PROMĚNY STŘEŠNÍ KRAJINY

Střechy jsou významnou a krásnou součástí architektonického dědictví. Jejich význam je v Praze zvlášť silný, a to nejen s ohledem na počet a mimořádnou hodnotu pražských památek, ale i pro členitý terén a množství vyhlídkových bodů, odkud se střechy pohledově uplatňují. Toto dědictví je ve velkém nebezpečí. Ohrožují je půdní vestavby a nástavby, nové cizorodé materiály i úpadek tradičních řemesel potřebných pro obnovu charakteristických detailů.

1. Malá Strana, dům čp. 285 U Bílého jednorožce v Lázeňské ulici. Stav před přestavbou, při které byla vložena půdní vestavba do druhé etáže mansardového krovu.

Každý následek má svoji příčinu. Příčin znehodnocování kulturního dědictví spjatého se střechami je více. Ta nejobecnější souvisí s tím, že společnost ztrácí o architekturu – soudobou i historickou – zájem a na stavby má tendenci nahlížet čistě účelově. To vede k chápání historických střech jako „dosud nevyužitého prostoru“ či rovnou jako na volné „stavební parcely“. K ponížení významu tradiční architektury v hodnotovém žebříčku naší doby přispívá i odklon současné architektonické tvorby od tisícileté tradice. Druhou významnou obecnou příčinou je rozevírající se propast mezi tradičním stavitelstvím a současnou stavební výrobou. Existuje obrovská nabídka novodobých materiálů a technologií, které vytlačují ty tradiční. Normy, doporučené typové detaily střech i profesní příprava budoucích řemeslníků a projektantů jsou orientovány na novostavby. Na druhou stranu tradiční materiály se stávají nedostupnými a získat kvalifikovaného pokrývače je čím dál tím obtížnější. Totéž je nutno bohužel konstatovat i o projektantech. Vysokoškolský diplom architekta či stavebního inženýra není zárukou, že dotyčný zná konstrukce a charakteristické detaily historických střech a umí navrhnout jejich opravu. Třetí významnou okolností je cosi, co by se dalo nazvat posttotalitním syndromem. Největší odpovědnost a největší vliv na to, co se s domem děje, mají vlastníci. A ve vlastnických vztazích došlo po listopadu 1989 k obrovským posunům. Lidé, v jejichž vlastnictví je dům dlouho, k němu mají obvykle osobní vztah. To se projevilo i při mnoha restitucích. Bohužel ne u všech. Řada objektů se stala předmětem spekulací. Některé památky změnily v poslední době majitele několikrát. Socialismus svou neschopností způsobil zchátrání domovního fondu. Tím, že se památky neopravovaly, se ale neměnila ani jejich podoba. Nyní dochází k masivním opravám a přestavbám. Stavební stav se zlepšuje, což je výborné, zároveň ale při nešetrných a necitlivých úpravách mizí ta podoba, kterou bychom si přáli uchovat. Po období, kdy se nesmělo nic, převládla nálada, že dovoleno je všechno. Nechut’ cokoliv regulovat vedla k tomu, že právní ochrana Pražské památkové rezervace je zcela nepostačující. Dokonce ani po prohlášení historického centra Prahy za památku světového dědictví UNESCO, nebylo učiněno nic, co by vedlo ke zvýšení ochrany. Zákon o státní památkové péči by nebyl špatnou normou v ustálených poměrech a v rukou lidí, kteří by měli vůli jej naplňovat. Doba je ovšem taková, jaká je, a vedoucí pracovníci magistrátního odboru, kteří ze zákona rozhodují, dosáhli svých funkcí z jiných důvodů, než je odborná způsobilost či alespoň kladný vztah k architektonickému dědictví.

2. Staré Město, palác Platýz čp. 416, příklad typického větracího vikýřku. Základem jeho konstrukce je nosné truhlářské čelo, boky jsou omítané a vikýř nemá plechové závětrné lišty ani jiné klempířské doplňky. V této podobě tradičního vikýře bylo dosaženo dokonalosti technické i výtvarné.

Tato stať už s ohledem na omezený rozsah nemůže být úplným zpracováním tématu. Několika poznámkami se bude snažit zachytit situaci v Pražské památkové rezervaci po roce 1992, kdy byla zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Je ovšem zapotřebí si uvědomit, že toto datum je pouze formální hranicí. K jevům, o nichž bude řeč, nedošlo ze dne na den. Půdní vestavby, materiál střešních krytin, detaily střech, nevhodné zásahy do střešní krajiny byly aktuálním problémem již mnohem dříve. Prahu také nelze omezit pouze na Pražskou památkovou rezervaci.

3. Malá Strana, snímek ilustruje následky ztráty citu pro architekturu a krásu konstrukce. Vikýř není rozměrově větší než jeho historičtí předchůdci, ale jeho konstrukce je nepochopená a proto nezvládnutá. Jedná se přitom o střechu, která leží v horizontu chodců kráčejících po Karlově mostě, tedy pohledově mimořádně exponovanou.

U solitérních památek, v pražských památkových zónách a samozřejmě také u hodnotných, ale nechráněných historických staveb a souborů je situace obdobná. Rezervace je vybrána proto, že je po všech stránkách reprezentativním příkladem, a také proto, že na malostranských a staroměstských střechách nám asi záleží nejvíce.

Péči o historické střechy můžeme rozdělit do čtyř základních problémových okruhů: krytiny, detaily střech, krovy a půdní vestavby.

Krytiny

Krytina je výrazným prvkem vzhledu střech a památková péče ji tradičně věnuje největší pozornost. Smyslem je zachovat tradiční typy krytin. V minulosti se spolu s pálenou krytinou hojně užíval dřevěný šindel, ale od druhé poloviny 19. století máme pražské střechy spojeny s prejzy a bobrovkami. V minulosti se více šetřilo, zvlášť pálená krytina se překládala a měnily se pouze vadné kusy. Právě patina dodává střechám malebnost.

4. Malá Strana, ilustrační snímek koruny štítu kryté prejzy.

Posledním domem, který si udržel na Malé Straně šindelovou krytinu byl viniční domek čp. 343-III ve Vlašské ulici 27. Přes nesouhlas památkové péče ji však majitel koncem 90. let 20. století vyměnil za šablony.

5. Malá Strana, ilustrační snímek koruny štítu kryté plechem. Ve srovnání s prejzy, taškami či omítkou působí černá linka oplechování tvrdě. Krása malostranské střechy je pryč.

Na přelomu 80. a 90. let 20.století byla téměř nepřekonatelným problémem špatná kvalita tehdejší pálené krytiny. To byl důvod, proč střešní krytiny na bázi živičných pásů, např. bonský šindel, které se u nás z novodobých alternativ tradičních krytin objevily jako první již na sklonku osmdesátých let, byly památkovou péčí zprvu přivítány jako východisko z nouze. Už po prvních realizacích ale přišlo rozčarování. Vstřícnost, se kterou památkáři zpočátku tyto krytiny přijali, se jako bumerang vrátila v podobě stovek žádostí o připuštění této krytiny při první vlně oprav střech na počátku 90. let. Situaci se ale podařilo zvládnout a okouzlení později pominulo i u stavebníků. V současné době bývá alespoň v Praze požadavek na užití krytiny z živičných pásů na památkově chráněné stavbě již výjimečný. Jednou se zlomových akcí byla obnova střechy kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Jako střešní krytina byly koupeny a památkáři odsouhlaseny živičné pásy s odůvodněním, že vzácný krov těžkou krytinu neunese. Stavebníka se nicméně podařilo na poslední chvíli přesvědčit a na střechu byly nakonec položeny osinkocementové šablony. Tato obnova se pak celkem právem stala předmětem kritiky, protože šablony nejsou tak hezké jako pálené tašky, které tam byly předtím. Přesto představuje tato obnova přinejmenším částečný úspěch a zároveň zkušenost, která vedla k následnému úplnému odmítnutí živičných pásů pro obnovu památkově chráněných staveb na území hl. m. Prahy.

6. Malá Strana, Vrtbovský palác čp. 373. Ilustrační příklad jednoho z typů tradičných pražských vikýřů.

Specifickým problémem se ukázalo nahrazování nekvalitní pálené krytiny u významných památek měděným plechem. Z technického hlediska je to prvotřídní krytina. Výtvarně je však taková záměna velmi nevhodná. Černou měděnou střechou byl postižen například letohrádek Hvězda. V porovnání s archivními snímky je jasné, že mu tato úprava nesluší. Jiným příkladem je střecha kostela P. Marie na Karlově. Před opravou byla střecha sice již plechová, ale měla červený nátěr. Při opravě byl užit měděný plech a výsledek rozhodně není uspokojivý.

7. Hradčany, ilustrace utilitárního přístupu ke střešnímu vikýři. Je až nepochopitelné, jak mohl někdo udělat něco tak ošklivého a řemeslně nezvládnutého.

Po živičných pásech přišla vlna betonu. Betonové střešní tašky se zprvu objevovaly v nejméně příznivých typech, strukturách povrchu a barevnosti. I když spornost betonové krytiny není zdaleka tak výrazná, jako je tomu u lepenkových pásů, pro památky není vhodná. I tady se podařilo alespoň v rezervaci zabránit masivnějšímu rozšíření, ale v památkových zónách je konflikt stále ještě velmi živý.

8. Malá Strana, dům čp. 387 v Karmelitské ulici. Příklad typických pultových větracích vikýřků – stav před přestavbou.

Vedle odlišných materiálů čelí bobrovky a prejzy i tlaku drážkových pálených krytin. Rozdíl mezi prejzy a např. pálenou vlnovkou, která prejy imituje, je zdánlivě zanedbatelný. Ne však úplně. Jde jednak o princip – užití tradičního materiálu má při ochraně architektonického dědictví smysl samo o sobě – ale i o vzhled. Drážkové krytiny přece jenom vypadají jinak. Vyžadují rovnou plochu, což je na úkor měkkého zvlnění historických střech, a těžko se z nich vytvářejí charakteristické detaily.

9. Malá Strana, nové utilitární vikýře hyzdící vzhled malostranské střechy.

Detaily střech

Spolu s krytinou jsou důležité i detaily a ztvárnění architektonických prvků dotvářejících vzhled střech, jako jsou komíny a vikýře. Památková péče se bohužel vyčerpala obhajobou tradičních krytin, a to, co s nimi souvisí, ponechala osudu. V této oblasti se architektonické dědictví pražských střech udržet nepodařilo a k největším ztrátám došlo právě v uplynulých patnácti letech.

10. Malá Strana, snímek ilustruje hodnotu patiny střešní krytiny i význam drobných architektonických detailů jako jsou vikýře bez oplechování či živá linka omítané protipožární zdi.

Pro představu alespoň výčet nejčastějších jevů:

- Pálená střešní krytina se nepřekládá, ale kompletně mění. To vede – zejména vezmeme-li v úvahu počet opravovaných střech – ke ztrátě žádoucí patiny.

- To, že dům má historický krov, se zpravidla pozná již při pohledu z venku. Stářím sesedlá konstrukce vytváří zvlněné plochy a měkké linie. Při nekvalifikovaných opravách střech či výměnách krovů spojených s půdními vestavbami se plochy a linie tvrdě vyrovnávají. Malebnost linií a ploch je pryč.

- Pokrývači se naučili používat barvenou maltu. Je to utilitární opatření. Nečistě provedená práce tolik nebije do očí, protože malta a krytina splývají. Pro pálenou krytinu jsou ale hřebenáče podmazané bílou maltou a další maltové detaily charakteristickým výtvarným prvkem. Při použití probarvené malty jsou střechy o tyto detaily chudší.

- Dříve se plech jako doplněk pálených krytin neužíval, protože byl drahý. Dnes se plechuje vše a navíc mědí, která je kontrastně černá. Římsy se místo prejzů, tašek, cihel nebo kletovaných omítek kryjí plechem. Štíty se opatřují závětrnými plechovými lištami, které v obrazu města vytvářejí tvrdé úsečky. Složitější tvary střech se nevykrývají v plochách, ale střecha se plechovými lištami rozparceluje na „rovné plochy“.

- Samostatnou a smutnou kapitolu tvoří vikýře a vikýřky. Jejich konstrukce se vyvíjela po staletí, až dospěla k výtvarné i technické dokonalosti. Pro Prahu jsou charakteristické větrací vikýřky s nosným dřevěným čelem a omítanými boky. Existovalo však nespočetné množství nejrůznějších typů. Toto bohatství v podstatě zmizelo. Historické vikýře jsou nahrazeny většími, početnějšími a nevzhlednými vikýři půdních vestaveb. Ale i když se střecha pouze opravila a počet ani velikost vikýřů se nezměnily, jejich podoba přesto zanikla. Jsou zabaleny do plechu nebo jsou tak deformované, že krása dokonalé kostrukce je pryč.

- Ohroženým prvkem jsou i komíny. Když se přestalo topit v kamnech, mnoha lidem se zdálo, že komíny jsou zbytečné a tak se bouraly. Komíny jsou ale pro stavbu důležité, i když se v domě již netopí kamny na pevná paliva, a pro vzhled střechy jsou nenahraditelné. Také u komínů záleží na architektonickém zpracování. Správný komín na historické střeše by měl být omítnut a ukončen alespoň zkosením. Aby do nich nepršelo, bývaly komíny kryty stříškami z prejzů nebo tašek. Jeden z mála dochovaných příkladů je stále ještě k vidění na střeše Ledeburského paláce na Valdštejnském náměstí.

- V poslední době jsou další ranou zasazovanou pražským historickým střechám montované hřebenáče. Jsou nevzhledné a výrazně poškozují podobu střech.

11. Malá Strana, snímek ilustruje dopad užití plechových závětrných lišt u štítů. Zejména, použije-li se měděný plech, vytvoří závětrná lišta v obrazu historických střech tvrdou černou linku.

12. Malá Strana, dům čp. 514 Na Kampě 9. I do takovýchto střech Městská část Praha 1 zcela bezohledně prosazovala půdní vestavby. V tomto konkrétním případě se Klubu podařilo již schválený záměr zvrátit.

13. Malá Strana, bývalá Malostranská radnice na Malostranském náměstí. V souvislosti s plánovanou rekonstrukcí budovy hrozí též utilitární půdní vestavba.

Krovy

Krovy byly dlouho nedoceněnou součástí architektonického dědictví. Dějiny architektury ani dějiny umění jim nevěnovaly v podstatě žádnou pozornost a tomu odpovídal i způsob, jak se s nimi zacházelo – viz způsob opravy mimořádně cenného středověkého krovu bývalého kostela sv. Anny na Starém Městě. V tomto došlo v posledních dvou desetiletích k velikému posunu a historické krovy byly hodnotově doceněny. Praha je na výtvarně i technicky cenné krovy bohatá. Na Starém Městě je dochováno ještě několik krovů středověkých. Početně převažují krovy barokní, klasicistní a krovy z 19. století. Rozpoznání jejich hodnoty vedlo k citlivějšímu přístupu k opravám. Poškozené prvky se nemění celé, ale protézují se pouze poškozené části. Bohužel se stále vyskytují i celkové výměny a velmi nešetrné zásahy. Katastrofou pro pražské historické krovy se však na konci 20. a počátku našeho století staly půdní vestavby a nástavby. Padly jim za obět’stovky historických krovů. Ty, které nebyly vyměněny celé, byly alespoň vyřezány, aby se pro vestavbu uvolnila dispozice. Nepříznivé je pro krovy také použití pojistné hydroizolační fólie nebo zateplení. Riziko, že tato úprava povede v delším časovém horizontu ke shnití zakryté dřevěné konstrukce či jejímu napadení škůdci, je velmi vysoké.

14. Malá Strana, dům U Bílé kuželky čp. 66 v Míšeňské ulici po demolici barokního krovu během podzimu 2003.

Půdní vestavby

Proč jsou půdní vestavby nepříznivé? Osvětlení půd pro druhotně vkládané využití poškozuje vzhled střech. Svou úlohu hraje nejen způsob řešení u té které stavby, ale i počet, respektive hustota takto přestavěných střech. Co může být obecně přijatelné u jednoho domu, není snesitelné u celé uliční řady. Půdní vestavby vedou k zániku cenných historických krovů. V souvislosti se změnou využití půdy dochází k nárůstu užitného zatížení, které vyvolává požadavek statických úprav. Mnoho historických krovů je spřaženo se záklopovými trámovými stropy posledního patra, často se jedná o stropy malované. Zvýšení únosnosti takové konstrukce znamená pro tyto stropy razantní negativní zásah. Volný prostor půdy má většinou sám o sobě architektonickou hodnotu. Rozpříčkováním tato hodnota zaniká. Půda je charakteristickým architektonickým prostorem historické architektury stejně jako například dvorky, průjezdy, podloubí nebo mázhausy. Záborem pro druhotné využití tato hodnota svébytného architektonického prostoru zaniká. Půdy obecně patří k nejméně užívaným prostorům. Z tohoto důvodu se v nich zachovaly konstrukce a detaily, které v užívanějších částech stavby již zanikly. Týká se to dveří na půdu, schodiště z posledního patra na půdu, dřevěných žebříkových schodišť v krovu, dlažeb a dalších. Půdní vestavby jsou někdy obhajovány jako prostředek zachování bydlení v centru Prahy. Přitom se ale připouštěla a stále připouští změna obytné funkce u obytných pater, ba u celých domů a domovních bloků, a to i v případě obecního majetku a objektů ve vlastnictví státu. Z kvantitativního ani městotvorného hlediska nemohou být půdní vestavby plnohodnotnou náhradou obytných pater, natož celých domů. Mimoto zdaleka ne všechny vestavby do krovu jsou obytné.

15. Staré Město, dům U Černého anděla čp. 460 na Staroměstském náměstí. Při komerční přestavbě byly nejen vybourány cenné interiéry včetně středověkých, ale dům byl nastavěn o dvě podlaží maskovanou historizující střechou, která však nemá historické opodstatnění.

Problém půdních vestaveb byl zřejmý už dávno. Vyhláška NVP č. 9/1985 o usměrňování rozvoje Pražské památkové rezervace vytyčila zásadu, že se půdní vestavby, které vyžadují osvětlení, nemají připouštět u pohledově exponovaných objektů. Bylo to v době, kdy si hodnotu historických krovů uvědomoval jen málokdo a pozornost se zaměřovala především na vzhled střechy. Vyhláška se obcházela a v polovině devadesátých let byla bez náhrady zrušena pro údajnou nadbytečnost. Posuzování „případ od případu“ a hledání kompromisů se nevyplatilo. Nepodařilo se ochránit ani tak mimořádné urbanistické celky, jako je Malá Strana, Hradčany a Staré Město. Od zapsání Prahy na Seznam světového dědictví UNESCO byly v centru Prahy zastavěny stovky půd.

16. Malá Strana, Wratislavský palác čp. 366 na Tržišti. Jedna z nebrutálnějších realizací půdní vestavby na konci 20. století na Malé Straně.

V této souvislosti je třeba připomenout úlohu magistrátu a městských částí, které přebíraly od tehdejšího OPBH obytné domy do správy. Tehdejší Pražský ústav památkové péče se na městské části několikrát obracel s apelem, aby se v této otázce chovaly zodpovědně. Například 20. prosince 1993 Pražský ústav památkové péče napsal dopis Obvodnímu úřadu Prahy 1. Informoval jej o ustanovení památkového zákona i tehdy ještě platné vyhlášky č. 9/1985 a pokračoval: „Vzhledem k tomu, že je v současné době velký tlak na využití půd, a to i u obecních domů, kde by dodržování cit. vyhlášky mělo být samozřejmostí, Vás žádáme o její dodržování a o informování případných žadatelů v tomto smyslu“. I s vědomím, že památkáři s půdními vestavbami nesouhlasí, nabízely městské části půdní prostory zájemcům a pak pouze pozorovaly, jak to dopadne. Památková péče je kulturní záležitost, potřebuje podporu. Bez zájmu a pomoci města nemůže být úspěšná. Městská část Praha 1 dokonce zadala v několika kolech stovky architektonických studií na zastavění dosud „nevyužitých“ půd na Malé Straně, Hradčanech a Starém Městě. Na vestavby, které byly odmítnuty z důvodu, že se jed ná o cenný historický krov či pohledově exponovanou střechu, se nechala zpracovat v dalším kole nová studie a žádost se zopakovala a tak pořád dokola, až se podařilo prorazit.

17. Malá Strana, pohled do ústí Tržiště z Karmelitské ulice směrem k domu u Glaubiců, jehož střecha je po přestavbě posázena vikýři půdní vestavby.

V roce 2001 vydal tehdejší Státní ústav památkové péče z pozice ústředního pracoviště metodický pokyn „ochrana střech a historických krovů na území hl. m. Prahy“ (čj. 547/2001 ze dne 31. ledna 2001). S odkazem na výsledky monitoringu Pražské památkové rezervace a rostoucí řadu případů, ve kterých dochází k poškozování hodnotných historických krovů, jakož i s ohledem na postupující znehodnocování střešní krajiny v důsledku kvantity povolovaných vestaveb v něm mimo jiné ústav požadoval, aby se v nejcennějších lokalitách, jako jsou Hradčany, Malá Strana a Staré Město, nové půdní vestavby již nepovolovaly. Je vhodné si uvědomit, že tento pokyn byl vydán v okamžiku, kdy většina půd byla již zastavěna a zůstávaly domy buď s velmi hodnotným krovem, nebo pohledově exponovanou střechou. Tento pokyn, přestože nebyl právně závazný, vyvolal velmi zlobnou reakci a byl úplně smeten. Následně pak dostaly střechy historického jádra nejtvrdší úder. V rámci privatizace domovního fondu pověřila Městská část Praha 1 vybrané realitní a projektové kanceláře, aby prosadili půdní vestavbu ve všech dosud nezastavěných půdách obecních domů. Jenom na Malé Straně se to týkalo desítek domů, které se do té doby ještě podařilo uchránit. Pražský ústav památkové péče většinou nesouhlasil a magistrátní odbor obvykle pustil vše, a to i ve zcela neuvěřitelných případech, jako je například dům čp. 514-III Na Kampě 9 – to je ten s balkónkem a válečky těsně u Karlova mostu. U tohoto domu se Klubu Za starou Prahu podařilo prozatím vestavbě zabránit, ale to je ojedinělý úspěch.

18. Malá Strana, Windischgrätzovský palác čp. 119 s novými megalomanskými vikýři. Problém je nejen v jejich počtu, velikosti a podřadném řemeslném zpracování, ale i v jejich kontrastní černé barvě dané užitím měděného plechu.

Narušený vzhled střech není jediným poškozením architektonického dědictví, které půdní vestavby přinášejí. Například v domě čp. 367-III na Tržišti 11, u kterého magistrátní odbor památkové péče půdní vestavbu přes nesouhlas památkového ústavu povolil, zničili dělníci při stavbě malovaný záklopový strop, který byl spřažen s renesančním krovem. Když si všimli, že na prknech, které vyhazují, jsou nějaké obrázky, snažili se zbylé kousky zpeněžit po okolních prodejnách antikvit, a tak se na to přišlo. Přes podnět ústředního pracoviště NPÚ žádajícího přehodnocení souhlasu s půdní vestavbou magistrátní odbor nechal práce dokončit s odůvodněním, že řešení „bylo upraveno“. O kauze privatizace domů na území Prahy 1 a půdních vestavbách byla publikována řada článků, kladoucích si otázku, zda hybatelem celé akce nebyla korupce. Tiskem pak proběhla i zpráva, že Městská část Praha 1 prohrála v následných soudních sporech s pověřenými realitními kancelářemi desítky miliónů korun. Výsledkem je citelná finanční ztráta pro město a zničené kulturní dědictví, které vznikalo staletí a je nenahraditelné. Nebo se snad budeme tvářit, že malostranské střechy s Petřínem a Pražským hradem v pozadí mohou vzniknout kdykoliv znovu?

V roce 2004 vyhovělo Ministerstvo kultury ČR odvolání Národní galerie a povolilo půdní vestavbu do renesančního krovu Schwarzenberského paláce na Hradčanském náměstí. Jedná se o mimořádně cenný krov, střechu mimořádně významné památky na mimořádně exponovaném místě. Národní galerie je navíc instituce s velkou odbornou autoritou a lze tedy předpokládat, že tento její krok bude obecně vnímán jako precedent. To jenom pro ilustraci situace, jak pro historické střechy a krovy nemají v Praze pochopení ani instituce, které mají ochranu kulturního dědictví v popisu práce.

19. Malá Strana, ilustrační foto typického zastřešení komínů, v tomto případě na komínu Ledeburského paláce.

Smyslem památkové ochrany je garantovat zachování výjimečných kulturních hodnot, u nichž není předpoklad, že by se bez cílevědomé péče a ochrany udržely samy. Tento smysl se v případě střech daří naplňovat pouze částečně. Způsobené ztráty jsou závažné a nevratné. Stav se nezlepšil ani po prohlášení historického centra Prahy památkou UNESCO. Bylo by naivní si představovat, že až budou všechny půdy zastavěné, proces skončí. Pokud nebude ekonomický tlak vyvažován odpovědnou a účinnou památkovou ochranou, bude degradace pokračovat. Množí se například vestavby do druhé etáže mansardových střech. Příkladem může být dům u Zlatého jednorožce čp. 285-III v Lázeňské ulici na Malé Straně.

Věc není černobílá. Střechy Malé Strany, Hradčan, Starého a Nového Města, Josefova a Vyšehradu jsou však stále mimořádným kulturním statkem, k jehož ochraně se Česká republika zavázala přijetím konvence o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Dosavadní ochrana však není efektivní. Nemluvíme o celé republice ani o celém území hlavního města Prahy. Mluvíme o vybraných nejcennějších lokalitách světového významu. Kde jinde by měly zůstat krovy a střechy nedotčené?

Miloš Solař