Klub Za starou Prahu vítá iniciativu Ministerstva kultury otevřít odbornou diskusi o věcném záměru nového památkového zákona. Na základě naší dlouholeté zkušenosti s fungováním památkové péče v Praze a v České republice chceme v jejím rámci upozornit na několik sporných bodů, které mohou – budou-li součástí nového předpisu – výrazně zkomplikovat péči o chráněné kulturní památky a zhoršit postavení památkové péče jako takové. Jedná se zejména o:

1. Přechodné období na „přezapsání“ všech nemovitých i movitých kulturních památek s nepřekročitelnou lhůtou 10ti let je vzhledem k jejich počtu (cca 40.000 nemovitých a více jak 100.000 movitých) a zákonem stanoveným lhůtám správního řízení spíše nerealistické. Bez stanovení ochranných opatření pro případ časové nouze mohou být snadno naplněny chmurné vize o masivní mechanické redukci počtu památek.


2. Nebezpečné narušení rovnováhy „dvojkolejnosti“ (tedy rozdělení památkové péče na složku odbornou, kterou je Národní památkový ústav, a výkonnou, kterou jsou kraje a pověřené obce) ve prospěch výkonné složky. Nejde jen o to, že odborná složka se již nemá, s výjimkou národních kulturních památek, vyjadřovat k veškerým zásahům na památce, ale pouze k těm nejzávažnějším, přičemž kvalifikace „nejzávažnějších zásahů na památce“ je v podstatě ponechána na libovůli výkonné složky, ale především o to, že její vyjádření je pro výkonný orgán nezávazné a navíc postaveno na roveň jakýmkoli jiným podkladům a vyjádřením. Vyloučení Národního památkového ústavu z rozhodovacího procesu jde zcela proti logice zákonem navržené koncepce památkové péče, a v důsledku znamená, že stát nebude schopen garantovat důslednou a odbornou ochranu památek, ke které se mj. zavázal v mnoha mezinárodních úmluvách o ochraně kulturního dědictví. Výkonné orgány nemohou už z principu mít dostatečné množství odborných kapacit k zpracování tak klíčových dokumentů, jakým jsou jinak velmi žádoucí plány ochrany, a jejich rozhodování může bohužel být až příliš snadno ovlivněno místními partikulárními a zcela nepamátkovými zájmy.


3. Neexistenci mechanismu, kterým by se mohl NPÚ odvolat proti těm rozhodnutím výkonné složky, která v rozporu s jeho odborným názorem povolila demolici nebo devastační přestavbu kulturní památky. Tento stav činí Národní památkový ústav v procesu obnovy kulturních památek pouhým statistou, který nemá možnost své názory prosadit a jehož názor tak logicky nemůže mít u vlastníků památek patřičnou váhu a respekt. Tento zcela neudržitelný stav, který je bohužel obsažen už ve stávajícím předpisu, nový návrh beze změny přejímá a ještě dále prohlubuje (viz předchozí bod).


4. Vyloučení staveb žijících autorů ze seznamu kulturních památek, které povede nejen k snadnému zničení nemnoha dochovaných kvalitních staveb druhé poloviny 20. století (mezi které mimo jiné patří například vysílač Ještěd, jenž byl vyhlášen nejvýznamnější stavbou 20. století), ale také k nevratné ztrátě kreditu těchto „mladých památek“, který byl v posledních letech pracně vybudován.

Další námitky a podněty Klubu viz Stanovisko k návrhu věcného záměru zákona o památkovém fondu.

NA ROZCESTNÍK KAUZY