Jak souvisí Pražská lyže na Hradčanském náměstí a ukradený sníh z Jizerských hor s olympiádou v Praze?

Ještě máte jistě všichni v živé paměti, jak jsme počátkem tohoto roku s údivem sledovali televizní zpravodajství, v němž nákladní vozy přivážely ze Šumavy tuny sněhu na Hradčanské náměstí, aby se zde mohl uskutečnit téměř pod okny prezidentského paláce, odkud vládne Velký lyžař, mezinárodní závod nazvaný trefně Pražská lyže, a za pár týdnů poté jsme viděli dokonce rabování sněhu z chráněných krajinných oblastí Jizerských hor a z rekreačních běžkařských stop, aby se mohl konat prestižní závod v libereckém lyžařském areálu, postaveném v nesmyslně nízké nadmořské výšce, kde nějak nechce a nechce sněžit. Proč to připomínám? Protože se v těchto případech názorně ukázalo, jaké jsou společenské a kulturní priority i etické mantinely sportovních organizátorů, manažerů a především jejich příznivců z komunálních i nejvyšších sfér české politiky. Co stojí nejvýš (pět minut slávy v hlavním vysílacím čase) a co všechno je možné kvůli tomu obětovat (platné normy, logické uvažování, smysluplné konání i obecnou slušnost).

Nad celým tímto poznáním by snad bylo možné mávnout rukou s trpkým povzdechem: „To se dalo čekat…,“ nebo „ty už nepředěláme…,“ případně se jen mlčky výmluvně ušklíbnout, kdyby si někteří vysoce postavení sportovci s Velkým horolezcem v čele tolik nepřáli v Praze olympiádu! Umíte si představit, co by způsobila výstavba olympijských sportovišť podle plánu rozesetých po celé Praze a dopravních i obslužných staveb s nimi spojených za výše uvedeného hodnotového žebříčku? Umíte si představit, jak slabá by byla logika, smysluplnost i slušnost ve srovnání se silou vidiny celosvětového olympijského prime time?

Slova o skvělé využitelnosti nových staveb po olympiádě beru tak vážně, jako chlácholivá slova o využití sněhu dovezeného na Pražskou lyži k rekreaci Pražanů. Byl rozprostřen na kraji Prahy v Sedlci podél Vltavy, do které hned druhý den stekl, protože se výrazně oteplilo.