Řeka a město, nebo město a řeka? Pravda, řeka tady byla dřív a bez ní by nebylo zřejmě ani město. Ale voda a město se v průběhu věků dohodly a svorně vytvářejí luzné scenérie a zákoutí. Nelze se divit, že si Prahu bez Vltavy nikdo neumí představit a že spojení města a řeky oslavují mnozí umělci – skladatelé, spisovatelé, básníci, malíři, fotografové, filmaři a sochaři. Ovšem pouze díla sochařů, alegorické plastiky Vltavy z kamene a bronzu, nevyžadující střechu a klimatizaci, jsou přímou součástí náměstí a ulic metropole nad (občas i pod) hladinou Vltavy.

1. Alegorickou pískovcovou plastiku znázorňující Vltavu z kašny na stěně Clam-Gallasova paláce nazvali uživatelé vody Terezka. Snímek je ze zimního období, kdy je přítok vody uzavřen

Plastiku Vltavy spolu s kašnou, ke které patřila, nechal K. V. Clam zasadit do zdi zahrádky Clam-Gallasova paláce na Mariánském náměstí buď v roce 1812, nebo 1818. Socha stojí v suchu ve výklenku zdi a kašna je předsunuta na chodník. Vltava drží v každé ruce nádobu symbolizující prameny, z menší nádoby teče voda do kašny pod plastikou, ve druhém kamenném proudu je znázorněno pět hvězd připomínajících památku sv. Jana Nepomuckého.

Ke kašně s užitkovou vodou chodily děvečky z okolí, vodou nabíranou plecháčkem plnily putny a ty na zádech odnášely. Pískovcová půvabná socha byla velmi populární a dostala od služek, chodících ke kašně pro vodu, jméno Terezka. Plastika ovšem byla při živém provozu u kašny ohrožována vandaly i vlivy nepříznivého počasí. Ani její opravy nebyly nejvhodnější, jednou byla dokonce natřena neprodyšnou olejovou a navíc zelenou barvou, která snad měla připomínat patinu bronzových soch.

V roce 1953 byl proto originál alegorie Vltavy nahrazen kopií (obr. 1) a plastika byla umístěna do Národní galerie. Ovšem název původní plastiky byl přenesen i na současnou kopii, zatímco povědomí o tom, že plastika představuje Vltavu se téměř vytratila.

2. Další alegorie Vltavy z pískovce leží u nohou Čechie na rampě Národního muzea

Druhou alegorickou sochu Vltavy zhotovil v letech 1891–1894 český sochař Antonín Pavel Wágner (3. 7. 1834 – 27. 1. 1895), který žil ve Vídni. Po roce 1880 se podílel na výzdobě hlavního průčelí Národního divadla v Praze. Alegorickou plastiku Vltavy vytvořil pro rampu Národního muzea.

Na rampě, z níž je pěkný výhled na Václavské náměstí, je pět plastik. Autoři pragensií nejsou v označení soch na rampě před Národním muzeem zcela jednotní. Například Václav Hlavsa uvádí (PRAHA. Průvodce městem, Sportovní a turistické nakladatelství, Praha 1960), že na rampě muzea jsou alegorické sochy Čechie s Labem, Krkonošemi, Vltavou a Otavou; Emanuel Poche ve fotografickém průvodci městem vytvořeném ve spolupráci s Karlem Plickou (Panorama, Praha 1982) píše, že rampa Národního muzea je osazena plastikami Čechie a českých řek. Ověřovali jsme složení sestavy soch na rampě přímo u zdroje – v informacích muzea. V. Hlavsa a E. Poche se patrně mýlí, nejpravděpodobněji je tomu takto:

Tři z plastik na rampě muzea jsou alegoriemi zemí Koruny české, uprostřed stojí plastika Čechie a po stranách Moravy a Slezska. U nohou Čechie leží alegorie dvou nejznámější českých řek – Vltavy a Labe. Vltava (obr. 2), nacházející se na pravém boku Čechie (z pohledu od náměstí), vylévá obdobně jako Terezka vodu ze džbánu. Přihlíží tomu dobově nezbytný putti. Voda ze džbánu symbolicky plní tři stupně kaskády velké kašny pod rampou. Pískovcové plastiky na rampě muzea jsou poškozeny i Vltava má ulámané prsty na ruce a noze.

3. Bronzová alegorie Vltavy se čtyřmi přítoky byla vztyčena na Dětském ostrově v Praze

Nejznámější z prací sochařů se vztahem k vodě v Praze je bronzová plastika Vltavy a čtyř jejích přítoků (obr. 3). Autory pěkného sousoší jsou pražský sochař Josef V. Pekárek (1873–1930), architekt profesor F. Sander a český kameník Palouš. Alegorie Vltavy a čtyř přítoků byla vytvořena v roce 1916, jména autorů jsou vyryta do jedné ze stěn podstavce sousoší. Socha je umístěna na konci plavebních komor vodního díla Smíchov, v severní části Dětského ostrova, poblíž mostu Legií. Půvabná postava ženy znázorňující Vltavu stojí na vysokém kamenném podstavci. Pod ní, na bocích podstavce, jsou čtyři bronzové dívky – přítoky Vltavy. Proti vodě stojí dívka s kyticí představující Lužnici; k Mánesu je obrácena Sázava držící v ruce rybu; na straně po vodě dívka rýžující zlato znázorňuje Otavu; poslední socha – Berounka – má u svých nohou ozubené kolo, patrně upozorňující na mlýny a hamry ve svém povodí.

4. Pískovcová Vltava nad sochami svých přítoků je také umístěna na stěně budovy vodárny v Praze – Podolí

Celá galerie pískovcových soch vzniklých v dvacátých letech 20. století a symbolizujících Vltavu a její přítoky je osazena na stěně jižního průčelí budovy pražské vodárny v Praze 4, Podolí. Ústřední plastikou vnější umělecké výzdoby vodárny se stala nejvýše umístěná socha Vltavy (obr. 4), které autor, sochař Józa Novák, vytesal krásnou tvář. Stojící sochy, představující de- set přítoků Vltavy, se nacházejí o patro níže (obr. 5). Všechny plastiky alegorií přítoků Vltavy znázornili jejich autoři v rouše Evině, s pěknými obličeji, lepými postavami a s různými doplňky.

5. V deseti plastikách na stěně budovy podolské vodárny rozeznáme alegorie přítoků Vltavy, které vytvářejí suitu své vládkyni

Pro úplnost je vhodné uvést celou řadu alegorií přítoků Vltavy, které zdobí vodárnu v Podolí. Zleva to jsou: Vydra (autor Josef Fojtík) snímající z hlavy plachetku; Otava; šumavská Blanice (autor Vodička) s holubicí na rameni; Malše (patrně také Vodička) držící v ruce sí , Berounka; Sázava; podblanická Blanice (Josef Fojtík), z níž padá k zemi poslední část jejího šatu; Želivka (opět Josef Fojtík) čeřící rukou vodu v kašně; Lužnice a poslední socha vpravo Nežárka (zřejmě Vodička), která má v ruce malý džbánek.

Srovnejme ještě pro zajímavost na dalších čtyřech fotografiích pískovcové alegorie z Podolí se stejnými čtyřmi přítoky Vltavy, umístěnými pod bronzovou Vltavou od mostu Legií. Je to Otava (obr. 6) (autor Józa Novák), která upravuje nebo snímá svůj plášť. K rýžování zlata se tedy nehlásí a ani alegorie dalších přítoků nemají atributy stejné jako jejich bronzové kolegyně: na obr. 7 Lužnice (více autorů) drží v ruce dlouhé veslo sahající až po její bradu; na obr. 8 Sázava (autor asi Matějů) hladí rukou za ní stojící srnu; a na obr. 9 Berounka (Josef Fojtík), ozdobená vodními květy.

Zajímavou skutečností je, jak si čtenáři patrně povšimli, že u plastik alegorií přítoků Vltavy na stěně vodárny v Podolí nelze přesně uvést jejich autory. Konzultovali jsme celou záležitost také přímo u zdroje informací ve vodárně v Podolí, kde sídlí vodárenské museum. Bylo nám sděleno, že úplná dokumentace stavby vodárny se nezachovala. I když ředitel muzea pan Jaroslav Jásek má k dispozici některé dokumenty z pozůstalosti projektanta vodárny prof. Antonína Engela, informace o autorech plastik na stěně vodárny se v nich nenachází.

Stanislav Srnský
Autorkou fotografií je Jitka Srnská