OCHRANA ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ

Architektonické památky chráníme jako doklad lidské tvořivosti. Obohacují naše prostředí, přinášejí poučení o architektonickém vývoji, přitahují k sobě turisty a mají proto velký význam pro národní ekonomiku. Novější památky z 19. a 20. století se od těch starších liší tím, že mají větší územní rozptyl a jsou daleko početnější, bez ohledu na to, zda je stát chrání nebo ne. Tvoří tak nepominutelnou scénu našeho každodenního života. Kdo je aspoň trochu umí vnímat, pro toho se každá cesta do zaměstnání, do školy, za nákupy nebo za přáteli v odlehlejší čtvrti může stát povznášející poutí za zážitky z architektonického umění.

Takové zážitky nám, pravda, dovedou dát převážně památky neponičené, takové, jejichž vzhled odpovídá záměru jejich původního autora. V tom ostatně spočívá jeden z hlavních důvodů jejich památkové ochrany. Ta může zajistit, že z té či oné etapy architektonického vývoje zůstane zachován relativně ucelený a reprezentativní soubor. Jde přitom o to, aby architektonické dílo neztratilo své podstatné a charakteristické rysy, které jsou nositelem jeho emotivní či výrazové hodnoty.

Obrátíme-li naši pozornost k památkám 20. století, i jen letmý pohled na ně napoví, že místo bohatého členění, dekoru a ornamentu se architektura této éry začala spoléhat na výrazový dopad nejjednodušších geometrických objemů a nejprostších detailů, jako jsou okenní příčky nebo kovové rámy na uchycení skleněných tabulí v průhledné fasádě. Pouhé usazení rámu v hloubce nebo v líci okenního otvoru tady hraje klíčovou roli. Na těchto prostých prvcích je vzhled architektury 20. století osudově závislý. U rámu stačí změnit jeho profil nebo materiál, u skleněné fasády stačí vyměnit skla za tmavší nebo zrcadlivější a architektonická a tím i památková hodnota stavby se vytratí, protože se změnil její výraz.

S ochranou památek 20. století se u nás začalo před padesáti lety. Během uplynulého půlstoletí se s nimi stalo leccos dobrého i špatného. Vzdor několika excesům minulého režimu – mezi nimiž asi vynikla demolice Zemanovy kavárny v Brně (1926–1927) od Bohuslava Fuchse – zůstal jejich fond až do roku 1989 víceméně zachován. Podařilo se dokonce prosadit rekonstrukci nejvzácnější architektonické památky 20. století na našem území, brněnské Tugendhatovy vily (1928–1930) od Ludwiga Miese van der Rohe, jakkoli šlo o počin v určitých ohledech sporný a nedotažený.

V prvních letech po Listopadu 1989 se zdálo, že ochrana památek 20. století se ještě vylepší. Ministerstvo kultury tehdy vcelku ochotně rozšiřovalo soubor chráněných budov. Jisté naděje jsme tehdy mohli vkládat i do majetkových restitucí a privatizací. Ekonomicky podvyvinutý stát se totiž o celé své kulturní dědictví nemohl do roku 1989 dobře starat, protože na to neměl peníze, a noví soukromí vlastníci architektonických památek proto skýtali jistou záruku nápravy tohoto stavu – a někteří z nich se v tom osvědčili. Pominout asi nelze ani fakt, jak výhodným obchodním artiklem se v devadesátých letech staly knihy o památkách a architektuře 20. století. Přinejmenším naznačil, že okruh milovníků a fanoušků architektonického modernismu se v poslední době nečekaně rozšířil a mohl by se stát oporou také v péči o jeho odkaz. O ohlasu Vávrova a Lipusova seriálu Šumná města se tu snad ani nemusím zmiňovat.

Patnáct let po Listopadu 1989 bohužel přineslo i mnoho negativního. Zvlášť v poslední době se ministerstvo kultury začalo chovat k novým návrhům na prohlášení za památky velmi nevstřícně. Snahy o záchranu důležitých staveb 20. století od nejpřednějších architektů dnes tento státní orgán odbývá nesmyslnými a neodbornými argumenty, v nichž se přehnané nároky na „jedinečnost“ a „neopakovatelnost“ památek mísí se stejně přehnanými obavami ze ztráty jejich „autenticity“. Oběťmi této byrokratické zlovůle se už v poslední době staly nebo se jimi brzy stanou stavby takového významu, jako je v Praze Libeňský most (1924–1928) od Pavla Janáka, Gibianova vila v Bubenči (1927–1929) od Jaromíra Krejcara nebo obchodní středisko Ještěd v Liberci (1968–1979) od Miroslava Masáka a tvůrce televizní věže na hoře Ještědu Karla Hubáčka. Ministerstvo dokonce hodlá odepsat z památkového fondu budovu, kterou docela nedávno za památku samo prohlásilo, což je případ kavárny na pražském ostrově Štvanice (1930–1932) od Bohumila Steigenhöfera a spoluautora Veletržního paláce Josefa Fuchse.

Ne vždycky, ale dost často se neprokázalo za správné ani soukromé vlastnictví architektonických památek. Nepodařilo se totiž dosáhnout vyváženého vztahu mezi právy vlastníka a jeho povinnostmi. Majitelé mnoha hodnotných staveb z 20. století si s nimi v důsledku toho dělají, co chtějí, zatímco v postoji památkových úřadů k těmto excesům se střídá benevolence s bezmocností. Tímto způsobem například podlehly zkáze zadní křídlo a interiéry Janákova hotelu Juliš (1931–1933) na Václavském náměstí nebo zadní křídlo (1923–1924, 1927–1928) Krejcarova obchodního domu Olympic ve Spálené ulici. Vážné poškození nejméně čtyř či pěti domů by nám odhalila dnešní procházka po slavné funkcionalistické kolonii Baba v Praze-Dejvicích (1932–1940), a to ve chvíli, kdy o ní ve Švýcarsku vyšla pěkně ilustrovaná monografie od Stephana Tempela a kdy se podobné osady ve Stuttgartu nebo ve Vídni uvádějí nebo už uvedly do původního stavu.

Jako něco obzvláště zkázonosného se u povážlivého množství funkcionalistických budov z meziválečného údobí projevuje výměna dřevěných či ocelových okenních rámů za plastové. Do hmotné skladby mnoha cenných staveb se tak vnáší materiál, který se v době jejich vzniku nemohl používat, protože tehdy ještě nebyl vynalezen. Ještě větší škodu přinášejí výměny oken u funkcionalistických domů jejich emotivnímu dopadu a výrazu. Doufám, že přeháním, když říkám, že kromě několika málo spektakulárně chráněných památek už u nás jednoho dne nezbude jediná funkcionalistická stavba, která by ještě neprošla tímto ničivým procesem. Teprve v ten okamžik si uvědomíme, že jsme tak sami zlikvidovali jednu z nejslavnějších kapitol domácích architektonických dějin.

U jiného údobí, u památek na léta obrody moderní architektury po roce 1956, se už něco takového stalo. Hned v prvních letech po Listopadu jsme trochu vyjeveně sledovali, jak v Praze mizí jeden za druhým takzvané „bruselské“ interiéry. Zanikly v Laterně magice, v bufetech kina U Hradeb, v pasáži Černá růže, v cestovní kanceláři Kotva v Revoluční třídě. Vytříbenou instalaci v Obrazárně Pražského hradu, pojatou v duchu italské výstavnické architektury 50. let, vystřídal barevný pokojíček pro panenky. Stejná zkáza brzy postihla také stavby z tohoto pozoruhodného údobí. V roce 1991 poničil požár Bruselský pavilon (1956–1958) od týmu Cubr – Hrubý – Pokorný, přenesený v roce 1960 do Stromovky. Aniž by proběhla debata o osudu poškozené stavby, byly její trosky bezohledně zlikvidovány. Nepodařená privatizace Bruselské restaurace v Letenských sadech od týchž architektů vydala v devadesátých letech toto vynikající a populární dílo nájezdům vandalů. Snaživá replika od architekta Kripnera, spojená s nevhodnou změnou funkce stavby, originál Bruselské restaurace nenahradila.

Podobná ničivá smršť bohužel postihla valnou většinu významných staveb z pozdních 50. a 60. let, jejichž skleněný plášť se zakládá na principu zavěšených stěn. Dbát o to, aby se při jejich možná nezbytné výměně dodržela tloušťka kovových úchytů i barevnost a zrcadlivost skleněných ploch, to bohužel projektanty rekonstrukcí těchto skleněných budov většinou vůbec nenapadlo. Z opravdu významných ukázek zaujetí českých tvůrců představou moderní skleněné stavby a z výsledků jejich technické vynalézavosti se v devadesátých letech, po vlně rekonstrukcí, stala přehlídka banálních skleněných hranolů. Pouze obnova pláště Makromolekulárního ústavu v Praze na Petřinách (1959–1964) od architekta Karla Pragera, jakkoli i k ní můžeme přidat kritické námitky, doposud nedotčená závěsová stěna nad bývalou restaurací Moskva v třídě Na Příkopě (1958–1959) od týmu Albrecht – Kadeřábek a o něco pozdější rektorát Karlovy univerzity na Ovocném trhu (1963–1968) od Jaroslava Fragnera dovedou dnes hrát roli posledních mohykánů zničené „bruselské“ periody v pražské architektuře 20. století. A kdybych svůj záběr rozšířil na jiná česká a moravská města, například na Zlín, kde jsme takto přišli o skvělý dům družstva Fotografia (1956–1962) od Zdeňka Plesníka, moje smutná bilance by vyzněla ještě smutněji.

Když tedy milovník české architektury 20. století zalistuje v dobře prodejných knihách o předmětu své záliby a když se vydá do ulic, kde by slavné stavby od slavných českých architektů měly stát, zažije často pocit, který psychologie definuje jako „moment zklamaného očekávání“. Vynikající domy vypadají jinak, než by měly, a jakási každodenní exkurze po muzeu české architektury pod širým nebem se promění někdy v nudnou, někdy v šokující procházku po architektuře zničené a zbanalizované. Nemělo by se však zdát, že je úplně všechno ztraceno. Uprostřed světa zmaru a zkázy vznikají ostrůvky pozitivní deviace, jejichž následování by mohlo věci aspoň trochu zlepšit.

Těžce poškozenou Paličkovu vilu od holandského architekta Marta Stama v Praze na Babě (1932) koupil před několika málo lety soukromý vlastník, podle jehož přání se tato přední ukázka tvorby mezinárodní architektonické avantgardy 20. a 30. let vrátila do své původní podoby. Projekt rehabilitace vypracovali Ladislav Lábus a Norbert Schmidt. O soukromém vlastnictví památek architektury 20. století podává tento počin pozitivní zprávu.

Český stát, ale i město Praha a rada Prahy 6 se podobně pozitivně zapsaly do vědomí české kulturní veřejnosti vzornou obnovou Müllerovy vily (1928–1930) od Adolfa Loose a Karla Lhoty. Kromě projektanta obnovy Václava Girsy má na jejím úspěchu velký podíl člen Domácí rady našeho Klubu Za starou Prahu Karel Ksandr. Mluvím, doufám, i za něho, přeji-li si, aby zář této vzorné rehabilitace Loosova díla naše publikum neoslepila a neodvedla jeho pozornost od mnoha prohřešků, které se na památkách architektury 20. století páchají: aby se příkladná obnova Müllerovy vily nestala pláštíkem, za nímž se schová ledacos nekulturního a špatného.

Rostislav Švácha