Prof. Ing. arch. Dr. techn. Oldřich Stefan
(4.12. 1900 - 5. 5. 1969)

(článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 3/2000)

Životní osudy jednoho ze zakladatelů české moderní uměnovědy v oboru dějin architektury a architektonické teorie - prof. Ing.arch. Dr. techn. Oldřicha Stefana, člena Klubu Za starou Prahu, který se narodil právě před sto lety, jsou velmi dramatické. Od prvních kroků po absolvování architektury a po prvních pracech uměnovědných ve třicátých letech byl považován za vycházející vědeckou hvězdu. Noblesní vystupování, vytříbenost formulací, zájem o teorii a zároveň snaha udržet kontakt s tvůrčí architektonickou činností mu udržela přízeň špiček tehdejšího vědeckého života jako byli prof. Šusta, Engel, Binrnbaum. Mimořádně ho ovlivnil příklad Vojtěcha Birnbauma. Kolem jeho sugestivní osobnosti se sdružili v jeho semináři od roku 1921 žáci, kteří v nevelké skupině poslouchali svého učitele - ne příliš oslňujícího řečníka, ale zato "rozeného pedagoga, precisního metodika a osobitého myslitele" (P. Preis, 1996).

Wickhoffova a Rieglova škola, z níž Birnbaum vyšel, trpěla však "skeptickým duchem pozitivismu". V Birnbaumově semináři jeho nejpozoruhodnější žáci (Oldřich Stefan, Václav Richter, Růžena Vacková) ve svobodných výměnách názorů se svým učitelem docházeli jako mladí badatelé k požadavkům rozšiřování obzorů vědy, zdůraznění významu věd pomocných, posilování vlivu teorie. Stefan přicházel dokonce se snahou svázat poznání historické architektury se zkušenostmi ze soudobé i své vlastní architektonické tvorby, s aplikací technických metod pro analýzu prostoru a architektonické koncepce.

Není divu, že po prvních metodicky obdivuhodných publikacích o barokní architektuře mistrů vrcholného baroka (J. B. Matheye, K. I. Dietzenhofera i J. B. Santiniho), v nichž využil svých bohatých styků s Itálií, hlavně studijních pobytů v Římě, Stefanova kariéra na fakultě architektury strmě pokračovala, takže se stal ve svých 33 letech jedním z nejmladších vysokoškolských profesorů. Byla to doba horečné činnosti. Podle svého vlastního soupisu prací z r. 1962, který se zachoval v pozůstalosti, publikoval v časopisech (Volné Směry, Památky archeologické, Architekt, Stavba, ale i Národní listy, Národní politika, Prager Rundschau, Štencovy sborníky, Věstník Klubu Za starou Prahu), vypracovával memoranda (dostavba Staroměstské radnice) i hesla v naučných sbornících českých i italských. Spolupracoval na stavebně historických průzkumech Karolina, kláštera Sv. Anežky. Několik příspěvků věnoval i slovenské architektuře.

Stal se i posledním děkanem (1939) FAPS ČVUT před zavřením vysokých škol. Vrcholem jeho organizátorské a vědecké činnosti se však nesporně stala slavná barokní výstava v roce 1938, která vyzněla jako sebevědomá manifestace vyspělosti české kultury a jejího sepětí s Evropou. Katalog výstavy, který Stefan zpracoval pro oblast architektury, byl ve své době průkopnickým dílem, které otvíralo nové obzory uměnovědy a je v seriózních vědeckých pracech citováno dodnes v tuzemsku i cizině.

Profesor Stefan se neuzavíral ve své pracovně (zprvu v Lažanském paláci, pak ve 2. p. nové budovy FA ČVUT v Dejvicích). Byl vyzýván k otvírání výstav a k napsání úvodních článků v katalozích (Josef Kaplický, Vojtěch Sedláček, František Bílek, prof. A. Engel, Vlastislav Hofman, Výstavy Umělecké besedy), zván jako expert pro řešení různých problematických úloh, pracoval ve vědeckých institucích, veřejně přednášel. Citovaný autograf seznamu jeho prací z roku 1962 udivuje množstvím prací a jejich různorodostí.

Měl zvláštní slabost pro kvalitu knižní kultury. Jeho Pražské kostely (1936) se staly postupem času vzácným tiskem vyhledávaným sběrateli krásné knihy.

Přepadení Československa, okupace 1939-1945 a uzavření vysokých škol znamenaly pro Oldřicha Stefana, Evropana a zároveň vlastence, zásadní zlom v jeho životě. Jako mnoho dalších vysokoškolských učitelů obtížně hledal v Protektorátu uplatnění. Přesto se mu podařilo ještě vydat před zastavením některých časopisů úvahy, z nichž většina promlouvá i k dnešku. (Nutnost revize dosavadního názoru na ochranu památek a architekt, Architektura IV/ 1942).

Další ranou byl komunistický puč v roce 1948, který vystřídal krátké poválečné období 1945-1948 plné práce s obnovením chodu vysokých škol, zvládnutím přívalu ročníků postižených jejich válečným uzavřením. Stefan bytostně nesnášel svazácké agresivní funkcionáře fakulty, kteří "mávali" s profesory a docenty, i celou pokleslou ideologii "sorely". Svým založením vědce dobře rozpoznal lživost konjunkturalistického využívání a zneužívání historizujících forem architektury, lenost hlasatelů těchto idejí, odmítajících pracné studium historie. Tím přísněji zkoušel tyto prominenty a hlasatele historismů a nemilosrdně jim dokazoval nutnost poctivého studia historie. Nejtíže však nesl izolaci od vědeckého vývoje vědy v Evropě a kontaktů zvláště s jeho milovanou Itálií.

K nervózní atmosféře stalinské a postalinské doby, plné soudů, perzekucí, politických procesů, špiclování a udavačství (dosud aktivní herci těchto dramat na vysokých školách působí) se přidaly i osobní zdravotní problémy, srdeční choroba.

Věnoval se proto tím více mimoškolním aktivitám, regeneraci Emauzského kláštera (hlavně návrhu jeho věží), Anežského kláštera, Karolina, přípravě rekonstrukce Chebu, stavebně historickým průzkumům Turnova, Jindřichova Hradce, Chebu i zaměřovacím akcím (Valdštejnský palác v Praze, zámek Liběchov, přemyslovský hrádek v Litoměřicích, Skalka u Mníšku a d.)

Tehdy vypukla úplná štvanice na prof. Stefana, jejímž výsledkem byl soudní proces a jeho uvěznění. Je smutné a pro národ skoro typické, že se našli mezi jeho kolegy na fakultě architektury a pozemního stavitelství lidé, kteří v odstranění neústupného prof. Stefana jako stoupence "idealistické vědy" hledali příležitost pro uplatnění vlastních ambicí i možná ukojení zloby malého člověka.

I když byl prof. Stefan ještě v době věznění díky nebojácnosti své rodiny a několika zbylých přátel předčasně z vězení propuštěn a na to ještě za bývalého režimu soudně rehabilitován, nevzpamatoval se z ran osudu, orientoval se na nové a nové prožívání těchto životních peripetií a křivd. Pro vědu byl ztracen. Ztratil i chuť k životu a zemřel v době nastupující nové normalizace v roce 1969 v naprostém ústraní.

Milan Pavlík