Dostavba Staroměstské radnice čeká na nové koncertní provedení
Rozhovor s architekty Františkem Kašičkou a Milanem Pavlíkem
(napsáno pro časopis Zprávy památkové péče, publikováno tamtéž v č. 5/2004)
Motto:
„Hrdinou české architektury počínajícího 21. století by se stal ten, kdo by ve své tvorbě vrátil historizujícím stylům ztracenou kvalitu a úctu.“
Martin Horáček, „Nová“ a „stará“ architektura
v historických centrech měst, in: Architekt,
roč. L, č. 7/2004, s. 48
Milan Pavlík, František Kašička, soutěžní návrh dostavby Staroměstské radnice z roku 1987. Rekonstrukce průčelí parléřovské budovy.
Nebudeme rekapitulovat složitou historii stavby zvané východní křídlo Staroměstské radnice, protože ta je víceméně obsažena v literatuře snadno dostupné v odborných knihovnách. Poznámka 1 Nebudeme rekapitulovat výsledky a úskalí osmi soutěží na novostavbu téže budovy, uskutečněných v průběhu 20. století, ani přehled stovek soutěžních návrhů, které se bezvýsledně ucházely o své místo na slunci. Poznámka 2 Smyslem této stati je poznání ideové motivace autorů návrhu, který v poslední soutěži na dostavbu Staroměstské radnice v roce 1987 sice zaznamenal absolutní a drtivé prvenství v návštěvnické anketě, Poznámka 3 nenašel však pochopení u poroty a v odborných kruzích byl přijat se zřejmými rozpaky. Přesto je tento návrh pravděpodobně nejzajímavějším pokusem o „novostavbu památky“ na našem území, kterému v rámci naší rubriky patří zasloužená pozornost. A to nejen vzhledem k návrhu samému, ale i k obecným úvahám, které inspiruje. Jeho autoři, doc. Ing. arch. František Kašička, CSc. a prof. Ing. arch. Milan Pavlík, CSc., jsou sehraným týmem již dlouhá léta.
Vyjasněme si nejprve základní pojmy. Metodu „rekonstrukce“, kterou používáte ve svém návrhu, nazýváte „tvůrčí“ či „vědeckou“ kopií. Avšak slovu „kopie“ bez přívlastku se bojovně bráníte. Proč?
Kašička: Samotné slovo „kopie“ ve smyslu přesného napodobení originálu se k architektuře ani moc nehodí, je vhodné spíše u děl výtvarného umění. V architektuře by šlo spíše o kopii detailu, článku nebo prvku, pro celek je termín kopie méně obvyklý, hovořme raději o vědecky podložené náznakové nebo úplné rekonstrukci.
Pavlík: Slovo kopie je v architektuře opovrhované již od dob Rieglovy školy ze začátku 20. století, která se obracela s oprávněnou kritikou vůči působení architektů romantiků 19. století. V současné teorii i praxi rehabilitace jednotlivých částí architektury je příkrost kritického tónu již překonána a kopie „s přívlastkem“ se stala uznávanou metodou práce všech restaurátorů i architektů, zabývajících se obnovou památek. Musí být ovšem podložena hlubokou znalostí problému, odborností a prováděna s maximálním šetřením původního originálu. Nově se využití metody „tvůrčí nebo vědecké kopie“ uplatňuje ve spojitosti s urbanistickými souvislostmi stavby v historickém prostředí města či krajiny, kdy je stavba neodmyslitelnou součástí kompozice celku. Například jako Karlův most pro slavné pražské panorama.
Kašička: Ovšem odpor architektů vůči metodě kopie s přívlastkem i bez přívlastku trvá a k pokusům pracovat s tradičními historickými tvary přistupují s nedůvěrou a předsudky.
Pavlík: Metoda „tvůrčí“ kopie se blíží autorskému dílu. Je to tvůrčí proces, který má za sebou intelektuální vývoj a mnohovrstevnaté poznání. Existuje řada dobrých příkladů: Fragnerova obnova Karolina, Süssmaierovo dokomponování Mozartova Requiem, dobudování Michelangelova náměstí na římském Kapitolu budovou muzea jako přesnou kopií protilehlého paláce konservátorů architektem Giacomo del Duco, a to po osmdesáti letech od vzniku koncepce.
Kašička: Podobně tvořil například sochař Čeněk Vosmík kopii gigantů na pilířích brány prvního nádvoří Pražského hradu.
Pavlík: Metoda „vědecké“ rekonstrukce je založena na detailní znalosti stavební historie budovy na základě ikonografie, archivní dokumentace, tedy zejména dochovaných plánů, a také na výsledcích archeologického výzkumu.
Milan Pavlík, František Kašička, soutěžní návrh dostavby Staroměstské radnice z roku 1987. Celkový pohled na řešení západní strany Staroměstského náměstí s Krennovým domem.
Nejednou jste, pane profesore Pavlíku, uvedl zajímavý příměr, který mně te v souvislosti s vámi předloženou charakteristikou „tvůrčí“ kopie připadá vhodné připomenout. Architektonický návrh či projekt jste přirovnával k partituře hudební skladby, která ještě sama o sobě není hudbou. Aby se hudbou stala, musí přicházet interpreti a hrát ji, možná i každý trochu jinak…
Pavlík: Ano. Architektura, pokud není realizována ve hmotě, neexistuje. Plán je jen myšlenka. Aby byla realizována, zhmotněna, závisí to na práci mnoha lidí, projektantů, výtvarníků, statiků a osob řady dalších profesí…
Znamená to také, že podle vás není pro originalitu stavby důležité, zda se její vznik časově shoduje s dobou vzniku plánů či dobou života jejich autora?
Pavlík: Jistě. Když je například barokní skladba skvěle zahrána dnes, také nikdo opovržlivě netvrdí, že je to replika, plagiát či nápodoba. Naopak. Jde o originální interpretaci. Někdy zdařilou více, jindy méně. V architektuře bych to cítil podobně.
Zní to velmi přesvědčivě, ale někdo může namítnout, že hudba není ze své podstaty hmotná, takže nová interpretace skladby je nezbytnou podmínkou toho, abychom ji mohli vůbec slyšet a vnímat, je to její přirozená vlastnost. Kdežto u budovy se jaksi počítá přirozeně jen s jedinou „interpretací“, tou první…
Pavlík: A to je právě předsudek, od kterého bychom se měli oprostit. Interpretaci nějaké skladby lze přece také „hmotně“ zakonzervovat do hudebního nosiče. Ne, rozdíl mezi vnímáním hudebního a architektonického díla vidím z úhlu našeho problému pouze v tom, které smysly jsou angažovány pro jeho vnímání, zda sluch v případě skladby nebo zrak v případě budovy. Mimochodem, stálo by za to se blíže zabývat též otázkou „revivalů“ – interpretací hudby nebo i architektury historickým, dobovým způsobem. V dějinách architektury je jich přehršel. Pro mnohé by bylo překvapením, že naše nejslavnější arkádová renesanční stavba, letohrádek Belvedere na Pražském hradě, k nim patří také. Ostatně pro toho, kdo blíže studoval otázku vzorníků předlohové literatury od 15. do 19. století, ztrácí pojem kopie tak ostré a neakceptovatelné kontury.
Rozumím tomu dobře, že vaše „tvůrčí kopie“ východního křídla Staroměstské radnice, by tedy byla jakousi novou interpretací historické partitury? Že prvek autenticity a originality, pro jehož absenci jsou obecně kopie všeho druhu zatracovány, byste byli schopni vložit do svého díla jako autorský tvůrčí vklad ne nepodobný tomu, který vkládá houslista do tvorby tónu právě hrané skladby?
Pavlík: Myslím, že skladbu „Dostavba Staroměstské radnice metodou anastylózy, vědecké rekonstrukce a částečného doplnění novotvarem v poškozených místech partitury“ bychom dokázali, řečeno ve vší skromnosti, zahrát čistě, bez falešných tónů a s dobrým přednesem.
Na ten koncert bych přišla ráda. Ale zdá se, že se ještě neobjevil impresário, který by ho v blízké době hodlal uspořádat. Vraťme se proto znovu k vašemu návrhu. Existuje dost podkladů pro to, aby vaše rekonstrukce byla skutečně „vědecká“?
Kašička: Fotografie a veduty by pochopitelně nestačily, podle nich by vznikla jen nevěrohodná replika s mnoha spornými body a nejistými detaily, byla by to parafráze. Podnětem pro náš návrh byl převratný poznatek, že původní radnice parléřovské huti – dílo vrcholné gotické umělecké produkce – dosud na náměstí stojí z plné jedné třetiny originální hmoty průčelí se všemi detaily!
Pavlík: Mnoho lidí se domnívá, že to je jen arkýř s kaplí. Ale to je mýlka. Jde skutečně o část původní fasády, která se dál na budově v celkem pravidelných intervalech opakovala.
Kašička: Navíc existují plány budovy před Nobileho přestavbou a dokonce fasáda celého průčelí radnice po josefínské adaptaci, ale se zásadními vazbami na starou radnici. Z původní radnice zůstala zachována také jedna čtvrtina hmoty pod zavážkou parčíku, což musí důkladně prozkoumat archeologický výzkum. Z toho pak vyplynou prokazatelně i všechny půdorysné souvislosti.
Pavlík: Podle našich zkušeností z obdobných akcí budou v této zavážce určitě nalezeny mnohé originální kamenické a sochařské detaily. Při opravě Sprengerova torza v osmdesátých letech, kterou jsem vedl, byla příslušná část původních gotických sklepů ze 14. století vykopána a archeology prozkoumána.
Kašička: Je bláhové nazývat plochu po bývalé radnici volnou parcelou! Nachází se zde jedna pětina až třetina hmoty všech objektů zasypaných po demolici Nobileho radnice. Víme, že ta byla podsklepena pouze pod úzkým severním křídlem při „Myší díře“, vše starší zůstává pod terénem. Jsou to klenuté suterény domů z 12. – 18 století.
Pavlík: Toto téma je mimochodem zdařile zpracováno ve studii „Pražské Pompeje“. Poznámka 4
Nakolik je obnovitelná vnější výtvarná výzdoba parléřovského průčelí?
Pavlík: Co se týče sochařské výzdoby průčelí, bylo by zřejmě nutné vytvořit nově figury na meziokenních pilířích. Mezi českými sochaři najdete mistry, kteří by tento úkol tvůrčím způsobem zvládli. Jsem o tom přesvědčen. Zvláště velkou příležitost by mohli mít mladí figuralisté. Ovšem módní trend šoku nebo hecu bychom nedoporučovali.
A co interiér?
Kašička: Podle zachovaných plánů by mohl být rekonstruován klenutý slavnostní sál, který vyplňoval celé první patro, mimochodem byl to největší světský prostor v Praze před výstavbou Vladislavského sálu. Jednoduchý rozvrh přízemí je také dostatečně znám.
Rekonstrukce půdorysu přízemí východního křídla Staroměstské radnice – díla parléřovské hutě. Černě je vyznačeno dochované zdivo věže a podkaplí, mřížkovaně dodatečně vložené pozdně gotické pilíře pod sloupy horní radní síně. (Kresba F. Kašička)
V návrhu jste obnovovali i další objekty náměstí včetně Krennova domu…
Pavlík: Soudíme, že realizace by se rozhodně měla dít po etapách. Nejprve by měla být dostavěna parléřovská radnice. To je základní řešení problému Staroměstského náměstí. Na možnost obnovy hmoty Krennova domu, který by uzavíral Pařížskou třídu a zároveň clonil od náměstí chrám sv. Mikuláše, dnes nepanuje všeobecná názorová shoda. Pokud bychom zpracovávali nový soutěžní návrh, řešili bychom problém Krennova domu a dalších domů navazujících na parléřovské radniční křídlo alespoň ve dvou variantách. Co se však týče technické stránky, obnovit Krennův dům by nebyl problém. Fotogrammetrie z mnoha zachovaných snímků a existující plány v Archivu hlavního města Prahy to umožní zcela přesvědčivě.
Vůči vašemu návrhu se také objevovala námitka, že vkládá historickou podobu radnice do podstatně odlišné urbanistické situace, než v jaké se kdysi nacházela. Neladila by prý s pseudoslohovou severní frontou náměstí.
Pavlík: Samozřejmě, celá severní fronta vznikla před „pouhými“ sto lety. Ale netrápí nás to příliš. Dnes k těmto neostylům nejsou historici umění tak přísní, jako jsme byli my zamlada. Severní frontu náměstí bereme jako fakt. Náš základní přístup spočívá v tom, že navrhujeme problémy zmenšovat, ne zvětšovat. Vracíme se k architektonicky nejhodnotnější fázi radnice, z níž navíc, jak bylo již vícekrát řečeno a jak se každý může přesvědčit, celá jedna třetina stále stojí. Záměrně tento fakt stále znovu zdůrazňujeme. Zbývající dvě třetiny umíme s velkým obdivem i úctou k té geniální parléřovské stavbě, za jejíž kvalitu dáme klidně hlavu na špalek, obnovit. Proč tedy vytvářet komplikovaně další návrhy soudobých staveb s bláhovou nadějí, že se zrodí něco hodnotnějšího? Říkám to s upřímnou sebekritikou, protože sám jsem v jedné z předchozích soutěží na dostavbu Staroměstské radnice, v roce 1963-1964, získal s návrhem novostavby nejvyšší cenu.
Kašička: Kdo si osobuje právo tvrdit, že modernistické kreace, známé z mnoha soutěžních návrhů, jsou pro vzhled Staroměstského náměstí vhodnější? Oficiální stanovisko poroty poslední soutěže tvrdilo doslova, že projekty našeho druhu „jsou v rozporu se společenským požadavkem na dotvoření Staroměstského náměstí dílem soudobého architektonického výrazu“. Jak se mohl někdo pasovat na to, aby mluvil za celou společnost?
Nezapomínejte, že poslední soutěž se uskutečnila ještě za minulého režimu a předsedou poroty byl tehdejší komunistický primátor. Denní tisk v rámci „glasnosti“ sice nezatajil vaše drtivé vítězství ve veřejné anketě a lidovou popularitu vašeho návrhu, ale zároveň bylo v politickém i odborném tisku publikováno vysvětlení tohoto jevu tím, že nevzdělaná veřejnost se nechala okouzlit líbivostí divadelní kulisy „prozrazující mistry rekonstrukcí“… Poznámka 5
Kašička: Náš názor na opětnou stavbu parléřovského radničního křídla není zase tak převratný, překvapivý nebo snad exotický, jak by se snad zdálo a jak se k němu tehdejší kritikové stavěli. Lze poukázat na mnohé příklady úspěšných realizací z jiných evropských zemí, kde pocítili potřebu „nové interpretace historické partitury“ a neváhali.
Pavlík: Snad jsme již v předchozích slovech dokázali, že naším záměrem není žádné falšování originálu a klamání veřejnosti. Mimochodem, velmi se mi líbí charakteristika pojmu „kopie“ od Cesare Brandiho. Poznámka 6 Podle povahy záměru rozeznává tři stupně: 1) „padělek“, který obsahuje úmysl obchodně finanční, 2) „nápodoba“ obsahuje záměr oklamat, 3) „kopie“ obsahuje rys potěšení, jež má z díla vyplynout.
Dnešní stav prostoru východního křídla Staroměstské radnice se zakreslením části půdorysu přízemí poslední novogotické stavby, která nebyla podsklepena. Tečkovaně označeno zdivo středověké radnice, jehož základy a sklepy jsou nepochybně dochovány pod povrchem dnešního parčíku. (Kresba F. Kašička)
Co byste do budoucna Magistrátu hlavního města Prahy doporučovali?
Kašička: Kdyby se připravoval nový záměr na dostavbu Staroměstské radnice, bylo by nutné se předem důkladně vyrovnat se třemi body: 1. Promyšleně a reálně stanovit náplň nové budovy bez maximalistických požadavků. 2. Zvážit, co je z památkového hlediska přijatelné v rezervaci UNESCO, tou se totiž Praha stala až v roce 1992. Odpovědnost vůči mezinárodním závazkům je oproti minulé soutěži novým kritériem, které posiluje vliv památkových orgánů na posouzení nového řešení náměstí. 3. Vyhlášení závazných limitů novostavby by měl předcházet archeologický průzkum na celé ploše budoucího staveniště a jeho výsledky by měly být respektovány.
Kateřina Bečková
POZNÁMKY:
Umění, ročník XXXVI/1988, číslo 5 (celé uvedené číslo časopisu
je věnováno výsledkům a hodnocení soutěže z roku
1987)