Podobně jako většina diskuse v denním tisku se také debata o výsledku soutěže na novou budovu Národní knihovny ve věstníku „Za starou Prahu“ (č. 1/2007) soustřeďuje na výsledek architektonické soutěže, místo pro stavbu na Letné a vhodnost či nevhodnost převýšení tamní zástavby a stromového patra. Chápu, že v momentě, kdy stát nabízí peníze na nepochybně drahou stavbu (a skutečné náklady budou jako obvykle třeba dvojnásobkem nákladů plánovaných v soutěžních počátcích), je možná výhodné se této nabídky zuby nehty držet – historie ukazuje, kolik peripetií zahrnovala usilování o jakékoli veřejně prospěšné stavby, a to nejen v Praze. Poněkud se proto zřejmě opomíjí základní premisa: musíme v době kritického nedostatku státních financí a stálého zadlužování občanů skutečně stavět novou Národní knihovnu? A navíc v místě, kde není žádné vysokoškolské ani vědecké centrum?

Snaha postavit novou Národní technickou knihovnu byla v roce 2006 úspěšně završena a nedávno se začalo stavět na vhodném místě v Praze 6-Dejvicích. Její architektonický návrh zřejmě nikoho neprovokoval, plánovaná kapacita je dostatečná, umístění hned vedle budov vysokých škol i jednoho z největších ústavů Akademie věd české republiky je logické. Výstavba pokračuje rychle a nikdo zatím nepochybuje, že před koncem roku 2009 bude tato knihovna předána k užívání. Po dosavadní státní technické knihovně se však v Klementinu uprázdní mnoho místností použitelných jako sklady knih, čítárny i kanceláře. Zdálo by se tedy logické, že do těchto místností národní knihovna expanduje a za poměrně málo peněz bude na další desetiletí otázka vyřešena. Uvolněné křídlo Klementina bylo ve třicátých letech 20. století přestavěno pro knihovnické účely, konstrukce budov byla zpevněna a rozšíření by nemuselo být dokonce ani doprovázeno přerušením provozu knihovny. Zdá se však, že současné vedení Národní knihovny o takové řešení nemá zájem a o existenci knihovny v Klementinu vlastně nestojí. Z živého areálu, snadno pěšky dostupného z hlavních budov Univerzity Karlovy, z něhož současně dýchá staletá historie a který je dobře spojen metrem s jinými vědeckými centry Prahy, se tak zřejmě má stát objekt výhradně pro turisty. Poslední kroky ředitele Ježka k tomu nepokrytě směřují.

Poukazují na to akce z poslední doby i jeho projevy. Dvě krásné chodby v přízemí a prvním patře byly již proměněny na galerii. Tento krok byl nepochybně kladem, chodby byly dosud využívány jen nepravidelně a pro galerii se i vzhledem k zajímavé barokní výmalbě hodí. Dosud chybějící koncepce výstav by se snadno dala napravit, stejně jako lepší informovanost o nich v tisku. Další Ježkovy kroky už bych kladně nehodnotil. Dosud prostorově plně vyhovující bufet hned za vstupem do knihovny byl přesunut do místnosti vedle jednoho z nádvoří, kde byla „od nepaměti“ čítárna vědeckých pracovníků. V ní vládl léta božský klid pro soustředěnou vědeckou práci, byla vybavena starým (zřejmě prvorepublikovým), ale plně vyhovujícím nábytkem. Čítárna se však nedávno za zřejmě značných finančních nákladů (nový nábytek) přesunula do místnosti sousedící s dopravně frekventovanou Platnéřskou ulicí. Kromě stálého dopravního ruchu z ulice a kouřových zplodin při jakémkoli otevření okna je tam nutné celodenně svítit. Ceny v nově zřízeném bufetu jsou zase výrazně vyšší než v tom bývalém: například cena šálku čaje vzrostla z loňských 7 Kč na dvojnásobek a i ostatní ceny jsou nyní dost vysoké pro kapsu hlavních návštěvníků knihovny – studentů. A v Klementinu se přestavuje dále – v bývalém bufetu má být údajně nová vrátnice atd. Proč se tyto nákladné úpravy dělají, když knihovně už mnoho let v Klementinu nezbývá?

Ježkova správa se snaží přilákat do Klementina více turistů, jak ukazuje i nová restaurační zahrádka v jednom z nádvoří či nedělní bleší trh v jiném. Snahou knihovny by však měl být větší komfort pro čtenáře, lepší služby, rychlejší přísun knih apod. Ten ovšem záleží třeba na tom, co se už odsunulo do depozitáře (i v tom se pokračuje, např. noviny a časopisy z 19. století už jsou většinou v budově v Hostivaři) a jejich dostupnost určuje třeba to, zda si pro objednací lístky přijede jednou za den posel, jako je tomu v současnosti, nebo zda by je knihovníci odeslali současnými spojovacími prostředky. Například rychlost přísunu knih vědeckým pracovníkům byla výrazně vyšší dokonce za bolševika, kdy se objednací lístky odevzdávaly přímo v příslušné studovně a tyto objednávky byly vyřizovány přednostně.

Oprávněně se všichni bojíme, aby se ze staré Prahy nestal onen skanzen pro turisty, časem možná přístupný i Pražanům jenom za vysoké vstupné (aby snad nebyly „dvojí ceny“?). Nevyužijeme-li prostory uvolněné Státní technickou knihovnou pro Národní knihovnu nebo popřípadě nepředáme Klementinum k používání Univerzitě Karlově, dopustíme se dalšího hříchu proti staré Praze, horšího, než případná nadměrná Chobotnice nad Prahou. Copak případ sv. Michala není dost odstrašující?

Zdeněk Šesták