V loňském roce byla dokončena přestavba pražského domu U Hybernů, tedy bývalého kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, na muzikálové divadlo Hybernia. Událost se tehdy dočkala několika oslavných projevů a novinových článků, které nadšeně vítaly návrat kdysi slavného výstavního domu do pražského kulturního života. Ve většině z nich nebyla zmíněna historie nebo kritické zhodnocení vleklé rekonstrukce. Nezaznělo tedy ani to, že se o ní už jednou dosti nahlas mluvilo, a to v roce 2000, kdy byla kvůli plánovanému divadlu zbořena pětina dochovaného barokního kostela. Noviny i politici mají bohužel krátkou paměť: zkusme si ji tedy alespoň zde trochu osvěžit.

Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie s klášterem irských františkánů, F. a F. Hegerové,
kolorovaná mědirytina, 1792, Muzeum hl. m. Prahy

Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie při klášteře irských františkánů byl postaven v letech 1653–1659 Carlem Luragem a patřil mezi nejvýznamnější chrámy raně barokní Prahy. Jeho architektonické kvality podtrhovala i exponovaná urbanistická poloha na nároží proti Prašné bráně. V rámci josefinských reforem byl klášter roku 1775 zrušen a jeho budovy byly převedeny na vojenský erár. Roku 1793 kostel v dražbě koupil hrabě Sweeerts-Sporck, který v něm hodlal zřídit divad- lo. K tomu však nedošlo a kostel byl posléze v letech 1811–1813 přestavěn na celnici. Interiér kostela byl pro potřeby úřadu utilitárně přepatrován, přičemž autorem plánů a tedy i nového honosného empírového průčelí byl nejspíše architekt Georg Fischer. Další zásadní změna přišla v letech 1938–1949, kdy byl kostel přestavěn na výstavní síň. Tehdy byla stržena klasicistní patra a toto dočasné uvolnění umožnilo v roce 1940 pořídit unikátní snímek celistvého barokního prostoru. Jako výstavní síň pak dům sloužil až do roku 1991, kdy byl jako zchátralý uzavřen.

Interiér bývalého kostela po odstranění vestavěných pater, pohled k presbytáři. Foto 1940

Interiér kostela po demolici transeptu a části závěru. Foto M. Patrný, 2000

Na konci devadesátých let započala rekonstrukce, která měla dům U Hybernů přeměnit na muzikálové divadlo. Jeho velký sál počítal s obnovou původního barokního prostoru a projekt tak získal bez větších potíží stavební povolení. Během stavby byla však náhle podána žádost o změnu stavby před dokončením, která spočívala v demolici transeptu, vítězného oblouku a barokních kleneb nad těmito partiemi, což celkem představovalo zhruba pětinu dochovaného barokního kostela. Důvodem této změny bylo provaziště, bez kterého prý divadlo nemohlo vůbec fungovat. Již tehdy bylo zjevné, že navržený účel muzikálového divadla musel s provazištěm počítat, a že podání prvního „památkového“ projektu bylo těžko něčím jiným než chytrým marketingovým tahem. Přesto magistrátní památkový odbor demolici schválil a ta byla následně i provedena. Součástí povolené změny pak bylo i vybourání dřevěného krovu a jeho nahrazení železnou konstrukcí, která měla obsáhnout dvě patra kanceláří pro provoz divadla.

Krátce poté se práce z nedostatku prostředků zastavily. Rozestavěná budova pak několik let chátrala a opět se několikrát měnilo její zamýšlené využití, přičemž v úvahu připadlo zřízení hotelu nebo autosalonu. Nakonec se našel investor, který se vrátil k původnímu projektu muzikálového divadla a v tomto duchu stavbu také dokončil. Opět se však dostal do ostrého sporu s památkovou péčí, jehož předmětem byl tentokrát vnější vzhled budovy a její celková kompozice. Záměrem investora bylo dát objektu „lákavější vzhled“ a učinit ho tak nápadnějším a soudobějším, což měl mimo jiné zaručit nový brusinkově červený nátěr fasády a pozlacení dórských sloupů při hlavním vstupu. Využít se měla i terasa nad hlavním průčelím, zpřístupněná nově dvojicí výtahů, jejichž třímetrové prosklené budky by doplnily kompozici průčelní fasády. Památkové péči se však tentokrát podařilo svou pozici uhájit a fasáda získala jednotný ušlechtilý okrový nátěr. Terasa na střeše zřízena byla, avšak namísto výtahem je z posledního patra přístupná po krátkém schodišti.

Plán bývalého kostela s vyznačením partií zbořených v roce 2000.

Závěrečný souboj o barvu fasády je příznačným epilogem celého případu, ve kterém od počátku nejde ani tak o střet památkářů s architektem, jako spíše o úctu, nebo neúctu k architektuře jako takové. Před zahájením rekonstrukce bylo jasně řečeno, že je třeba respektovat barokní kostel i empírové průčelí. Obrovský prostor barokního chrámu přímo vybízel k rozumnému využití, které by pouze muselo respektovat dochované historické konstrukce. Namísto toho Ministerstvo kultury pronajalo kostel firmě, která zde hodlala zřídit velké muzikálové divadlo. V tu chvíli byl podepsán nad Luragovým kostelem smrtelný ortel, nebot’ každému jen trochu zasvěcenému muselo být jasné, že takovéto divadlo se bez technického zázemí a provaziště neobejde. Mezihra s prvním „památkovým“ a druhým „reálným“ projektem jen ilustruje současný právní stav a zájem magistrátu na zachování památek. Druhé dějství případu se odehrálo v situaci, kdy byly hlavní demolice provedeny a nový architekt tak mohl vystupovat jako „zachránce“ stavby. Jeho návrhy na barevnou úpravu průčelí a stavby dvou výtahových kabin ale ukazují, že ani on nevybočil z ověřeného utilitárního přístupu, který se vše historické snaží přizpůsobit momentální potřebě. Rozumný argument památkářů, že jak „kamenná“ barva, tak plochá střecha bez výtahových budek a pestrých slunečníků jsou velmi podstatnou součástí architektonické hodnoty důstojného empírového průčelí, jím byl prezentován jako příklad jejich přílišné rigidity, které prý už příští generace nebude vůbec rozumět.

Průčelí domu U Hybernů na archivním snímku kolem roku 1910, Muzeum hl. m. Prahy

Průčelí domu U Hybernů – divadla Hybernia. Foto K. Bečková, leden 2007

Domnívám se, že spíše než vizitkou rigidity památkářů je dům U Hybernů příkladem cynismu, se kterým se v některých komerčně zajímavých případech k historické architektuře přistupuje. Při přestavbě objektu na muzikálové divadlo byla zbořena podstatná část dochovaného raně barokního kostela, který předtím přežil josefínské reformy i účelové adaptace dvou staletí bez úhony. Jeho průčelí sice není brusinkově červené, ale okrové, a siluetu mu nenarušují třímetrové výtahové boudy, avšak vzhledem k okolnostem je to žalostně málo. Vlastníkem domu totiž bylo a je Ministerstvo kultury, tedy instituce, který by měla být nejlepší zárukou důstojného využití takto cenných staveb. Dům U Hybernů tak měl všechny předpoklady stát se zajímavou stavbou, ve které se barokní interiér a empírové průčelí mohly invenčně spojit s důstojným využitím a kvalitní soudobou architekturou. Namísto toho jej však bohužel musíme zařadit spíše na jedno z čelných míst pomyslného panteonu pražských památkových ztrát posledních let.

Richard Biegel