Motto: „Je vůbec možno v Praze říci, že mrakodrapy jsou krásné? Že právě jimi by se konečně Praha mohla dostat ze svého provinčního zakletí?“

M. Machovec

Město je zvláštní fenomén. Dotýká se všech a všichni k němu mají osobní vztah. Ti, kdo přemýšlejí o jeho podobě, mohou mít na jeho současnost a zejména budoucnost diametrálně odlišné názory, aniž by bylo možné říct, že ten který je jediný správný – je-li myšlen doopravdy, má právo být vysloven a prosazován. K tomu, aby se tyto jednotlivé názory setkávaly a utkávaly, slouží diskuse, jejímž cílem není toho druhého „obrátit na víru“, ale pokusit se jej přimět k přemýšlení o důvodech našeho nazírání.

Pan Martin Machovec vyslovil svůj názor jednoznačně. Chápu-li jej správně, je dle něj Praha architektonicky upadající město, jež čeká na svého spasitele, kterým jsou v jeho podání krásné mrakodrapy. Je-li názor formulován takto, lze s ním stěží nějak polemizovat. Punc „současnosti“ či „modernosti“ zde vítězí nad architekturou, neboť nejde o to, co výškové stavby v tom kterém městě způsobí, ale zda tam už konečně budou stát.

Můj úhel pohledu je jiný. Přiznám se, že jsem rovněž fascinován mrakodrapy. Ano, mohou být krásné, samy o sobě i v kompozici s jinými mrakodrapy. Jejich problém je vlastně jen jeden: všude, kam přijdou, změní měřítko tak radikálním způsobem, že jakékoli dosavadní urbanistické vazby přestanou platit. Dominanty, které do té doby ovládaly střed města, se stávají stejnými trpaslíky, jež vedle nových, mnohonásobně vyšších staveb působí úsměvně či tragikomicky. Výškové stavby s sebou nesou svůj vlastní řád, který přebije vše ostatní, ať je to románské, barokní či zcela nedávné. Výborně to dle mého soudu vystihl v článku pro časopis Reflex Martin Komárek: „Představa města jako hudební skladby je inspirativní. Jistě – vkus se vyvíjí, styl skladeb se mění. Není důvod ustrnout u Mozarta a neposlouchat třeba Sex Pistols. Problém je ovšem v tom, že jen stěží můžete Mozarta a Sex Pistols zkombinovat tak, aby z toho vzešlo něco, co by se vám líbilo. Je asi lepší uchovat si je odděleně, což z vás nečiní ani staromilce, ani modernisty. A tak je to možná i s Prahou a mrakodrapy.“

A ještě jedna věc – ono tolikrát probírané panorama. Nevím jak ostatní, ale já město vnímám trojrozměrně. Vnitřní Praha má podobu amfiteátru, který je lemován většinou zelenými stráněmi údolí Vltavy. Korunou, nebo chcete-li dominantou tohoto prostoru je hradčanské návrší s Hradem a katedrálou. Jeho působení je možné právě jen díky tomu, že jej v rámci zmíněného amfiteátru nic nepřebíjí ani nezpochybňuje. Stopadesátimetrové (ale stejně tak i stometrové!) stavby uprostřed kotliny by nejen přesáhly hranici okolních svahů, ale zcela by změnily naše vnímání „svatého“ hradčanského návrší – jakmile by pohled z hradní rampy nebo Petřína jednou zabloudil na mrakodrapy, změnilo by se jeho měřítkové nastavení a tím i vnímání Hradu a ostatně i celého historického města.

Ale zejména: Praha nemá jen tohle jedno panorama, má jich vzhledem k popsané kompozici mnohem více – stačí se projít po svazích Petřína a Strahova, projít Hrad a pokračovat po hraně Letenské pláně. Urbanistická kompozice města je jeho nejvnitřnějším základem, atributem a živnou půdou, která umožňuje dialog staveb historických s těmi nejsoučasnějšími. Výšková stavba není apoštolem modernity, je jenom jednou z mnoha variant. Někam se hodí, jinam ne. Za provinční nepovažuji absenci výškových staveb v Praze, ale právě výše zmíněné nebezpečné zjednodušení, které dělá ze všech odpůrců mrakodrapů v Praze v lepším případě staromilce a v horším zaostalé hlupáky, kteří nepochopili pravou cestu pokroku.

Ale takhle to jistě autor nemyslel. Jeho názor zcela respektuji a nehodlám mu jej vyvracet. Měl bych jen jedinou otázku. Zauvažoval někdy, že to, co on vnímá jako symbol nové architektury a tedy nezpochybnitelnou hodnotu bez ohledu na místní urbanistické souvislosti, může někdo jiný posuzovat právě na jejich základě? Pokusil se někdy podívat se na výškové stavby bez „mesiášského“ zápalu, čistě jako na objemy vstupující do konkrétního, nějak utvářeného prostředí? Pokud tak učinil a jeho názory to nezměnilo, nebo dokonce posílilo, znamená to, že asi opravdu vidíme v Praze každý úplně jiné město. Je-li tomu tak, asi mi nezbývá než říci, že v tom jeho bych žít nechtěl a že učiním co budu moci proto, abych ani nemusel.

Richard Biegel