Vztah společnosti ke Karlovu mostu nebyl nikdy pouze utilitární. Karlův most patřil vždy k těm stavebním dílům, které dobové zápisy nazývají "postaveny ke slávě a okrase města." Je to stavba skutečně mimořádná. Není však jen obdivuhodným technickým dílem, má ideovou dimenzi. Filozofický výklad pojmu "most" vychází z ideje propojení, kontaktu, pocitu osvobození po překonání překážky. Při obnově nejde tudíž jen o technickou operaci, ale o řez do struktury společnosti.

Složitá historie mnohokrát pobořeného, ale vždy znovu a znovu opravovaného mostu prozrazuje, že z původní stavby ze 14. století zbylo relativně málo. Patrně jen tři mostní oblouky, z pilířů o něco více na Kampou a u obou mostních věží. Až do konce 19. století však zcela samozřejmě stavební odborníci opravovali pobořené části kleneb i pilířů technicky i tvarově shodně s havarovanou částí. Netrápilo je, že pomáhají vytvářet "falešný tvar," "plagiát," "novogotiku", nesnažili se zaujmout "novotvarem." Naopak, čím dokonaleji stavbu starého mostu napodobili (tj. solidně technicky i tvarově provedli), tím sklidili větší uznání. Všichni totiž citem poznali, že je to služba celku, "vyššímu principu," velkému uměleckému dílu.

Až poničení povodní v roce 1890 rozproudilo debatu, zdali se mají tři zbořené oblouky znovu postavit, nebo zdali by se měl volit "novotvar." Nová technika měla umožnit nahrazení tří původních oblouků dvěma segmenty či oválnými klenbami. Tento "progresívní" názor proti "konzervativnímu," prosazujícímu obnovu původního stavu, získal své zastánce. To se událo třináct let před vydáním kultovní teoretické knihy nastupující generace "Der moderne Denkmalkultus" Aloise Riegla (Vídeň 1903). Již tento spor (spolu s debatami o asanaci Prahy) obnažil slabiny budoucích teoretických sporů o "hodnotě stáří", o respektu ke všem fázím historického vývoje díla, o "nutnosti, aby nové části vyjadřovaly důsledně umělecké (i technické) chtění doby, v níž jsou prováděny." Strach z "purismu" však ještě nebyl dost silný, takže architektu J. Hlávkovi se podařilo prosadit názor o nutnosti obnovit původní stav. Za to mu dnes musíme být vděčni.

Tato epizoda dokládá, že světaznalý architekt Josef Hlávka dovedl před sto lety ocenit význam zachovalé celkové koncepce uměleckého díla před jeho rozdrobením na části sice čitelné, ale pozorovateli servírované příliš polopaticky. Hlávkův zásah udržel jednotu koncepce celku, tak jak byla po celých šest set let v nesčetných opravách udržována.

Dnes se nikdo změnit podobu Karlova mostu ani v žertu neodváží, i když u jiných staveb a obdobných problémů vnáší Rieglova teorie stále nové otázky, nejasno a spory.

Dalším problémem je otázka slavné barokní galerie soch na mostě, doplněné mezi lety 1853-1861 řadou tehdy moderních kompozic E. a J. Maxů. Snad žádný výtvarný teoretik ani běžný vnímavý kolemjdoucí nemůže suché, chladné a měřítkově malé sochařské novotvary s brilantními barokními kompozicemi nemůže kvalitativně srovnat. Cítíme, že dílo obou Maxů, byť řemeslně zručně realizované, nemůže svým barokním předchůdcům konkurovat. Bohužel ani Dvořákovo sousoší sv. Cyrila a Metoděje z roku 1928 do galerie soch Karlova mostu nezapadlo bez disonance. Na těchto tak odlišných dílech lze konstatovat, jak obtížné je navrhnout novotvar v tak výtvarně definovaném prostoru.

Podle mého názoru by bylo zajímavé obnovit diskusi o znovuosazení barokních sousoší, spadlých do Vltavy v roce 1890 na jejich původních podstavcích. V době, kdy se systematicky vyměňují originály za kopie snad tato možnost nemusí být nedosažitelná.

Milan Pavlík