Zjizvená tvář české památkové péče?

Šéfredaktor pražského nakladatelství encyklopedické literatury LIBRI PhDr. František Honzák rozčeřil památkové vody statí, která byla zařazena jako doslov k právě vydané publikaci tohoto nakladatelství Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska. Jde o kritický pohled na systém a strukturu české státní památkové péče, který směřuje k autorem vědomě nadsazené tezi, „…že se náš systém stal téměř soběstačným a ve své podstatě už konkrétní památky často ani nepotřebuje…“ Je velmi pochopitelné, že spravedlivé rozhořčení a myšlenky tohoto typu napadnou člověka pracujícího s „databází“ zaniklých a devastovaných historických objektů, přesto se ze zorného úhlu našeho Klubu česká památková péče sama o sobě (ta v nepřenesené působnosti) v tak černém a zavrženíhodném světle nejeví. Nicméně, konkrétní kritika v uvedené stati by si nepochybně zasloužila kvalifikovanou reakci či dokonce analýzu zevnitř oboru.

Problematické a v důsledku pro památky tragické jsou podle mého názoru naopak momenty střetu památkové péče s „vnějším světem“ a jeho aktuálními, tvrdě prosazovanými zájmy včetně zřejmé neochoty většiny subjektů památkovým požadavkům vyhovět či alespoň jim vážně naslouchat, když je lze zpravidla nějak obejít ( často se pro to hodí i „díra v plotě“). Kde jsou příčiny tohoto stavu, uvnitř nebo vně památkové péče? Jeho produktem je např. pražská situace, kdy výkonný orgán státní památkové péče v přenesené působnosti, tedy příslušný odbor magistrátu, přisoudil odborníkům z Národního památkového ústavu úlohu pouhého komparsu, neskrývaně nadřazuje užitné (např. dopravní) a jiné praktické potřeby města (nebo politické garnitury, která mu momentálně vládne) památkovým zájmům, úspěšnost památkové péče hodnotí počtem opravených fasád a smysl její existence spatřuje, zdá se, jen v schopnosti dobře posloužit lukrativnímu turistickému průmyslu.

Kateřina Bečková