MAGISTRÁT NENÍ DOBRÝM STRÁŽCEM ZÁJMŮ STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE

Předchozí stať si kladla za cíl vysvětlit systém státní památkové péče v Praze, úlohu a pravomoci orgánů, které se na jejím fungování v praxi podílejí. Bylo také již řečeno, že vztah její odborné složky (Národní památkový ústav) a složky výkonné (Magistrát hlav. města Prahy) není ideální. V důsledku to znamená, že celé spektrum kontroverzních situací, střetů a nedorozumění jako nežádoucí produkt častého nesouladu mezi názorem památkového ústavu (spíše konzervativně idealistickým) a názorem magistrátního odboru (spíše utilitárně pragmatickým) výrazně situaci pražské památkové péče komplikuje, takže její obraz je pro veřejnost těžko čitelný, dodržování jejích základních a obecných principů nedůsledné až nahodilé a hodnotová měřítka jsou zmatená. V tomto článku se pokusíme pojmenovat některé jevy, které k uvedenému, krajně nežádoucímu stavu vedou.

1. Kostel sv. Michala na Starém Městě. Zatímco Národní památkový ústav považuje stavební úpravy v interiéru kostela pro účely multimediální show za degradující, magistrát naopak tvrdí, že úprava objekt výrazně zhodnotila. Foto M. Micka, 2002

Konflikt zájmů

Platný zákon o státní památkové péči, č. 20/1987 Sb. (dále památkový zákon), přikazuje v § 14 vlastníkům kulturních památek, aby si při zamýšlené stavební úpravě objektu předem vyžádali závazné stanovisko orgánu příslušného obecního úřadu jako výkonné složky státní památkové péče v přenesené působnosti, tedy v Praze Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy. Odstavec 3 zmíněného paragrafu pak tomuto úřadu přikazuje vyjádřit se v tomto závazném stanovisku k přípustnosti stavebního záměru z hlediska zájmů státní památkové péče a stanovit základní podmínky jeho realizovatelnosti v souladu se současným stavem poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat. Zákon v tomto případě logicky předpokládá, že nositelem kvalifikovaného posouzení toho, co je a co není v zájmu státní památkové péče, bude odborná složka systému, tedy příslušné pracoviště Národního památkového ústavu, jehož písemné vyjádření je výkonný orgán povinen si před rozhodnutím opatřit (§ 14, odst. 6 památkového zákona). Až do tohoto okamžiku probíhá praxe vzorně dle zákona, a pokud by magistrátní odbor v dalším procesu řízení respektoval názor památkového ústavu jako odborného garanta zájmů státní památkové péče, situace by se nemusela vůbec vyvíjet tak dramaticky, jak je popsáno v předchozím a následujících článcích tohoto Věstníku.

2. Malostranský břeh s pohledem na Hradčany. Národní památkový ústav i Klub Za starou Prahu jsou na rozdíl od magistrátního odboru památkové péče přesvědčeni, že do světoznámého a chráněného panoramatu nelze vstupovat novostavbou. Spor o umístění nového obytného domu na břehu řeky byl prozatím vyřešen rozhodnutím ministra kultury, které novostavbu zamítlo. Foto K. Bečková, 2004

Žádný paragraf památkového zákona však výslovně obecním úřadům nenařizuje, aby závazná správní rozhodnutí v památkových záležitostech vydávaly v souladu se zněním odborného vyjádření památkového ústavu, ani neupravuje situaci, kdy se názory obou orgánů mohou vyvinout jako odlišné až protikladné. Výklad zákona v tomto bodě však nelze chápat zcela liberálně ve smyslu, co není zakázáno, je povoleno, protože zcela jasně deklarovaným a základním kritériem posouzení je hledisko zájmu státní památkové péče. Jenomže tento pojem je pro pragmaticky uvažující komunální politiky a úředníky plnící poslušně jejich vůli zcela mimo rozlišovací schopnosti. Jestliže pro blaho města a spokojenost jeho obyvatel (voličů), o které představitelé politického vedení radnice usilují především, je nejdůležitějším kritériem všeobecná ekonomická prosperita, rozvoj turistického ruchu a s tím vším související dopravní komfort (dostupnost osobním automobilem a všudypřítomné podzemní garáže), pak lze předpokládat, že naplnění uvedených požadavků se s kritériem zájmů státní památkové péče dostane nejednou do přímého konfliktu. V takovém případě bývá pod rouškou hesla, že vývoj města nelze uměle zastavit, magistrátním odborem často vydáno závazné rozhodnutí, které je stanovisku Národního památkového ústavu protikladné. Pokud má město zájem na realizaci stavebního záměru vlivného zahraničního investora, nadnárodní společnosti, nebo je dokonce samo spoluinvestorem akce, nelze zkrátka předpokládat, že mu jeho vlastní odbor bude klást zásadní odpor, a to ani tehdy ne, kdyby si zpronevěry svého poslání chránit zájmy státní památkové péče byl vědom.

3. Vikýře v nepřirozeném počtu, velikosti a tvaru jsou důsledkem benevolence magistrátu k umíst’ování půdních vestaveb do historických krovů. Foto M. Micka, 2002

Falešné iluze o památkové péči

Přestože Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy disponuje nepochybně odborně kvalifikovanými pracovníky, lze v jeho rozhodnutích zobecnit několik trendů, které tuto odbornost (alespoň z hlediska teorie, smyslu a společenského poslání památkové péče) diskvalifikují. To si nelze vysvětlit jinak než preferencí docela jiných hodnotových měřítek, než je obvyklé např. u pracovníků památkového ústavu a odborníků nikterak nepropojených s investorsko-projekční sférou. Zda jsou ony zvláštní hodnotové zásady pracovníkům magistrátního odboru památkové péče vlastní, či jsou jim vnuceny vedením, nelze rozpoznat.

4. Některé půdní vestavby jako by ilustrovaly falešnou iluzi o tom, že v místech, kam nelze snadno dohlédnout, se může povolit cokoli. Pohled z vnějšího ochozu nad lodí chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně.
Foto M. Solař, 2005

Nejškodlivějším trendem realizovaných magistrátních rozhodnutí na území památkové rezervace je falešná iluze, že stavební zásahy, které nevidí chodec z ulice nebo vyhlídkového bodu, městu neškodí. Jak jinak si vysvětlit množství povolených vestaveb do historických krovů, průrazy historickými vnitřními konstrukcemi objektů nebo jejich vybourávání či odstraňování historických výplní oken a dveří. Jde o trestuhodnou neúctu k autentické hmotě památkových objektů ve prospěch okamžitého užitného a podnikatelsky lukrativního zhodnocení, o krátkozrakou redukci smyslu zachování hodnot historického města na vnější estetickou a turistickou prezentaci a primitivní měření úspěchu památkové péče v Praze počtem opravených fasád. Zároveň jde charakterem o nevratné stavební zásahy, které pražské architektonické bohatství, jehož rozsah je sice stále velký, ale nikoliv neomezený, neustále ochuzují.

5. Střechy Starého Města zneužité ke komerčně společenským a gastronomickým účelům. Pohled z ochozu věže Staroměstské radnice. Foto K. Bečková, 2005

Jiným trendem, v podstatě projevem developerského zacházení s městem, je snaha maximálně podporovat využití podnikatelského potenciálu památkové rezervace pro turistický průmysl. V zájmu nezasahování do tržního prostředí je pak vyloučeno jakékoliv usměrnění tohoto vývoje a ponechán volný průchod procesu, kdy se město na turisticky nejexponovanějších místech pozvolna mění v karikaturu sebe sama.

Magistrát si osvojil a hojně proklamuje tezi, kterou zpravidla používají na obhajobu svých záměrů architekti, projektanti a investoři: vývoj nelze zastavit a město konzervovat, každá doba má právo v něm zanechat svůj stavební otisk. Převzít tuto myšlenku doslova a realizovat ji v prostředí památkově chráněného území by znamenalo město postupně zcela proměnit a navždy se vzdát hodnot, pro které je nyní chráněno. Nelze na druhé straně podsouvat pracovníkům památkových ústavů snahu zabránit jakýmkoliv změnám včetně nutné modernizace objektů, bez níž by obývání a využití stagnovalo na úrovni 19. století, či zabránit novým stavbám v prolukách po dříve zaniklých domech. Jediným smysluplným řešením střetu obou krajních tendencí, tedy měnit co nejméně na jedné straně a směle vnášet soudobé architektonické a technické prvky na straně druhé, je nalezení rovnováhy mezi nezbytnými praktickými požadavky moderní doby a oprávněnými památkovými požadavky. Když převáží preference užitných hodnot, které si vynutí ústupky z památkářských zásad, město se z památkového hlediska spotřebovává, pokud je tomu obráceně, může dojít k jevu stejně nežádoucímu – muzealizaci. Hledání smírného řešení proto není snahou po zbabělém kompromisu, ale jediným skutečně rozumným řešením sporu.

6. Unikátní krov jízdárny Josefských kasáren v ulici Na Poříčí, chráněné stavební památky, byl sňat se zdůvodněním, že je to pro jeho restaurování nezbytné. Ve skutečnosti překážel mohutným stavebním pracím v objektu samém a v jeho bezprostředním okolí. Foto K. Bečková, 2005

Konfrontační prostředí

Snaha pražského magistrátního odboru památkové péče však zcela úmyslně a bezostyšně směřuje k paralyzování působnosti památkového ústavu v Praze: jeho odbornému vyjádření není v procesu posuzování záměru věnována větší váha než jednomu každému z účelových posudků jednotlivců, které ke své žádosti snaživě a ve svůj prospěch přiložil investor; na magistrátních internetových stránkách jsou stavebníci a stavební úřady upozorněni, aby v průběhu stavebních prací nerespektovali názory a doporučení pracovníků Národního památkového ústavu, protože jsou pro ně závazné jen podmínky magistrátního rozhodnutí. Skutečnost, že si praxe vynutila tuto ostudnou instrukci, dokládá jednak, že s odlišnými názory památkového ústavu se počítá již jen jako s nutným zlem, a jednak, že nikomu nestojí za to, aby jejich oprávněnost dále prověřoval.

V atmosféře podobných siláckých řešení se odborné památkové péči nedaří a ani dařit nemůže. Konkrétní problémy, které popisují další články Věstníku, jsou toho důkazem více než názorným.

Kateřina Bečková