Každá cesta po sladké Francii přináší vždy nové zážitky. Hlavně v Burgundsku však památkáře vždy zaskočí úroveň a množství románských a raně gotických staveb, především ovšem kostelů. Ve venkovských oblastech (např. kolem Cluny, Berzé-la-Ville, Chapaise, Tournus, Brancion) se výstavný románský kostel nachází téměř v každé vsi či městečku.

Posuzovat úroveň realizace ochrany a obnovy měst i jednotlivých staveb z několika cest či sympozií by bylo troufalé. Přesto již letmý pohled jen trochu obeznámeného pozorovatele upozorní na to, že památkáři ve Francii jsou stavěni před obdobné teoretické, finanční, společenské problémy jako v Čechách. Tlak turismu, komerce, reklamy, automobilové dopravy jim působí obdobné obtíže. Snad daleko hlubší je však ve Francii vztah obyvatel při údržbě svých kamenných domů a domečků ve stínu katedrál.

Obdobně jako v Čechách začínají se zabývat ve Francii městské rady i církev budoucností málo využívaných církevních staveb, především kostelů. V Dijonu nalezneme na malé ploše západní části historického města všechny tři hlavní směry možné záchrany. Převládá klasická obnova pro církevní účely (opatství Saint-Bénigne s kostelem nad hrobem stejnojmenného světce ze šestého století a s unikátní kryptou o kruhovém půdorysu). Kostely městské i na venkově se přes den nezavírají. Zůstávají přístupné jak pro věřící i pro turisty. Nedaleko chrámu Saint-Bénigne stojí kostel Saint-Philibert, který je naopak využíván jako výstavní a koncertní sál. Třetí sousední kostel Saint-Jean byl adaptován na divadlo. Adaptace vyznívá jako laciné provizorium vestavěné do prostoru hlavní lodi. Rozhodně působí příznivěji, než-li zabetonované několikapatrové hlediště surově vložené do lodi bývalého pražského kostela P. Marie v tzv. Paláci U Hybernů (včetně nemilosrdně vybouraných barokních zdí a kleneb v jevištní části).

Francouzští památkáři se musí vyrovnávat i s velkým odkazem díla architekta E. Viollet-le-Duca a jeho školy. Jimi opravené stavby (např. Sainte-Madeleine ve Vézelay) zarostly již do panoramatu měst, ulic a náměstí. Při pohledu na barbarsky rozbité nádherné vstupní portály (chrám Notre-Dame v Semur-en-Auxois) či poničené soubory (Cluny, Citeaux) si uvědomí i obdivovatel vznešených myšlenek Velké francouzské revoluce smutný fakt. Ohnivou filosofickou rétoriku revolucionářů bohužel doprovázely zběsilé útoky luzy, ničící nádherné doklady kulturní vyspělosti Francie. Památkář však po takové šokové vizitě lépe porozumí lékaři katedrál architektu – Viollet-le-Ducovi a jeho metodě: co možno nejdokonalejší náhrady zničené části organismu ve prospěch celku. V medicíně jde o postupy dnes zcela běžné a stále se zdokonalující. Životně důležitý, ale poškozený orgán lékař vymění za kvalitní náhradu.

Vedoucím tématem diskusí mezi architekty a památkáři je v současné době nesporně problém novostavby v historickém prostředí.pozn.1 Úzce totiž souvisí se zachováním genia loci historického živoucího města. Postup amerikanizace nejen Paříže, ale i Lyonu a dalších průmyslových center naráží u Francouzů na zdrženlivý vztah či spíše na odpor.

Nîmes. Maison carrée a budova Art centrum arch. N. Fostera. Foto M. Pavlík

Klub Za starou Prahu neodmítá v duchu svých tradic vstup novodobě koncipovaných staveb do kontextu s historickým městem. Nepřijímá však bezohledná, brutální, nepřátelská řešení vůči historicky a výtvarně definovanému prostředí. Tvrdíme naopak, že je nutné a dnes již možné nalézat soudobé, moderní, kontextuální řešení.

Jedním z takových pozoruhodných děl moderní architektury je Art centrum v Nîmes britského architekta Sira Normana Fostera.pozn.2 Stojí na půdorysně mírně obdélníkovém klasicistním náměstí přímo proti antickému chrámu Maison carrée z doby Augustovy.pozn.3 Budova ve které sídlí knihovna a muzeum moderního umění byla navržena na místě odstraněného bývalého klasicistního divadla z roku 1826, obráceného monumentálním portikem s deseti sloupy do náměstí. Tedy situace značně složitá. Duch klasicistních idejí, které charakterizují celou lokalitu, ilustruje například i probourání celé nové ulice do náměstí v první čtvrtině devatenáctého století, aby se získal osový přístup a průhled na portikus chrámu. Ze zkušenosti víme všichni, že setkání se stavbou na místě samém často náš názor doplní, někdy i opraví.

Nová budova Art centra Normana Fostera v Nîmes (1984) je pro architekty i památkáře velkým zážitkem. Její viditelný historický kontext, úměrné měřítko, klidné monumentální schéma i jemný tvarový detail, sofistikovaná kompozice budovy a jejích vnitřních prostorů kolem atria s monumentálním schodištěm vzbuzuje respekt odborníků. Urbanistická reflexe prostředí (představení portiku šťastně rytmizovaného pěti sloupy až v poslední fázi projektu), elegantní řešení detailů sloupů, slunolamů, obvodových stěn i střechy splňuje dokonale představy o možnosti vzniku kontextuální architektury v historickém prostředí klasicismu. Každé prostředí je však jiné. V našich městech s rostlým složitým půdorysem architekt Josef Gočár intuitivně vytušil možnosti kubistického slohu pro navázání dialogu nového domu U černé matky Boží s prostředím středověkého Starého Města pražského.

Nîmes. Maison carrée a budova Art centrum arch. N. Fostera. Foto M. Pavlík

Fosterův obdivuhodný dům v Nîmes patří nesporně mezi moderní stavby, které pokorně hledají kontakt s prostředím. Méně se to patrně podařilo arch. Jean Nouvellovi v přestavbě a nástavbě neorenesančního divadla v Lyonu. Po prohlídce lyonského divadla či po druhé světové válce chudobně upravené budovy vídeňské Opery snad právem můžeme konstatovat, že zachované a architekty Vávrou a Flašarem pietně opravené Národního divadlo v Praze svojí stylovou celistvostí a autentičností patří mezi přední díla světového kulturního dědictví, stejně jako Fosterovo Art centrum v Nîmes.

Milan Pavlík

Poznámky:

1. Udílení Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí vyjadřuje zřetelně hledání Klubu přijatelných východisek. (Viz také zde)
2. Dílu architekta Sira Normana Fostera je věnováno celé květnové číslo časopisu A+U, 1988.
3. Úprava původně nepravidelného náměstí kolem chrámu, zvaného od 16. století Maison carrée byla provedena V. S. Grangentem po roce 1820. Konvent augustiniánů byl zbořen a nově byla prolomena ulice na osu průčelí chrámu (dnešní Rue Auguste). Strana náměstí protilehlá dnešnímu Art Centre byla opatřena novými klasicistními fasádami. Divadlu byl představen portikus s deseti sloupy v roce 1826. Římský chrám pochází z doby Augustovy (začátek 1. st.) hexastylos, prostylos, pseudoperipteros. V antice byl patrně obklopen sloupovými stoami.