Příběh zbořeného obchodního domu čp. 716-II v Palackého ulici, známého z minulé éry jako prodejna Tuzex, je svým způsobem výjimečný, ačkoli rámcově nevybočuje z vžitého schématu a průběhu demolic, jak jej známe z poslední doby. V drtivé většině případů se totiž investorské demoliční záměry zaměřují na nízkopodlažní historické objekty, přičemž „druhem nejohroženějším“ jsou klasicistní činžovní domy z doby okolo poloviny 19. století. Na parcele domu čp. 716 ovšem tento klasicistní objekt zanikl již v roce 1928, kdy jej nahradila funkcionalistická novostavba administrativně obchodního domu podle návrhu architekta B. Bečky.

Historický dům v klasicistní fasádě čp. 716-II zbořený v roce 1928.

A byla to právě tato budova z konce dvacátých let – zdánlivě dobře vyhovující jakémukoli soudobému investičnímu záměru, která musela ustoupit novostavbě hotelu, projektovaného mimochodem také jako železobetonový skelet a v podstatě ve stejné hmotě a obrysu, jakým byl tento zbořený šestipatrový dům z roku 1928. Paradoxem přitom je, že k dosažení demolice použil i v tomto případě investor osvědčeného postupu: objekt nechal chátrat, „odstrojit“ na vnitřní konstrukci a po nějaké době jej najatými statiky označil za staticky narušený a k rekonstrukci nevhodný. Nikoho přitom ani v nejmenším nezarazil fakt, že železobetonový skelet ze své konstrukční podstaty jen tak lehce nezchátrá a zůstává stabilní, byť by byl úplně odstrojen vnější plášť stavby a stavba ponechána „otevřená“ po značnou dobu. Můžeme si klást otázku jaký druh objektu v pražské památkové rezervaci je vůbec z hlediska investora použitelný a obnovitelný, když ani velkoplošný šestipatrový funkcionalistický dům zabírající celou plochu parcely se zdravými konstrukcemi – poskytujícími maximální pružnost v úpravě vnitřní dispozice, nevyhovuje.

Proměna uliční fronty ulice Palackého na dobových fotografiích

Na přiložených fotografiích můžeme sledovat, jak se v průběhu osmdesáti let již několikrát dramaticky proměnil exteriér Palackého ulice. Fotografie pořízená před rokem 1928 dokládá souvislou frontu historických domovních průčelí, jimž dominuje MacNevenův palác čp. 719 (dům Palackého). Fotografie z nedávné minulosti ukazuje stav platný od třicátých let minulého století, se dvojicí výrazně se uplatňujících funkcionalistických obchodních domů – Bečkova z roku 1928 a mladšího Zelenkova z let 1937 - 1938, které nastavily výškovou hladinu střech o dvě podlaží výš a svými průčelími (ustupující horní patra) na sebe zjevně reagovaly, jako by bylo předem jasné, že ulice bude co nevidět zaplněna jejich prvorepublikovými dvojníky. A konečně fotografie současného stavu, kde si na místo proluky lze docela dobře představit devítipatrovou novostavbu, která posune výškovou hranici ještě dále. Výsledný stav převýšeného domu na úzké historické parcele bude tak nutně v uličním obrazu velmi rozkolísaný a nevyvážený. Při pohledu na tyto historické snímky by mohl leckdo namítnout: proč vlastně bylo nutné chránit stav ze třicátých let minulého století, když již tehdy historické klasicistní domy se středověkým jádrem zanikly. Odpověď zní: protože daný stav byl pro nás již stavem historickým, hodným právě v tomto okamžiku ochrany. Stejně tak jako pro generaci památkářů třicátých let představovaly stav vyžadující ochrany ony zaniklé klasicistní domy. Ovšem stejně jako úsilí o záchranu historického domu čp. 716 v roce 1928 skončila nezdarem podobná snaha i v roce 2003.

Snímek ulice Palackého v pohledu od MacNevenova paláce k Vodičkově ulici. V průhledu se již uplatňují oba funkcionalistické domy. Foto kolem 1935. Fotoarchiv NPÚ-ÚP

Průběh projednávání demolice památkovými orgány

Projednávání celé kauzy vykazuje asi nejklasičtější známý demoliční scénář se špatným koncem. Začíná negativním vyjádřením k demolici od pražských památkářů, pokračuje soustavným tlakem investora a končí povolením demolice a ruku v ruce s ním povolením novostavby odborem památkové péče Magistrátu takřka bez výhrad a rozumných regulačních podmínek.

Odborné vyjádření tehdejšího Pražského ústavu památkové péče k navrhované demolici ze dne 18. 8. 1999 je formulováno velmi přísně a kategoricky. Demolice je podle něj nepřípustná a pro starou stavbu je požadován nejpřísnější památkářský režim, včetně repasování všech zachovaných oken, výkladců a zábradlí. Vyjádření se opírá o statický posudek Ing. V. Jandáčka z června téhož roku, podle kterého je stavba obnovitelná. Investor stavby, jímž je společnost Alcibade s.r.o. se však s daným vyjádřením nesmířil a zahájil ofenzívu, která mu nakonec přinesla ovoce. V první řadě žádal, i když neúspěšně, pražský ústav o přehodnocení negativního stanoviska. Ten mu odpověděl dopisem ze dne 22. 9. 1999 (podepsán ředitel PhDr. L.Špaček, zpracoval PhDr. M. Zachař) příkrým tónem v tom smyslu, že stanovisko zůstává v plném rozsahu v platnosti. Navíc po iniciovaném prošetření situace přímo na místě zástupci ústavu konstatovali, že v objektu byly bez ohlášení odstraněny veškeré podlahy, omítky, příčky, jakož i rámy oken, vitríny a kamenné obklady stěn i se zrcadly, takže byl objekt zbaven všech prvků původní výbavy a kompletně „odstrojen“. V textu dopisu se přímo uvádí: „jde o systematickou a plánovitou činnost stavební demoliční čety“. Odbor výstavby MČ Prahy 1 dokonce vydal pokyn k okamžitému zastavení nepovolených stavebních prací v objektu (8. 9. 1999). Nastartovanou demolici to však nezastavilo. Dne 14. 9. 1999 se případ dostal na pořad jednání 15. památkové rady primátora, která se k demolici postavila kladně. Znamenalo to zásadní obrat v projednávané kauze, neboť všechna následná kladná stanoviska - zejména stanovisko odboru památkové péče Magistrátu (ze dne 18. 10. 1999) - se na projednání v památkové radě primátora odvolaly. V přípustném stanovisku OPP MHMP se přímo uvádí: „po projednání v památkové radě primátora je demolice přípustná“. Rozhodnutí tohoto poradního sboru bylo tedy pro OPP MHMP směrodatné a zásadně ovlivnilo postoj výkonného orgánu památkové péče, který tak naprosto ignoroval vyjádření příslušné odborné organizace. OPP MHMP v postoupení žádosti o demolici odboru výstavby MČ Praha 1 uvádí dále tyto argumenty v odůvodnění, proč je demolice přípustná: „na základě provedeného statického průzkumu a vizuální prohlídky objektu, kde se nedochovala prakticky žádná původní výbava interiérů a vzhledem ke skutečnosti, že stávající objekt není zapsán v seznamu kulturních památek ... je rekonstrukce objektu po provedených statických průzkumech bez enormních stavebních zásahů zcela popírajících vlastní konstrukci, neproveditelná” (stanovisko k novostavbě ze dne 12.12. 2000). Dlužno ovšem dodat důležité informace a sice, že zmiňovaný statický průzkum byl objednán investorem a odstranění původních prvků výbavy bylo výsledkem nepovolených stavebních prací téhož. Povolení k odstranění stavby bylo pak odborem výstavby úřadu MČ Praha 1 hladce a bez překážek vydáno dne 6. 10. 2000.

Projekt novostavby a jeho projednávání

Projekt novostavby hotelu, přeložený ke kolaudaci představuje osmipatrovou budovu se dvěma podzemními podlažími (pro parkoviště o kapacitě 19 vozů). V přízemí je zamýšleno zřídit hotelovou halu s restaurací a přístupem z podzemního parkoviště. V prvním patře má být umístěno fitcentrum s krytým bazénem, vystupujícím ve formě proskleného čtvrtoválu z dvorního průčelí objektu. Ve druhém až sedmém patře pak mají být hotelové pokoje o celkovém počtu 43. V osmém patře dva apartmány s vyhlídkou a krytá terasa.

Ani další fázi projednávání projektu, tedy v otázce novostavby se OPP MHMP neztotožnil s odborným vyjádřením památkového ústavu. Konfliktním bodem se ukázala být zejména realizace posledního ustupujícího osmého patra ve formě prosklené nástavby, obsahující dva hotelové apartmány, vstup na terasu a vyústění výtahové šachty – dosahující tak výškové kóty + 29,89 m. „Tato navrhovaná nástavba jde nad rámec hmoty zbouraného objektu a ještě tak prohlubuje rušivý stav, kdy již starý objekt výrazně převyšoval své okolí. Rovněž prolomení velkoplošných oken v severozápadní štítové zdi nerespektuje původní hladkou a nečleněnou plochu štítové zdi, která je značně pohledově exponovaná ve směru do Jungmannovy ulice. Nevhodný je také obklad hlavního průčelí deskami ze zeleného mramoru“ (odborné vyjádření NPÚ v hl. m. Praze ze dne 19. 2. 2002, podepsán ředitel ústavu PhDr. L. Špaček). OPP MHMP svým stanoviskem ze dne 7. 5. 2002 povolil novostavbu hotelu jako přípustnou podle předloženého projektu v plném rozsahu včetně realizace nástavby 8. patra a obkladu fasády zeleným mramorem. Jako jedinou podmínku uložil požadavek, aby „uliční fasáda hmotově a členěním odpovídala původnímu průčelí“. Odbor výstavby MČ Praha 1 vydal stavební povolení pro novostavbu hotelu dne 30. 7. 2002.

Pohled do ulice Palackého od Vodičkovy na současnou proluku po zbořeném domu čp. 716-II. Foto K. Hanzlíková

Závěr a hodnocení zaniklého objektu

Snažíme-li se popisovaný případ shrnout, musíme konstatovat, že zbořený historický dům bude nahrazen architektonicky nevýraznou novostavbou, která bude v postatě kopírovat půdorysně, hmotově a členěním fasády, stav zaniklého domu. Pak si ale musíme položit nutně otázku, k čemu je taková výměna konstrukcí vlastně dobrá. Z památkového hlediska dochází k ochuzení autentických částí městského organismu. Z hlediska architektonického není také novostavba zvláštním přínosem, neboť je formálně a projekčně nevýrazná, průměrná, kopíruje stávající stav. A z hlediska urbanismu a rozvoje města je dokonce chybná, protože opakuje a dokonce umocňuje stávající chyby - příliš velká hustota zástavby na parcele, hmotové převýšení stávající historické zástavby. Systémovou chybou je dle mého názoru skutečnost, že byla povolena demolice stavby, jež mohla být ze své podstaty funkcionalistického objektu (variabilita půdorysu, železobetonový skelet) snadno adaptována pro daný účel. Důkazem je mimo jiné i to, že byl projektantem pro novostavbu na dané parcele použit tentýž typ konstrukce I půdorysu.

Zbořený dům z roku 1928 byl velmi časným příkladem uvedení vědeckého funkcionalismu do praxe. Zaujímal nedílné místo v kontextu okolních staveb více známých funkcionalistických obchodních domů, například Kyselova Olympiku ve Spálené ulici nebo domů Lindt a Baťa na Václavském náměstí. Přestavba uskutečněná v šedesátých letech pro podnik zahraničního obchodu Tuzex sice připravila objekt o většinu původních architektonických prvků, zároveň je však záměrně nahradila tvarově a materiálově příbuznými detaily. Byla tak velice zajímavým dokladem určitého slohového provázání architektury třicátých a šedesátých let.

Po zaniklé stavbě nezůstala v pražských archivech prakticky žádná dokumentace. Původní projekt z roku 1928 se nedochoval a před demolicí nebyla provedena fotodokumentace. Jediným svědkem zůstává zde publikovaná fotografie celé uliční fronty Palackého ulice.

Kateřina Hanzlíková