Precedentní rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně k prohlašování věcí za kulturní památky
(případ Haškova domu čp. 1325-II)

Článek pro věstník Klubu Za starou Prahu 2/2004

Řízení o prohlášení věci za kulturní památku bylo ustanovením § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, svěřeno Ministerstvu kultury jako ústřednímu orgánu státní správy na úseku památkové péče. Jde o ucelený náročný proces, kdy Ministerstvo kultury zkoumá, zda věc vykazuje znaky kulturní památky. Poznámka 1 Tento proces prošel složitým vývojem, a to od prvotních rozhodnutí, které měly spíše charakter oznámení o konstituci kulturní památky Poznámka 2, dospělo Ministerstvo kultury v analogii se správním právem Poznámka 3 k rozhodnutím, která jsou účinným nástrojem pro ochranu a zachování našeho kulturního dědictví.

Rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku jsou stále častěji předmětem žalob, kterými se vlastníci věcí domáhají zrušení příslušných individuálních správních aktů. V těchto soudních sporech nebývá pozice správního orgánu jednoduchá, přesto však Ministerstvo kultury bylo v poslední době úspěšné: Nejvyšší správní soud v Brně zamítl žalobu žalobce Fonsus Assets, a.s., zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Svatoňovou, proti Ministerstvu kultury v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2002, čj. 16918/2001, kterým byl prohlášen dům čp. 1325 (rodný dům Jaroslava Haška) ve Školské ulici v Praze 1 - Novém Městě za kulturní památku. Poznámka 4

V případě rozhodnutí o prohlášení rodného domu Jaroslava Haška v Praze 1 dospělo Ministerstvo kultury k závěru, který důkazně doložilo, že dům čp. 1325 ve Školské ulici v Praze 1 má přímý vztah k významné osobnosti, kterou spisovatel Jaroslav Hašek prokazatelně byl, podle § 2 odst. 1 písm. b) citovaného zákona č. 20/1987 Sb. Rovněž po obsáhlém dokazování Ministerstvo kultury dále zjistilo, že předmětný dům současně vykazuje znaky stanovené pro kulturní památky podle § 2 odst. 1 písmeno a) citovaného zákona č. 20/1987 Sb., kdy velmi hodnotné je zejména hlavní, se snahou o monumentalitu komponované průčelí domu se zdobným horizontálním členěním hladké klasicistní fasády parapetními římsami, s opticky vyváženým rozvržením okenních otvorů a citlivým tvarováním architektonických prvků. Značný je rovněž význam domu z hlediska urbanistického, popř. archeologického, neboť se uplatňuje jako ukončení průhledu Navrátilovou ulicí z Vodičkovy ulice a jako podstatný prvek v utváření historické křivky Školské ulice, která je středověkého původu. Poznámka 5

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení dotčeného rozhodnutí a především namítal, že toto rozhodnutí obsahuje formální i věcné vady, vychází z nedostatečně zjištěných skutkových okolností a způsob hodnocení důkazů odporuje principu zjišťování objektivní pravdy. Žalobce především uvedl, že právní úprava prohlášení věci za kulturní památky, tedy § 3 zákona o státní památkové péči, je velmi kusá a že postup správního orgánu v této věci má některé shodné rysy se správním řízením, proto se měl (správní orgán) v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, opřít o některé instituty a obecné zásady správního (procesního) práva. V této souvislosti žalobce také namítl, že napadené rozhodnutí je zmatečné, neboť neobsahuje řádné poučení o opravném prostředku a neuvádí se v něm, kdy toto rozhodnutí nabývá právní moci. Dále namítl, že v poučení je pouze zmíněno, že rozhodnutí nabývá účinnosti, což podle názoru žalobce nemá v případě individuální správního aktu, kterým toto rozhodnutí je, žádný právní ani faktický význam. Žalobce dále uvedl, že žalovaný v průběhu řízení o prohlášení věci za kulturní památku zcela ignoroval jednu ze základních zásad, kterou je ovládáno správní řízení - zásadu objektivní (materiální) pravdy, a to tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s otázkou veřejného zájmu, tj. zda předmětnou nemovitost je možné považovat za kulturní památku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, a je tudíž splněn jeden ze základních předpokladů k omezení vlastnického práva žalobce. V souvislosti s rodným listem uvádějícím dům čp. 1325 ve Školské ulici v Praze 1 jako místo narození Jaroslava Haška však žalobce namítl, že dosud nebylo prokázáno, že právě dnešní dům čp. 1325, který byl původně větší a zasahoval před rokem 1928 až do Štěpánské ulice, je rodným domem tohoto spisovatele, takže nelze vyloučit, že přímý vztah domu k osobnosti Jaroslava Haška je výrazně potlačen. Žalobce závěrem dodal, že návrhy na prohlášení domu za kulturní památku byly podány teprve v souvislosti s řízením o odstranění stavby, a to ryze účelově, což v konečném důsledku znevažuje význam veřejného zájmu na ochraně památek.

Ministerstvo kultury v replice na žalobu především uvedlo, že základním obsahem poučení i v tomto případě by měl analogicky s ustanovením § 47 odst. 4 správního řádu být údaj, zda je rozhodnutí konečné, nebo zda se lze proti němu odvolat (podat rozklad), a dále že se domnívá s ohledem na cíl řízení a také s ohledem na výraznou specifičnost řízení podle §§ 2 a 3 zákona o státní památkové péči, která nepochybně byla důvodem toho, že na toto řízení se nevztahují obecné předpisy o správním řízení, je nezbytné konstatovat, kdy daný správní akt způsobuje ty účinky, které s nimi zákon o státní památkové péči spojuje, tedy od jakého okamžiku je účinný a na věc je třeba pohlížet jako na kulturní památku a s ní jako kulturní památkou nakládat. Poznámka 6 Ministerstvo kultury dále uvedlo, že přijalo důkazy žalobce, samo opatřilo další důkazy, všechny důkazy zhodnotilo nejprve jednotlivě a poté v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů pak správní orgán vycházel z moderních zásad evropského pojetí ochrany kulturních památek. Z hlediska ochrany kulturních památek musí být základním znakem chráněné věci také to, že má důstojnost být kulturní památkou. Poznámka 7 Rada Evropy uvádí, že výběr objektů, které budou chráněny, by mělo určovat oficiální stanovisko ke kulturnímu významu objektu, tj. zda lze v konkrétním případě hovořit o relativní významnosti daného objektu. Poznámka 8 Dalšími prameny, které na mezinárodní úrovni pojem "kulturní význam" používají, jsou např. i Mezinárodní charta o konzervaci a restaurování památek a sídel, Benátky 1964, nebo Australská charta ICOMOS o uchování kulturně významných míst, Burr, 1979, revidována 1981, 1988 a 1999. K problematice, zda věc vykazuje znaky kulturní památky, je třeba uvést, že bavorský Nejvyšší zemský soud konstatuje, Poznámka 9 že základním znakem kulturní památky nemůže být pouze její zařazení do předchozí epochy, ale musí být nadto stanovena potřeba jejího zachování. Přitom například v Bavorsku je v první řadě rozhodující stav poznání odborných kruhů. Německé soudy dále dodávají, že slovo "významná" má z památkové ochrany vyloučit jen nedůležité věci, jako masové produkty. Naléhavým úkolem ochrany památek je zjevně něco mnohem více, než chránit pouze takříkajíc jedinečné, prvotřídní památky (to je samozřejmě otázka § 4 zákona o státní památkové péči - Národní kulturní památky); má chránit také takové věci, které jsou pod tímto prahem obzvláštního svědectví vývoje země a lidí. Podstatné je, že věci mají nikoli zanedbatelnou dokumentační hodnotu znaku uvedeného v zákonné skutkové podstatě. Tento patrný vztah musí mít věc jen k (minimálně) jednomu v zákoně uvedenému znaku. Poznámka 10 Při posuzování otázky autentičnosti Haškova rodného domu se Ministerstvo kultury zejména řídilo zjištěními, která vyplývají z výsledků dlouhodobé vědecké práce kolektivu autorů vytvořeného při Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky za účelem pořízení soupisu uměleckých památek v Praze, Poznámka 11 kde je mimo jiné k problematice stavebního vývoje předmětného domu uvedeno: "Na místě pův. domu čp. 645 byla po jeho zboření vystavěna klasicistní čtyřkřídlá novostavba dle plánů J. Nowotného z r. 1842. Rozkládala se mezi ul. Školskou a Štěpánskou a byla v době výstavby rozdělena na dvě čp.: pův. 645 při Štěpánské a nové čp. 1325 při Školské ul.". Výsledky analýzy existujících historických zpráv (F. Ruth, str. 1030), kvalifikovaně provedené nezávisle na příslušném řízení vedeném Ministerstvem kultury, tedy prokázaly, že pokud rodný list Jaroslava Haška uvádí jako místo jeho narození dům čp. 1325, nemohlo se jednat o dům, který sice tvořil jeden stavebně architektonický celek s domem čp. 1325, ale byl orientován do Štěpánské ulice a evidován již v době před narozením Jaroslava Haška jako dům čp. 645.

Ve svém rozsudku Poznámka 12 Nejvyšší správní soud v Brně především konstatoval, že v souzené věci žalovaný (Ministerstvo kultury) rozhodl o prohlášení předmětného domu za kulturní památku, a tak došlo k aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. Poznámka 13 Je tedy zřejmé, že podstata souzené věci spočívala ve zhodnocení toho, zda je možné předmětný dům považovat za významný doklad historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti, případně zdá má vztah k významným osobnostem anebo historickým událostem, a z obsahu předmětného rozhodnutí přitom plyne, že Ministerstvo kultury shledalo naplnění obou citovaných podmínek. Nejvyšší správní soud v této souvislosti současně předeslal, že řada uplatněných žalobních námitek s podstatou rozhodované věci bezprostředně nesouvisí, jelikož se vztahuje výhradně k otázce posouzení stavebně technického stavu předmětné nemovitosti, což s ohledem na výše uvedené není právně významné.

K jednotlivým žalobním bodům uvedl Nejvyšší správní soud následující: k tvrzení žalobce, že právní úprava prohlášení věci za kulturní památku Poznámka 14 je velmi kusá a vylučuje použití správního řádu, Poznámka 15 odkázal na právní názor publikovaný již v rozsudku Vrchního soudu v Praze, Poznámka 16 podle něhož i když zákon o státní památkové péči vylučuje pro řízení o prohlášení věci za kulturní památku užití správního řádu, musí správní orgán v takovém řízení dbát základních zásad správního řízení. Zde je však relevantní nikoliv samotná skutečnost, zda bylo postupováno podle správního řádu, nýbrž zda žalovaný respektoval práva vlastníka předmětného domu, nacházející oporu právě v základních zásadách správního řízení. V tomto směru Nejvyšší správní soud zjistil, že Ministerstvo kultury postupovalo v souladu s ustanovením § 3 zákona o státní památkové péči, umožnilo vlastníkovi (žalobci) uplatnit jeho argumentaci a předkládat důkazy, s nimiž se následně řádně vypořádalo, a souhrnně bylo proto možno konstatovat, že žalovaný respektoval základní zásady správního řízení. Poznámka 17 Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s tvrzenou zmatečností napadeného rozhodnutí, spočívající v absenci poučení o opravném prostředku a v tom, že hovoří o nabytí "účinnosti" namísto o nabytí "právní moci" rozhodnutí, Poznámka 18 protože důvody zmatečnosti totiž musejí dosahovat značného stupně intenzity, Poznámka 19 což v daném případě zjevně dáno není. Obdobně nebyla shledána důvodnou ani námitka ohledně poučení o "účinnosti" napadeného rozhodnutí, neboť bylo zjevné, že tato informace byla pro žalobce dostatečně srozumitelná, o čemž mimo jiné svědčí i včasnost podané žaloby.

K námitce, že Ministerstvo kultury porušilo zásadu objektivní pravdy, když se nevypořádalo s otázkou veřejného zájmu prohlášení předmětné nemovitosti za kulturní památku, je nutno uvést, že veřejný zájem prohlášení věci za kulturní památku je obecně vymezen v ustanovení § 1 zákona o státní památkové péči. Poznámka 20 Tento obecný účel je dále blíže specifikován u jednotlivých druhů památek, kdy v případě kulturních památek je tento veřejný zájem dostatečně přesně vymezen právě ve výše citovaném ustanovení § 2 zákona č. 20/1987 Sb., takže z tohoto hlediska nazíráno, vypořádání se s otázkou veřejného zájmu na prohlášení věci za kulturní památku ve svojí podstatě představuje zjištění naplnění zákonných podmínek obsažených ve zmíněném ustanovení, přičemž Nejvyšší správní soud konstatoval, že na jednotlivých provedených důkazech žalovaný dovodil naplnění zákonných podmínek a v žádném případě nedelegoval dokazování na svůj poradní orgán. Poznámka 21

Nejvyšší správní soud odmítl také další žalobní námitky, které brojily proti výsledkům provedeného dokazování a proti jejich hodnocení, spočívající zejména v tvrzení, že předmětný objekt nevykazuje znaky kulturní památky a podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku bylo ryze účelové. Jakkoliv nebylo ve správním řízení zjištěno, ve kterém bytě se Jaroslav Hašek narodil, byl přijat názor Ministerstva kultury, že v souzené věci byl posuzován rodný dům tohoto světově proslulého spisovatele Poznámka 22 a nikoliv jeho rodný byt a byl dostatečně prokázán zákonný důvod pro prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb. Poznámka 23 Ohledně architektonické a urbanistické hodnoty rodného domu Jaroslava Haška Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalovaný správní orgán se neopomenul vyjádřit ke všem provedeným důkazům a dostatečně zjistil skutkový stav věci, který interpretoval v souladu se zákonnou úpravou. Ministerstvo kultury tak nevycházelo jen ze stanovisek dodaných vlastníkem a organizacemi státní památkové péče, nýbrž se při rozhodování rovněž opřelo o reprezentativní odbornou publikaci a svůj závěr ohledně architektonického a urbanistického významu předmětné nemovitosti dostatečně a přesvědčivě odůvodnilo. Poznámka 24

Konečně k argumentaci žalobce, že důvod podání návrhů na prohlášení předmětného domu za kulturní památku byl ryze účelový, neboť touto formou mělo být pouze zabráněno jeho demolici, Nejvyšší správní soud konstatoval, že tyto námitky jsou irelevantní, neboť brojí proti vnitřním motivům iniciátorů tohoto správního řízení (které není řízením návrhovým), přičemž však soudní přezkum se týkal pouze jeho průběhu a výsledku. Jinak řečeno, motivace k podání předmětného návrhu mohla být prakticky jakákoliv, neboť sama o sobě nepodléhá soudnímu přezkumu, a relevantní se jeví toliko zjištění, zda pro prohlášení domu za kulturní památku byl dán či nikoliv příslušný zákonný důvod. Navíc je vhodné dodat, že účelem zákona o státní památkové péči je ochrana kulturních památek, takže nemůže být viděno jako v rozporu s tímto účelem zákona, pokud byly návrhy na prohlášení předmětného domu za kulturní památku podány jako jeden z prostředků k jeho ochraně. Poznámka 25

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v Brně dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a z hlediska uplatněných žalobních námitek odpovídá zákonu, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Poznámka 26

Jiří Vajčner,
zástupce vedoucí oddělení kulturních památek odboru památkové péče Ministerstva kultury