažující dlouhou vstupní osu, nebyla obnovena vůbec.

Bylo by koncepční chybou chápat dostavbu Císařského mlýna jako jedinou a poslední šanci na záchranu jeho historické podoby. Jak bylo dostatečně ukázáno v předchozím textu, nepodařilo se památkové péči uhájit a zachovat skutečný historický stav areálu v maximální možné míře. Jeho dostavba se zapojením historických fragmentů je tedy z hlediska památkové péče pouze jakýmsi východiskem z nouze. Je jistě dobře, že zachované části byly nějakým způsobem zviditelněny a prezentovány – ale ruku na srdce, zase tak velká zásluha to není. Ony tam totiž svým způsobem zbyly a přežily, a to bez velkého úsilí jak kulturní veřejnosti, tak investora a projektantů. Jsou nyní – ve své schematické a okleštěné podobě – jakýmsi ozvláštněním a originálním doplňkem moderní architektury bytového komplexu, nikoli však výkladní skříní vzorové památkové rekonstrukce.

Kateřina Samojská

(Článek byl napsán pro časopis Zprávy památkové péče, kde vyšel v č. 2/2008.
Děkujeme redakci časopisu i autorce za svolení k publikování.)

Pro zvídavé připomínáme, že kauze Císařský mlýn jsme se v době, kdy rekonstrukce objektu mlýna byla teprve projektována, podrobně věnovali ve Věstnících č. 3/2000 – článek Císařský mlýn v Královské oboře a labutí píseň významné památky – a č. 3/2001 – článek Císařský mlýn jde do finále. Autorkou obou článků byla Kateřina Hanzlíková (provdaná samojská).