Povrchové úpravy kamene

K rekonstrukci krycích povrchových úprav kamene

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2004)

Z hlediska současného stavu poznání není pochyb o tom, že se běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti nikoliv pro svůj vzhled (obr. 1, 2, 3, 4). Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval (obr. 5, 6).

Výjimky potvrzují pravidlo, ale jejich počet je ve srovnání s celkovým množstvím historických staveb kvantitativně zanedbatelný. Pohledové uplatnění kamene motivované výtvarně se pro starší období omezuje zejména na užití exklusivních materiálů, jako je třeba mramor. Patří sem i zřídkavé kompozice založené na dekorativní kombinaci různých materiálů. Pravidelné střídání materiálů u zdiva ovšem může být podloženo i konstrukčně. Početnější jsou případy, kdy povrchová úprava nebyla provedena z úsporných důvodů nebo kvůli přerušení stavby. U interiérů středověkých kostelů není například výjimečná časová prodleva mezi dokončením stavebních prací a výzdobou. V těchto případech ale absence krycí povrchové úpravy kamene nebyla záměrná a pokud se nejednalo o zcela utilitární prostor či zříceninu, netrvala dlouho.

Teprve ve druhé polovině 19. století se začal povrch přírodního kamene chápat jako estetická kategorie. To vedlo k odstraňování historických omítek a nátěrů z kamenných soch, zdiva a konstrukčních prvků. Očišťování „až na holý kámen“ bylo zejména u soch motivováno i nepříznivou technickou zkušeností s neprodyšnými olejovými nátěry.

Omítky a vápenné nátěry mají ochrannou funkci

Omítky a vápenné nátěry mají ochranou funkci. Jejich absence ohrožuje fyzické zachování autentické hmoty kamenného zdiva nebo prvku. Kámen bez ochranné povrchové vrstvy chátrá. Odstraňování omítek a vápenných nátěrů je tak mnohem závažnější příčinou rozpadu kamenných částí staveb než znečištění ovzduší.

Pokud má být kamenné zdivo spárováno, což je mimochodem romantický, ale pro starší stavby historicky nepodložený způsob úpravy, vyžaduje to při opravě mnohem větší rozsah přezdívání, než když je zdivo omítáno. Podobně lze uvést příklady okenních a dveřních ostění, kdy se nejprve zjistilo, že pod nátěrem je kámen, potom se nátěr či omítka odstranila s odůvodněním, že kámen má být vidět, po očištění předmětná konstrukce vykazovala estetické vady, což pod omítkou nevadilo, ale při pohledovém uplatnění ano, a vše skončilo výměnou historické konstrukce za nový, obvykle strojně zpracovaný prvek (obr. 8, 9, 10).

Vápenné omítky a vápenné nátěry jsou nejúčinnějším, staletími prověřeným, historicky opodstatněným, šetrným, relativně laciným, dlouhodobě působícím a obnovitelným způsobem ochrany zděných stavebních konstrukcí, a to včetně prvků a konstrukcí zhotovených z kamene. Složitější je situace v případě neprodyšných olejových nátěrů, ale ty se u exteriérů staveb v podstatě nevyskytují.

Povrchové úpravy jsou součástí dobového výtvarného řešení

Povrchové úpravy soch a konstrukcí staveb zhotovených z kamene jsou (byly) součástí dobového výtvarného řešení. Představme si moderní stavbu – třeba Nuselský most, na které by bylo obnaženo armování železobetonových konstrukcí s odůvodněním, že ocel je ušlechtilý materiál. Nebo barokní obraz, z něhož bychom odstranili „pohledovou“ olejovou vrstvu, aby bylo vidět plátno. Absurdní představa? Odstranění pohledové úpravy z kamenných konstrukcí má však podobný efekt. Otázka povrchové úpravy částí staveb zhotovených z kamene má zásadní význam pro zachování či obnovení adekvátního vzhledu historické architektury.

Tento význam ještě vzrostl v posledních desetiletích, kdy se opět začaly při obnově omítkových fasád užívat barevné nátěry. V době, která odstraňování omítek a nátěrů z povrchu kamene přinesla, bylo řešení fasád obvykle jednobarevné. V případě pohledového uplatnění kamenných konstrukcí se pak většinou jednalo o kombinaci s pohledovou omítkou. Pohledová omítka a povrch přírodního kamene mají podobnou strukturu a barevnost. Ve vzájemné kombinaci tvoří harmonický celek. Užívání barevných fasádních nátěrů znamená z tohoto hlediska zásadní kvalitativní změnu. Barevný nátěr omítek s ponecháním odkrytého povrchu konstrukcí zhotovených z kamene nemá nic společného s historickým stavem, ať už máme na mysli stav „původní“ nebo úpravu z doby, která estetické vnímání povrchu přírodního kamene do architektury přinesla. Historicky nepodložené akcentování materiálového hlediska na úkor výtvarného řešení poškozuje samu podstatu kulturního odkazu architektonického dědictví (obr. 7, 11, 12).

Přiřazení estetického významu jednomu z běžně užívaných stavebních materiálů se v důsledku projevilo ztrátou porozumění pro tektonické členění staveb. Zejména patrné je to u fasád. Naši předchůdci viděli na fasádách portály, římsy, pilastry, šambrány a další ve své podstatě tektonické články a velmi jim záleželo na jejich ztvárnění – vzpomeňme jen, co všechno by se dalo říci o vývoji profilace barokní římsy. Mnoho současníků na fasádě vidí především „kamenné“ prvky a smysl jejich existence v rámci stavebního celku jim uniká.

Povrchové úpravy mají hodnotu historického dokumentu

Povrchové úpravy mají hodnotu historického dokumentu. Dokládají dobový estetický názor a jeho vývoj v čase. Vrstvy povrchových úprav a jejich souvislosti jsou navíc významnou datovací pomůckou.

Otázka vztahu k dochovaným historickým povrchovým úpravám je jednoznačná. Dochované historické povrchové úpravy je třeba je důsledně chránit. V tomto je alespoň v teoretické rovině shoda. Zbývá maličkost: prosadit teorii do praxe.

Je vhodná rekonstrukce zaniklé povrchové úpravy

Estetické vnímání povrchu přírodního kamene je dnes objektivní skutečností. Úpravy stavebních památek prováděné koncem 19. století a v první polovině století 20. mají již nezanedbatelnou historickou hodnotu a některé z nich i hodnotu výtvarnou (viz například režné zdivo původně omítaných fasád Týnského chrámu). Kamenné plastiky získaly po obnažení povrchu kamene novou výtvarnou identitu (viz například sochy na Karlově mostě). V úvahu je vhodné vzít i hledisko zažitého vzhledu a patiny, které je u mnoha památek významné. Z těchto důvodů není možné věc zjednodušit na požadavek, aby se všechny druhotně odhalené kamenné prvky znovu omítly nebo natřely se zdůvodněním, že tomu tak v minulosti bylo.

Odpověď na otázku vhodnosti či nevhodnosti rekonstrukce zaniklé povrchové úpravy bude záležet na souvislostech a bude se případ od případu lišit. Otázka, zda je rekonstrukce zaniklé povrchové úpravy v principu vhodná či nikoliv, nemá smysl. Je třeba se ptát, kdy ano a kdy ne.

Obecně sdílený názor, kdy je z hlediska současného poznání oboru památkové péče vhodné k rekonstrukci zaniklé povrchové úpravy přistoupit a kdy ne, zatím není k dispozici.

Při formulování obecně platných kritérií bude vhodné zabývat se částmi staveb zhotovenými z kamene odděleně od solitérních kamenných plastik. Pro obě skupiny platí, že se v minulosti opatřovaly krycí povrchovou úpravou a že se tato povrchová úprava zhruba od sklonku 19. století začala odstraňovat pod vlivem názoru, že kámen má být vidět. Tím podobnost končí. Z hlediska vhodnosti či nevhodnosti rekonstrukce zaniklé povrchové úpravy existuje mezi oběmi skupinami řada zcela zásadních rozdílů. Předpokladem korektní diskuse proto je, aby se argumenty platící pro solitérní sochařská díla neužívaly ve vztahu ke stavbám a naopak.

Čím se liší problematika péče o části staveb zhotovené z kamene a kamenné solitéry?

U solitérů je výtvarná povaha kamenného prvku obvykle dominantní, u staveb převládá hledisko konstrukce, a to včetně užití kamene ke zcela utilitárním účelům jako je zdivo nebo základy.

Tomuto kvalitativnímu rozdílu odpovídá i rozdíl ve zpracování. Jistě existují i výjimečné příklady typu kamenické práce na katedrále sv. Víta, ale pro výjimky nelze přehlížet princip.

Zatímco kamenné solitéry jsou ve své podstatě výtvarným celkem, u staveb je kámen, i v případě, že má výtvarnou funkci, pouze částí většího kompozičního celku.

Zatímco doplňování kamenných plastik do požadovaného tvaru maltou je raritní, v případě architektonických článků je kombinace kamene a omítky standardním prostředkem docílení požadovaného tvaru (obr. 13, 14).

Povrchové úpravy solitérních kamenných plastik a částí staveb zhotovených z kamene byly zpravidla materiálově odlišné. Zatímco u volných plastik jsou obvyklé olejové nátěry, části staveb zhotovené z kamene sdílely úpravu stavby, tedy podle souvislostí byly omítány nebo opatřovány vápenným nátěrem. Poukazování na technickou problematičnost neprodyšných olejových nátěrů proto nemá u staveb až na výjimky opodstatnění.

Zatímco původní krycí povrchová úprava se v úplnosti u kamenných solitérů zachovala do současnosti zcela výjimečně a ve většině případů se jedná pouze o zachování fragmentů (viz např. polychromie portrétních bust v triforiu katedrály sv. Víta), v případě staveb je souvislé dochování historických omítek (vrstev historických omítek) a vápenných nátěrů na kamenných částech běžné.

Pro volnou plastiku má „původní“ stav daleko větší význam než pro stavby, protože byl v čase poměrně stabilizovaný. Na rozdíl od toho stavby včetně částí zhotovených z kamene procházely nejen slohovými úpravami, ale i přestavbami a jinými stavebními zásahy, které výrazně měnily celkovou podobu.

Zatímco „barevnost“ volných plastik byla ve své podstatě individuální, části staveb zhotovené z kamene sdílely výtvarné řešení celku stavby a skutečnost tohoto sdílení je významnější než konkrétní barevnost, která se například u fasád poměrně často a radikálně měnila.

Vzhledem ke skutečnosti, že povrchová úprava částí stavby zhotovených z kamene sdílela úpravu architektonického celku, mají nepřímé důkazy takové úpravy mnohem větší váhu než v případě solitérů. Barevnost architektonického prvku lze z celkového barevného řešení odvodit s pravděpodobností blížící se jistotě. Barevnost povrchové úpravy prvku zhotoveného z kamene lze určit, i když se fyzicky nedochovala.

Zatímco sochařská díla získala obnažením povrchu kamene novou výtvarnou kvalitu, která je srovnatelná s kvalitou původní, vytržení z výtvarného hlediska nahodile situovaných kamenných konstrukcí mnohdy kvalitu architektonického díla poškozuje.

Obnova (rekonstrukce) nátěrů kamenných solitérů

Kamenných solitérů je mnohem méně než zděných staveb. Podíl soch, u kterých původní povrchová úprava zanikla, je ve vztahu k celkovému počtu větší než je tomu u částí staveb. Sochařská díla získala obnažením povrchu kamene novou výtvarnou identitu. Rekonstrukce jejich krycí povrchové úpravy vyžaduje na rozdíl od částí stavby detailní znalost originálního barevného řešení. Po všech stránkách daleko náročnější je i provedení. To jsou důvody, proč rekonstrukce krycí povrchové úpravy bude u solitérů méně frekventovaná než u stavebních konstrukcí a plastik, jež jsou součástí architektonického díla. Nicméně na ni nelze rezignovat. Řada plastik je absencí barevnosti výtvarně velmi ochuzena, ne-li přímo poškozena. Mimo to odmítání možnosti obnovovat krycí povrchové úpravy (barevnost) vede k postupnému úbytku existujících příkladů. To v důsledku znamená zánik významné části kulturního dědictví, protože vidět barevnou sochu a vědět, že v minulosti barevná byla, není totéž. Otázka rekonstrukce historické krycí povrchové úpravy (barevnosti) je u solitérních plastik stejně aktuální jako u staveb. Jednu bezduchou tezi („kámen je kámen a proto má být vidět“) ovšem není vhodné nahradit stejně hloupou antitezí („natřít!“). Prvním krokem k formulování kritérií, za kterých je obnova historické povrchové úpravy vhodná či naopak nemyslitelná, je začít o věci otevřeně diskutovat a tříbit argumenty.

Rekonstrukce omítek, případně nátěrů stavebních konstrukcí zhotovených z kamene

Rekonstrukci původní povrchové úpravy kamenných konstrukcí, tedy podle situace buď omítky nebo nátěru, lze doporučit zejména v případech, kdy

pohledové uplatnění povrchu kamene vede k jeho fyzické destrukci nebo požadavku výměny originálních kamenných částí za kopie z pohledových důvodů
prezentace kamenných prvků vytržených ze souvislostí poškozuje vzhled a vnímání architektonického díla (části říms, stojky portálů, ukončující články atik, žebra středověkých kleneb, sochařská výzdoba pohledově odtržená od stavby, aj. - obr. 15)
je navrhována rekonstrukce staršího barevného řešení architektonického celku, součástí jehož ideové, historické a výtvarné podstaty je překrytí prvků zhotovených z kamene sjednocující povrchovou úpravou (obr. 16, 17)

Požadavek sdílení celkové kompozice se týká i sochařské výzdoby staveb. Sochu na atice nebo výzdobu portálu nelze vnímat jako něco, co s danou stavbou nemá žádnou souvislost. Co nejrozhodněji je třeba odmítnout zažitou praxi oddělování soch od staveb, jejichž jsou nejen fyzickou, ale i kompoziční, výtvarnou a historickou součástí. Hodnotu patiny, hodnotu dochované podoby, vhodnost rekonstrukce staršího barevného řešení, dostatečnost podkladů pro takovou rekonstrukci a další kritéria je potřeba vážit pro architektonický celek. Pokud se jedná o významná sochařská díla a hodnota dochovaného stavu je nesporná, mělo by se tomu přizpůsobit řešení obnovy celé fasády, případně interiéru. Mimochodem, jedním ze základních požadavků Benátské charty je, aby restaurování bylo založeno na architektonické kompozici (obr. 18, 19).

O restaurování

Vztahování pojmu „restaurování“ pouze na konzervaci a retušování je nesprávné. Takové pojetí je v zásadním rozporu s Benátskou chartou a ve svých důsledcích vede ke znehodnocování estetických, ideových a historických hodnot památek. Je to otázka přiměřenosti. Tezi, aby se restaurování „zastavilo tam, kde začíná hypotéza“ je třeba chápat jako reakci na nepodložené romantické zásahy v duchu 19. století, nikoliv jako požadavek, aby restaurováním vznikala zmrzačená torsa. Rekonstrukce chybějících částí je nezbytnou součástí restaurování, pokud je potřebná pro zachování či vnímání dochovaného díla. Můžeme hovořit o rekonstrukci barevné povrchové úpravy v zájmu zachování architektonické kompozice stejně jako o doplňování chybějících atributů soch nebo jejich detailů tam, kde by absence takového doplňku poškozovala vnímání uměleckého díla. Nejde přitom pouze o estetický vjem. „Falsifikovat dokument umění a historie“ lze nejen doplněním, ale i odstraněním (neobnovením) jeho podstatné součásti. Klíčem k řešení je rozlišování etap vývoje památky ukončených, hodnotných a proto hodných zachování od degradujících deformací, které je vhodné napravit. Jiná věc je, že vhodnost a míra případných rekonstrukcí je individuální a bude se případ od případu lišit s ohledem na konkrétní situaci. Tvrzení, že „rekonstrukce není restaurování“ je však nutno v principu odmítnout.

O estetizovaných torsech

Pro architekturu je charakteristické, že její povrchy se periodicky obnovují. Nová povrchová úprava se obvykle provádí v okamžiku, kdy ta předchozí dožije. Zachování neporušené a celistvé starší vrstvy pod mladšími úpravami je výjimečné. Odstranění svrchních vrstev spojené s návratem k „původnímu“ stavu tak obvykle znamená odhalit torzo. Takové torzo není korektní vydávat za historickou podobu památky, protože ta se po dobu své existence v takovém stavu nevyskytovala. Odkrytý stav nevznikl přirozeným vývojem, ale je následkem současného (restaurátorského) zákroku. Torzo je obvykle nutno estetizovat. To vede k transformaci památky do polohy nového výtvarného díla. Vytvoření nové kvality je spojeno s potlačením podstaty díla historického. Estetizace torza je v navíc matoucí mystifikací, na jejímž základě si nepoučený pozorovatel odnáší mylnou představu o historickém stavu. Prezentování takto uměle vytvořené podoby je tedy falšováním dějin. Bez významu není ani kvantita takových příkladů. Pokud se totiž přestane nějaké historické řešení udržovat, rozuměj pravidelně obnovovat, postupně zaniknou všechny existující příklady. Budeme-li restaurováním vytvářet estetizovaná torsa, umělecké památky minulosti si budeme moci prohlédnout pouze na starých obrázcích. Fyzické příklady se totiž nedochovají (obr. 20, 21).

Chvála zednické štětky

S tímto tématem úzce souvisí otázka materiálů a technologií. Někteří odborníci považují restaurování za činnost, jejímž výsledkem má být popření historicky adekvátního vzhledu, a to za použití „širokého rejstříku výtvarných a materiálových prostředků“ s výjimkou těch, kterými byla památka vytvořena a po dobu své existence udržována. Takový názor je nutno kategoricky odmítnout. Pokud k podstatě architektonického díla nebo jeho části patří například vápenný nátěr zednickou štětkou, je nejvhodnějším způsobem restaurování jeho periodické opakování. Tvrdit opak znamená rezignovat na smysl péče o zachování památek. Pouze periodickým opakováním tradičních postupů lze do budoucna zachovat historicky a esteticky hodnověrné příklady dobové architektury v reálném (nikoliv museálním) prostředí. Materiál a způsob zpracování povrchové (pohledové) vrstvy má pro architekturu rozhodující význam. Pokud se má zachovat historicky hodnověrný výraz architektonického díla, je třeba zachovat (udržovat, periodicky obnovovat) i historicky odpovídající úpravu povrchu. Nepovažuje-li to někdo za restaurování, bude nezbytné architektonické památky před takto pojímaným restaurováním chránit.

Miloš Solař