Stanovisko Klubu Za starou Prahu k záměru vyhlášení ideové urbanistické soutěže na Letenskou pláň v Praze

(přidáno 23.5.2008)

/Stanovisko vychází zejména z konceptu soutěžních podmínek z března 2008 a výkladu architektů Václava Králíčka (ÚRM) a prof. Dalibora Veselého (člen soutěžní poroty)./

Letenská pláň je jedním z urbanisticky nejhodnotnějších prostorů ve vnitřní Praze. Její městské i společenské funkce jsou nezpochybnitelné a v podstatě stabilizované. Je zjevné, že nekoordinovanost, naddimenzovanost či dokonce zjevná provozní nesmyslnost zde plánovaných (Oceanárium, Národní stadion) nebo již realizovaných stavebních akcí (zejména podzemní garáže, které se zřejmým nedopatřením stanou garážemi „nadzemními“) může během velmi krátké doby způsobit nejen zahlcení dosud volné a nekomerčně využívané pláně dopravou, ale také následně vyprovokovat další zástavbu „nezbytných“ doplňkových komerčních projektů, jako jsou hotely či zábavní centra. Tato hrozba je o to reálnější, že město Praha nemá ani závazné regulační plány, ani institut Hlavního architekta, který by dokázal dravé developerské projekty regulovat.

Rozhodnutí uspořádat soutěž o budoucí podobě pláně se v tomto prostředí stavebního chaosu zdá být rozhodnutím logickým, avšak zdar soutěže závisí především na koncepci a preciznosti jejího zadání. Po seznámení s ideovým východiskem a jednotlivými body předloženého „scenaria“ soutěže musí Domácí rada Klubu bohužel konstatovat, že soutěž zadaná v této podobě je hazardováním s hodnotou pláně jako volného městského prostoru. Předloženému zadání lze podle našeho názoru vytknout několik chyb, které již v principu zdařilý výsledek soutěže vylučují:

1) Zadavatel soutěže zjevně pojímá pláň jako „zemi nikoho“, jako místo, kterému zcela schází nějaká urbanistická struktura. Toto výchozí pojetí je hrubým historickým a urbanistickým omylem. Současné řešení pláně je výsledkem urbanistického návrhu Jiřího Štursy z 50. let 20. století. Na rozdíl od urbanisticky zcela naddimenzovaného a nevhodného Stalinova pomníku jej lze označit za řešení nadčasové, které využívá jak principy modernistické (zónové pásové rozlišení lesoparku, parku a písečné plochy), tak historizující (diagonální osové cesty, které celou pláň protínají). Současný různorodý provoz pláně ukazuje, že toto řešení je dodnes vyhovující a stabilizované. Obdobně rozvolněně vnímá zadání tzv. fasády pláně, které jsou ve skutečnosti okraji urbanisticky jasně definovaných čtvrtí činžovní blokové či řádkové zástavby na severovýchodě a parku, resp. vilové čtvrti na severozápadě. Je zjevné, že není možné hovořit o „fasádách pláně“ a nevzít přitom v úvahu tyto urbanistické souvislosti, které jakékoli další „úpravy fasád“ pevně limitují.

2) V zadání soutěže není řečeno, co se od jejího výsledku vůbec očekává. Je přitom zřejmé, že na počátku musí být jasné rozhodnutí, zda chceme v principu pláň zachovat v současné podobě nebo ji dostavbami a úpravami výrazně proměnit, neboť jedno logicky vylučuje druhé. Zadat soutěž, ve které jsou obě varianty otevřeny, nebo se dokonce očekává jakási jejich „syntéza,“ není ničím jiným, než pokusem města zbavit se odpovědnosti za toto zásadní koncepční rozhodnutí. Není možné v úvodu soutěže deklarovat hodnotu pláně a nutnost jejího zachování, když další body zadání připouštějí tak výrazné stavební zásahy, jakými jsou zvažovaná budova na místě Stalinova pomníku, vize muzejní čtvrti, jakési kulturní akropole v místě přízemních kurtů a dřevěných letních restaurací apod. Z hlediska formy „scenaria“ je obdobně nepochopitelné smísení důležitých témat s tématy víceméně podružnými, která jsou na některých místech doplněna až bizarně subjektivními osobními postřehy autora zadání.

3) Zadání soutěže nebylo dosud nijak konzultováno s odbornou složkou státní památkové péče a nikdo se nezamýšlel nad případnými omezujícími požadavky, které mohou orgány památkové péče vznést. Opakuje se tak nešťastná situace ze soutěže na Národní knihovnu, která zakládá a priorní možnost zpochybnění sebelepšího výsledku případné soutěže.

Z uvedených důvodů považuje Klub Za starou Prahu záměr vyhlášení soutěže v této podobě nejen za nebezpečný precedens, ale především krok zcela nesprávným směrem, který může budoucí nezbytné odborné i společenské diskuse o podobě pláně předem vychýlit do sporů o zjevně nereálné, avšak soutěží „posvěcené“ návrhy, které díky špatnému zadání nemohly reflektovat skutečné potřeby tohoto unikátního prostoru.

Vzhledem k závažnosti problému i nastalé situace proto doporučujeme následující postup:

• Základní ideu uspořádání a využití pláně musí nezastupitelným a suverénním způsobem vyslovit město prostřednictvím svých odborných složek, a to formou, kterou v oblasti územního plánování předepisuje zákon.
• Takto navrženou ideu, a to zvláště v případě jakékoliv zamýšlené změny prostoru tak mimořádného pro celou Prahu (nikoliv jen pro Prahu 7), jakým je Letenská pláň, pak magistrát či jím pověřená organizace musí projednat s veřejností – obyvateli i zástupci občanské společnosti.
• Teprve v případě všeobecného konsensu (orgánů města, zastupitelstva, městské části, památkové péče a veřejnosti) lze ideu nového či nově specifikovaného využití pláně zpracovat do formy zadání urbanistické soutěže.

Dále doporučujeme:

Operativně vyřešit problém „nadzemních“ podzemních garáží, a to tak, že se v dokumentaci „škrtne“ jejich poslední problematické patro; vzhledem k celkovým souvislostem je zhola nesmyslné kamuflovat ještě stále naštěstí nepostavenou projektantovu chybu nasypáváním pláně a potažmo i urbanistickou soutěží.

Praha, 22. května 2008

PhDr. Kateřina Bečková, v.r.
předsedkyně Klubu Za starou Prahu

Mgr. Richard Biegel, v.r.
jednatel Klubu za starou Prahu

Na vědomí:

MUDr. Pavel Bém, primátor hlav. města Prahy
Ing. Bořek Votava, ředitel Útvaru rozvoje města
Ing. arch. Václav Králíček, Útvar rozvoje města
Mgr. Jan Kněžínek, ředitel odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu MHMP
PhDr. Michael Zachař, ředitel Národního památkové ústavu, územního odborného pracoviště v Praze
Marek Ječmének, starosta Městské části Praha 7