Karlův most v Praze není jen něčím, co k nám citově bytostně patří, ale je i předním exemplářem v historii světového mostního stavitelství. Zdá se, že je zdrojem jakéhosi obtížně definovatelného vnitřního magnetismu, který neustále poutá snad každého z nás obdivem a nadšením. Toto zaujetí se však u části naší vědecké elity transformuje v starost a péči o technické zdraví a dlouhověkost tohoto vzácného pamětníka.

Velká oprava mostu z let 1965 - 1978, která měla jeho stav dlouhodobě stabilizovat, kladla natolik vysoké nároky, že nemohly být v celé šíři tehdejší úrovní stavebnictví kompenzovány. Nejslabším článkem se stal nový vodoizolační a odvodňovací režim, který měl nahradit historicky osvědčené, avšak v té době již narušené jílové izolace a vrchní odvodnění. Nedostatky se projevily již po třech letech. Ty však nebyly přijaty jako obvyklé kolaudační závady, které se zákonitě projeví při každé větší stavbě, ale spolu s některými staršími defekty byly nepodloženě posuzovány jako doprovodné negativní projevy rekonstrukce, která byla odsuzována některými autoritami jako pochybná již ve své koncepci. Proto bylo navrženo odstranění všech nově vložených stavebních objemů a provedení nové rekonstrukce od jakéhosi výchozího nulového bodu. V souvislosti s tím probíhající publicita již koncem 80. let 20. století vytvořila iluzi havarijního stavu Karlova mostu, který může zachránit pouze nová rekonstrukce.

Pro Klub Za starou Prahu se stalo úsilí o novou rekonstrukci alarmující představou obrovských nákladů, uzavřením mostu na další léta, otevřením obrovského staveniště s odvozem a přísunem stavebních hmot uprostřed města a vědomím, že každá nová stavební činnost památce ubere z její historické podstaty. Dále Klub nebyl přesvědčen o zásadní koncepční nevhodnosti či přímo škodlivosti provedené předchozí rekonstrukce. Výpočty nebylo možno prokázat nepříznivé dilatační důsledky vložené železobetonové desky na vznik trhlin. Nebylo pouze pochyb o závadnosti a nutné obnově povrchového vodního režimu. V tomto duchu byla vedena oponentura Klubu proti prosazovaným záměrům nové rozsáhlé rekonstrukce Karlova mostu.

Aby technická komise Klubu posílila a ověřila svá stanoviska, využila v roce 1993 možnosti konzultace s technickými a památkovými odborníky z Německa a jejich zkušenostmi s údržbou historického mostu v Řezně.

Řezenský most, který je starší než most Karlův a váže se spíše na zaniklý Juditin most, budovaný právě podle řezenských zkušeností, sice postrádá krásu pravidelného rytmu a vznešenosti důstojné horizontály Karlova mostu, neboť se obloukovitě zvedá nad středem řeky. To však umožňuje širší a vyšší oblouky pro průtok a tím větší odolnost proti povodňovým vodám, což naopak postrádá most Karlův.

Z otevřené a přátelské reflexe problémových otázek kolem provedené a zamýšlené rekonstrukce Karlova mostu ve srovnání obdobnou problematikou mostu řezenského, zaujala německá strana následná stanoviska:

Vložená železobetonová deska: a) Německá strana by nikdy tuto do soustavy historického mostu nevkládala. V poválečné rekonstrukci, kdy byly doplňovány dva oblouky zničené ustupujícími vojsky, byla obnova mostu v Řezně provedena klasickou technikou kvádrové klenby bez ztužení armovaným betonem, ačkoliv bylo nutné počítat s těžkou automobilovou dopravou, most byl tehdy jedinou městskou spojnicí mezi oběma břehy. b) Je-li již deska provedena, nevidí němečtí odborníci důvod k jejímu odstranění, a ponechali by ji již v mostní stavbě.

Trhliny: Oblouky a pilíře řezenského mostu vykazují četné trhliny, které jsou sledovány a analyzovány. Některé z nich, značně masivní, jsou již staleté a byly způsobeny historickými povodněmi. Dodatečně se samy stabilzsovaly a nerozšiřují se. Jsou neodmyslitelné na staleté kamenné stavbě a mimo to běžné trhliny kompenzují vnitřní lokální tlaky ve zdivu a nelze je pokládat za varovné příznaky totálního rozpadu konstrukce.

Navětralá povrchová struktura kvádrů: Je pokládána za přirozený esteticky nezávadný důsledek přirozeného procesu stárnutí. Navětralá čela kvádrů i do hloubky několika centimetrů, díky jejich hluboké úložné délce, neohrožují stabilitu klenby. Naopak výměna jednotlivých kusů vede k rozrušení ustálené vnitřní rovnováhy namáhané hmoty a může vést ke vzniku nových trhlin.

Při této příležitosti jsme byli upozorněni na obrovské vápencové kvádry v pilířích řezenského mostu, druhotně použité z římských hradeb, a na jejich vyvětralé kavernovité výdutě, budící dojem statické dožilosti, jejichž výměna přesto nepřijde v úvahu. Významná úloha je přikládána konzervaci.

Po roce 1994 a to i s přihlédnutím k námitkám Klubu Za starou Prahu byl přijat názor, aby dílčí nedostatky projevující se na Karlově mostě, byly postupně odstraňovány bez brutálních zásahů do nitra stavby a most nebyl nevyřazen z turistického provozu.

Mezitím byly pro předpokládanou velkou akci nové opravy Karlova mostu nashromážděny zahraniční finanční prostředky zejména z nadace britského následníka trůnu prince Charlese. Klub doporučil jejich využití tam, kde by byly více potřebné, na opravu rozpadajících se teras a schodišť Ledeburských zahrad pod Pražským hradem. To se též uskutečnilo.

Tak v polovině 90. let diskuse o nové rekonstrukci Karlova mostu odezněla, aniž by bylo dosaženo názorové jednoty, neboť nová interpretace starých myšlének se zjevně vynořuje znovu. Je úlohou Klubu Za starou Prahu opětně k nim zaujmout pevný postoj.

Josef Hyzler