Klub Za starou Prahu jako bourač zdí?

"Navýsost důležité je mínění Klubu Za starou Prahu, že současná architektura do historického prostředí patří. Jeho ujištění dnes působí jako akt bourání zdi, železné opony," napsala Milena Sršňová v informačním článku o udělení Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí v časopise Stavba č. 2/2003. Není pochyb o tom, že nám, organizátorům nové klubovní ceny, tato slova znějí libě až lichotivě, ale jak je to s tím "bouráním zdi" a "železnou oponou"? Nejsme přece žádní Rambové! Vždyť to byl jen lehký paraván, o který stačilo mimoděk zavadit loktem, aby se tiše, a snad nejen pro ten krátký okamžik, sesul k zemi. Přesto, nechť nás nikdo nepodezřívá, že cestičku nové architektuře ušlapáváme na úkor staré, že jsme zapomněli, v čem je naše poslání a kde historická odpovědnost! To bychom cítili jako křivdu. Chceme jen, když už je nezbytné v historickém prostředí stavět, aby novostavba byla sice ohleduplná, ale ne ušlápnutá, aby byla inspirativní, ne však provokativní; sebejistá, nikoliv arogantní; nepřehlédnutelná, nikoliv dominantní. Jestliže vyslovení těchto jednoduchých a přirozených požadavků působí jako akt "bourání zdi," pak to byla nejhůře postavená "zeď" v celých dějinách architektury.

Kateřina Bečková