Rekapitulace případu

Na sklonku jara byla veřejnosti prezentována architektonická studie arch. Richarda Meiera na dostavbu centrální části Pankrácké pláně. Smělá vize vyvolala bouřlivé reakce, od jednoznačně souhlasných až po neméně jednoznačně zamítavé. Klub při tom pochopitelně nemohl stát stranou: problém zástavby pláně visí nad Prahou jako Damoklův meč je již dlouhá desetiletí a bylo jen otázkou času, kdy se najde finančně silný investor, který bude schopen nerozhodnosti města využít pro uskutečnění svých více či méně bohulibých záměrů. Zdá se, že tento čas právě nastal: společnost ECM postupně skoupila většinu budov a pozemků v lokalitě včetně nedostavěného torza bývalého rozhlasu a s mocnou podporou městské části Praha 4 představila výše zmíněnou vizi podoby centra pláně. A jak už to v Praze bývá téměř zvykem, namísto jasného regulačního plánu svazuje představivost architekta jen obecně formulovaný územní plán, který s návaznou regulací přirozeně počítal… Ale vezměme to popořádku.

Pankrácká pláň je černým svědomím českého urbanismu dvacátého století. Snad každá generace se její území pokusila vyřešit - pokaždé rázně, jednou pro vždy, a shodou zvláštních okolností většinou zcela jinak, než předpokládaly generace předchozí. Vzniklo tak území bez vnitřní logiky, roztříštěné v půdorysu i siluetě, prostor bez identity a přirozené struktury. Poslední ranou pak byla koncepce výstavby výškových budov, která se prosadila v euforických 60. letech 20. století. Z velkorysých plánů zde zůstala zajímavá budova Motokovu, těžkopádné desky hotelu Panorama a Centrotexu, hotel Forum na předpolí Nuselského mostu a konečně dodnes nedokončená desková budova rozhlasu. Na území centrální části (nazývané podle tvaru území někdy pentagon), o něž se nyní jedná, jsou z těchto staveb tři - Motokov, Panorama a rozhlas, v parteru doplněné chaosem nízkých a většinou provizorních budov, ohrad a roztříštěné, většinou neudržované zeleně. Všechno je pak překryto systémem dopravních komunikací, které svým průjezdním charakterem jen posilují chaotičnost území.

Stejně bezradně se zástavba pláně projevuje i v panoramatu města. Trefně charakterizované jako ”vykotlané zuby” se pankrácké budovy uplatňují ve všech dálkových pohledech jihovýchodním směrem z historického jádra a nepochopitelně tak narušují plynulý horizont města. Celé území pak je, patrně pro zvýšení absurdity situace, součástí ochranného pásma Pražské památkové rezervace, jehož hlavním posláním je právě zabraňovat narušení dálkových vztahů historického města a okolní krajiny.

Architektonická soutěž

Nehotovost daného území byla a je zřejmá. Vzhledem ke komerčním tlakům v posledních letech se stalo dořešení zástavby pláně přímo nutným, neboť celé území je ideální stavební parcelou pro velkorysé záměry obchodně - administrativního druhu. Snad právě tyto tlaky vedly v roce 1997 Městskou část Praha 4 a Útvar rozvoje hlavního města Prahy k vypsání architektonické soutěže na ”Dostavbu centra Pankrácké pláně”. V podmínkách soutěže byla pláň rozčleněna do čtyř sektorů (A až C), u nichž byly obecně stanoveny podmínky pro zástavbu. Krom charakteru (většinou území smíšené všeobecné s administrativou, obchody a byty) se zde zmiňuje i výška zástavby, která má respektovat výškovou hladinu okolního sídliště (5-6 nadzemních podlaží); výjimkou jsou plochy B a C (tj. místo současného Meierova návrhu a oblast u protější křižovatky na magistrále), kde se připouštějí ”…výškové budovy, nedoporučuje se však překročit výšku objektu českého rozhlasu”. V preambuli soutěže se rovněž konstatuje, že ”Návrhy vzešlé ze soutěže nejsou závazné, ale mohou se stát podkladem pro stanovení regulace v území. V případě, že bude pořizován regulační plán daného území, bude autor nejvýše oceněného návrhu vyzván pořizovatelem k jednání o spolupráci na tomto plánu”. Poznámka 1

Architektonická soutěž proběhla a nalezla i svého výherce. Uděleny byly i druhá a třetí cena a několik odměn. První tři udělené ceny zajímavým způsobem ukázaly tři různé koncepce řešení problému. Návrh poctěný první cenou (Petr Hrůša, Pavel Chrz, Antonín Jeníček, Jan Štípek a d.) doplnil pláň šesti štíhlými mrakodrapy, jejichž pravidelné umístění vytvořilo pravoúhlou uliční síť. Výška budov respektovala výšku budovy Motokovu; jejich vnější vzhled byl naznačen jen schematicky, přičemž autoři soudí, že urbanistické řešení ”ponechává volnost architektuře jednotlivých objektů a ”snese” jejich rozdílnou úroveň i styl.” Poznámka 2 V dálkových pohledech byla jednotnými výškovými budovami zcelena silueta Pankráce (až na osamělý solitér při magistrále, který tuto celistvou situaci dosti nepochopitelně narušuje). Celkově znamenala první cena jasné přihlášení se k myšlence dobudování ”Mannhattanu” s výškovou regulací novostaveb dle budovy Motokovu. V intencích tohoto konceptu lze návrh bezpochyby považovat za velmi zdařilý. Jeho stinnou stránkou je (krom potvrzení narušeného panoramatu) absence městské struktury pro běžný místní život.

Druhá cena (Jaroslav Ouřecký, Jiří Pilař, Petr Preininger, Pavel Šváb) představila koncept jiný. Mezi stávající budovy vkládá výraznou východozápadní osu, jejímž završením ve středu ”pentagonu” je velká budova radnice. Ta tvoří rovněž střed kříže, který vytváří tři stávající a jeden nový mrakodrap. Celkové řešení se zdá být kompromisem mezi mezi koncepcí solitérních staveb, jejichž působivost je zřetelná z většího odstupu a snahou doplnit oblast městským parterem s čitelnou osou, která supluje centrální náměstí. V dálkových pohledech návrh siluetu nijak zásadně nezceluje, přičemž současný torzální stav pouze doplňuje o jednu dominantu a celkově mírně zvýšenou podnož.

Třetí cena (Vít Máslo, Petr Bouřil, Jaroslav Hlásek, Tomáš Bernášek, Ondřej Tomášek, Václav Malina, Jiří Paleček a d.) je pozoruhodným pokusem překrýt chaos území souvislou blokovou zástavbou městského typu, která má své ulice a centrální náměstí (trochu nešťastně zde umístěné na desku nad komunikací). Z této struktury pak vyrůstají výškové budovy, doplněné o dvě cca 80m vysoké stavby (výška Motokovu je 103m). V dálkových pohledech je kompozice doplněna do uceleného tvaru. Svým přístupem tak třetí cena vhodně spojuje požadavek o doplnění kompozice staveb, stejně jako nutné vytvoření čitelného městského jádra v jejich parteru.

Výsledky soutěže byly podkladem pro koncept zadání regulačního plánu. Na základě první ceny bylo mimo jiné doporučeno, aby nově navrhované výškové stavby nepřesáhly výšku Motokovu a byly umístěny v ploše těžiště území, tedy mezi objekty rozhlasu, hotelu Panorama, Motokovu a ”severovýchodním kvadrantem ulic Na Pankráci a Hvězdova”. Poznámka 3 Koncept regulačního plánu však nebyl zadán. Celá soutěž tak vyzněla do ztracena

Návrh dostavby Pankráce podle Richarda Meiera a stanovisko Klubu

Vše utichlo na další tři roky, kdy z anonymity vystoupil investor území a představil zmíněnou Meierovu studii jako základ svých představ o budoucím řešení centra pláně. Ta dále rozvíjí koncepci mrakodrapů v lokalitě. Ke stávajícím výškovým budovám doplňuje elegantní mrakodrap, který výškou 160 metrů značně převyšuje hladinu doporučenou v zadání konceptu regulace (výška Motokovu, tedy 103 m). Nedostavěnou budovu rozhlasu pak v rámci dokončení navyšuje na 122m a doplňuje k ní stejně vysoký protějšek. Kompozici dále dotváří několik nižších budov různých funkcí.

Uveřejněné návrhy vyvolaly širokou diskusi, která se objevila v tisku denním i odborném. Poznámka 4 Mezi hlavní odpůrce projektu patřili např. arch. Vlado Milunič a Jan Sedlák, projekt naopak podpořili např. arch. Zdeněk Lukeš či Josef Pleskot. Tématem diskuse nebyl jen vlastní Meierův návrh, ale koncepce přístupu k řešení pláně vůbec. Opět se tedy vrátila diskuse, která se zdála býti vyřešena soutěží - tedy zda dokončit záměr výstavby mrakodrapů, současný stav jen korigovat stavbami nižšími či dokonce počítat s budoucím odstraněním vysokých solitérů. Poslední zmíněný názor byl i východiskem stanoviska Klubu z 1. června 2001, v němž se mimo jiné konstatuje, že ”Klub Za starou Prahu považuje tento problém za velice závažný a vítá proto otevření diskuse na téma budoucnosti Pankráce. Domníváme se však, že při jeho řešení je třeba vyvarovat se chyb, které vedly k současnému torzálnímu a nekoncepčnímu stavu rozlehlého území.”

K historii místa stanovisko uvádí, že ”Zástavba pankrácké pláně ve 20. století neměla šťastný osud. Už urbanistům první republiky se zde nepodařilo vybudovat dostatečně soudržnou městskou tkáň, která by měla jasně definované prostory ulic a náměstí. Architekti sedmdesátých a osmdesátých let proťali pláň Severojižní magistrálou a pokusili se zde vybudovat napodobeninu čtvrti La Défense v Paříži včetně několika mrakodrapů, nijak nenapojených na městský kontext a vstupujících nepříznivě do panoramatu Pražské historické rezervace v nedostatečné vzdálenosti od jejích hranic. (…)

Projekt světoznámého amerického architekta Richarda Meiera se snaží napravit a esteticky kultivovat chyby, kterých se pražští architekti a urbanisté v minulých desetiletích na pankrácké pláni dopustili. Vyznívá však ve svém důsledku jen jako ušlechtilá maska těchto chyb, ke kterým Meierův projekt připojuje chyby další a tak původní nepříznivou situaci násobí. Z izolovaných věžových domů, které už na Pankráci stojí, se projekt pokouší vytvořit tvarově soudržnou ”rodinu” za cenu toho, že k nim přidává mrakodrapy o desítky metrů vyšší, než je výška Motokovu a nedostavěného rozhlasu. Meierův projekt také dostatečně nenapravuje lokální urbanistické chyby, především nedostatek jasně definovaných náměstí a ulic.”

Stanovisko pak závěrem konstatuje: ”Jestliže dnes není sporu o tom, že původní urbanistická koncepce Pankráce jako ”pražského Manhattanu” byla chybná, a jestliže se dnes odborníci i většina Pražanů svorně shodují v názoru, že promítnutí siluety věžových domů do panoramatu historického města je více než nepříznivé, pak nelze připustit představu, že pod heslem nápravy bude tento urbanistický omyl minulosti de facto konzervován a ještě prohlouben. Domníváme se, že koncept pankrácké pláně je třeba řešit zcela nově, třeba i soutěží, s promyšleněji stanovenými regulačními podmínkami a také bez zatížení břemenem nutné existence nepovedených věžových domů (zejména hotel Panorama, budova rozhlasu), a s těmito počítat jen ”na dožití”, tj. s jejich výhledovým odstraněním v časovém horizontu třiceti, maximálně čtyřiceti let.

Klub Za starou Prahu rozhodně nezpochybňuje tvůrčí schopnosti amerického architekta, vítá otevření problému dostavby pankrácké pláně a zcela jistě bude podporovat smělá, i když výškově přiměřená architektonická řešení; nicméně předložený projekt pokládá z výše zmíněných důvodů za zcela nepřijatelný.”

Podobný názor vyjádřil ve svém odborném vyjádření ze dne 9.8.2001 i Státní památkový ústav v hlavním městě Praze (SPÚHMP), když konstatoval, že předložený návrh je z hlediska památkové péče nepřípustný. V odůvodnění je zde zmíněno ochranné pásmo PPR a podmínka, že se v něm vzniklé novostavby pohledově neprojeví ve vztahu k PPR, přičemž tuto podmínku prý ”návrh nejen nerespektuje, ale zcela ignoruje”. Vyjádření dále uvádí, že předložený návrh je ”zřejmě naprostým nepochopením kompozičních a prostorových vztahů, na kterých je Praha jako město založena a v průběhu svého dlouhého vývoje utvářena (…) Předkládaný návrh výškových budov přijatelných a vhodných pro mladší města, například v USA nebo Asii, koncipovaných v principu souboru vertikál, jsou neakceptovatelné pro již historickým vývojem utvořené proporční vztahy, urbanismus a měřítko, starých historických měst jakým je i Praha, některá italská města a řada dalších podobných měst Evropy. (…)

V daném území tzv. ”Pankrácké pláně” (…) preferujeme vytvoření klasického městského prostředí s obvyklým uličním interiérem a městskou blokovou uliční zástavbou a s regulovanou výškou zástavby, aby nebyl narušen klasický horizont města a nevznikly zde pro pražské panorama další nevhodné a rušivé výškové stavby. Výše uvedené podmínky byly již konstatovány v předchozích stanoviscích našeho ústavu jako zásadní požadavky k řešení zástavby pro celé území tzv. ”Pankrácké pláně”, v předkládaném návrhu jsou však tyto podmínky zcela ignorovány.”

SPÚHMP se ke studii vyjadřoval pouze v rámci předběžného projednávání studie, které mu doporučil odbor územního rozhodování MHMP. Po zamítnutí ústavem se studie projednávala na odboru památkové péče MHMP. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že i odbor vysloví svůj nesouhlas, investor svůj návrh stáhl. Ovšem i tak by bylo zamítnutí studie pro investora jen orientační, neboť právní váhu má až projednávání projektu pro územní rozhodnutí.

Závěrem

Pokusme se na závěr celou historii shrnout. V roce 1997 vyhlásila městská část Praha 4 a Útvar rozvoje města architektonickou soutěž, která se měla stát podkladem pro regulační plán. O tento plán městská část zjevně stála, neboť jinak by vyhlášení soutěže postrádalo smyslu. Soutěž proběhla a vítězným se stal návrh, který počítal s naplněním myšlenky výstavby mrakodrapů na pláni. Výšku nových staveb pak omezil budovou Motokovu a pravidelným umístěním staveb vytvořil čitelnou strukturu, která se mohla stát podkladem pro regulační plán, jehož koncept byl v této podobě skutečně vypracován a schválen i městkou částí Praha 4.

Pak ale nastal v chování MČ obrat: regulační plán nebyl zadán a ve svém usnesení se zastupitelstvo dokonce rozhodlo napříště nepřijímat žádné regulační podmínky, které by mohly odradit potencionální investory. Tím byl na hlavu postaven samotný princip regulačního plánu, který naopak musí předcházet záměr komerčních aktivit, neboť jen on jim může stanovit jasná pravidla hry. Výsledkem snahy Prahy 4 pak je skutečnost, že pro pláň platí jen omezení daná souhrnným Územním plánem, který ani nestanoví výškové limity pro dané území. A jakoby náhodou pak tato situace výborně vyhoví investoru, který, zaštítěn jménem světoznámého architekta, představí návrh výškových budov, které si z předcházejících snah o regulaci území pranic nedělají.. V oslnění skvostnou vizí se postupně zcela zapomíná na širší vztahy vysoko položené a dobře viditelné pláně, stejně jako na urbanismus místa či potřeby jeho obyvatel. Pomíjí se i výsledky průzkumu mínění zdejších obyvatel, z nichž si výstavbu mrakodrapů na pláni přejí pouhá 4 procenta (!).Památkové orgány se pochopitelně postaví proti, avšak před vydáním konečného stanoviska ke studii ji investor raději stahuje.

Je otázkou, co lze nyní očekávat. Investor by měl respektovat názor památkové péče a projekt mu přizpůsobit, což by ovšem znamenalo jeho naprosté přepracování. Takovýto postup by byl hoden velkého a osvíceného investora, který má nejlepší vůli respektovat chrakater města, do něhož svým zásahem vstupuje. Druhou možností je, že nastane období usilovných zákulisních jednání, která by měla projekt učinit průchodným. Scénář známý a v Praze velmi obvyklý, tudíž očekávatelný.

Navíc je zde ještě koncept regulačního plánu, který vyšel ze zmíněné soutěže. Jeho intence nový návrh rovněž zcela ignoruje. A aby byla situace složitější, je tento koncept regulačního plánu v příkrém rozporu s citovaným stanoviskem památkového ústavu.

Jsou tu tedy tři názory, které jsou vzájemně neslučitelné: názor památkových institucí, který by se měl v normální společnosti respektovat a který namísto dalších mrakodrapů požaduje vytvoření normálního městského prostoru, regulační plán, jež mrakodrapy v určité výši připouští a návrh investorův, který mrakodrapy naopak navyšuje. Zdá se, že dosažení konsensu bude úkol téměř nadlidský… Nepředbíhejme však událostem. Ale zároveň dbejme na to, aby události nepředběhly nás. Neboť to se v Praze posledních let se to stává až příliš často…

Richard Biegel