HISTORICKÁ PŘEDMĚSTÍ
1. Smíchov. Pohled na novostavbu budovy Zlatý anděl na Smíchově od architekta Jeana Nouvela. Ve snaze vytvořit okolo křižovatky u Anděla moderní centrum byl zcela opominut historický ráz tohoto místa – části památkové zóny. Vpravo od objektu stojí zdařile opravená, ovšem novou výstavbou zcela potlačená smíchovská synagoga. Vlevo je v pozadí možné vidět část nově vysázené dendrologické úpravy, která byla zvolena opět bez jakékoli vazby k místu. Foto M. Micka, 2002
Řekne-li se historické město, představí si asi většina z nás malebné dlážděné náměstí s renesančními, barokními či klasicistními měšťanskými domy, nově opravenou radnicí a několik sousedních uliček s podobnou atmosférou. Města však nejsou tvořena jen náměstím a blízkou zástavbou, od svého založení se v dějinách přirozeně rozrůstala, vznikala předměstí, která se časem stávala širším okruhem centra, později mizely hradby a za bývalými předměstími se utvářela další zástavba. Tím se formovala jedinečná urbanistická struktura, jež se v mnohých českých městech, Prahu nevyjímaje, více či méně dochovala a která tvoří podstatnou složku historické hodnoty toho či onoho sídla. Že se jedná o hodnotu velmi důležitou a je potřeba ji chránit, se ukázalo již v první polovině 20. století – zejména v době, kdy byla po válce tato historická struktura v mnohých městech poničená a navíc často ohrožena i plánováním nové zástavby. Úsilí zabránit další degradaci významných historických měst bylo částečně naplněno ustanovením jejich plošné ochrany v roce 1950. Tehdy byly vyhlášeny první památkové rezervace, Poznámka 1 které byly v 70. letech doplněny památkovými zónami – nižší kategorií ochrany, vhodnou pro územní celky, v nichž se významná historická zástavba nedochovala zcela intaktní.
V současné době se znovu ukazuje, že plošná ochrana je stejně potřebná jako péče o jednotlivé památky, možná ještě naléhavěji, protože velká vlna stavebního rozvoje, nastartovaná po pádu komunistického režimu, s sebou do historických městských čtvrtí vnesla mnoho disharmonických prvků. Architektům, stavitelům a investorům často chybí respekt k původní urbanistické struktuře, pro některé z nich je důležitější vyniknout, než ctít stávající prostředí a památkovou péči či historickou hodnotu vnímají jako přežitky, které není vhodné vnášet do „postmoderního“ 21. století. To všechno se paradoxně děje v době, o které bychom teoreticky předpokládali, že bude k památkám citlivější než režim předchozí.
Uvedeným nebezpečím lze zabránit jedině pečlivým dodržováním zásad plošné ochrany historických sídel a na jejích základech vypracovanými regulacemi nové výstavby.
Některé části hlavního města Prahy jsou bohužel smutným dokladem výše uvedeného bezohledného přístupu k památkovému prostředí. Je to zřejmé, zvláště pokud zaměříme pozornost na oblasti často opomíjené – tedy na cenné čtvrti města ležící mimo centrum, které je chráněno jako památková rezervace. Obejdeme-li pražskou rezervaci po obvodu, defilují před námi další místa s historicky velmi hodnotnou zástavbou, jež si zaslouží ochranu – Holešovice, Střešovice, Břevnov, Smíchov, Nusle, Vinohrady, Žižkov, Karlín. Většina těchto lokalit je v Ústředním seznamu památek zapsána jako památkové zóny Poznámka 2 a všechny leží v takzvaném ochranném pásmu památkové rezervace. Na první pohled by tedy jejich ochrana měla být zajištěna.
2. Smíchov. Pohled na průčelí obchodního centra Nový Smíchov. Kdysi reprezentativní fasáda jedné z hal Ringhofferovy továrny byla do fádní utilitární stavby polyfunkčního obchodního centra zakomponována bez jakékoli snahy o architektonické vyřešení vzájemného spojení těchto naprosto odlišných objektů a působí vysloveně směšně. Jak je vidět, takovéto kombinace nemusejí vznikat jen při hře s dětskou stavebnicí lego, ale i v historickém prostředí měst. Foto M. Micka, 2002
Ve skutečnosti však platí spíše pravidlo, že pokud jsou investoři a developeři ochotni akceptovat stavební omezení v nejstarším jádru Prahy (tedy na Starém Městě a Malé Straně), o to intenzivněji se snaží své projekty prosadit v navazujících lokalitách. Je to pochopitelné – parcely, bytové i nebytové prostory jsou v uvedených místech levnější, platí zde méně přísná stavební omezení než ve stiktněji posuzovaném centru (a pakliže platí omezení podobná, investoři vědí, že je lze snadněji překonat), dostupnost do středu města je zpravidla velmi dobrá a při určité výšce budovy je zajištěn i žádaný výhled na Hradčany. To vše je usnadněno i několika historickými okolnostmi:
Za minulého režimu došlo k přerušení kontinuity vývoje památkové péče a dodržování obecných (do té doby respektovaných) urbanistických principů v historické zástavbě rozhodně nepatřilo k preferovaným trendům. To samozřejmě způsobilo i zkreslení pohledu veřejnosti na hodnotu dotčených památkových celků.
Donedávna navíc nebyly příliš doceněny technické památky, což se bohužel na některých pražských lokalitách citelně podepsalo. Typickým příkladem jsou Karlín a Smíchov, tovární čtvrti, kterým se po zestátnění soukromého majetku již nedostalo citlivého zacházení a průmyslové areály rozhodně nebyly vnímány jako místa, která by bylo nutné památkově chránit. Podobně na tom byla i navazující výstavba, ať již bytová či nebytová. Padesát let bezohledného přístupu vykonalo své, a tak se velká část industriální architektury na přelomu 80. a 90. let nacházela ve velmi neutěšeném stavu, čehož bylo možné snadno zneužít.
Podobně bylo zacházeno i s poněkud abstraktnější, byť neméně důležitou urbanistickou hodnotou – městským panoramatem –, které se v Praze dočkalo několika velmi rušivých zásahů. Tím nejkřiklavějším je zřejmě postavení žižkovského vysílače a výškových budov na Pankráci. Současní „napodobitelé“ se jimi samozřejmě mohou ohánět jako precedentem. Argumenty jsou jednoduché – „pokud stojí jedna taková budova, proč by nemohla vedle stát druhá a pokud již stojí dvě, neměl by být problém postavit třetí“.
V 90. letech si investoři rychleji, než jednali zástupci města a než může jednat památková péče, uvědomili budoucí vývoj lokalit sousedících s historickým jádrem Prahy, včetně skutečnosti, že jejich tržní cena bude rychle vzrůstat. Vypuklo velké nakupování pozemků a plánování maximálního vytěžení jejich komerční hodnoty bez sebemenšího ohledu a závazků k principům památkové péče. Toto „kořistění“ v podstatě dodnes neustalo. Neexistence územního plánu, případně nedůslednost radnice v jeho zpracování i dodržování takovému přístupu nahrává. Ostatně nejedná se o úplně nový problém, Václav Wagner Poznámka 3 ve svém stěžejním díle Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana, vydaném již v roce 1946, uvádí podobnou situaci: „Jestliže se například objevil třípatrový činžák ve vyrovnaném prostoru jednopatrové stěny náměstí..., pak toho příčinou byla nejen úplná necitlivost k prostoru a prostorovým vztahům, ale i vznikající drahota parcel a vůbec neexistující nebo špatný regulační plán, počítající jen se středem starého města.“ Poznámka 4
Mimo jiné je zajímavé, kolik lidí (včetně některých zástupců městské správy) je ochotných stále ještě slyšet na zcela lichý a nesmyslný argument, že mladší než barokní architektura nemá přílišnou cenu. Bohužel je smutným faktem, že v situaci, kdy pracovníci památkového odboru magistrátu či jednotlivých městských částí mohou jako jedni z mála vcelku snadno zabránit nešetrnému počínání, bývají jejich rozhodnutí mnohdy benevolentnější, než je pro památkovou ochranu únosné.
Důsledky několikaletého neřešení situace jsou neradostné: Na důstojnou nápravu mnohých razantních zásahů do historické struktury města je pozdě, některé cenné a charakteristické prvky pražské zástavby zmizely úplně. Naopak vyrostlo dost negativních příkladů, které mohou být ze strany investorů brány jako inspirace. Doplňme ještě jednou komentář Václava Wagnera – opět přesně vystihuje situaci naší doby: „Nové se staví příkře do oposice proti starému a tato oposice vyznívá pro staré jako porušení a pro nové jako cizotvar deformovaný okolím, který se stává ve starém, dříve jednotném prostoru monstrem, zvláště je-li vybudován v nesouladném měřítku.“ Poznámka 5
3. Vinohrady. Bývalý Vinohradský pivovar v Korunní ulici byl částečně poničen požárem v roce 2000, poté stržen a jeho plocha byla určena pro novou bytovou výstavbu. Příklad toho, jak také může vypadat (a dopadnout) historická stavba v pražské památkové zóně. Foto J. Středa, 2004
Konkrétní příklady
Jeden z typických příkladů nevhodných urbanistických zásahů v historických částech Prahy představují čtvrti, které se v 19. století rozvíjely jako předměstská průmyslová aglomerace okolo velkých továren, například Karlín a Smíchov. Fakt, že se od počátku jednalo o výstavbu účelové architektury, nijak nesnižuje její hodnotu. Naopak, v obou případech byly vytvořeny cenné kompaktní soubory, k nimž je dnes nutné připočíst ještě hodnotu historickou. Obě čtvrti však po listopadu 1989 na tento svébytný charakter doplatily. Průmyslové dědictví se na počátku 90. let ocitlo v ústraní zájmu památkové péče. V případě Smíchova investoři hbitě využili této situace a v první polovině 90. let, kdy, jak se zdá, na bývalých továrnách nikomu příliš nezáleželo, se snažili získat a bez památkových omezení Poznámka 6 maximálně využít jejich prostory jako potenciální stavební parcely. To se téměř beze zbytku podařilo. Výsledkem je úplné zničení všech památkově významných výrobních hal, na jejichž místě mimo jiné vyrostlo předimenzované Media centrum a vysoce nevkusný hotel Ibis. Jejich bývalou existenci připomíná jen kulisa frontální fasády jedné z hal, smutný klaun stojící v průčelí nákupního centra Nový Smíchov. Podobně tragikomicky ostatně působí i smíchovská synagoga (nákladně a zdařile obnovená), jejíž význam a důstojný post, který by ji měl v okolní zástavbě právem náležet, snadno přehluší okolní minimálně jednou tak vysoké nové budovy s přemírou křivek a skla. Poznámka 7 Přitom ukázka vhodné modernizace historického prostoru je velmi blízko, například na náměstí 14. října byla nedávno realizovaná velmi vkusná novostavba administrativní budovy Portheimka Center.
Dalším příkladem čtvrti s velmi podobným osudem je Karlín. Postup několika developerských společností v karlínské cenné klasicistní zástavbě, které stejně jako v případě Smíchova hojně a co nejrychleji skupovaly tamní pozemky, navíc ještě podpořila velká voda z roku 2002. Škody, jež způsobila na historických objektech (například narušení statiky), byly v mnoha případech využity jako záminka ke stržení těchto budov a tím pádem k uvolnění místa dalším, mnohem vyšším stavbám, neboť cena pozemku se samozřejmě s každým nastavěným patrem zhodnocuje. Místo cenné intaktní zástavby, projektované ve vzájemných proporcích a harmonii tak pravděpodobně v brzké době vznikne obdobné hybridní centrum nových obchodů a jiných nebytových ploch jako u smíchovského Anděla. Nevratné narušení urbanistické struktury Karlína rozhodně nemohou vyvážit ojedinělé příklady zdařilejších adaptací (jednou z nich je Corso Karlín, bývalá tovární hala, z níž zůstala při přestavbě na výstavní komplex zachována alespoň hmota a fasáda).
Podobný atak nové výstavby zažívají i další bývalé průmyslové čtvrti, například Holešovice, kde by měla brzy na místě zrušeného přístaviště vyrůst příbřežní mnohapatrová moderní aglomerace, pravděpodobně další bující nádor v historicky zajímavém prostředí. Bohužel s tímto podnikem je mimo jiné spjat i tlak na stržení cenného Libeňského mostu. Pod záminkou špatného technického stavu, jehož oprava se nevyplatí (ačkoli mnozí odborníci dospěli k úplně opačným závěrům), má být vystavěn most zcela nový.
Základním a společným problémem všech uvedených lokalit (a úskalím památkové péče o ně) je fakt, že opakovaně dochází ke zneužívání sólového hodnocení jednotlivých objektů – jako bezcenných, průměrných, nebo nevyhovujících a podobně. Druhou stranu věci – skutečnost, že v takovýchto územních celcích (zvláště pokud byly zakládány takřka „na zeleném drnu“ a podle jedné celkové architektonické koncepce, jako například Karlín), musí být upřednostňována urbanistická hodnota celku, která klesá s každou demolicí a ještě víc s novou zástavbou – bohužel zdůrazňují jen památkáři. Přitom se jedná o naprostou prioritu, jejíž respektování by mělo být v civilizované společnosti na prahu třetího tisíciletí samozřejmé.
4. Karlín v panoramatickém pohledu z Vítkova. Na snímku je dobře vidět pravidelný urbanismus klasicistního města, které bylo vystavěno ve 30. – 40. letech 19. století a svůj ráz si dosud zachovalo. Pravidelné, vyvážené střídání domovních bloků a řádu ulic je vygradováno přirozenou dominantou kostela a parku. Historická zástavba Karlína i v současnosti zcela vyhovuje požadavkům moderního města, přesto se stále potýká se snahou investorů ji přebudovat. Foto J. Středa, 2002
Všimněme si však ještě dalších okruhů problémů, se kterými se historická zástavba za pomyslnými hranicemi jádra Prahy potýká. Pokud jsou takovéto čtvrti již poznamenány (ať z dob komunismu, či raných 90. let) nevhodnou zástavbou a jejich prostředí přestane být intaktní, hrozí nebezpečí, že tamní památky i hodnota celku budou méně respektovány a zároveň vlažněji dodržovány zásady památkové péče. Taková situace vytváří podhoubí pro případné prosazení další nevhodných stavebních úprav. Podobné postupy ohrožují například Žižkov, čtvrt’, jejíž historický charakter je již bohužel narušený (což se samozřejmě nerovná pojmu bezcenný). Konkrétním příkladem může být Palác Flóra na křižovatce Vinohradské ulice s Jičínskou, dostavěný v roce 2004. Neúměrně vysoká budova nákupního centra nevalné architektonické kvality se těsně přimyká k Olšanským hřbitovům, které jsou státem chráněnou kulturní památkou. Obě stavby se navíc nacházejí v památkové zóně. Pomineme-li skutečnost, že z morálního hlediska by významné pohřebiště zasluhovalo alespoň zákl adní dávku piety, jedná se o zásah, jenž by měl být i z hlediska státem garantované ochrany památek nepřípustný. Rozhodně jej nelze považovat za legitimní z důvodu, že například směrem ke stanici metra Želivského a v dalším okolí není stávající zástavba již plně původní a stylově jednotná.
Jiný typ ohrožení památkové hodnoty Prahy představuje neuvážená výstavba v lokalitách, které jsou od centra vcelku vzdálené, relativně moderní a architektonicky nesourodé. V takovýchto místech (například na Pankráci) moderní architektura s památkami o existenci nesoupeří, ale přesto zde hrozí jedno nebezpečí – převýšenost staveb a jejich negativní zasažení do panoramatu města. Proto by i v takových částech Prahy měla existovat určitá pravidla pro regulaci výstavby. Poznámka 8 Příliš vysoké budovy, zvláště v lokalitách, které jsou (jako zmíněný Pankrác) založené na geograficky vyvýšeném terénu, mohou rozbít celou v průběhu dějin utvářenou a logicky rostlou strukturu města. V Praze, jejíž centrum je chráněno jako památková rezervace a navíc zařazeno v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, by k narušení systému přirozených dominant, významových i pohledových, který je gradován směrem k historickému jádru a završen královským Pražským hradem, docházet nemělo.
5. Karlín. Pohled na pobřežní část u Vltavy, kde je namísto přirozeně a po staletí utvářeného spojení města a řeky vytvořena bariéra podobná protihlukovým stěnám instalovaným podél dálnic. Takovéto stavby svým objemem a modelací zcela negují jednu z nejpodstatnějších zásad historického urbanismu – napojení lidských sídel na vodní tok. Foto J. Středa, 2002
V oblasti Pankráce je situace o to nebezpečnější, že zde z dřívějších dob již několik převýšených domů stojí, což nahrává spíše investorům než památkové ochraně. V tomto případě je nutné snažit se hmotu případné nové výstavby (nižší než současné z horizontu vyčnívající stavby) regulovat tak, aby současný pohledový profil Pankráce vhodně doplnila, nikoli aby rozšiřovala již vzniklé prohřešky proti principům urbanismu města.
Ze stejného důvodu je z hlediska památkové péče nepřípustné také zbudování komplexu výškových staveb v rámci projektu Central Park Praha na žižkovské Parukářce. Tento projekt se však s velkou pravděpodobností nepodaří zastavit, maximálně bude investor donucen věžové domy o několik podlaží snížit. Neúměrného zvyšování zástavby zatím zůstala uchráněna například Letná, ale dříve nebo později zde zřejmě dojde k podobnému střetu investorských zájmů s principy památkové ochrany Prahy jako ve výše uvedených případech. A může se tak stát velmi brzy, v souvislosti s plánovanou výstavbou nového komplexu budov Národní knihovny.
6. Žižkov. Panoramatický pohled z Vítkova. Čtvrť složená převážně z historických činžovních domů na svažitém terénu působí harmonicky. Věž kostela sv. Prokopa představuje její přirozenou a logickou dominantu, nebýt nešťastně umístěného objektu žižkovského vysílače, který svou hmotou zcela boří dlouhodobě vytvářené vztahy v urbanismu celé čtvrti. Narušením jejich vzájemných poměrů, proporcí a vazeb na městskou krajinu mizí důležitá část kulturní hodnoty daného sídla. Na horizontu vyčnívají mrakodrapy postavené na pankrácké pláni. Foto J. Středa, 2002
Závěrem je bohužel nutné konstatovat, že boj o zachování historické hodnoty pražských historických předměstí často připomíná pověstný zápas s větrnými mlýny a lépe bude dopadat jen v případě, že si i širší veřejnost uvědomí důležitost zachování těchto lokalit. Staré Město se pomalu stává mrtvou částí Prahy, místem bez stálých obyvatel, kteří jsou vytlačováni do jeho okolí. Ovšem pokud nedojde k radikální změně kurzu, který pražský magistrát i úřady jednotlivých městských částí nastolily, může se stát, že podobně mrtvé budou zakrátko i další čtvrti. Administrativně obchodní kapitál z nich vytlačí nejen památky, ale spolu s nimi i historii, ducha a nakonec i stálé obyvatele. K odvrácení této nepěkné vize nestačí úsilí Národního památkového ústavu a organizací typu Klubu Za starou Prahu. Na trvalé existenci historicky cenného prostředí hlavního města by mělo záležet všem pracovníkům jeho správy i běžným občanům.
Kristýna Kolajová
7. Nusle. Výškové budovy Na Pankráci – Motokov, hotel Panorama a Český rozhlas. Prohřešek nepříliš ohleduplného urbanismu 60. let 20. století je dnes příčinou mnoha dalších potenciálních nebezpečí, jelikož investoři jej rádi považují za příklad, který lze opakovat a který ospravedlňuje podobné projekty v dané lokalitě. I ze snímku je zřejmé, že toto místo další architektonický zásah potřebuje. Chaotická okolní nízká zástavba a neudržovaná zeleň by měly dostat určitý urbanistický ráz a uspořádání. Tradiční otázka být, či nebýt je tak v tomto případě postavena složitěji: Zaplnit pohledovou linii horizontu se třemi nevzhlednými vyčnívajícími zuby bez vzájemného vztahu dalšími, poněkud nižšími stavbami, které by obraz i z hlediska dálkové kompozice doplnily do přijatelnějšího tvaru? Nestavět zde již žádné výškové stavby, architektonicky zpracovat pouze okolí stávajících, tak aby nové objekty vůbec nezasahova ly do horizontu a tři vyčnívající solitéry nechat jako smutné připomenutí socialistické výstavby na dožití? Nebo naopak zcela rezignovat na jakoukoli regulaci a vpustit do panoramatu další výškové stavby? Foto J. Středa, 2004
8. Holešovice. Pohled na Holešovický přístav z výškové budovy Kovo (1974– 1977). Holešovický přístav byl stavěn mezi lety 1892–1910 po obou stranách slepého ramena při levém břehu Vltavy a byl plně užíván (zejména pro nákladní dopravu) až do počátku 90. let 20. století. S omezováním lodní dopravy na Vltavě však začal jeho význam klesat a v srpnu 2002 byl navíc velmi poškozen při povodni. Od této doby jsou objekty zajímavé industriální zóny bez stálejšího využití, a ačkoli by si zasloužily citlivou rekonstrukci a novou funkci, většině z nich hrozí zatím spíše demolice. Tato zajímavá průmyslová zóna by podle plánů Městské části Praha 7 měla ustoupit velkolepému investorskému záměru na vybudování luxusního rezidenčního areálu. Projekt by měl dle vyjádření investorů stále evokovat starý přístav a památkové objekty by měly být zrekonstruovány a začleněny do komplexu dalších staveb, ovšem jinak je samozřejmě počítáno se zcela moderní výškovou zástavbou, ve které velmi pravděpodobně nebude původní charakter lokality zohledněn. Foto J. Středa, 2000
Poznámky: