V posledních měsících se rozšířila zpráva o nutné opravě Karlova mostu. V této souvislosti se objevují i některé mylné informace a vážná kritika předchozí opravy Karlova mostu ze 70. let. Bez nadsázky musím říci, že tyto zkreslené a chybné informace urážejí nejen SÚRPMO Praha, jako zpracovatele projektové dokumentace, ale také se dotýkají mého dobrého přítele a vedoucího zodpovědného projektanta tehdejší opravy Karlova mostu Ing. Leonida Arnautova a jeho blízkých spolupracovníků, kteří se přímo na vypracování opravy zúčastnili a pak dále vykonávali i autorský dozor na této stavbě. Ještě smutněji pak nesu připomínky vzhledem ke konzultantovi projektu, který zůstává opomenut a který nebyl nikde jmenován, prof. akademikovi Stanislavu Bechyněmu, našemu nejlepšímu odborníkovi na mostní stavitelství. Mrzí mne to o to více, že jsem pana profesora znal a účastnil se některých jeho rozhodování při řešení projektu. Sám jsem však na projektu opravy Karlova mostu nepracoval, protože do střediska specialistů SÚRPMO jsem přišel až v roce 1969, kdy byla projekční příprava již plně rozpracována.

Ing. L. Arnautov, projektant veřejnosti málo známý, byl vynikajícím statikem a matematikem, současně byl též tvrdým a přísným vedoucím. Do SÚRPMO přišel v roce 1962 na místo hlavního statika ústavu z předchozího zaměstnání Průmstav Praha a ještě předtím byl zaměstnán V Energoprojektu Praha. (Z jeho vyprávění mohu uvést, že přišel s rodiči z Ruska po nuceném útěku v roce 1917. Jeho rodina byla doslova rozprášena do celého světa. Sestru měl ve Venezuele, bratra v Anglii, on však zůstal v bývalém Československu.) Po vysoké škole pracoval u firmy Kamberský - významné pražské stavební firmy.

Spolupracovníky na projektu opravy Karlova mostu byli Ing. Vladimír Vízek, konstruktér Herbert Bauer, Květa Jansová a někteří pracovníci ze střediska 10 Státního ústavu pro rekonstrukce památkových města a objektů, se sídlem Praha 1, Celetná 19 a následně Týnská ul. ve středisku arch. M. Chotěborského. Projektem žilo celé středisko. Zde se rovněž konaly konzultace k projektu.

Před projektem byl vypracován průzkum všech konstrukcí. Byl proveden petrografický průzkum, byly chemicky analyzovány jednotlivé použité materiály. Dokonce byly pomocí potápěčů prozkoumány všechny pilíře mostu. V kalné vodě Vltavy byly na pramici za jejich řízení zakreslovány podvodní části pilířů. Byla vykreslena místa poškození pilířů od protékající vody, byly zakresleny i odhalené dřevěné piloty. U všech pilířů byla zakreslena skutečná hloubka dna Vltavy a pod. Pro průzkum stavby bylo na svoji dobu provedeno maximum a to za použití nejlepší dostupné techniky. Dokonce RNDr. Hrdlička z ČSAV prováděl průzkum všech pilířů akustickou metodou a určoval v pilířích dutiny. Z těchto poznání průzkumů a znalostí byl pak vypracován celý projekt pro rekonstrukci.

Hlavním důvodem, pro který se most po zhruba sedmdesáti letech opravoval, bylo poškození kamenů na mostě, a to jak na jeho povrchu, tak v jeho hmotě, které způsobilo především solení mostu v zimních měsících. Hlavním kritériem obnovy byla teorie objemových změn na celé konstrukci, dnes nazývaná nesilové účinky. Před třiceti lety se, stejně jako dnes, vykláněly parapety pískovcových kvádrů poprsních zdí zábradlí. Půdorysně vytvářejí vedle vyklonění z mostu i obloukové tvary. Statický důvod je jednoznačný a stejný u všech mostních konstrukcí s masivním zděným zábradlím. Zábradlí sevřené mezi mohutné zdivo pilířů, které vybíhají jako podstavce nad mostovku a navíc jsou zatížené a hmotově zesílené sochami, neumožňují v každém poli podélný posuv. V pilířích se objemová změna projeví vyboulením zábradlí do volného prostoru, tj. na vnější stranu mostu. Celá jižní strana mostu je v podélném směru rozdělena na tři nesymetrická pole, u kterých se projevuje vliv podélných změn. Horší je na tom zábradlí na straně severní, které je nepřerušené, kompaktní, a na vnitřní straně osluněné. Vyklonění zábradlí se však projevuje i na vnější severní straně, v chladnější zóně. Této skutečnosti nelze zabránit. Vždyť most jako nechráněná stavba je vystaven klimatickým vlivům. A s důsledky tohoto stavu se musí vyrovnávat již šest set let.

Objemové změny se musejí na konstrukci mostu projevit v obou směrech, jak ve směru příčném, tak zejména ve směru podélném. Rozdíl prodloužení nebo zkrácení je dán teplotou, délkou prvku se změněnou teplotou na povrchu dvou rozdílně osluněných ploch. Této skutečnosti bude most vystaven i po provedení navrhované rekonstrukce znovu, tak jako tomu bylo i v předchozích letech. Dovolím si vyslovit nedořešenou otázku: nesetkáme se po nové rekonstrukci za třicet let nebo později se stejnými problémy? Cožpak konstrukce již nebude podléhat klimatickým vlivům? Je nepochybné, že most je nasycen vodou a solemi z předchozích let, mám ovšem pochybnost, že se z celé hmoty mostu podaří tyto negativní chemické vlivy úplně odstranit. Sole jsou jen dokladem nelogického myšlení a usnadnění práce při údržbě mostovky. Zůstanou však v konstrukci ještě mnoho let a vždy budou aktivovány vnějšími klimatickými vlivy. Nikdy se nemůže podařit celou stavbu mostu dokonale odizolovat.

Při projektování opravy mostu v 60. letech mne udivovalo řešení dilatace železobetonové desky, která byla vložena nad oblouky mostní polí pod dlažbou. Z hlediska dilatace a rozměrů konstrukce musí projektanti s objemovými změnami vždy počítat. Proč tedy došlo k provedení železobetonové desky v celku , bez dilatace? Jednoznačně si dovoluji tvrdit, že tato nutnost byla s prof . Bechyněm konzultována. Dlouho jsem uvažoval, proč pan profesor nepožadoval dilataci. Vysvětluji si dnes jeho rozhodnutí a řešení tak, že vyšel ze skutečnosti, že deska zabudovaná v mostovce bude minimálně ovlivňována teplotami z vnějšího prostředí klimatu, že bude chráněna zdola hmotou mostních oblouků a shora krycí vrstvou keramzitbetonu a dlažbou včetně hydroizolací. Tento důvod je jediným vysvětlením. Chybu u prof. Bechyněho jednoznačně odmítám.

Názor, že železobetonová deska byla navržena z důvodu rovnoměrného zatížení na oblouky mostu lze odmítnout, neboť s projektem bylo jednoznačně stanoveno, že most nebude mostem v klasickém smyslu mostního stavitelství, ale bude jenom pěší lávkou pro turisty a Pražany. Na tomto stanovisku se do budoucna, pokud vím, nic nemění. Pochopitelně, že na konstrukci může spolehlivě zajet automobil s větším zatížením (sanita, požárníci a pod.). Tuto skutečnost potvrzují i současné informace o rekonstrukčních záměrech, které statiku mostu nezpochybňují. Při naléhavě pociťované potřebě nové generální opravy se tedy musí jednat o úpravy povrchové a opravu případně "špatně" konstruované mostovky.

Na základě vlastních úvah i účasti při provádění rozsáhlé rekonstrukce mohu potvrdit, že navržená železobetonová deska měla zabránit příčnému a podélnému roztažení mostu. Současně s vlastní mostovkou byly v projektu navrženy prvky kotvení zábradlí a odtržení čelních oblouků mostu od střední části mostu v příčném směru. Řešení bylo navrženo zavrtanými svislými kotvami, které vymyslel sám ing. L. Arnautov. Jednalo se o ocelovou trubku profilu 20 mm, jaká se používá u injektážních prací v délce cca 250 mm, na kterou byly přivařeny do kříže betonářské dráty profilu 8 a 10 mm, navržené jako ohnutý třmen se světlostí trubky 20 mm a přivařením na trubku. Třmeny byly dva, takže na trubce vytvářeny úchytné body ve čtvrtinách obvodu trubky. Smyslem této kotvy, jak ji obhajoval ing. Arnautov, bylo provedení jen jediného vrtu, který by sloužil pro vlastní kotvu a odpadlo by druhé vrtání pro doinjektování vrtu. K takto provedeným vrtům v místě odstraněného kamenného zábradlí byla diagonálně navržena a zabetonována výztuž železobetonové desky. Kotevní železa obepínala zainjektovaný vrt kotvy LAR (zkratka Leonid Arnautov). Smyslem diagonální výztuže bylo zachycení příčného a podélného namáhání desky od objemových změn.

V současných materiálech k nové zamýšlené rekonstrukci je zmiňováno, že projekt z 60. let navrhl i injektáž oblouků a mostu. Tato zpráva je nepravdivá. Nikdy nebyla navržena injektáž mostu, neboť ing. L. Armautov byl odpůrce injektáží. Injektovány byly jedině kotvy pro stažení a další injektáž byla navržena a používána při výměně kamenů na lícní ploše oblouků mostu, které byly na několika místech silně rozpadlé nebo poškozené klimatickými vlivy. Rozsah výměny kamenů navrhoval petrograf. Nevyměňovaly se kameny na celou výšku oblouku. Byly vysekány poškozené kameny na hloubku cca 100 - 150 mm, takže se vytvářely lokální niky pro samotné kameny ve velikosti vyměňovaného líce kamene. Po vysekání se osazoval kámen nový - plomba, který byl uklínován dřevem, líc zatemován. Na jednom místě byla pak osazena injektážní trubka, která měla za úkol dobře a úplně vyplnit mezeru mezi kameny po všech čtyřech stranách, zejména však rubovou část vyměňovaného kamene. Největší důraz na zainjektování kamene byl požadován ve vrcholu oblouku, kde kameny mají styčnou spáru svislou. Výrazy, že Karlův most byl znehodnocen injektáží je nepravdivý a smyšlený. Jeho skutečným smyslem může být jen matení veřejnosti ve prospěch nutnosti navrhované rekonstrukce.

Názoru, že most byl injektován odporuje rovněž skutečnost, že při opravě mostovky byly nalezeny původní ploché kameny, pod kterými se nacházela jílová clona proti vtékání vody přímo na rub oblouků mostu. Původní výška mostovky je dnes vidět na vnějších částech parapetů v návaznosti na koryta chrličů, které měly odvádět vodu z mostu do řeky. Nikdy nebyla poškozena jílová clona ochrany mostu.

Dnešním důvodem pro novou rekonstrukci mostu je konstatování, že do mostovky pod dlažbou se dostala voda, která se mohla přes neodborně provedenou izolaci v napojení na parapety dostat až do keramzitbetonové ochranné a vyrovnávací vrstvy podloží mostovky, kde se zřejmě shromažďuje a narušuje tepelné vlastnosti materiálu. Že při takovémto rozsahu konstrukce mostu vystaveného povětrnosti mohlo dojít na několika místech k poškození izolace je nasnadě, tvrzení o chybě projektu a provedení však není na místě.

Po celkové rekapitulaci problémů řešených v rámci předchozí rekonstrukce Karlova mostu ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů si kladu otázku, zda skutečně nově zjištěné skutečnosti opravňují nutnost přistoupit k nové celkové rekonstrukci Karlova mostu.

Navrhované stavební úpravy, jak je prozatím známe jen z doslechu a prezentace v novinách, mne vedou k názoru, že svůj smysl má pouze povrchová úprava kamene a poškozené izolace. Předpokládaný záměr odstranění železobetonové desky zcela odmítám, protože stavební práce by mostu ublížily více, než ponechání přikotvené desky na svém místě. Pokud by byla poškozena tepelná izolace desky, pak navrhujeme rozřezání desky v příčném směru na několika (třech) místech.

Za správné považuji provést oponentní řízení, jak našich, tak zahraničních odborníků. Vždyť s podobnými problémy se setkali stavbaři i na jiných stavbách. Jedině v konfrontaci více názorů vidím správný postup při opravě Karlova mostu.

Pokud bych měl odpovědět na otázku, zda Karlův most rekonstruovat nebo nikoliv, pak moje přímá odpověď zní: Karlův most nerekonstruovat, ale vyřešit jenom zasudovanou vodu v konstrukci.

Karel Fantyš