(Přibližný text příspěvku, který byl pronesen dne 1. listopadu 2001 na diskusním setkání s názvem Devastace architektury 19. století, pořádaném Ústavem dějin umění Akademie věd ČR a sekcí pro ochranu památek Uměleckohistorické společnosti v českých zemích.)

Hovoříme-li v běžném hovoru o nějaké stavbě 19. století, nazveme ji často zcela bezděčně a bez zaváhání památkou, aniž bychom si lámali hlavu, zda skutečně je či není zapsána ve státním seznamu nemovitých kulturních památek. Máme-li však hovořit o architektuře novější, tedy budově z minulého, dvacátého, století pak slovo památka většinou opět zcela bezděčně a bez zaváhání nepoužijeme, protože jeho význam v tomto případě cítíme podvědomě jako nadbytečně silně hodnotový. Toto naše počínání, ač zdánlivě neuvědomělé, je ve skutečnosti přirozeným odrazem jedné ze zákonitostí vývoje památkového vědomí společnosti. Jestliže chceme pochopit, proč a čím jsou památky 19. století ohroženy, musíme si nejprve odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku, zda a proč jsou ohroženy více než památky předchozích století a slohových období a zároveň zda a proč jsou ohroženy méně než stavby století dvacátého.

Neřeknu nic nového, když připomenu známý fakt, že každé slohové období se vyvíjí z určité negace k období předchozímu. Právě k období bezprostředně předchozímu má období následující nejhorší, veskrze přezíravý, vztah, neváží si ho, nedoceňuje ho, opovrhuje jeho ostudnou nemódností a zpravidla na něm nenachází nic, co by mělo nějakou památkovou hodnotu. Tento typ nebezpečné situace, který trvá nejméně potud, pokud je slohové období v roli období předchozího, nazvěme jednoduše ohrožením v čase. Princip ohrožení v čase se pokusím vysvětlit příkladem ze světa přírody: Představme si pláž, na kterou přicházejí desítky mořských želv snést svá vajíčka. Z těch se vylíhnou stovky malých bezbranných želviček, jejichž zásadním životním úkolem je dostat se co nejrychleji k moři. Na té osudové cestě mezi pláží a bezpečím mořských vln na želvičky čekají hladoví dravci a šelmy při chuti. Je to cesta o život, kterou mnoho želviček prohraje, a ty které přežijí, mohou za svůj život děkovat jen naprosté náhodě, třeba té, že se vylíhly blízko vody nebo, že predátor, kterému přišly do cesty, již byl syt.

Proč komplikuji výklad o ohrožení památek 19. století příběhem nešťastných želviček? Dosaďte si prosím na místo želviček budovy 19. století. Jejich strastiplná pouť o zachování (o přežití) začíná v okamžiku, kdy byly postaveny (vylíhly se) a končí v okamžiku, kdy jsou uznány společností za hodné památkové ochrany (se ponoří do relativního bezpečí mořských vln). V případě želviček tato cesta trvá jen několik chvil, v případě budov může trvat celá desetiletí i staletí. Všechny budovy 19. století (všechny želvičky), které nacházíme dosud kolem nás (které nebyly ještě sežrány), jsou v určité fázi své cesty, blíže či dále k svému cíli. Nevím, zda želvičky jsou skutečně naprosto bezbranné, ale většina staveb je zpočátku přece jen chráněna, a to svou užitnou hodnotou, tedy schopností sloužit dobře svému účelu. Síla užitné hodnoty pak rozhoduje o jejich bytí a nebytí v době, kdy se památkou ještě nestaly. Pokud však zanikne užitná hodnota budovy dříve, než je v ní identifikována hodnota památková, pak se objekt stává snadnou kořistí predátora (stavebního podnikatele, investora) a nic nebrání nelítostné likvidaci (demolici). Tento osud je zvlášť typický pro industriální architekturu. Hospodářské budovy (manufaktury, mlýny, vodárny, tovární haly a pod.) vznikající v průběhu 19. století v důsledku překotného rozvoje techniky a nových technologií, ze stejného důvodu velmi rychle ještě v tomtéž století či ve století dvacátém také zanikají. Kdo by v nich tehdy před několika desítkami let, když přirozeně dosloužily, hledal nějakou památkovou hodnotu a pracně pro ně vymýšlel nové využití!

Naproti tomu existuje zvláštní kategorie budov, kterým je jejich památkovost vložena již do vínku, např. Národní divadlo, Národní muzeum či Rudolfinum o své bytí nemusely nikdy bojovat, jejich existence souzní s národní hrdostí a sentimentem a to bez souvislosti s minulým, současným či budoucím módním slohem. Ty jsou zvláštní výjimkou v našem příběhu. Ovšem ne všechny budovy, které jako “památkové” již záměrně vznikaly, se jí mohly skutečně pyšnit a ukrýt v ní před ohrožením v čase. Nobileho a Sprangerova reprezentativní novogotická budova Staroměstské radnice, vystavěná těsně před polovinou 19. století, byla Pražany tak nenáviděna pro svou slohovou cizost, že bylo ještě v 19. století vážně zvažováno její nahrazení budovou novou. Zachránila ji však finanční nákladnost a ekonomická nesmyslnost tohoto počinu, tedy její dobře fungující užitná hodnota, i když jen na dalších padesát let. Po požáru budovy v květnu 1945 nebyla snaha ji obnovit, protože vzpomínka na estetický odpor k její podobě dosud ze společnosti zcela nevyprchala. Troufám si však směle tvrdit, že, pokud by srovnatelná katastrofa postihla tutéž budovu dnes, tedy po dalších padesáti letech, torzo by strženo nebylo, ale budova by byla obnovena se zachováním původních fasád a hmot. V tomto smyslu je zajímavým příkladem také objekt tzv. Josefských kasáren na náměstí Republiky. Budova, vystavěná rovněž v “erární” novogotice a navíc k nepopulárnímu vojenskému účelu, také nepřirostla městu a jeho obyvatelům k srdci. V době první republiky byl na jejím místě projektován velký kulturní stánek (opera) a ta skutečnost, že parcela je zastavěná, nepřipadal nikomu jako překážka, protože budova kasáren a blízká jízdárna tehdy neměly pro nikoho hodnotu památky, předpokládaná demolice nikoho nevzrušovala, ba ani Klub Za starou Prahu ne. S tímto přetrvávajícím památkově lhostejným vztahem se k Josefským kasárnám přistupovalo až donedávna, kdy byl celý rozsáhlý areál prodán novému majiteli prakticky jako stavební parcela. Prohlášení budovy kasáren a přilehlé jízdárny za kulturní památku v roce 1999 z podnětu Klubu Za starou Prahu pak bylo pro investora (predátora) velkým a nelibým překvapením. Je to však jeden ze statisticky zákonitých příkladů, kdy želvička měla velmi namále, ale dosáhla bezpečí moře. Ani v moři však nemá vyhráno stejně jako statut kulturní památky ještě neznamená pro budovu absolutní bezpečí či záchranu. Želvička může být chycena rybáři, zabita, vykuchána a umně vycpána do podoby praparovaného exponátu, v níž si, chudinka, ani nebude podobná. Bohužel cosi podobného velmi pravděpodobně čeká i “zachráněné” Josefské kasárny s jízdárnou.

Ačkoliv užitná hodnota budovy s časem přirozeně klesá a památková má tendenci stoupat, nelze bohužel hovořit o nepřímé úměře. Například dům čp. 1054-II v ulici Na Poříčí přesně v této době dozrává do stádia, kdy jeho památkovost již nelze zpochybnit (barokní jádro, klasicistní přestavba od Josefa Krannera), přesto dospěl bohužel současně do stavu, kdy celé roky zanedbávaná údržba (vlastníkem je Městská část Praha 1!) z něj vytváří havarijní ruinu. Tuhle vyčerpanou želvičku už hladová šelma prakticky drží v pařátech (městská část Praha 1 vyhlásila výběrové řízení na prodej domu a pro nového kupce, který přirozeně dům na atraktivním místě nekoupí proto, aby ho velkým nákladem pietně obnovil, bude povolení demolice z havarijních důvodů nepochybně jen formalitou). Tady pomůže jen zázrak a ty se nedějí, takže žádné naděje!

Dalším faktorem, který znamená pro budovy ohrožení, je jejich poloha, tedy lokalita na níž byly postaveny a jejíž význam pro společnost, obec, město, majitele se může natolik změnit, že v důsledku nových záměrů jejího využití bude logická a nevyhnutelná i demolice původní zástavby. Toto nebezpeční nazvěme jednoduše ohrožením v prostoru.

Jedním z největších strašáků tohoto druhu jsou nekompromisní požadavky dopravního komfortu, nabývající v průběhu 19. a 20. století různých podob. Pro dopravní komfort konce 19. století byly např. tak vysokou hodnotou tramvajové tratě, že oproti nim byly hodnoty historické zástavby úzkých ulic, kudy ovšem tramvaj projet nemohla, prakticky ničím. V této souvislosti je zajímavé si uvědomit, že tyto památkové oběti, a to nejen na stavbách 19. století, ale i daleko starších, byly položeny prakticky marně či jen s krátkodobým efektem, vždyť mnohé z těchto tratí byly časem zrušeny jako nepotřebné nebo bychom se bez nich dnes snadno obešli. Podobné památkové ztráty si v Praze vyžádala a to jen před nedlouhou dobou také výstavba metra. Ostatně všichni si ještě vzpomínáme, jak v zájmu této “stavby československo-sovětského přátelství”, která byla jednou z nejvyšších priorit tehdejší společnosti, mizely celé bloky budov 19. století i starších pro stavby stanic Sokolovská, Moskevská, Národní třída a dalších. Podobným nebezpečím jsou stavby nových mostů či úpravy nájezdů na mosty starší. Řadu demolic si vyžádaly např. stavba Jiráskova mostu (Dientzenhoferův pavilon na Smíchově), stavba Švermova mostu (Kandertovy lázně a další budovy), rozšíření Hlávkova mostu (demolice na holešovickém i karlínském předmostí) a pod. Dalších příkladů, kdy dopravní komfort se prosazuje na úkor historické zástavby, bychom našli nepřeberné množství a to pochopitelně nejen z Prahy.

Pochybné urbanistické záměry minulého režimu nadřadily výstavbu soudobých obytných celků hodnotě obytných souborů 19. století. Odstrašujícím příkladem mohou být dvě plošné pražské asanace, na Žižkově a v tzv. přednádražním prostoru ve Vysočanech. Tyto lokality bývalých předměstských obcí a poté pražské periferie se s územní expanzí města ocitly v natolik výhodné poloze, že jejich nové využití bylo pociťováno jako společensky výhodnější než zachování staré zástavby, jejíž památkové hodnoty byly naprosto bagatelizovány. Shodou okolností, ani v jednom z uvedených případů nebyl naštěstí v průběhu 90. let záměr dokončen, jak ve Vysočanech, tak na Žižkově zůstaly některé z původně k demolici zamýšlených domů stát. Jejich následná obnova a osobitost, kterou místu dávají, jsou dostatečně názorným dokladem památkové legitimnosti jejich zachování.

Abychom však nezůstávali jen u příkladů z minulosti, současná společenská adorizace úspěšného byznysu a všeobecná touha po bezedných slastech konzumu, tedy hodnoty, kterým pod vlivem nejsledovanější televizní produkce i nejčtenějších, a to nejen bulvárních, časopisů propadá jako životnímu cíli velká část populace, podněcují kromě jiného i obdiv pro stavby s puncem atraktivní modernosti (světovosti). Pro tu je však také nutná “dobrá adresa”, tedy lokalita nejlépe v samém středu města. Dokážu si představit armády “prospektorů”, kteří od počátku 90. let zkoumali v centru Prahy dům od domu a hledali ty, které by bylo možné využít podle vzoru: koupě, demolice, výstavba obchodně-administrativního centra. Nejednou byli úspěšní, jejich oběťmi se staly právě budovy 19. století, mírně zanedbané a nechráněné statutem kulturní památky.

Ohrožení budov 19. století v čase a prostoru se samozřejmě prolíná, obě hlediska jsou vždy přítomna a mohou se vzájemně ovlivňovat. Včasné památkové docenění budovy či stavebního souboru (prohlášení za kulturní památku nebo vyhlášení památkové zóny) může změnit a ovlivnit prostorové aspekty či územní nároky zamýšleného dopravního nebo urbanistického díla. Nejlepší by však bylo, kdyby si hodnotu stavební produkce 19. století dokázal uvědomit již sám projektant nebo dokonce investor. Kdyby se totiž hranice přirozené památkové nedotknutelnosti (objekty, na jejichž demolici se ani nejdravější investor a to ani ve snu neodváží pomyslet), která je pevnou součástí všeobecného památkového vědomí společnosti, posunula už konečně od baroka alespoň ke klasicismu, ne-li dokonce hlouběji do 19. století. Nicméně v tomto ohledu můžeme být zcela klidni, čas pracuje bezpečně pro nás a posun v hodnotové klasifikaci je tak nevyhnutelný, jako boj našich následovníků za památky 20. století, které zas my, s výjimkou několika solitérů, dosud považujeme jen za želvičky k sežrání.

Kateřina Bečková