Klub Za starou Prahu podal v listopadu 2002 návrh na zapsání usedlosti Závěrka (Břevnov čp. 338 a 277) do seznamu nemovitých památek (viz článek Richard Biegel: Usedlost Závěrka v Břevnově navržena na kulturní památku, Věstník Klubu Za starou Prahu, č. 1/2003, str. 20). Usedlost čp. 338 byla záhy nato zbořena. Jelikož jsem tuto, Za Strahovem 18, v letech 1982 až 1997 vlastnil, jsem dějepisec umění a historik, dlouholetý člen Klubu Za starou Prahu a u zmíněného objektu jsem se léta snažil o jeho renovaci a záchranu, cítím se být nejvýše povolaným k tomu říci své.

Usedlost Závěrka, Břevnov čp. 338, v roce 1998, kdy byl již zdevastován dřevěný plot i vnitřek.

Nejprve k historii. Richard Biegel konstatuje, že jednopodlažní dům čp. 338 je minimálně barokního původu. Je ukázkou vesnického domu trojdílné dispozice se střední kuchyní, komorou a síní. Byl zde dochován dřevěný záklopový strop. Rovněž uvádí známou skutečnost publikovanou dr. Miladou Vilímkovou i mnou, že u barokní přestavby usedlosti v roce 1743 je archivně doložena účast Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Biegel uvádí: „I přes to, že dnes není tato vývojová vrstva patrná, nelze zde účast nejvýznamnějšího českého pozdně barokního architekta opomenout.“ K tomu nutno dodat, že čp. 277 je až dílem z druhé poloviny 19. století, a u objektu čp. 338 ji lze skutečně vystopovat, o čemž se zmíním níže.

Mezi pražskými příměstskými usedlostmi figurovaly dvě se stejným názvem. Smíchovská, před několika lety zbytečně zbořená (argumentovalo se rozšířením mateřské školky, což stejně nebylo realizováno), která se stavebně hlásila k přelomu 18. a 19. století. Tu ještě co obytnou pamatuji. Při její likvidaci jsem z opuštěného objektu odnesl několik klik a maličkostí, abych je použil při renovaci břevnovské Závěrky. Byly mně však ukradeny při četných vloupáních do objektu. Název smíchovské Závěrky je odvozován od někdejšího majitele Jiřího Zawiety (koupil vinici v roce 1607) pozn.1.

Břevnovská Závěrka se nazývala zřejmě dle uzavírání vinice či cesty. Usedlost – hospoda byla postavena při staré říšské cestě vybíhající z Říšské brány západním směrem, pozůstatkem je jedna z vícero kapliček na začátku ulice Gymnastické, kde se lomila a pokračovala směrem vzhůru, protínala ulici Za Strahovem (která počíná u ulice Bělohorské na Královce), směřovala na vrchol hřebene a kolem usedlosti Ladronka pokračovala západním směrem.

Pamětnice první republiky – pí Loušová, která bydlela o tři domy nade mnou mi sdělila, že ještě pamatuje uzamykání cesty za první republiky v místech, kde ulice Gymnastická navazuje na lomenou ulici Za Strahovem. Ulice Bělohorská až do 19. století, než sem byla zavedena tramvajová linka, nebyla tak významná jako ta vedoucí okolo Závěrky.

Závěrka je v dostupné literatuře uváděna jako zmizelá pozn.2. Při koupi této usedlosti v roce 1982 jsem se dozvěděl, že byla kdysi v památkovém zájmu pozn.3. Později bez hlubších rozborů, asi s odkazem na špatný stavební stav, byla vypuštěna. PSSPPOP (Pražský ústav státní památkové péče a ochrany přírody, dnes pražské pracoviště Národního památkového ústavu) ji však ve svých archivních záznamech nemá pozn.4. Dříve místo čp. 338 bylo uváděno č. 11. R. Biegel uvádí, že byla po staletí majetkem břevnovského kláštera a patřila mezi nejstarší viniční usedlosti, stejně jako klášteru náležející usedlost Tejnka, z níž zůstala dnes jen větší zahrada a názvy ulic Tejnka a Nad Tejnkou. Se Závěrkou to přes veškerou snahu dopadlo obdobně. Dala název ulicím Závěrka a Nad Závěrkou a název hospodě na rohu Šlikovy a Za Strahovem.

Měděný reliéf Madony nad středním oknem uličního průčelí.

S pomocí dr. Evy Semotánové z Akademie věd, rovněž členky sekce Geodézie a kartografie, jsem prohlédl řadu historických map okolí Prahy. Na mapě z roku 1883 vydané nákladem Stat. komise hl. m. Prahy a spojených obcí na fotolitografii A. L. Koppeho ze Smíchova, kreslené Alfrédem Hurtigem, jsem našel usedlost označenou jako Závěrka mající dvoutraktové seskupení. Pomohla mi i výstava pořádaná před několika lety na Staroměstské radnici o pražských usedlostech. Mohl jsem konstatovat, že podstatnou část usedlosti Závěrka tvořil čtvercový dvůr, který obklopovaly budovy. Byl zřejmě průjezdný, i když jistotu mám jen u příjezdu od Říšské brány. Tyto budovy byly zbořeny a nahradila je činžovní zástavba, na jižní straně pak pavlačový neorenesanční dům čp. 277 s věžičkou a vázou, která byla před lety odcizena. Dlouho byl po roce 1989 útočištěm bezdomovců. Tento dům je přes malou stavební hodnotu nyní opraven.

Jelikož jsem se dějinami pražských příměstských usedlostí léta obíral, při nabídce v roce 1982 jsem neváhal: domku venkovského typu čp. 338 v jihovýchodní části areálu Závěrky a vlastně jedinému zbytku kdysi velkého areálu usedlosti jsem věnoval úsilí o obnovu.

Po urychlené opravě střechy jsem pozval dva odborníky z PSSPPOP a konzultoval s nimi další postup. Provedl jsem sondy ve stropech v prvé místnosti od předsíně a v síni. Strhl jsem pak vložený prkenný strop s rákosem a omítkou a odhalil v prvé místnosti trámový záklopový strop – dobře zachovalý – a v síni rovněž. Sejmul jsem z prvého šedavé a bílé nátěry z výmaleb a konzervoval jsem strop šelakem. Zjistil jsem rovněž, že omítky pokračují pod podlahou vertikálně a objekt byl tedy podsklepený. Zřejmě v 19. století, při větších opravách, byly zasypány. (Asi se rušila hospoda, takže aktuální potřeba sklepů odpadla.) Na první dojem vypadal objekt jako biedermayerovský, tedy z první poloviny 19. století (venkovní dveře, polovalba, mříž okna ve tvaru šípů, komíny, měděný reliéf s Madonou, kliky apod.). Existence trámového stropu však posunula dataci do doby mezi druhou polovinou 16. století a požární reformu Marie Terezie, kdy byly stropy zakrývány omítnutým rákosem.

Francouzská zahrádka v září 1988 s neogotickou fontánou. Vše odcizeno v 90. letech 20. století.

R. Biegel v jmenovaném článku správně zdůrazňuje trojdílnou dispozici domu venkovského typu (mj. v Praze vzácností). U příměstských usedlostí bud’ převažoval zemědělský, resp hospodářský charakter, anebo spíše rekreační v podobě reprezentativního zámečku (Bertramka, Hübschmannka, Hanspaulka apod.). „Sedlačení“ zde bylo jen v souladu s návratem k přírodě zdůrazňovaným v 18. století.

Nejen objev starého stropu, ale i to, že vedle studně v hloubce 70 cm byly vykopány zbytky starší keramiky a střep – spodek válcového skleněného poháru, který lze datovat do 2. poloviny 16. století až do 1. poloviny 17. století (nejdéle do doby kolem roku 1680) – potvrdily, že usedlost je staršího původu, než ukazují zevní výše jmenované stavební prvky pozn.5. Vzhledem ke skutečnosti, že v případě střepu šlo o kus užitný, nikoliv okrasný (který by byl vystavován jako chlouba domu), určený k běžné potřebě, měla by být nemovitost datována před polovinou 17. století. Druhotné uložení vedle studně a v takové hloubce se stalo zřejmě v souvislosti s čistěním při zavedení Darlingu.

Další nálezy při kopání před vchodem do síně, at’ z keramiky, či ze skla, lze datovat až do poloviny 19. století. V té době již byla vnitřní skladba prostor výrazně změněna. Pouze vlevo zůstala komora, která měla spadlý strop (začal jsem s její renovací, ale nikdy ji nedokončil). Mezi trámy zde byla jen sláma, nikoliv prkna – šetřilo se – šlo vlastně o komoru.

Kuchyně ve střední části byla v 18. století (asi při zakrytí původního stropu rákosem) rozdělena na předsíňku (v 19. století opatřenou dlaždicemi) o cca 1,5 x 1,5 m a černou kuchyni (v té době již anachronismus) o velikosti 1,5 x 3,5 m. Vpravo od obou prostor za tenkou vloženou zdí vznikl pokojík o 12,5 m2 s nezdobeným trámovým záklopovým stropem. Podlaha zde byla podobně jako v kuchyňce a dalších prostorách prkenná s velkými vystouplými suky. V obou předchozích prostorách jsem ponechal strop z 19. století, nad nímž byl strop trámový z původní kuchyně. V pokojíku byl strop částečně opálený, což potvrzovalo, že všechny tři prostory byly původně jednou kuchyní. V kuchyni byl ve stropě zakryt průlez na půdu, v 19. století zrušený a nahrazený venkovním vstupem přes velký vikýř, což ale způsobilo zatékání a uhnití trámů v komoře a propadnutí stropu tamtéž.

Z velké síně, která měla původně přes 30 m2, vznikly po zakrytí stropu rákosem, tedy v 18. století, tři prostory – pokoj o 19,5 m2, kde jsem strhl vložený strop a konzervoval trámy a nepravidelná prkna, která na ně byla svrchu položena záklopovým způsobem, ale narychlo bez větší estetických, resp. truhlářských úprav. (Zde bylo též použito horšího dřeva a to bylo včetně málo opracovaných trámů napadeno dřevokaznými škůdci.) Dále zde vznikl kabinet o 6 m2 a další předsíňka, která byla využita po zavedení vody do objektu k vybudování WC a koupelny. (Prostora cca 1,5 x 1,5 m.) Objekt tak měl dva vstupy.

Směrem na jihovýchod – tedy do ulice Za Strahovem – měla usedlost jen tři malá okna (v komoře, malém pokoji a kabinetu). To způsobovalo hygienický nedostatek v malém oslunění. (I při slunečním svitu se muselo sedět u okna, aby se dalo číst.) Též zdivo, ač u oken zkosené, bylo téměř 1m široké a zabraňovalo většímu přísunu světla. Jen severovýchodním směrem, tedy z velkého pokoje, bylo okno konvenčních rozměrů, jehož vnitřní suprafenestra byla rokokově prohnutá (asi z doby opravy K. I. Dientzenhoferem). V něm byla i starší mříž se šípy z počátku 19. století. Do menších oken jsem osadil mříže v barokním slohu. Vloupáním to však stejně nezabránilo.

Zdivo bylo z bělohorské opuky s maltou více hliněnou, takže nosnost zdiva byla malá. (Vápno nahrazovali hlínou.)

Dveře mezi komorou a někdejší kuchyní pocházely dle kování a profilace z doby kolem přestavby v roce 1743.

Právě k tomuto datu se pojí údaje publikované Miladou Vilímkovou pozn.6 k Francouzům v Praze: „Při dělostřeleckých soubojích mezi nimi a obléhající rakouskou armádou břevnovský klášter nemálo utrpěl. Pro K. I. Dientzenhofera to v příštích letech znamenalo mnoho práce na opravách klášterních budov i obytných domů ve vesničce Břevnov. Obě tamní hospody Tejnku i Závěrku bylo třeba postavit úplně nově.“ pozn.7 Dietzenhoferovy radikální úpravy jsou zjevné. Po otlučení části omítek bylo zjištěno, že místy je v horní části dodatečně vyspravována několika řadami cihel. Jak jsem již uvedl, ve velkém pokoji bylo z původních trámů využito jen minimum, na nové, méně kvalitní byly dány nerovné latě bez zapouštění, jak se děje u záklopů. Původní záklopový strop z doby před rokem 1743 se zachoval v malém pokoji a kuchyni, kde, jak jsem uvedl, byl očazen.

Při prováděné rekonstrukci bylo potvrzeno, že objekt by bylo možné zařadit pod starobylý typ českého venkovského domu o systému síň, kuchyně a komora pozn.8. Po zasypání původních sklepů pod domem byly v 19. století postaveny i přístavky u zdi vedlejšího domu. Vedle vchodu byla umístěna i přístavba klozetu s napojením na veřejnou kanalizaci. Později bylo WC zřízeno v prostoře druhé předsíňky. Některé přístavky u vchodu byly zbořeny. Byl obnoven altán, kam místo dehtového papíru byly dány tašky. Byl bohatě vyřezán a pocházel z 1. poloviny 19. století. Před domem na parcele č. 2384 o ploše cca 100 m2 byla rekonstruována francouzská zahrádka s fontánou, vázami, záhony byly vymezeny bílými cihlami v barokních vzorech. Před altánem na parcele č. 2385 o ploše cca 300 m2 byly odstraněny nevhodné nálety a bezinky. Zajímavostí byl zřejmě nejstarší a nejmohutnější šeřík v Praze o průměru cca 20 cm. Ten byl žel vyrván vichřicí v létě 1991.

Odbor výstavby ONV Praha 6 pod čj. výst. 504/D 338 Bř/89-Žb ze dne 28. 2. 1989 majiteli sdělil, že „objekt se dle schváleného územního projektu přestavby Břevnova nachází v zóně určené pro soustředěnou zástavbu bytovými domy... V rámci realizace přestavby území bude objekt devastován, lhůta zahájení nové výstavby není dosud přesně určena.“ Nastal boj o záchranu.

Objekt ohrožovala i nedaleko v projektu územní zástavby situovaná telefonní centrála (vlastně ve dvoře někdejší usedlosti – hospody Závěrka), tedy za popisovanou budovou. Část provozní ohrady měla být na parcele č. 2385, na místě objektu a dvou zahrádek se počítalo s městskou zelení.

Seskupil jsem argumenty pro zachování památky:

• Závěrka je jednou z několika mála desítek zbylých panských usedlostí v bezprostředním okolí Prahy z někdejšího počtu cca tří set.
• Z nich patří mezi nejstarší dochované (asi ze 17. století).
• Nese typický znak pražské příměstské villegiatury – čelo stavby je obráceno do dvora.
• Stavebně jde o vzácně v pražském prostředí dochovaný typ české vesnické chalupy o systému síň – kuchyň – komora.
• Obsahuje cenné stavební prvky – trámové záklopové stropy zřejmě ze 17. století, barokní a empírové dveře, barokní a empírové kliky, empírovou mříž se šípy, reliéf Madony z mědi z 19. století, altán z 1. poloviny 19. století a řadu dalších cenných prvků (např. jedna z klik z 18. století měla podobu hlavy ptáčka z mosazi – byla později uražena a odcizena).
• Opravy a úpravy zde k roku 1743 prováděl K. I. Dientzenhofer, což je archivně prokázané. (Z cca 170 památek mu připsaných je jen 77 takto doloženo.)
• Objekt dal název dvěma ulicím Závěrka a Nad Závěrkou a hospodě na rohu ulic Šlikovy a Za Strahovem.

S tímto a dalšími materiály jsem začal obíhat úředníky příslušných institucí v úsilí dosáhnout zapsání Závěrky do seznamu nemovitých kulturních památek. Jednal jsem s pražským střediskem památkové péče (tehdy ještě na Malém nám. V Praze 1 – s Ing. arch. Jelínkem). Někteří v pražského střediska si mne ještě jako kolegu pamatovali a vycházeli mi vstříc. Bylo třeba změnit o pár metrů situaci na projektu. Jednal jsem proto v Praze 7, Kostelní ulici 44 s arch. Alešem Borkovcem a Ing. Mochovou. Především jeho jsem přesvědčoval, že na jílech, na kterých budova stojí, není možné vybudovat projekt s plánovanou stokou. Do tohoto klimatu přišly politické změny roku 1989 a byla naděje, že svobodné rozhodování jednotlivce bude více respektováno. Nastala však jiná obtížná situace.

Neobyčejně široká amnestie na počátku prezidentského období V. Havla vypustila z vězení řadu delikventů, kteří se ocitli bez prostředků na svobodě. V minulosti byl cikány okupován jen dům o čtyři čísla výše. Od nich hrozily většinou jen menší škody na zahradě. Nyní došlo i přes opatření alarmem postupně k deseti vloupáním. Začala tak devastace objektu (rozbité dveře, kliky, ukradené zásuvné dveře mezi kabinetem a WC, baterie z koupelny aj.). Jednou se vandalové pokusili i objekt zapálit vhozením hořících novin na hromadu rozsypaných tiskovin. Kupodivu se však papír nevzňal.

Návštěva baronské rodiny von Heinzových u autora článku (vpravo) v září 1988.

Po této sérii nepříjemných událostí jsem daroval domek příbuznému, který měl energii jej v historických obrysech zachovat a pro sebe si udělat moderní byt v podkroví. Byl již vypracován projekt a zadán mykologický posudek (soudnímu znalci Jiřímu Bauerovi). Ten pohříchu konstatoval, že v celém objektu je dřevomorka, a to i ve stěnách. Proto jsem pozval přední odborníky ve stavebnictví (Ing. Janu Bedrníčkovou, která se zasloužila o dozorování při výstavbě i renovaci řady významných staveb, a jejího chotě, soudního znalce ve stavebnictví, Ing. Jana Bedrníčka), kteří po zevrubné prohlídce objektu a prostudování dokumentace konstatovali, že renovace by stála o cca 800 tisíc Kč více než výstavba nového rodinného domku na této parcele. To bylo nad naše finanční možnosti, a proto jsme domek v podstatě jako parcely prodali.

V době, kdy R. Biegel volal po zapsání a záchraně objektu, se stalo žel to, čím snaha o záchranu historických objektů občas končí. Než mít problémy s památkou, raději ji vlastník zboří. Tak tomu bylo i s břevnovskou usedlostí Závěrka, s kterou jsem spojil patnáct let svého života.

Jaromír Stach

Poznámky:

1. Durlin, V.: Smíchovské vinice. Ochrana památek. (Sborník Klubu Za starou Prahu na rok 1960), s. 35–38, Praha 1960
2. Fialová, Ludmila: Charakteristiky pražských příměstských usedlostí a jejich vývoj. In: Acta universitae Carolinae 1973. Geographica No 1 PAG 27-53 pod č. 295 seznamu.
3. Sdělení Ing. arch. Miloše Krumla, kdysi pracovníka PSSPPOP.
4. Sdělení dr. Kaše z PSSPPOP.
5. Nález učinil Mgr. Tomáš Jelínek při kopání, archivář Archivu hl. m. Prahy.
6. Nejprve v časopise Umění XXVI,č. 5/1978, str. 425 – Marginalia k architektonické tvorbě 1. poloviny 18. století, a později v knize Stavitelé paláců a chrámů. Praha 1986, str. 122.
7. Státní ústřední archiv Praha, ŘB Břevnov, účty provisorátu, kart. č. 357, 359. Diarium rkp č. 51.
8. Vzácností tohoto typu v Praze se zabýval především V. Mencl. Do časopisu Břevnovan jsem napsal jednak článek Znovuobjevená a zachráněná usedlost Závěrka v Břevnově a jednak Břevnovské kapličky, zabývající se cestou od Říšské brány kolem Závěrky ke klášteru v Hájku.