Jedním z problémů památkové péče u nás je kromě špatné legislativy a nemožnosti exemplárně trestat památkové hříchy také nedostatečný zájem a angažovanost veřejnosti v této problematice. Tato skutečnost je dána zřejmě tím, že naše země nemá děsivou zkušenost s důsledky obou světových válek, které proměnily mnohé architektonické skvosty v ruiny. To však ještě neznamená, že by se u nás nenašla řada zničených památek, které by bylo dobré obnovit i za cenu jejich úplného znovupostavení.

Jedním z nejlepších příkladů může být v tomto ohledu Německo, kde válečné běsnění srovnalo se zemí mnohá historická města, a lidé tudíž moc dobře vědí, jaký mají památky v každodenním životě význam. Nejedná se totiž pouze o lákadla na turisty, ale především o charakteristické symboly měst představující most mezi jejich přítomností a minulostí. Proto také v posledních desetiletích zavládlo v Německu nebývalé odhodlání obnovit válkou zničené památky, po kterých mnohdy nezbylo vůbec nic. Je až neuvěřitelné, s jak velkou podporou veřejnosti se na počátku devadesátých let setkal úmysl znovu postavit neodmyslitelný symbol Drážd’an, monumentální kostel Frauenkirche, zničený při spojeneckém náletu v únoru 1945. Doslova kámen po kameni, za přispění šesti set tisíců dárců z celého světa, vstala tato významná památka z popela a její mohutná kopule dnes opět dominuje celému městu. Tím však úsilí představitelů i prostých obyvatel Drážd’an zdaleka neskončilo. S velikou pečlivostí byl znovu postaven městský zámek, několik barokních paláců a v nedaleké budoucnosti se plánuje obnovení celého historického jádra města, a to na podkladě dochovaných plánů, fotografií a fragmentů některých staveb. Podobných příkladů bychom našli na starém kontinentu desítky a za všechny zde uvedu alespoň obnovu válkou zničeného historického jádra Varšavy, kláštera Montecasino v Itálii, Kasanské katedrály v Moskvě či proslulého mostu v bosenském Mostaru.

     
Drážd’anský Frauenkirche v roce 1943. / Obnovený Frauenkirche v roce 2006.

Nalezneme srovnatelný příklad obnovy zničené významné památky i v naší zemi? Podobný osud jako drážd’anský Frauenkirche měla Staroměstská radnice v Praze, poškozená střelbou a následným požárem 8. května 1945. Zatímco nejstarší část byla hned po válce pietně obnovena, novogotické křídlo do Staroměstského náměstí bylo ukvapeně strženo a ponechána zůstala jen jedna okenní osa jako připomínka válečných hrůz. Na rozdíl od Frauenkirche se však tato část radnice po pádu komunistického režimu obnovy nedočkala a její místo tak nadále zabírá parčík, nevhodně suplující chybějící západní stranu náměstí. Od konce druhé světové války se konaly čtyři architektonické soutěže a objevily se desítky návrhů na dostavbu Staroměstské radnice, ale žádný nebyl realizován. Drtivá většina z nich představovala novostavbu poplatnou soudobému vrtkavému vkusu a Staroměstské náměstí považovala spíše za lukrativní parcelu pro umístění pomníku moderní doby než za historické místo, které je třeba citlivě doplnit s respektem k jeho mimořádné památkové hodnotě. Objevilo se jen několik soutěžních návrhů, které tuto skutečnost akceptovaly a navracely západní straně Staroměstského náměstí její historickou podobu více či méně přesnou kopií původní zástavby. Ačkoliv ve srovnání s ostatními návrhy se jasně ukázalo, že takovýto způsob dostavby by byl nejcitlivějším řešením, porota vždy na tuto variantu, mylně považovanou za zpátečnickou, hleděla se značným odstupem. A tak místo toho, aby byla zvolena k prostoru Staroměstského náměstí nejohleduplnější varianta návratu k původní podobě jeho západní strany, hledají se stále nové způsoby, jak náměstí poznamenat moderní dobou. Přitom právě použití tradičního architektonického tvarosloví by bylo zárukou toho, že nová zástavba do malebného obrazu Staroměstského náměstí zapadne a zacelí tak nepřehlédnutelnou jizvu, kterou tento jedinečný prostor za války utrpěl. Rekonstruovat původní zástavbu by přitom nebyl z památkového hlediska problém, protože máme k dispozici dostatek dobových plánů, nákresů, obrazů i fotografií. Jediné co chybí, je odhodlání tento krok učinit a občanská organizace, která by jej neodbytně prezentovala a prosazovala. V tomto ohledu máme za obyvateli saské metropole ještě hodně co dohánět.

     
Východní křídlo Staroměstské radnice v roce 1856. / Parčík na místě východního křídla Staroměstské radnice v roce 2006.

Další oblastí, kde může sehrát občanská angažovanost klíčovou roli, je snaha o nápravu škod spáchaných na podobě historických měst bezohlednými novostavbami, a to zejména těmi z období totalitní vlády komunistického režimu. Jako zahraniční příklad může opět posloužit sousední Německo, konkrétně dlouho diskutovaný případ znovupostavení berlínského městského zámku. Tato velkolepá historická stavba, neodmyslitelně spjatá s dějinami města, byla vážně poškozena na konci druhé světové války a zbourána v roce 1950, aby uvolnila místo Paláci republiky, postavenému o více než dvacet let později. Megalomanská stavba nevalné architektonické hodnoty se stala symbolem východoněmecké socialistické republiky a hned po pádu komunistického režimu se ozvaly hlasy volající po jejím stržení. Tato myšlenka rychle získala mnoho příznivců i odpůrců a vyvolala všeobecnou diskusi o osudu chátrajícího kolosu. Za účelem znovupostavení berlínského zámku byla založena organizace, které se v roce 2002 podařilo prosadit svůj záměr v německém Bundestagu. V současné době jsou pořádány veřejné sbírky doprovázené velkými mediálními kampaněmi, zpracovávají se podrobné projekty a v roce 2015 by měla být stavba berlínského městského zámku dokončena.

Je nějaká podobná iniciativa možná i v našem prostředí? Určitě by se našlo velké množství staveb z období minulého režimu, které napáchaly na vzhledu našich historických měst značné škody a právem by si tudíž zasloužily likvidaci. Jedním z nejznámějších příkladů neuvěřitelné bezohlednosti a arogance minulého režimu k architektonickému dědictví naší vlasti je bezesporu stavba obchodního domu Prior na náměstí v Jihlavě v 70. letech minulého století, které předcházela demolice špalíčku několika historických domů. Jihlava tak zcela zbytečně přišla o unikátní památku celostátního významu, protože podobný špalíček se u nás zachoval již jen v západočeském Chebu. Památkově mimořádně cenné jihlavské náměstí navíc zhyzdila megalomanská stavba bezduchého brutálního výrazu, která se stala hlubokým šrámem na jinak vzácně dochované historické tváři města. Nebýt této stavby, mohla by se Jihlava sebevědomě ucházet o místo na prestižním Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Myšlenka demolice Prioru a znovupostavení historického špalíčku by určitě našla mnohé zastánce v Jihlavě i v celé zemi, opět však chybí vůle a odhodlání ji prosadit. Podobně je tomu i v případě proslulého Těšnovského nádraží v Praze, jehož demolice v roce 1985 se stala symbolem barbarského zacházení s památkami. Místo, kde nádraží stávalo, je dodnes prázdné a nachází se zde neudržovaný parčík s několika zuboženými zbytky zeleně. Svým způsobem je tak toto místo dvojím symbolem a to nejen barbarského zacházení s památkami, ale také všeobecného nezájmu tyto škody napravit.

     
Průčelí nádraží Těšnov v roce 1876. / Prázdná plocha na místě zbořeného nádraží Těšnov v roce 2006.

Pokusil jsem se na několika příkladech dokázat, že ohledně občanské angažovanosti v oboru památkové péče a zájmu veřejnosti o tuto problematiku máme ještě hodně co dohánět. Není však nutné chodit pro příklady do období vlády minulého režimu, stačí se pozorně dívat kolem sebe. Stačí sledovat kolik památek bylo za posledních šestnáct let bezohledným způsobem zničeno a kolik jich bylo takto zničených obnoveno či dokonce znovu postaveno. Zjistíme, že likvidace památek je v naší zemi prakticky beztrestná a jejich případná obnova nevymahatelná. Nechybí však jen legislativa, ale především vůle tento stav změnit, a to jak ze strany památkářů tak i široké veřejnosti, jejíž nátlak by mohl uvést věci do pohybu. Vše pak lze shrnout tvrzením, že národ který za zachování svého kulturního dědictví nebojuje, si jej nezaslouží.

Petr Kučera

Zajímavé odkazy:
www.berliner-schloss.de – internetové stránky organizace, zabývající se znovupostavením berlínského městského zámku,
www.frauenkirche.ipro-dresden.de – internetové stránky o průběhu obnovy kostela Frauenkirche v Drážd’anech.

Poznámka redakce:
Zájemcům o problematiku znovupostavených památek doporučujeme též komponovaný blok textů s názvem Novostavba památky – nonsens, nebo nevinný protimluv?, který vyšel v časopise Zprávy památkové péče č. 5/2004, kde kromě podrobné faktografie několika konkrétních příkladů jsou publikovány též podnětné teoretické názory (M. Horyna, J. Škabrada, J. Štulc, R. Švácha).