Dne 18. září 2006 byla v rámci mezinárodního stavebního veletrhu FOR ARCH uspořádána konference s mnohoslibným názvem Výškové budovy a Praha. Zajímavé složení referujících, dosud neznámé prostředí nového hotelu Angel´s hotel Prague i žhavost tématu zlákaly k účasti i autorku tohoto příspěvku. O své dojmy se proto neváhá se čtenáři Věstníku podělit.

V úvodu programu, po odeznění společenských projevů Ing. Miloslavy Veselé za pořádající nadaci ABF a s. a prof. Ing. Václava Havlíčka, rektora ČVUT, jménem čtyř osobností nesoucích nad konferencí záštitu zdůranili oba moderátoři Ing. arch. Oleg Haman, předseda Obce architektů ČR, a doc. Miloslav Pavlík, prorektor ČVUT a prezident S.I.A., že se tématu výškových budov v Praze stále nedostává seriózní diskuse, vedené věcně a na vhodných úrovních s vyloučením emocí, které ten který konkrétní záměr vzbuzuje. Tato konference by měla být jedním z příspěvků k takové diskusi.

Prvním referujícím byl doc. Ing. arch. Jaroslav Trávníček, který je autorem dosud poslední realizovaná výškové stavby v Praze, a to hotelu Forum u Nuselského mostu dokončeného v roce 1988. Ve svém příspěvku vzpomínal na složité a dlouhodobé hledání formy budoucí stavby, a to v kontextu s již dříve realizovanými pankráckými výškovými budovami i panoramatickými pohledy z centra Prahy.

Další příspěvek měl zaznít z úst JUDr. PhDr. Jiřího Plose, ředitele kanceláře ČKA, který je známým obhájcem výstavby výškových budov vůbec. Bohužel referující se pro nemoc omluvil, bohudík však byl jeho text v písemné podobě vložen do podkladových materiálů, což umožňuje považovat jej za zveřejněný a informovat stručně o jeho obsahu. Dr. J. Plos, podobně jako v řadě svých předchozích materiálů, podrobuje kritice tezi „ukončenosti“ stavebního vývoje historických a dnes chráněných částí Prahy, kterou považuje za zcestné kritérium, jímž podle něj záměrně či podvědomě památková péče brání dalšímu rozvoji města. Pod hlavičkou zachování historické autenticity je tak podle dr. Plose paradoxně zamezeno „vzniku nových autentických vrstev urbánních a architektonických“ a město směřuje k svému umrtvení. Volá proto po revizi ochranného pásma Pražské památkové rezervace, po předvídatelnosti odborných nálezů a správních aktů v oblasti památkové péče, které by umožnily investorům zorientovat se snáze v památkářských požadavcích a podmínkách, a v závěru vyslovuje smělou hypotézu, že bychom si „měli také poctivě přiznat, že omezení výšky zástavby v určitých obdobích nebylo ani zdaleka vedeno jen citem pro harmonii a estetiku města jako celku i jeho částí, jako spíše ohledy technickými, provozními a bezpečnostními, u nichž jsme následně a někdy trochu násilně tyto estetické hodnoty teprve přečetli“.

Jako účastnici konference mne upřímně mrzí, že příspěvek dr. Plose v programu nezazněl, protože přinášel mnoho podnětů k následné diskusi a v plénu seděla řada osob k této diskusi způsobilých. Trochu šokující je pro mne závěrečná myšlenka, kterou výše cituji a nevím, chápu-li ji správně. Chtěl snad dr. Plos říci, že by se výškové stavby objevily ve městě již mnohem dříve, kdyby je naši předkové tehdy dokázali postavit? Že by tudíž dnes byly organickou součástí historického města a památková péče by je chránila sama od sebe a ráda? A vyvozuje snad z toho dr. Plos, že bychom tedy jako památkáři neměli výškovým stavbám bránit právě proto, že se jejich realizací splní vysněná přání minulých generací v jejich době technicky, provozně a bezpečnostně bohužel nerealizovaná?

Druhou stranu názorového tábora představoval příspěvek Ing. arch. Miloše Solaře, památkáře z ústředního pracoviště Národního památkového ústavu. Přiznal v úvodu, že chápe, jakým jsou mrakodrapy pokušením pro architektonickou tvorbu, ale poukázal zároveň na jejich schopnost výrazně ovlivnit či ovládnout identitu místa. Proto jsou pozitivním prvkem pro město, kterému vlastní identita schází, jako jsou asijská nebo americká města, ale to není případ Prahy. Té zase chybí vize vlastního rozvoje, musejí být odpovědně zváženy její potřeby a hodnoty, a pak teprve je možno se rozhodnout co dále. Proti mrakodrapům na Pankráci hovoří jejich velká blízkost historickému centru, umocněná polohou nad pražskou kotlinou a tím i nežádoucí vizuální souvislost s historickým centrem, ale i řada obecných argumentů, které je třeba zvažovat u všech výškových budov: energetická náročnost, bezpečnostní rizika, zvýšené požadavky na dopravní obslužnost, apod. Doplnění současné torzální zástavby na pankrácké pláni se Ing. Solař nebrání, ale je třeba podle něj volit nižší měřítko a brát přísný ohled na prostorové souvislosti s Pražskou památkovou rezervací, komplex Vyšehradu a neusilovat o konkurenci dominantnímu postavení Pražského hradu. Na jiných místech Prahy, která do vizuálních kontaktů s historickým jádrem nevstoupí, není třeba se z památkového hlediska výškovým budovám bránit. (Názor Ing. arch. Solaře je podrobněji obsažen v jeho článku)

Další blok konference byl věnován mezinárodním příkladům a souvislostem. Estonský architekt urbanista Ülar Mark představil promyšlené hledání vhodného místa pro výškové stavby v Tallinu, polský architekt Marcin Klukowski situaci ve Varšavě, kde se novými mrakodrapy město snaží doslova přebít dominantu Paláce kultury ze stalinské epochy, a slovenský architekt Miroslav Kusý situaci v Bratislavě, kde se bydlení v nejvyšších patrech nových i projektovaných výškových budov stalo překvapivě obchodním hitem.

Telemostem vstoupili do programu konference ze Šanghaje architekti Jan a Ivana Bendovi se svou asijskou zkušeností. Jejich názor zcela podstatně ovlivněný dlouhodobým pobytem a projektováním v docela odlišném kulturním prostředí byl obsahově velmi problematický. Na obhajobu stavby výškových budov v Praze uvedli příklad Šanghaje jako města, které se čínská vláda rozhodla proměnit v metropoli světového obchodu pro Dálný východ a jako jeden z nezbytných atributů pro tuto proměnu podpořila i výstavbu mrakodrapů. Obklopeni fascinujícím rozvojem tohoto města kladou architekti Jan a Ivana Bendovi tuto sugestivní otázku: „Má Praha zůstat jedním z mnoha kuriózních historických měst ve střední Evropě, nebo se má zpátky zařadit mezi dynamická a prosperující centra evropského dění?“ Nesmyslnost této argumentace je zřejmá, pokud odpovíme protiotázkou: „Má se Praha stát jedním z mnoha kosmopolitních moderních měst v Evropě, nebo zůstat historickým unikátem, kterému v Evropě ani ve světě není rovno?“ Bohužel památkářská hlediska byla manželi Bendovými bagatelizována historicky scestným příměrem: „Napadlo nás, jak by asi dopadl Karel IV., kdyby Matyáš z Arrasu podal jeho jménem na tehdejším magistrátu žádost o povolení stavby chrámu sv. Víta. Obáváme se, že by stavba byla zamítnuta z mnoha různých hledisek: že stavba je převýšena, že porušuje horizontalitu nižších budov na hraně hradčanského komplexu, že ruší celkové drobné měřítko Hradčan a Malé Strany, že porušuje horizont Prahy, že je architektonicky příliš moderní a nebo, že by se tato stavba hodila spíše na předměstí.“ K tomu není třeba dalšího komentáře, jen je třeba s politováním konstatovat, že vystoupení architektů Bendových bylo sice efektním bodem programu, ale svým odtržením od pražské reality také zcela irelevantním.

V odpoledním programu dále vystoupil prof. Ing. arch. Jan Bočan, který vyprávěl o své zajímavé zkušenosti z Gruzie, kde se po úspěšné realizaci budovy českého velvyslanectví v Tbilisi stal místní architektonickou celebritou a toto překvapivé postavení mu přineslo i zakázku na první výškovou stavbu v zemi. Přehledný souhrn historie i současnosti stavby výškových budov v evropských městech pak přednesl doc. Ing. arch. Michal Hexner, který v případě Prahy a její pankrácké pláně vyslovil našemu Klubu blízký názor, že by na zachování dosud stojících výškových budov osobně nelpěl.

Závěr konference patřil dvěma technickým příspěvkům (Ing. Petr Palička a doc. Ing. Karel Kabele), které hovořily o problémech bezpečnosti a dalších specifických aspektech výškových budov z hlediska techniky jejich stavby a provozu.

Konference byla rozhodně zajímavá a poučná, měla-li být zahájením otevřené a věcné diskuse o výškových stavbách v Praze, splnila rozhodně svůj účel. Není však zcela jasné, kdy a kdo bude ve slibném dialogu pokračovat.

Kateřina Bečková