Ve prospěch stavby mrakodrapů na Pankrácké pláni bylo v poslední době publikováno více stanovisek a názorů, které se snaží přesvědčit, že se jedná o přínosný záměr. Tak tomu ale není. Existují objektivní námitky, které zpochybňují nejen přínos, ale samu přijatelnost takového záměru.

„Odkudkoli se podíváš, nikdy oko nepotěšíš.“ Trojice pankráckých výškových budov v září 2006. Foto J. Bečka.

„Mrakodrap je krajní genetická forma architektury... jeho forma je autoreferenční, neodkazuje k ničemu jinému kromě sebe sama.“ (Jana Tichá, Mrakodrap, časopis Architekt 04/2006.) Forma mrakodrapu je tak výrazná, že vtiskne místu nepřehlédnutelnou novou identitu. V případě míst, která identitu neměla, nebo o ni nějakým způsobem přišla, to může být velmi pozitivní počin. Mrakodrap či charakteristická skupina mrakodrapů se stane dominantou, se kterou je místo v povědomí lidí spojeno. Mrakodrapy jsou ale tak výraznou a sebestřednou formou, že přebijí vše, co bylo před nimi, i kdyby to náhodou ještě existovalo. Otázkou je, zda právě tohle v Praze potřebujeme. V Americe a Asii tento problém není tak vyhrocený. Mrakodrapy vytvořily dominantu ve své podstatě nových měst. V Evropě je situace o poznání jiná. Identita většiny evropských historických měst je až na výjimky založena nikoliv na hřmotné velikosti, ale na kvalitě vycházející z minulosti a po staletí pěstěné. Benátky jsou světoznámé, ale mrakodrapy to není. Podstatou identity je disponovat něčím, co druzí nemají, a tím se odlišit. Praha má svou vlastní jedinečnou, oslavovanou a žádanou identitu. Dochovaná tvář historického jádra Prahy je zavedenou obchodní značkou nevyčíslitelné hodnoty. Pokud ji vyměníme za mrakodrapy, hrozí, že se Praha propadne z exkluzivní jedinečnosti do polohy tuctového velkoměsta postaveného po druhé světové válce. A protože takových je hodně, v konkurenci se ztratí.

Je zřejmé, že v případě Pankráce je sporná především poloha v bezprostřední blízkosti historického jádra. Jiné pražské lokality mohou být z tohoto hlediska bezproblémové. Tato polemika není namířena proti možnosti stavby mrakodrapů obecně.

Některé důvody nicméně obecnou povahu mají. Provoz budov s velkým počtem podlaží je energeticky mnohem náročnější než je tomu u staveb běžných výšek. Mrhání energií lze v dnešní době těžko považovat za přínos. Argument, že budova si na sebe vydělá, je o něčem jiném. Argumentovat tímto způsobem je stejné jako se ptát, proč nevykácet deštné pralesy, když je prodej dřeva ziskový. Šetřit energií začíná patřit ke slušnému chování. Stát nutí stavebníky snižovat spotřebu energie třeba tím, že předepisuje požadované tepelně izolační vlastnosti vnějšího pláště novostaveb. Čím jiným než veřejným zájmem na úsporách energie může být takový předpis motivován? Paradoxně klimatizace zatím regulována není, i když je náročnější než vytápění. Z podstaty věci mrakodrapy staví ideu odpovědného hospodaření s energiemi na hlavu. A nejde pouze o klimatizaci.

Mrakodrapy představují mnohem větší bezpečnostní riziko. Ve městě, ve kterém hasiči nemají dostatečně dlouhý žebřík, aby dosáhli na vyšší paneláky, je jakákoliv vážná nehoda, která postihne mrakodrap, neřešitelný problém. Jistě lze navrhnout masivní bezpečnostní opatření s několikanásobným jištěním, ale zkušenost ukazuje, že v případě nečekané akutní potřeby bývají nouzové úniky zpravidla uzamčeny, zataraseny či vyřazeny z jiného důvodu. U výjimečné stavby je velmi obtížné už jen předvídat, co všechno se může přihodit. Vzpomeňme si pro ilustraci na devět mrtvých při požáru hotelu Olympic v roce 1995. Mrakodrapy mají mnoho společného se snahou předvádět se. Bohužel to neplatí pouze o předvádění se v dobrém. Vyzývavost z nich dělá potencionální cíl teroristického útoku. Tento nepříjemný příznak přitom neohrožuje pouze mrakodrapy samé, ale i jejich okolí.

Město Praha – nebo lépe pražský region – má mnoho vážných problémů, které podvazují jeho rozvoj a zhoršují podmínky pro život. Připomeňme chybějící urbanistickou vizi, která by výstavbu v hlavním městě vyvedla z panujícího chaosu a poskytla jeho rozvoji tolik potřebné cílevědomé a kvalifikovaně vedené směřování. Tato vize by navíc měla dostát zvyku, že koncipování města je svébytným druhem umění a mělo by proto být svěřeno lidem, kteří jsou nadáni odpovídajícími schopnostmi tvůrčího uvažování. Chybí jasná představa, na jakém schématu se má Praha rozvíjet, tedy například zda se má, či nemá podporovat vznik satelitních center, které by odlehčila historickému jádru. To není otázka umist’ování jednotlivých staveb, ale politické rozhodnutí podložené předchozí diskusí a velmi kvalifikovanou urbanistickou přípravou. Praze chybí vyhovující řešení dopravy, a to v konceptu i v realizovaných stavbách. Potýká se s akutním nedostatkem sportovišt’ všeho druhu včetně plováren a krytých plaveckých bazénů. V širším městském centru není dostatek ploch vegetace, na sídlištích představuje problém nekultivovanost veřejného prostoru.

Výše uvedený výčet problémů rozhodně není vyčerpávající, ale je z něho zřejmé, že realizace několika solitérních komerčních budov v bezprostřední blízkosti historického jádra žádný z vážných problémů Prahy neřeší.

Jedním z obecným problémů je lhostejnost k architektonické kvalitě nových budov. To vede k masovému vzniku výtvarně průměrných či zcela podřadných staveb. Stesky po kvalitní architektonické a urbanistické tvorbě zdánlivě nahrávají vzniku mrakodrapů. Ale opravdu pouze zdánlivě. Pražská památková rezervace zaujímá cca 4 % rozlohy Prahy a i když započítáme ostatní památkově chráněná území, stále se jedná o zlomek plochy. Na památkově nechráněných územích reálně nevzniká lepší architektura než v památkové rezervaci či zónách. Stačí si připomenout úroveň standardně stavěných rodinných domků – a kolik tisíc jich bylo v posledních letech postaveno! Problém absence kvalitních realizací je založen někde úplně jinde než v památkové ochraně architektonického dědictví. Vztah k architektuře je kulturní záležitost. Není samozřejmý, musí se pěstovat. Kultivovaná společnost chápající hodnotu kvality prostředí, ve kterém žije, společnost, která má na stavby výtvarné nároky, společnost, která rozumí architektuře a dokáže ji ocenit, společnost, ve které vyrůstají osvícení stavebníci – to je základ, ze kterého mohou vyrůstat kvalitní nová díla. Na stejném základě ale spočívá i péče o architektonické dědictví. Zpochybňování hodnoty historických staveb a jimi tvořeného prostředí stejně jako prosazování myšlenek, že ve vztahu k architektonickému dědictví je dovoleno vše, se projevuje ztrátou citu veřejnosti pro jakoukoliv architekturu. Argumentace primárně zpochybňují potřebu vážit si existujících hodnot a v důsledku tak neméně škodí soudobé tvorbě.

Pro nepodloženost zasluhuje odmítnutí teze spojující možnost vzniku kvalitního soudobého díla na Pankráci pouze a výlučně s mrakodrapy. Kvalitní architektura není vázána na výškové stavby. Mluvit v souvislosti se stavbou dalších mrakodrapů na Pankrácké pláni o věžích či ušlechtilých solitérech je podvod. Ve skutečnosti by se hmoty slily do mohutné pohledové hradby. Aby bylo jasno: potřeba kompozičně se vypořádat se stávající neutěšenou podobou tamní zástavby je nepochybná. Pochybné je však tvrzení, že uspokojivého výsledku lze dosáhnout pouze stavbou dalších mrakodrapů. Vezmeme- li navíc v úvahu, že na potencionální staveniště navazuje převážně obytná zástavba, tedy že zvažované stavby vpadnou do života tisíců místních obyvatel, je vhodné si uvědomit, že v podstatě jakákoliv jiná architektonická forma zástavby vytvoří lidštější prostředí než právě mrakodrapy.

Málokdo asi zpochybní, že danou plochu lze přiměřeně zastavět, nebo že je dokonce žádoucí ji přiměřeně zastavět. Klíčové slovo je ovšem přiměřenost. Ta se týká nejen vkládaných funkcí a architektonické formy, ale i kapacity. V této souvislosti je třeba důrazně připomenout, že limitní kapacita je dána nikoliv pouze velikostí staveb, které lze na danou plochu vměstnat, ale i možnostmi lokality a širšími vztahy. Pro přiměřenou kapacitu platí, že území je dobře dostupné městskou hromadnou dopravou. Také navazující komunikace snad ještě vstřebají přiměřený nárůst automobilové dopravy spojený s novou výstavbou. Tím je ovšem odmítnut argument, že mrakodrapy umožní mnohem vyšší intenzitu využití území, či že je zde dokonce možno vybudovat tolik administrativních ploch, že bude pokryta potřeba celého města. Oprostíme-li se od všech ostatních hledisek, megalomanská užitná plocha by k sobě vázala odpovídající megalomanský nárůst automobilové dopravy. Auta by přijížděla a odjížděla kudy? No přece po dálnici a severojižní magistrále. A jsme u toho. Zatížit severojižní magistrálu dalšími tisící aut a tím ještě více zkomplikovat již tak těžko dosažitelné řešení problému, který představuje, by byl zločin. Zločin o to vážnější, že Pankrác není jediným místem, kde něco takového hrozí. To samé platí o zvažované komerční zástavbě plochy Masarykova nádraží. Je pravda, že auta by se mohla magistrále vyhnout průjezdem přes okolní obytné čtvrti. Pokud si komunální politici takto představují rozvoj, necht’ jdou a vysvětlí to lidem, jichž se to bezprostředně týká.

Závěrem se dostáváme k námitce nejpodstatnější. Vnímání architektury je silně ovlivněno prostředím. Architektura je založena na prostoru a prostorových vztazích. Prázdná, tj. nezastavěná plocha může být závažnou součástí architektonické či urbanistické kompozice. Mnoho lidí ruší televizní věž na Žižkově. Problém není ve vzhledu té televizní věže – ta je ve srovnání s jinými televizními věžemi velmi hezká a pohled na ni sám o sobě nemůže nikomu vadit. Problém je v jejím zjevování se za Týnským chrámem při pohledech na Staré Město. Představme si, kdyby za Pražským hradem při pohledu z Karlova mostu nebylo nebe, ale stěna paneláků. Hradu by se fyzicky nemuselo vůbec nic stát. A přece by to už nebyl on. Okolní prostředí je pro vnímání města mimořádně důležité. Jedinečnost historického jádra Prahy přece nespočívá pouze v architektuře, ale také v dramatické konfiguraci terénu, Vltavě, zeleném Petřínu a panoramatických pohledech. Berme zápis historického jádra Prahy na Seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO nikoliv jako zdroj formálních závazků, ale jako certifikát opravdu mimořádné hodnoty. Tato hodnota by byla stavbou mrakodrapů poškozena. Poškození by nespočívalo v tom, že na pozadí by bylo vidět cosi nového. Mrakodrapy by vytvořily novou dominantu vlastkonkurující Pražskému hradu. Změnilo by se měřítko a prostředí. Vyšehrad by přestal působit majestátním dojmem. Ve srovnání s mrakodrapy nemá šanci.

Těžko říci, zda by za realizaci záměru výstavby mrakodrapů na Pankráci byla Praha ohrožena vyškrtnutím ze Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Je to možné. V podstatě na tom ale nezáleží. Podstatní jsme my a světová veřejnost, kteří bychom tímto nekulturním činem byli ochuzeni. Říkat postavíme mrakodrapy, z UNESCO nás stejně nevyškrtnou, je stejné, jako když dítě drží vzácnou skleněnou vázu a schválně ji pustí na zem. Žádný pohlavek rozbité sklo nespraví.

Miloš Solař
Článek byl napsán pro časopis Architekt.

NA ROZCESTNÍK KAUZY